ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.68.2012:23
sp. zn. 3 Ads 68/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy
Vary, ze dne 2. 3. 2011, č. j. 392/SZ/11-3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2012, č. j. 17 A 21/2011 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2012, č. j. 17 A 21/2011 – 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2012, č. j. 17 A 21/2011 – 53 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu
Karlovarského kraje ze dne 2. 3. 2011, č. j. 392/SZ/11-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím původní žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského
úřadu v Aši, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 31. 12. 2010, č. j. 17738/2010/ASS
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci odňata ode dne 1. 8. 2010 dávka
pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení z toho důvodu, že částka příjmu žalobce zvýšená
o příspěvek na živobytí a snížená o odůvodněné náklady na bydlení nebyla nižší než částka
na živobytí; žalobci také zanikl nárok na příspěvek na živobytí, a prot o také ztratil nárok
i na doplatek na bydlení.
V napadeném rozhodnutí původního žalovaného bylo uvedeno, že prvostupňový orgán
postupoval bez jakéhokoliv pochybení. Žalobce v měsíci srpnu 2010 nesplňoval zákonem
stanovenou podmínku pro nárok na doplatek na bydlení, a to nárok na příspěvek na živobytí.
V tomto ohledu přitom není orgánu pomoci v hmotné nouzi dáno žádné uvážení. Prvostupňový
orgán vydal v měsíci prosinec 2010 rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí ode dne
1. 8. 2010, proti němuž žalobce podal odvolání. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí
potvrzeno rozhodnutím původního žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. 84/SZ/11-3, které nabylo
právní moci dne 20. 1. 2011. V měsíci červenci 2010 získal žalobce podporu v nezaměstnanosti
v celkové výši 28.008 Kč. Z uvedených důvodů původní žalovaný neshledal žádného pochybení
prvostupňového orgánu při vydání rozhodnutí o odejmutí doplatku na bydlení ode dne
1. 8. 2010, neboť žalobce v měsíci srpnu 2010, kdy byl hodnocen jeho nárok na doplatek
na bydlení, neměl nárok na příspěvek na živobytí a dále v tomto měsíci příjem žalobce zvýšený
o příspěvek na živobytí a snížený o odůvodněné náklady na bydlení nebyl nižší než částka
na živobytí.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí
je v rozporu se správním řádem a odepírá mu základní práva. Žalobce především namítl,
že od 1. 7. 2010 mu byla přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 511 Kč, a to rozhodnutím
ze dne 26. 11. 2010, č. j. 16008/2010/ASS. Na to mu ovšem byla tato dávka odňata rozhodnutím
prvostupňového orgánu ze dne 31. 12. 2010, č. j. 17738/2010/ASS ode dne 1. 8. 2010. K tomu
žalobce uvedl, že v červenci mu byla po 7 měsících vyplacena zadržovaná podpora
v nezaměstnanosti, přičemž poté mu byly s pětiměsíčním zpožděním odebrány dávky příspěvek
na živobytí i doplatek na bydlení od 1. 8. 2010. Tento postup považoval žalobce za rozporný
s ustanoveními zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z uvedených důvodů navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí původního žalovaného.
Krajský soud si v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí vyžádal potvrzení Úřadu
práce v Chebu ze dne 24. 5. 2011, z něhož bylo zjištěno, že žalobci byla vyplacena jednorázově
podpora v nezaměstnanosti za 5 měsíců podpůrčí doby za dobu od 18. 1. do 17. 6. 2010
na základě rozhodnutí MPSV ze dne 23. 6. 2010, č. j. 2010/38888-424, které nabylo právní moci
dne 25. 6. 2010. Na tomto podkladě byla žalobci vyplacena dne 15. 7. 2010 částka 27.270 Kč,
ačkoliv dle rozpisu jednotlivých měsíčních částek se mělo jednat o částku 28.008 Kč. Dále
vycházel ze správního spisu žalovaného, z něhož zjistil, že neobsahuje potřebné podklady
pro vydání rozhodnutí stanovené zejména v §50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a proto žalovaný nemohl tyto podklady
řádně hodnotit v souladu s ustanovením §50 odst. 4 správního řádu. Zejména krajský soud
uvedl, že přílohy č. 3-5, které obsahují listiny uvedené ve vyjádření původního žalovaného, není
zřejmé, kdy byly ke spisu skutečně připojeny, neboť nejsou uvedeny ve spisovém přehledu
(na rozdíl od ostatních písemností).
Ve vlastním odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud shledal, že napadené
rozhodnutí původně žalovaného je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá žádnou oporu ve správním
spisu, přičemž to stejné platí i o prvostupňovém rozhodnutí (§76 odst. 1 písm. a), b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.). Podle
ustanovení §68 odst. 3 správního řádu musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeny důvody
výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Ve správním spisu vedeném v předmětné věci však nejsou založeny všechny nezbytné podklady
pro vydání rozhodnutí, jelikož založení určitých písemností v části označené „příloha č. 3-5“
neprokazuje jednoznačně, že např. kopie odpovědi Úřadu práce v Chebu ze dne 13. 7. 2010,
týkající se sdělení o přehledu plateb podpory v nezaměstnanosti žalobci v částkách shora
uvedených, byla po celou dobu součástí správního spisu, neboť v takovém případě by byla
nepochybně uvedena ve spisovém přehledu. Podle krajského soudu z žádného dokladu
nevyplývá, kdy byla žalobci skutečně vyplacena částka 28.008 Kč uvedená jako příjem žalobce
v měsíci červenci 2010. Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje podle krajského soudu vůbec
žádné konkrétní skutečnosti, na základě nichž bylo rozhodnuto, jelikož není vůbec uvedeno,
jakým rozhodnutím a ze kterého dne i v jaké výši bylo rozhodnuto o přiznání dávky doplatek
na bydlení, která byla odejmuta. Z předmětných rozhodnutí není zřejmé, z jakého podkladu
a kdy bylo zjištěno vyplacení předmětné částky žalobci, a také není uveden důvod započtení
částky 28.008 Kč pouze do příjmu žalobce v měsíci červenci 2010, a nikoliv rozpočtení částek
na jednotlivé měsíce (leden až červen), za něž podpora v nezaměstnanosti byla přiznána
a vyplacena. Konkrétně krajský soud zavázal žalovaného, aby zejména skutečnosti sdělené dne
24. 5. 2011 Úřadem práce v Chebu zohlednil za použití počítačového programu OKNouze/
OKslužby ve dvou variantách výpočtu, kdy bude jednak zohledněna situace, v níž by příjem
28.008 Kč (resp. 27.270 Kč) byl zohledněn za měsíc červenec 2010, a jednak situace,
v níž by příjem žalobce za jednotlivé měsíce duben až červen 2010 doložený v témže sdělení
Úřadu práce v Chebu včetně srážky ze mzdy ve výši 738 Kč činil za duben 5.077 Kč,
za květen 4.848 Kč a červen 2.590 Kč. Podle názoru krajského soudu je rozhodující skutečné
vyplacení konkrétní částky žalobci, a nikoliv pouhé datum výpočtu výše celkové podpory
v nezaměstnanosti, a proto zavázal správní orgán názorem, že je třeba provést výpočet dávky
příspěvek na živobytí a žalobci přiznat tu výši dávky, která pro něho bude příznivější, neboť
nemůže jít k tíži občana skutečnost, že zákonodárce nepamatoval na všechny varianty případů,
které v praxi mohou nastat a musí být řešeny. Podle krajského soudu další pochybení původního
žalovaného spočívá v tom, že místo zrušení prvostupňového rozhodnutí zatížil své (napadené)
rozhodnutí stejnou vadou. Nebylo totiž zřejmé, kterého dne skutečně byla jednorázově vyplacena
podpora v nezaměstnanosti žalobci či připsána na jeho bankovní účet. Napadené rozhodnutí
je tak z pohledu krajského soudu zjevně nepřezkoumatelné, a to zejména pro absenci podkladů
pro jeho vydání, které musí být založeny ve správním spisu, byť se jedná i o skutečnosti známé
správnímu orgánu z úřední činnosti. Navíc ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není
zřejmé, zda se správní orgány zabývaly rovněž skutkovou podstatou uvedenou ve větě druhé §33
odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Krajský soud uzavřel, že obě správní rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelná, neboť nejsou v souladu zejména s §68 odst. 2 a 3 správního řádu.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel uvedl, že proti němu brojí
z důvodů uvedených v ustanovení uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel především podotkl, že posuzovaná právní otázka je pro něho zásadního významu
a dotýká se běžného postupu správního orgánu při posuzování žádostí o přiznání dávky. Právní
závěr krajského soudu je postaven na stanovisku, že je třeba provést dvě varianty výpočtu sociální
dávky, přičemž podle jeho názoru má být zohledněna ta varianta, která je pro žadatele
nejpříznivější. Konkrétně stěžovatel namítl, že rozhodným obdobím pro posouzení
započitatelných příjmů při hodnocení projednávané žádosti o dávku doplatek na bydlení
od 1. 8. 2010 jsou měsíce květen, červen, a červenec, přesto však po něm krajský soud požaduje,
aby zohlednil příjmy v měsících duben až červen. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s citovaným
právním názorem krajského soudu, neboť §6 zákona č. 110/2006 Sb. uvádí, co se považuje
pro účely výpočtu dávky za příjem a za který měsíc je konkrétně podpora v nezaměstnanosti
vyplacena. Krajský soud se rovněž nevypořádal s faktem, že podpora v nezaměstnanosti byla
stěžovateli vyplacena za 5 kalendářních měsíců, a při požadovaném rozložení celkové částky
28.008 Kč do měsíců duben až červen je tudíž nutno rozložit tuto částku i do měsíců únor
a březen, v nichž byl žalobce také zabezpečován dávkami pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatel
dále poukázal na to, že pokud by v měsících únor až červen 2010 zohlednil fakticky nevyplacenou
podporu v nezaměstnanosti, nebyl by tento postup ani v souladu s účelem právní úpravy pomoci
v hmotné nouzi, neboť by vznikla situace, kdy v některých měsících by mu nevznikl nárok
na příspěvek na živobytí, který fakticky pobíral, kvůli vyšším příjmům, v důsledku čehož
by mu nevznikl ani nárok na doplatek na bydlení. K názoru krajského soudu, že není zřejmé,
zda se správní orgány zabývaly i větou druhou §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi,
stěžovatel uvedl, že se v předmětné věci nejednalo o situaci, že by příspěvek na živobytí nebyl
přiznán z důvodu, že příjem osoby přesáhl částku živobytí osoby, ale nepřesáhl 1,3 násobek
částky živobytí osoby. Ke krajským soudem shledanému rozporu mezi skutkovým stavem, který
vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, a podklady obsaženými ve správním spisu,
stěžovatel uvedl, že prvostupňový orgán při vyhodnocování dávkových nároků žalobce používá
program OKNouze v souladu s §52 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Spisová dokumentace
v písemné podobě tedy obsahuje podklady poskytnuté žalobcem a podklady, které třetí osoby
poskytly v písemné podobě. Při tisku všech podkladů do spisu by se vytratil účel elektronického
předávání informací. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci zpět krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že považuje napadený rozsudek za věcně
správný, neboť spočívá na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení věci.
Žalobce tak sdílí závěr soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatele
i prvostupňového orgánu, neboť jejich závěry nemají dostatečnou oporu ve správním spisu,
nevycházejí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jsou navíc nepřesvědčivé, neboť postrádají
dostatečné a srozumitelné odůvodnění. Správními orgány nebylo uvedeno, kterého dne byla
skutečně žalobci vyplacena jednorázová podpora v nezaměstnanosti ve výši 28.008 Kč,
a ani to, zda se zabývaly ustanovením §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Dále uvedl, že stěžovatel postupoval nepředvídatelně a bylo v důsledku chyb při dokazování
porušeno právo žalobce na spravedlivé správní řízení. Stran právního posouzení věci
je významné pouze to, v jakém období měly být jednotlivé složky částky podpory
v nezaměstanosti splatné a kdy měly být skutečně vyplaceny. Z částky 28.008 Kč byly pokryty
potřeby žalobce za minulé období. Vzhledem k uvedeným vadám a zásadním pochybnostem
žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti a potvrzení napadeného rozsudku.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Z odpovědi Úřadu práce v Chebu ze dne 13. 7. 2010 vyplývá, že žalobce byl v době
od 18. 1. 2010 až do uvedeného data vypravení tohoto potvrzení v evidenci uchazečů
o zaměstnání. Podpora v nezaměstnanosti byla žalobci vyplacena dne 9. 7. 2010, a to za měsíce
leden až červen 2010 v následujících částkách: červen 2010 – 2.590 Kč, květen 2010 – 4.848 Kč,
duben – 5.077 Kč, březen – 5.912 Kč, únor – 6.600 Kč, leden – 2.981 Kč. Z těchto plateb byly
sraženy částky 254 Kč a 484 Kč. Podle podacího razítka byla odpověď ÚP v Chebu doručena
prvostupňovému orgánu dne 13. 7. 2010.
Samotný spisový přehled čítající dvě strany za období 26. 11. 2010 – 31. 1. 2011
neobsahuje zmínku o přípisu Úřadu práce v Chebu o vyplacení částek podpory
v nezaměstnanosti za měsíce leden až červen 2010. Ke spisu jsou však připojeny tři složky příloh
č. 3, 4 a 5, z nichž příloha č. 5 obsahuje označenou odpověď ÚP v Chebu na dotaz
prvostupňového orgánu stran vyplacení podpory v nezaměstnanosti.
Z potvrzení ÚP v Chebu ze dne 24. 5. 2011, které si vyžádal v řízení o žalobě krajský
soud, vyplývá, že rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti rozhodnutí ÚP v Chebu ze dne
8. 4. 2010, č. j. CHB-456/2010-VE, nabylo právní moci dne 25. 6. 2010, a proto byla podpora
v nezaměstnanosti vyúčtována žalobci dne 9. 7. 2010, tedy v nejbližším řádném termínu výplaty.
Samotná částka podpory v nezaměstnanosti po provedených srážkách v souhrnné výši 27.270 Kč
byla žalobci uhrazena dne 15. 7. 2010.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, jak v rozsahu a mezích uplatněných kasačních důvodů, tak i v souladu
s §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Přitom
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud podotýká, že od 1. 1. 2012 došlo ke změně kompetencí
jednotlivých správních orgánů na úseku výkonu státní správy ve věcech pomoci v hmotné nouzi.
Podle ustanovení čl. VIII bod 10 zákona č. 366/2011 Sb. s účinností od tohoto data nejsou
již odvolacím orgánem ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi krajské úřady, ale Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které nastoupilo do řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí místo
původního žalovaného a je v tomto řízení stěžovatelem. Podle ustanovení §69 s. ř. s. platí,
že účastníkem řízení (žalovaným) je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla; ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s.
pak dále platí, že účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a ti, kteří byli účastníky
původního řízení.
V prvé řadě je třeba uvést, že mezi stranami není sporný skutkový stav předmětné věci,
nýbrž její právní posouzení, které podle názoru stěžovatele není možné vyložit tak, jak to učinil
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Právní úprava poskytování doplatku na bydlení je obsažena v zákoně č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“) a v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon č. 110/2006 Sb.). Při posouzení zákonnosti postupu správních orgánů
i krajského soudu je třeba vycházet z právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §7 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/2006 Sb. se za započitatelný příjem pro účely
posuzování hmotné nouze považují také podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci.
Tento druh příjmu se ve smyslu navazujícího ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi považuje za příjem pro účely tohoto zákona pouze ve výši 80 %. Posuzování
příjmů je upraveno v §6 zákona č. 110/2006 Sb., podle něhož (odst. 1) se posouzení, zda příjem
osoby dosahuje částky životního minima nebo existenčního minima, provádí tak, že se porovnává
úhrn jejích započitatelných příjmů s částkou životního minima nebo existenčního minima. Pokud
jsou však osoby posuzovány podle tohoto zákona společně, porovnává se úhrn započitatelných
příjmů všech společně posuzovaných osob s úhrnem částek životního minima posuzovaných
osob. Podle §6 odst. 2 téhož zákona platí, že nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, zjišťují se příjmy
posuzovaných osob vyplacené v kalendářním měsíci, který předchází kalendářnímu měsíci, v němž se posuzuje,
zda příjmy osob dosahují částek životního minima nebo existenčního minima. Započitatelný příjem
se posuzuje za rozhodné období, které činí v souladu s §10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu
kalendářnímu měsíci, kterým je měsíc podání žádosti o dávku, resp. měsíc, pro který je
posuzováno splnění podmínek nároku na dávku.
Podmínky nároku na doplatek na bydlení upravuje §33 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, podle něhož nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže
by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení byl
a) jeho příjem (§9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby
(§24), nebo
b) příjem společně posuzovaných osob (§9 odst. 1 ) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší
než částka živobytí společně posuzovaných osob (§24).
Podle ustanovení §33 odst. 3 věta první a druhá platí, že podmínkou nároku na doplatek
na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí a nárok na příspěvek na bydlení podle zvláštního právního
předpisu
12)
. Doplatek na bydlení lze přiznat, s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům,
také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby nebo
společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby nebo společně posuzovaných
osob, ale nepřesáhl 1,3násobek č ástky živobytí osoby nebo společně posuzovaných osob.
V předmětné věci šlo o odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku na bydlení,
které je upraveno v ustanoveních §44 – §45 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle ustanovení
§44 odst. 1 tohoto zákona platí, že pokud se změní skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku
nebo její výplatu tak, že nárok na dávku nebo na její výplatu zanikne, dávka se odejme nebo její
výplata zastaví od prvního dne následujícího po období, za které již byla poslední výplata dávky
provedena. Podle ustanovení §45 odst. 2 téhož zákona pak platí, že dávka neprávem přiznaná,
vyplácená, nebo vyplácená ve vyšší částce, než v jaké náleží, se odejme nebo se její výplata zastaví nebo sníží,
a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byla vyplacena.
Po shrnutí právní úpravy poskytování a odnímání doplatku na bydlení coby dávky pomoci
v hmotné nouzi přistoupil Nejvyšší správní soud k přezkumu právního názoru krajského soudu
vyjádřeného v napadeném rozsudku. Není možné souhlasit s názorem krajského soudu,
že „…z žádného dokladu nevyplývá, kdy byla žalobci skutečně vyplacena částka 28.008 Kč uvedená jako příjem
žalobce v měsíci červenci 2010“, ačkoliv ve správním spisu je založena příloha č. 5, v níž je založeno
potvrzení ÚP v Chebu ze dne 13. 7. 2010 doručené podle podacího razítka téhož dne
prvostupňovému orgánu, v němž je naprosto jednoznačně sděleno, že žalobci byly vyplaceny
převodem z účtu na podpoře v nezaměstnanosti za období leden 2010 až červen 2010 částky:
červen 2010 – 2.590 Kč, květen 2010 – 4.848 Kč, duben – 5.077 Kč, březen – 5.912 Kč, únor –
6.600 Kč, leden – 2.981 Kč. Z těchto plateb byly sraženy částky 254 Kč a 484 Kč. Jako datum
platby (tzn. odeslání peněžních prostředků) je uvedeno datum 9. 7. 2010. Pokud krajský soud
rozporoval přezkoumatelnost či dokonce pravdivost tohoto zjištění, které navíc bylo potvrzeno
i v řízení o žalobě na základě vyžádaného potvrzení ÚP v Chebu ze dne 24. 5. 2011 (kde navíc
bylo specifikováno přesně i datum vyplacení této částky žalobci – tj. dne 15. 7. 2010 a celková
částka vyplacené podpory v nezaměstnanosti činila 27.270 Kč, která odpovídá součtu částek
uvedených na potvrzení založeném ve správním spisu), pak krajský soud nemohl logicky dospět
k výše uvedenému závěru o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci prvostupňovým
orgánem.
K tomu Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že toto skutkové zjištění žalobce
sám nerozporoval ani v žalobě, ani posléze ve vyjádření ke kasační stížnosti. Jelikož částka byla
zaslána žalobci převodem z účtu, a nikoliv poštovní poukázkou či vyplacena v hotovosti,
je rovněž zřejmé, že krajským soudem postrádaný doklad o přijetí (vyplacení) těchto částek
podpory v nezaměstnanosti má ve své dispozici sám žalobce (výpis z účtu) a krajskému soudu
nic nebránilo v tom tuto skutečnost dále dokazovat při jednání (na kterém oba účastníci trvali),
a to ve smyslu zásady plné jurisdikce (§52, §77 odst. 2 s. ř. s.). Takto ovšem krajský soud
nepostupoval a místo toho se uchýlil k úvaze o nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí,
která při takto zjištěném skutkovém stavu nebyla na místě. Související úvaha krajského soudu
o tom, že je sporné, zda bylo uvedené potvrzení v době rozhodování prvostupňového orgánu
součástí správního spisu, není rovněž správná, neboť na kopii uvedené písemnosti založené
ve spisu je čitelný otisk podacího razítka prvostupňového orgánu. Za této situace Nejvyšší
správní soud nepovažuje za rozhodné, že tato písemnost není uvedena ve spisovém přehledu
správního spisu, byť by tam uvedena býti měla. Na průkaznosti skutkového závěru, že žalobci
byla vyplacena v měsíci červenci 2010 podpora v nezaměstnanosti ve výši 27.270 Kč
to nic nemění, přičemž z tohoto závěru měl krajský soud při právním posouzení věci
vycházet. Argumentace krajského soudu tak v tomto ohledu sama trpí nepřezkoumatelností
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Na okraj lze uvést, že rozdíl v částce uvedené
v napadeném rozhodnutí (28.008 Kč), která představuje součet částek podpory
v nezaměstnanosti za měsíce leden až červen 2010, a částky 27.270 Kč, která představuje
vyplacenou podporu v nezaměstnanosti po provedených srážkách, představuje spíše formulační
nedostatek původního žalovaného, což takto vyhodnotil i krajský soud.
Krajský soud navíc opomněl v odůvodnění této otázky uvést, že prvostupňovému
rozhodnutí předcházelo rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí ode dne 1. 8. 2010, přičemž
v důsledku odvolání žalobce nabylo rozhodnutí původního žalovaného v této věci ze dne
17. 1. 2011, č. j. 84/SZ/11-3, právní moci až dne 20. 1. 2011. Původní žalovaný tedy správně
při vydání napadeného rozhodnutí (2. 3. 2011) vycházel z toho, že žalobci nesvědčil ke dni
1. 8. 2010 nárok na příspěvek na živobytí, čímž nebyla splněna jedna z podmínek ustanovení §33
odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Krajský soud navíc dovodil, že se správní orgány měly
zabývat také ustanovením §33 odst. 3 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy situaci,
kdy doplatek na bydlení lze přiznat, s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým
poměrům, také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby nebo
společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby nebo společně posuzovaných osob,
ale nepřesáhl 1,3 násobek částky živobytí osoby nebo společně posuzovaných osob. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že toto pravidlo má své místo při rozhodování o přiznání
či nepřiznání doplatku na bydlení, přičemž je vázáno na poměrně široké správní uvážení.
V posuzované věci je však přezkoumáváno rozhodnutí o odnětí doplatku na bydlení z důvodu
změny skutečností rozhodných pro nárok na dávku, na jejichž základě byl doplatek na bydlení
přiznán. Tato změna spočívala v tom, že žalobci zanikl, s ohledem na příjem předmětné částky
podpory v nezaměstnanosti, nárok na příspěvek na živobytí (o čemž bylo samostatně
pravomocně rozhodnuto), a tudíž pro odpadnutí této zákonné podmínky, na niž bylo v případě
žalobce přiznání doplatku na bydlení navázáno, následně muselo také dojít k zániku
nároku žalobce na předmětný doplatek na bydlení. Absenci úvahy o zohlednění pravidla
v ustanovení §33 odst. 3 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi v napadeném rozhodnutí
původního žalovaného o odnětí doplatku na bydlení tak nelze považovat za důvod jeho
nepřezkoumatelnosti.
Stran samotného právního posouzení věci je třeba vyslovit souhlas s výkladem
žalovaného, který vychází z toho, že pro posouzení nároku na doplatek na bydlení se hodnotí
období 3 měsíců zpětně před měsícem, v němž má dojít ke vzniku nároku na tuto dávku, a stejně
tak je třeba vycházet z toho, že vyplacená podpora v nezaměstnanosti v částce 27.270 Kč
představovala příjem žalobce za měsíc červenec 2010. U započitatelného příjmu podle zákona
o pomoci v hmotné nouzi totiž není podstatné, kdy vznikl nárok na peněžité plnění (za jednotlivé
měsíce leden až červen 2010), nýbrž okamžik, kdy toto peněžité plnění bylo žadateli o dávku
(resp. jejímu poživateli) vyplaceno. Správní orgány tedy naložily s prokázaným příjmem žalobce
za měsíc červenec 2010 zcela v souladu se zákonem. Proto je třeba zásadně odmítnout právní
názor krajského soudu, že orgány pomoci v hmotné nouzi měly při novém posouzení dávkových
nároků žalobce postupovat ve dvou variantách započtení rozhodného příjmu za posuzované
období a zvolit tu z nich, která je pro žalobce příznivější. Takový postup není ve smyslu zákonné
právní úpravy poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi přípustný a právní názor krajského
soudu je tak v tomto ohledu nezákonný ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S krajským soudem lze souhlasit pouze v jeho kritice strohosti až nedostatečnosti
odůvodnění správních rozhodnutí, tedy zejména prvostupňového rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud poukazuje na to, že orgány pomoci v hmotné nouzi v souladu se zákonem používají
k samotnému výpočtu počítačového programu. Ani to by však nemělo mít za následek
absenci náležitostí výroku a odůvodnění rozhodnutí, zvláště, je-li jím nepříznivě zasahováno
do právní sféry žadatele o dávku pomoci v hmotné nouzi (viz k tomu v obecné rovině
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 4 Ads 14/2009 – 37,
přístupný na www.nssoud.cz). Prvostupňové rozhodnutí takovými vadami skutečně trpělo
(nepřesnost výroku – absence výše odnímané dávky i datum jejího přiznání), jakož i nedostatky
v odůvodnění (specifikace rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí i příjmu z podpory
v nezaměstnanosti). Nejvyšší správní soud však v této souvislosti reflektuje zvláštní povahu
tohoto řízení, jakož i účel rozhodování (efektivní posouzení nároku na sociální dávku), přičemž
záruku přezkoumatelnosti (a související úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění) celého procesu
posouzení nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi a správnosti její výše je třeba spatřovat
především v odvolacím řízení, které s účinností od 1. 1. 2012 zajišťuje stěžovatel prostřednictvím
svého odborného aparátu. V posuzované věci lze správním rozhodnutím vytýkat tuto – v případě
prvostupňového rozhodnutí až formulářovou – strohost, která však v kontextu zavedené správní
praxe, spisové dokumentace a odůvodnění napadeného rozhodnutí původního žalovaného
neměla za následek jejich nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů
[§76 odst. písm. a) s. ř. s.], a nebyla ani založena na nesprávně zjištěném skutkovém stavu [§76
odst. písm. b) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelova kasační stížnost je důvodná, a proto
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí věci. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rovněž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti stěžovatele (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu