ECLI:CZ:NSS:2019:3.ADS.349.2017:28
sp. zn. 3 Ads 349/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: K. Ch.,
zastoupený Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem Na Rokytce 8, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 376/1, Praha
2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2017, č. j. MPSV-2017/18193 – 421/1, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11.
2017, č. j. 53 Ad 11/2017 – 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017,
č. j. 53 Ad 11/2017 – 38 se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2017, č. j. MPSV-2017/18193 – 421/1
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12 342 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta
Mgr. Ondřeje Vokála.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 3. 2017. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu
práce, krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 29. 11. 2016 a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce podle §30 odst. 2
písm. f) a odst. 3 a dále §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vyřazen
z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce. Toto provinění
spatřoval úřad v tom, že se žalobce dostavil na konkrétní pracoviště Úřadu práce o den později,
než byl stanovený termín, tedy až 18. 10. 2016 v 9. 15 hod., nikoliv dne 17. 10. 2016 v 9. 15 hod.,
jak bylo domluveno. Za vážný důvod takového opomenutí úřad nepovažoval
žalobcovo vysvětlení, že si spletl termín. S uvedeným právním hodnocením se žalovaný ztotožnil.
[2] Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce byl
zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání dne 27. 7. 2015. V kontaktním listu uchazeče
o zaměstnání je poznamenáno, že se dne 17. 10. 2016 nedostavil ke sjednané schůzce. Učinil tak
až dne 18. 10. 2016 a uvedl, že se předchozí den nedostavil, protože si spletl termín. Bližší
vysvětlení pak žalobce podal ve svém přípisu ze dne 24. 10. 2016, v němž vysvětlil, že si termín
nesprávně zaznamenal a pracovnici úřadu práce se omluvil. Z jeho strany se nejednalo o úmysl
ani nedbalost, ale o pouhý omyl. Ostatně druhý den se na Úřad práce dostavil sám, aniž by byl
upomínán či urgován.
[3] Při posouzení věci pak krajský soud vycházel z ustanovení §31 písm. c) zákona
o zaměstnanosti v návaznosti na jeho §5 písm. c) bod 7. Podle prve uvedeného ustanovení
je mařením součinnosti nedostavení se uchazeče o zaměstnání na krajskou pobočku Úřadu práce
ve stanoveném termínu bez vážných důvodů. Podle druhého se pak vážnými důvody rozumějí
kromě jiných, na věc zjevně nedopadajících, též jiné vážné osobní důvody, například etické,
mravní, náboženské a důvody hodné zvláštního zřetele.
[4] Krajský soud pak dospěl k závěru, že takovéto vážné důvody u žalobce nejsou prokázány.
Žalobce se ve stanoveném termínu nedostavil na Úřad práce zaviněně, když se zmýlil v datu,
což je podřaditelné nedbalostnímu počínání. Z právní úpravy maření součinnosti podle
§31 zákona o zaměstnanosti je však zjevné, že forma zavinění není rozhodná a nepředpokládá se,
že by bylo možno se maření dopustit výlučně úmyslným jednáním. Jestliže tedy forma zavinění
není rozhodná, pak zde nejsou žádné vážné osobní důvody bránící žalobci dodržet stanovený
termín a nelze se ztotožnit ani s jeho žalobním tvrzením, že předpisy vztahující se k důvodům
vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence byly vyloženy restriktivně a formalisticky.
Za relevantní nepovažoval krajský soud ani žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 Ads 109/2013 – 28, neboť zde na straně uchazeče existovaly
zcela jiné důvody, které vedly k právním závěrům uvedeným v rozsudku.
[5] Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný vyhodnotil nedodržení termínu
sjednané schůzky na kontaktním pracovišti Úřadu práce jako maření součinnosti v souladu se
zákonem.
[6] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky, zda omyl stěžovatele spočívající
v nesprávném zaznamenání termínu schůzky na Úřadu práce, v jehož důsledku se na ni dostavil
o den později, představuje maření součinnosti podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
[7] Podle původní judikatury správních soudů (konkrétně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101) nedostavení se z důvodu omylu
na osobní schůzku na Úřadu práce není důvodem pro vyřazení uchazeče z evidence pouze
tehdy, přistoupí-li k omylu uchazeče další okolnosti. V rozsudku ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 161/2013 - 28 (ve věci uchazečky o zaměstnání, která se nedostavila na schůzku
z důvodu poruchy automobilu) pak ale Nejvyšší správní soud upřesnil, že „je nutné, aby správní
orgány při rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání zvážily konkrétní situaci a důvody tvrzené
takovým uchazečem, a to zejména s ohledem na celkový kontext věci“. V daném případě považoval soud
za důležité, že uchazeč situaci ihned řešil a dostavil se další den (bod 20 rozsudku). „Správní úřady
by měly přihlédnout k okolnostem a způsobu jednání uchazeče tak, aby vyřadily z evidence uchazečů o zaměstnání
pouze ty, kteří maří součinnost s úřadem práce bez vážných důvodů a kteří tak neplní své povinnosti vyplývající
ze zákona o zaměstnanosti“ (bod 22 rozsudku). Jak NSS výslovně uvádí, „uchazeči mají být vyřazováni
v důsledku jejich nekorektního, liknavého či nedisciplinovaného přístupu […] z ničeho nevyplývá, že by dotyčná
ignorovala úřad práce nebo že by měla úmysl mařit součinnost s ním. Vyřazená uchazečka po celou dobu
s úřadem práce bezkonfliktně spolupracovala […] důležité také je, že se dotyčná snažila situaci ihned řešit,
a to nejprve telefonicky, následně i osobně na údajně telefonicky domluveném náhradním termínu druhý den.“
[8] Obdobně v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 6 Ads 3/2006 – 71 se Nejvyšší správní
soud věnoval omylu jako důvodu pro vyloučení uchazeče o zaměstnání z evidence a konstatoval,
že „možnost omylu nelze v běžném životě vyloučit, ovšem tolerance tohoto jevu má své meze“.
[9] Z dosavadní judikatury proto stěžovatel vyvozuje, že posuzování maření součinnosti
podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti není a nemůže být zcela formalizované. Redukcí
ad absurdum by tak bylo možno ospravedlnit i vyloučení uchazeče, který zmeškal schůzku
o několik minut. Naopak posuzování, zda jednání uchazeče lze klasifikovat jako maření
součinnosti, musí podle názoru stěžovatele brát v potaz okolnosti případu. Úřad práce by měl
zohlednit předchozí řádné plnění povinností uchazeče a neabsolutizovat ojedinělý exces, který
se žalobce pokusil napravit ihned poté, co si svůj omyl uvědomil a bezodkladně kontaktoval
dotčený úřad ve snaze vzniklou situaci řešit.
[10] Povinnost Úřadu práce neklesnout k absolutnímu formalismu vyplývá podle stěžovatele
i ze systematického výkladu zákona o zaměstnanosti, neboť ten v §30 odst. 4 rozlišuje
dvě skupiny důvodů pro vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence. U těch „závažnějších“
stanovuje sankci v podobě nemožnosti opětovného zařazení do evidence po dobu šesti měsíců,
za ty „méně závažné“ stejnou sankci po dobu tří měsíců. Maření součinnosti spadá svojí zákonnou
úpravou do první uvedené kategorie. Za této situace ovšem nelze považovat za spravedlivý
výklad, který prostý a ojedinělý omyl stěžovatele sankcionuje stejně jako nelegální práci,
odmítnutí nastoupit do vhodného zaměstnání nebo odmítnutí nastoupit na dohodnutou
rekvalifikaci. Maření součinnosti proto musí být v případě nedbalostní formy zavinění vykládáno
s přihlédnutím k intenzitě „mařícího jednání“. V tomto ohledu lze odkázat i na další rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, ve kterém soud uvedl,
že „vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání představuje velký zásah do sociální sféry takto
vyřazeného uchazeče (úřad práce totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona
o zaměstnanosti – nezprostředkovává pomoc při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit
rekvalifikace organizované úřadem práce, nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná
podpora v rekvalifikaci.“
[11] V případě stěžovatele je pak třeba vzít v úvahu i skutečnost, že mu vzhledem k jeho věku
měl Úřad práce věnovat zvýšenou péči ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti.
[12] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl zrušen jak napadený rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak i rozhodnutí žalovaného a správního orgánu
prvního stupně.
[13] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil žalovaný s argumentací stěžovatele
nesouhlas. Podle jeho názoru pokud stěžovatel neprokáže vážné důvody, nemá Úřad práce
žádnou možnost správního uvážení a takového uchazeče z evidence uchazečů o zaměstnání
vyřadit musí. S ohledem na to tak není aktuálně platnou legislativou dán žádný prostor
pro posuzování intenzity takového jednání a předmětem správního uvážení je pouze otázka, zda
lze doložené důvody takového jednání považovat za vážné ve smyslu §5 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. V tomto kontextu je nutno za maření součinnosti považovat i zmeškání
domluvené schůzky o patnáct minut, neboť v tu dobu má pověřený pracovník zpravidla
na starosti již jiného uchazeče.
[14] V dalším pak žalovaný zaujal stanovisko k jednotlivým judikátům Nejvyššího správního
soudu, jichž se dovolává stěžovatel. Podle názoru žalovaného svědčí rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101 spíše jeho právnímu názoru,
neboť požaduje, aby k omylu přistoupily další okolnosti zřetele hodné. Ze stejného hlediska
ostatně přistoupil Nejvyšší správní soud k řešení sporné otázky i v onom stěžovatelem
několikrát zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 109/2013 – 28. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006,
č. j. 6 Ads 3/2006 – 71 se pak týkal věci rozhodované ještě podle zákona č. 1/1991 Sb., který
pro maření součinnosti vyžadoval úmysl.
[15] Žalovaný je proto toho názoru, že posuzování maření součinnosti s Úřadem práce
neproběhlo formalizovaně a plně respektovalo příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti
i správního řádu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že sankce za maření součinnosti spočívající
v jednorázovém nedostavení se ke sjednané schůzce na Úřadu práce je ve stejné výši, jako sankce
např. za nelegální práci. Zákonodárce takto pravidla nastavil a zohlednil přitom, že s vedením
v evidenci uchazečů o zaměstnání jsou spojena nejen práva, ale i povinnosti, jejichž plnění
je nezbytné k tomu, aby mohl smysl vedení v evidenci naplněn. Stěžovatelem poukazované
ustanovení §33 odst. 1 zákona o zaměstnanosti pak dle názoru žalovaného na danou věc
vůbec nedopadá. S ohledem na uvedené důvody žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Mezi
účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud proto vycházel z téhož, jako krajský
soud. Podstatná skutková zjištění jsou uvedena v rekapitulaci výše. Sporná byla pouze právní
otázka výkladu ustanovení §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti v návaznosti na §5 písm. c) bod
7 tohoto zákona. K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[17] Podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo získávat prostředky
pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat,
stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Podle čl. 41 odst. 1
Listiny se lze práv uvedených v čl. 26 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení
provádějí.
[18] Úvodní formulace článku 26 Listiny obsahově odpovídá klasickému pojetí práva na práci,
které je zakotveno v řadě mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,
např. v čl. 1 Evropské sociální charty, či v čl. 6 Mezinárodního paktu o sociálních, hospodářských
a kulturních právech. Toto právo zajisté neznamená, že by měl stát každému zajistit práci,
na základě těchto ustanovení má však povinnost vyvinout úsilí k zajištění práce těm,
kdo o ni usilují. K ochraně práva na práci proto provádí aktivní politiku zaměstnanosti, zahrnující
především podpůrnou a zprostředkovatelskou činnost úřadů práce. Závazky, které pro Českou
republiku z Listiny i mezinárodních smluv vyplývají, jsou na vnitrostátní úrovni konkretizovány
na úrovni podústavního práva v příslušném prováděcím zákoně, jímž je v daném případě zákon
o zaměstnanosti, výklad jeho jednotlivých ustanovení pak musí respektovat smysl a účel
citovaného článku 26 Listiny a být v souladu též s čl. 4 odst. 4 Listiny. Nejvyšší správní soud
proto sporná ustanovení zákona vykládal, kromě použití klasických výkladových metod,
též se zřetelem na limity dané ústavním pořádkem.
[19] Podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeč o zaměstnání maří součinnost
s krajskou pobočkou Úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou pobočku Úřadu práce
ve stanoveném termínu bez vážných důvodů [§5 písm. c)].
[20] Podle §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona rozumí
vážnými důvody důvody spočívající v jiných vážných osobních důvodech, například etických,
mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele.
[21] Úvodem je třeba uvést, že ani čistě jazykový výklad uvedených ustanovení nesvědčí
tak zcela právnímu názoru žalovaného či krajského soudu. Je pravdou, že za maření součinnosti
považuje §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti i nedostavení se na krajskou pobočku Úřadu
práce ve stanoveném termínu bez vážných důvodů. Pokud však jde o identifikaci oněch vážných
důvodů, nepodává §5 písm. c) tohoto zákona exaktní definici tohoto pojmu, ani neuvádí
taxativní výčet, jaké skutečnosti těmito vážnými důvody mohou být. Vážné důvody jsou
zde vymezeny ve dvou skupinách – první skupina uvádí vážné osobní důvody, které jsou zde také
demonstrativně vypočteny, druhou skupinu pak tvoří důvody hodné zvláštního zřetele, které
nejsou blíže vymezené vůbec. Právě tato část ustanovení však podle názoru Nejvyššího správního
soudu vytváří správnímu orgánu právní prostor pro to, aby zvážil všechny okolnosti případu
a aby rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání odpovídalo míře porušení
povinností ze strany uchazeče (nejedná se zde o správní uvážení, jak opakovaně ve svém
vyjádření uvádí žalovaný, ale o výklad neurčitého právního pojmu). Zde je nutno podotknout,
že výkladem tohoto ustanovení, především v tom směru, co lze považovat za důvody hodné
zvláštního zřetele, se krajský soud ani žalovaný nijak nezabývali.
[22] K řádnému vymezení tohoto pojmu je však, kromě výkladu jazykového, nutno použít
i další výkladové metody (systematický, historický i teleologický). Již výše bylo uvedeno,
že předchozí zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (§7 odst. 3) umožňoval vyřadit uchazeče
o zaměstnání z evidence tehdy, pokud mařil součinnost s Úřadem práce úmyslně, a to na dobu
tří měsíců, přičemž pojem maření zde nebyl definován. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
je v tomto ohledu přísnější a také podrobnější. Místo možnosti vyřadit uchazeče
z evidence uchazečů o zaměstnání ukládá krajským pobočkám Úřadu práce přímo povinnost tak
učinit, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky; dále provádí určitou diferenciaci
jednotlivých porušení povinností a podle jejich závažnosti stanovuje pro některé z nich sankci
(tento pojem je zde užit jeho užším slova smylsu) v podobě vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání na dobu šesti měsíců, u některých je ponechána původní sazba tří měsíců. Pojem
maření součinnosti s Úřadem práce také nový zákon o zaměstnanosti blíže definuje a zařazuje
ho (včetně nedostavení se na krajskou pobočku Úřadu práce v dohodnutém termínu bez vážného
důvodu) mezi závažnější porušení povinností, které je sankcionováno vyřazením z evidence
minimálně na dobu šesti měsíců. Zákon zároveň již nepožaduje, aby k maření součinnosti došlo
úmyslně, ale k použití sankce stačí maření z nedbalosti. Maření součinnosti s Úřadem práce
je tedy skutečně postaveno na roveň tak závažným porušením zákona, jako je nelegální
zaměstnání, odmítnutí nastoupit do vhodného zaměstnání či odmítnutí nastoupit na dohodnutou
rekvalifikaci.
[23] Dle názoru Nejvyššího správního soudu je proto nutné při hodnocení toho, zda došlo
k maření součinnosti s Úřadem práce již jen samotným nedostavením se na příslušnou pobočku
Úřadu práce, velmi dbát o to, aby byla při posuzování věci zachována proporcionalita mezi mírou
porušení povinnosti a tvrdostí sankce, která za toto porušení následuje, a aby byly vždy
citlivě zváženy všechny okolnosti daného případu. V tomto směru byla nová právní
úprava maření součinnosti obsažená v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
vždy poněkud problematická. Toho si byl zřejmě vědom i sám zákonodárce, což se projevilo
tím, že i ustanovení §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti prodělalo určitý legislativní
vývoj – v původním znění totiž zahrnovalo pouze první skupinu důvodů, ta druhá byla
do zákona o zaměstnanosti inkorporována až zákonem č. 382/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2009.
Důvodová zpráva k této změně uvádí, že „[P]latná právní úprava umožňuje úřadům práce zohlednit jiné
vážné osobní důvody, které brání uchazeči o zaměstnání v plnění jeho povinností. Navrhovaná změna umožní,
aby úřady práce mohly zohlednit i důvody hodné zvláštního zřetele, které nemají osobní charakter a objektivně
brání uchazeči o zaměstnání v plnění jeho povinností. Jedná se např. o dopravní kalamitu, živelné pohromy apod.“
Jednalo se tedy o určité změkčení právní normy a lze dovodit, že tato úprava byla, mimo jiného,
i reakcí na dosavadní judikaturu správních soudů, která tvrdým výkladům zákona zastávaným
až doposud žalovaným nebyla příliš nakloněna.
[24] Judikatura Nejvyššího správního soudu však při výkladu uvedeného ustanovení zachází
ještě dále než důvodová zpráva k zákonu a uvedená ustanovení §31 písm. c) a §5 písm. c) bod 7
zákona o zaměstnanosti vykládá extenzivněji, a to tak, aby byla nastolena rovnováha mezi mírou
závažnosti porušení povinnosti ze strany uchazeče o zaměstnání a sankcí, která ho za to stíhá.
V této souvislosti lze stěžovateli přisvědčit v tom, že jednotlivé judikáty, jichž
se v kasační stížnosti dovolává, mají obecnější platnost a nelze je považovat za pouhou
kazuistiku, od níž se lze i v případě malých rozdílů ve skutkovém stavu jednotlivých
případů odlišit. Zvláště v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 109/2013 – 28 byl alespoň v obecné rovině uveden návod, jak pojem maření
součinnosti spočívající v nedostavení se v dohodnutém termínu na příslušnou pobočku Úřadu
práce posuzovat. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „Nelze (…) v rámci jednoho rozsudku stanovit
jasný a jednoznačný návod, jak mají být správními orgány všechny případy posouzeny, Nejvyšší správní soud
je však přesvědčen, že správní orgány by měly vždy citlivě posoudit situace, ke kterým v lidském životě běžně
dochází a které znemožňují uchazečům o zaměstnání dostavit se včas na jednání k úřadu práce, přičemž mají
zohlednit to, jestli se nejedná o účelové a úmyslné vyhýbání se povinnostem uchazeče o zaměstnání a zda se uchazeč
aktivně snaží vzniklou situaci adekvátními prostředky řešit. Absolutní trvání správních orgánů na tom,
že uchazeči musí být přítomni v daném termínu na úřadu práce, bez ohledu na okolnosti daného případu
s argumentem, že řada věcí je „rozumně předvídatelná“, je zjevně přehnané a neadekvátní. Tím, že správní orgány
přihlédnou k okolnostem a způsobu jednání uchazeče o zaměstnání, nezmírní dopady zákona o zaměstnanosti,
jak nesprávně stěžovatel dovozuje, ale citlivě napomůže posoudit případ ve všech jeho souvislostech a rozhodnout
spravedlivě tak, že vyřadí z evidence uchazečů o zaměstnání pouze ty, kteří maří součinnost s úřadem práce bez
vážných důvodů a kteří tak neplní své povinnosti vyplývající ze zákona o zaměstnanosti.
[25] Tato obecná teze dopadá i na projednávaný případ. Není zajisté sporu o tom,
že stěžovatel pochybil, pokud si nesprávně zaznamenal datum domluvené schůzky. Zároveň
je však zřejmé, že se aktivně snažil svoje pochybení napravit, že za poměrně dlouhou dobu
vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání (od 27. 7. 2015 do 17. 10. 2016) si svoje povinnosti plnil
a že jeho pochybení nenese žádné znaky účelového vyhýbání se zákonem stanoveným
povinnostem. Ve shodě s názorem stěžovatele i se svojí předchozí judikaturou má i Nejvyšší
správní soud za to, že při posuzování otázky, zda v daném případě skutečně došlo k naplnění
dispozice §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti, je třeba vzít v úvahu jak zcela minimální míru
porušení povinností ze strany stěžovatele, tak i jeho dosavadní chování a další výše popsané
okolnosti případu a teprve po jejich vyhodnocení lze učinit závěr, zda jednáním stěžovatele došlo
k maření součinnosti s Úřadem práce či nikoliv.
[26] K tomu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nesdílí názor žalovaného, podle
něhož intenzita porušení povinnosti nehraje žádnou roli a při jakémkoliv porušení povinnosti
(např. i při zpoždění patnácti minut na domluvenou schůzku) automaticky následuje sankce
v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Zde je třeba znovu připomenout,
že vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má pro uchazeče dosti tvrdé právní důsledky,
a to nejen v oblasti realizace jeho ústavního práva na práci tím, že je mu odepřena pomoc
při zajištění zaměstnání a eventuálně i hmotné zabezpečení v podobě podpory
v nezaměstnanosti (jak bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 20/2008 – 58), ale i v oblasti účasti na důchodovém a v oblasti úhrady zdravotního
pojištění. Takováto sankce, navíc ve vyšší sazbě, by tedy měla být uplatňována přiměřeně, vždy
s ohledem na povahu a intenzitu porušení povinnosti tak, aby ve výsledku nedocházelo
k vydávání zjevně nespravedlivých a ve svých důsledcích absurdních rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud zde nikterak nezpochybňuje, že uchazeči o zaměstnání si musí plnit
své zákonné povinnosti a spolupracovat s Úřadem práce v takové míře, aby i on mohl dostát
povinnostem svým, tj. účinně jim pomáhat se zajištěním zaměstnání. Zároveň ovšem je třeba mít
na zřeteli, že Úřad práce je institucí, jejímž prostřednictvím lidé realizují svoje právo vyplývající
z Listiny a z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a jeho role tedy spočívá
především v pomoci potřebným, nikoliv v tvrdém trestání a odmítáním pomoci každému,
kdo byť jen nepatrně pochybil. V tomto směru vykládá žalovaný zákon opakovaně (viz citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu) v rozporu se smyslem a účelem práva, k jehož realizaci
slouží, tedy v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
[28] S ohledem na skutkové okolnosti případu a výše uvedené úvahy má tak Nejvyšší správní
soud za to, že v projednávané věci nedosáhlo porušení povinností ze strany žalobce, spočívající
v nedostavení se na příslušnou pobočku Úřadu práce ve sjednaném termínu, takové intenzity,
aby bylo možno hovořit o maření součinnosti s Úřadem práce. Nedostatek intenzity porušení
povinnosti pak Nejvyšší správní soud považuje za jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu
§5 písm. c) bodu 7 zákona o zaměstnanosti.
[29] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
je zatížen vadou nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Toutéž vadou je však zatíženo i rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud proto podle
§110 odst. 2, písm. a) s. ř. s. zrušil jak napadený rozsudek tak i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný podle §110 odst. odst. 4 s. ř. s. v návaznosti
na §78 odst. 5 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu tak, že k vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu jeho maření
součinnosti s Úřadem práce nebyly dány zákonné důvody.
[30] Stěžovatel měl ve věci úspěch, s ohledem na výrok rozsudku mu tak vzniklo
právo na náhradu nákladů řízení jak za řízení o kasační stížnosti, tak za řízení o žalobě
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady stěžovatele spočívají v nákladech jeho
právního zastoupení, kdy zástupce stěžovatele advokát Mgr. Ondřej Vokál učinil ve věci tři hlavní
úkony právní služby, za což mu náleží odměna podle §7 a §9 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb.
v celkové výši 9 300 Kč a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhl. v celkové
výši 900 Kč, úhrnem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaný je plátcem DPH, navyšuje
se uvedená částka s použitím §57 odst. 2 s. ř. s. o 21%, takže celkově bylo přiznáno
k úhradě 12 342 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce stěžovatele do
patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu