ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.15.2013:71
sp. zn. 3 Ads 15/2013 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: B. Z.,
zastoupené JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Labská louka 650, Hradec Králové,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9.
1. 2013, č. j. 52 Ad 7/2012 - 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatelky JUDr. Jiřímu Králíkovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2.600 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2012, č. j. X, Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen
„žalovaná“) zamítla námitky žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrdila rozhodnutí žalované
ze dne 18. 1. 2012, čj. X, kterým byl stěžovatelce upraven vyplácený důchod na základě vyhlášky
Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb. (dále jen „valorizační vyhláška“), jíž se od
lednové splátky valorizovaly důchody. Stěžejním argumentem stěžovatelky proti posledně
uvedenému rozhodnutí byl tvrzený diskriminační charakter valorizační vyhlášky, čímž je
porušována zásada rovnosti vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále
„Listina“). V rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že při úpravě důchodu postupovala
v souladu se zákony, od kterých se nemůže v individuálních případech odchýlit.
Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka správní žalobou. Setrvala na svých názorech
ohledně rozporu valorizační vyhlášky s ústavním pořádkem České republiky a navrhla, aby soud
předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V další části žaloby
stěžovatelka vznesla řadu argumentů, proč je postup valorizace důchodů v rozporu se zásadou
rovnosti a tedy diskriminační.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) zamítl
správní žalobu jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb ., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“), rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, č. j. 52 Ad 7/2012 – 83, napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností. Krajský soud nejprve předložil rozsáhlou argumentaci směrem
k problematice žalobních bodů, která však s posuzovanou věcí až tolik nesouvisí.
K meritu věci krajský soud uvedl, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem (ostatně
opak ani stěžovatelka netvrdila). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla samotnou právní
úpravu, dle které žalovaná postupovala, zabýval se krajský soud i možností předložit
věc Ústavnímu soudu. Důvod pro to však krajský soud neshledal a ztotožnil se s žalovanou,
že bylo vůlí zákonodárce, jak upraví systém vyplácení důchodů. Z usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1079/12, ve kterém Ústavní soud rozhodl o předčasně podané
stížnosti stěžovatelky, navíc krajský soud dovodil, že ani případné zrušení části valorizační
vyhlášky a souvisejících ustanovení by nebylo způsobilé vy řešit požadavky stěžovatelky,
a k postoupení věci Ústavnímu soudu proto nepřistoupil.
Kasační stížnost
Kasační stížností podanou dne 22. 1. 2013 napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu
v celém rozsahu a uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Předně se domnívá, že krajský soud nesprávně posoudil nesoulad ustanovení §67 odst. 2
a 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a §4 odst. 1 valorizační vyhlášky
s ústavními principy zakotvenými v čl. 1, 3 a 30 Listiny. Dodává, že napadené rozhodnutí
žalované je sice zákonné, ale protiústavní.
Neústavnost zmiňovaných ustanovení zákona stěžovatelka spatřuje v nerovném postavení
důchodových pojištěnců ve vztahu k termínu valorizace důchodu a výplatního termínu. Domnívá
se, že pokud je termín valorizace vázán na výplatní termín důchodu, v jejím případě 24. den
v měsíci, vzniká tím nepřiměřená nerovnost s důchodovými pojištěnci, kterým byl stanoven
termín výplaty důchodu na den dřívější (2., 4., 6., 8., 10., 12., 14, 16., 18., 20., 22. den v měsíci).
Uvádí dále, že tato nerovnost pro ni představovala v roce 2012 snížení důchodu o 129 Kč,
ale především bude znamenat snížení i v následujících letech.
Stěžovatelka si uvědomuje nutnost více výplatních termínů důchodů díky značné
technické a personální složitosti, která by se s jediným výplatním dnem pojila. Zdůrazňuje,
že proti rozdílným výplatním termínům nic nenamítá, což však neznamená, že by nemohl být
k jednotnému datu stanoven termín valorizace (např. od 1. ledna).
Dle stěžovatelky neexistují objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný
přístup při valorizaci důchodů k určitým kategoriím důchodových pojištěnců, které vznikly
stanovením různých výplatních termínů, a to na základě libovůle žalované. Stěžovatelka
má za to, že nastíněný problém je řešitelný, buď postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR,
anebo ústavně konformním výkladem aplikovaných ustanovení. Ani jedním z těchto způsobů
však krajský soud nepostupoval a dotčená ustanovení testu ústavnosti nepodrobil. Stěžovatelka
odmítá i odkaz krajského soudu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1079/12, neboť tímto usnesením byla
její ústavní stížnost odmítnuta z důvodu předčasnosti, a neměla proto příležitost vyvrátit všechny
nepřesnosti.
V další části kasační stížnosti stěžovatelka demonstruje své argumenty na příkladu a opět
zdůrazňuje, že za problém nepokládá, že důchodci s nižším dnem výplaty důchodu mají peníze
k dispozici delší dobu. Problémem dle jejího uvážení je, že tito důchodci nedosáhnou na část
peněz vůbec.
Na závěr kasační stížnosti uvádí, že napadený rozsudek pokládá za nepřezkoumatelný,
neboť z něj není zřejmé, které úvahy soud vedly k vysloveným závěrům. Nesouhlasí především
s názorem krajského soudu, z nějž dle jejího přesvědčení vyplývá, že brojila proti právní úpravě
zahrnující stanovení výplatního termínu důchodu v souvislosti s provedenou valorizací.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení
přerušil dle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc pře dložil k posouzení Ústavnímu soudu dle čl. 95
odst. 2 Ústavy. Po zrušení příslušných zákonných ustanovení navrhuje stěžovatelka rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatelka následně kasační stížnost doplnila podáním ze dn e 27. 2. 2013, ve kterém
argumentaci z kasační stížnosti podporuje srovnáním s úpravou ve Slovenské republice. Uvádí,
že slovenská úprava již nezakládá nerovnost mezi důchodci, neboť důchody jsou všem
valorizovány od 1. ledna, kdy částka, která vznikne zvýšením důchodu od 1. ledna do lednového
výplatního termínu důchodu je důchodcům vyplácena ve formě doplatku. K doplnění kasační
stížnosti dále přiložila emailovou komunikaci se zaměstnankyní Informačno - poradenského
centra slovenské Sociálnej poisťovni a vyjádření Ministerstva práce, sociálných vecí a rodiny
Slovenskej republiky.
Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splně ní formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z hlediska systematiky považoval Nejvyšší správní soud za vhodné, zabývat se nejprve
kasační námitkou směřující k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek musí Nejvyšší správní soud zrušit bez ohledu na další kasační
důvody. Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v nedostatečném
odůvodnění úvah, které soud vedly k zamítnutí správní žaloby a v nepochopení žalobní
argumentace.
Nejvyšší správní soud připouští, že v některých otázkách je zdůvodnění napadeného
rozsudku dost stručné, ale celkově je z něj patrné, jakým způsobem soud na věc nahlížel,
a proč žalobu zamítl. Je vhodné si uvědomit, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby byla
skutečnost, že žalovaná postupovala přesně dle zákona a stěžovatelka v tomto směru její postup
nezpochybňovala. Za takové situace je určitá strohost argumentace krajského soudu vcelku
přijatelná. Větší pozornost krajského soudu si zcela jistě zasloužila argumentace ohledně
(ne)ústavnosti těch zákonných ustanovení, o které žalovaná své rozhodnutí opřela. Nicméně
i v této části lze z odůvodnění rozsudku vysledovat myšlenkový postup krajského soudu,
proč věc Ústavnímu soudu nepředložil.
Navíc je třeba připomenout, že dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky postupuje
obecný soud tehdy, jestliže má pochybnost o ústavní konformitě zákona, který má ve věci
aplikovat. Účastník řízení má možnost a právo předložení věci Ústavnímu soudu navrhnout,
nicméně obecný soud není povinen takovému návrhu vyhovět, pokud sám názor účastníka řízení
nesdílí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. 10. 1999, publikovaný
pod č. 243/1999 Sb.).
Tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tedy Nejvyšší správní
soud vyhodnotil z hlediska §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nedůvodné.
Jádrem sporu a samotné kasační stížnosti je však otázka, zda za stávající právní úpravy
zákonem č. 155/1995 Sb. probíhá valorizace v souladu s ústavním pořádkem, či zda je v rozporu
s principy rovnosti a zákazu diskriminace. Posouzení zákonných ustanovení z hlediska ústavní
konformity je bezesporu právní otázkou, a jedná se proto o kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tak musel zabývat i variantou, zda bylo (a stále je)
na místě věc Ústavnímu soudu předložit k tzv. konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2
Ústavy.
Argumentace stěžovatelky ve vztahu k neústavnímu postupu při valorizaci důchodů
vychází z předpokladu, že poživatel důchodu s výplatním termínem nižším je zvýhodněn
před poživatelem důchodu s výplatním termínem vyšším. Dle stěžovatelky je tento stav způsoben
tím, že důchody se nevyplácejí na kalendářní měsíc, ale na „měsíc klouzavý“, pro jehož počátek
je určující výplatní termín, jenž však určuje žalovaná (§116 zákona č. 582/1991 Sb.). Stěžovatelka
se dále domnívá, že díky skutečnosti, že se d ávky důchodového pojištění vyplácejí dopředu,
vzniká situace, kdy důchodce, jehož důchod se má od lednové splátky valorizovat, a jehož
výplatní termín je 24. den v měsíci je znevýhodněn, neboť v období od 24. 12. do 23. 1. pobírá
důchod nevalorizovaný a valorizovaný důchod začíná pobírat až od 24. 1. Na druhé straně
důchodce s výplatním termínem 2. den v měsíci má nárok na valorizovaný důchod již od 2. 1.,
čímž za měsíc leden, od něhož se valorizovalo, dostane na důchodu více, neboť valorizovaný
důchod pobírá o 22 dnů delší dobu. V takovém mechanismu valorizace spatřuje stěžovatelka
nerovnost mezi důchodci a diskriminaci těch, kterým byl určen v yšší výplatní termín důchodu
(a s tím spojený termín valorizace). Stěžovatelka se domnívá, že uvedená nerovnost je řešitelná
postupem, kdy budou důchody valorizovány všem důchodcům společně v jeden den. Částku,
kterou představuje valorizace od tohoto dne do výplatního termínu, by potom důchodce obdržel
jako zvláštní doplatek. V případě stěžovatelky by to znamenalo doplatek od 1. 1. do 24. 1.
Nejvyšší správní soud nemohl výše uvedené argumentaci přisvědčit. Stěžovatelka
totiž vychází z chybného základu a na celou věc nahlíží optikou nesprávně ohraničeného
časového období.
Pravda je, že výplatní termín důchodu je pro jednotlivé poživatele důchodu různý.
Jak správně uvedla žalovaná i krajský soud, tato skutečnost je dána především praktickými
hledisky, neboť by nebylo možné celý objem důchodových dávek distribuovat všem poživatelům
důchodu v jediný den. Dlužno dodat, že to je také úmysl zákonodárce. Stěžovatelka na několika
místech v kasační stížnosti zdůrazňuje, že si je této nutnosti vědoma a nic proti tomu nenamítá.
Zároveň explicitně uvádí, že jí nejde o to, „že někdo má vyšší částky k dispozici delší dobu“. Správné
je rovněž tvrzení stěžovatelky, že důchod je pobírán na tzv. „klouzavý měsíc“, který počíná běžet
výplatním termínem. Další tvrzení stěžovatelky jsou již velmi problematic ká, popřípadě zcela
chybná.
Pro snadnější ilustraci mechanismu valorizace je možné uvažovat v termínu „klouzavý
rok“, který v případě stěžovatelky začíná 24. 1. daného roku a končí 23. 1. roku následujícího.
V tomto „klouzavém roce“ jsou stěžovatelce vypláceny jednotlivé měsíční důchodové dávky.
Na „klouzavý rok“ je však nutné vztáhnout i samotnou valorizaci. Pokud se tedy valorizuje
od splátky důchodu splatné v lednu (v daném případě 24. 1.), obdrží stěžovatelka za „klouzavý
rok“ celkem 12 valorizovaných důchodových dávek. Její situace bude tedy obdobná
s poživatelem důchodu, jehož „klouzavý rok“ počíná běžet dnem 2. 1. a končí dnem 1. 1.,
neboť i ten obdrží 12 valorizovaných dávek. Jediným rozdílem j e, že v druhém případě bude
mít důchodce valorizovaný důchod o 22 dní dříve k dispozici. V obou případech však budou
důchodci pobírat valorizovaný důchod stejně dlouhou dobu, a není proto možné, aby jim byla
za onen „klouzavý rok“ vyplacena rozdílná částka. Ve zkratce to tedy znamená, že různí
poživatelé důchodu mají různý „klouzavý rok“, jehož prvním dnem je výplatní termín důchodu.
Podstatné však je, že pro každého důchodce je „klouzavý rok“ stejně dlouhý a obsahuje stejný
počet měsíců, v nichž jsou dávky valorizovány.
Chybnou úvahu stěžovatelky lze odhalit také tehdy, představíme-li si, že celková
výplata důchodu je po sobě jdoucí řada měsíců začínající od přiznání důchodu a pokračující
dále do budoucnosti s odhlédnutím od existence kalendářního či „klouzavého roku“. Pokud
se od jistého měsíce v této posloupnosti začne valorizovat, bude mít důchodce s dřívějším
výplatním termínem peníze dříve k dispozici, kdežto na důchodce s pozdějším výplatním
termínem dojde řada později. Neznamená to však, že by na část valorizovaných prostředků nikdy
nedosáhl. Vždy totiž bude důchodce s dřívějším výplatním termínem pobírat valorizovaný
důchod po stejný počet měsíců, jako důchodce s výplatním termínem pozdějším.
Vztáhneme-li danou argumentaci na konkrétní případ stěžovatelky, dospějeme
k následujícím závěrům. Před lednovou splátkou důchodu 2012 náležel stěžovatelce důchod
ve výši 10.885 Kč. Po valorizaci se důchod zvýšil na 11 .064 Kč. Výplatní termín důchodu
je pro stěžovatelku 24. den v měsíci a prvním dnem, kdy obdržela valorizovaný důchod, byl tedy
24. leden 2012. Za její „klouzavý rok“ (24. 1. 2012 – 23. 1. 2013) tedy obdržela 12 valor izovaných
splátek – celkově 132.768 Kč. Poživatel důchodu s výplatním termínem 2. den v měsíci
s důchodem ve stejné výši obdržel za svůj „klouzavý rok“ (2. 1. 2012 – 1. 1. 2013) rovněž 12
valorizovaných splátek v celkové výši shodné – 132.768 Kč. Jediným rozdílem je, že stěžovatelčin
„klouzavý rok“ započal o 22 dní později, ale také o 22 dní později skončil. Vyplacená částka
je v obou případech stejná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti několikrát zdůraznila, že s potřebností různých výplatních
termínů je srozuměna a tento požadavek respektuje. Nenapadá rovněž situaci, kdy důchodce
s dřívějším výplatním termínem má valorizovaný důchod dříve k dispozici. V kontextu výše
uvedené argumentace lze poznamenat, že jediným rozdílem mezi důchodci s různým termínem
výplaty je skutečnost, že někteří dosáhnou na valorizované částky dříve, než jiní – budou tak mít
valorizovanou důchodovou dávku k dispozici dříve (nikoli déle). V takovém případě však nemůže
dojít k situaci, kdy by důchodci s pozdějším výplatním termínem na některé částky vůbec
nedosáhli. Uplatněné námitky tak obstát nemohou.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že k nerovnosti mezi důchodci s různým termínem
výplaty důchodu (různým termínem faktického promítnutí valorizace) ve skutečnosti nemůže
dojít. Ústavní principy rovnosti a zákazu diskriminace nejsou zákonnou úpravou dle §67 odst. 2
zákona č. 155/1995 Sb. nijak dotčeny nebo zpochybněny, jak vyplývá z předcházející
argumentace. Vzhledem k tomu nenalezl ani Nejvyšší správní soud důvod, proč by měl předložit
věc Ústavnímu soudu k posouzení dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť posuzovaný aspekt zákona
o důchodovém pojištění není v rozporu s ústavním pořádkem, respektive shora uvedenými
ústavními principy. Po úplnost lze k tomu dodat, že v rozporu s citovanými principy nemůže
být ani prováděcí valorizační vyhláška, která důsledně ze zákona č. 155/1995 Sb. vychází.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovate lkou předložené srovnání s relevantní úpravou
na Slovensku. Nejvyšší správní soud uznává, že sice v některých případech může srovnání s jinou
právní úpravou posílit argumentaci účastníka řízení, nicméně v dané věci Nejvyšší správní soud
nepřehlédl, že ústavně konformní česká právní úprava poskytuje dostatečně jasnou oporu
pro zodpovězení všech námitek.
Lze uzavřít, že krajský soud postupoval správně, pokud věc Ústavnímu soudu nepředložil
a na rozhodnutí žalované pohlížel jako na zákonné a zároveň ústavně konformní. Kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) tedy není opodstatněný.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl dle §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaná náhradu nákladů nežádala a ostatně jí ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z její úřední činnosti, nevznikly. Ustanovenému zástupci stěžovatelky ovšem náleží
dle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna za poskytnutí právních služeb, a to v rozsahu dle §11 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné
podání nebo návrh ve věci samé spočívající v sepsání kasační stížnosti a následného doplnění
kasační stížnosti, ve výši 1.000 Kč za jeden úkon. Dále ustanovenému zástupci náleží náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Celkově se tedy jedná o částku 2 .600 Kč. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát - §35
odst. 8 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu