ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.97.2013:47
sp. zn. 3 Ads 97/2013 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. R.,
zast. JUDr. Blanku Schöblovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2011, č. j. 2011/56079-421, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013, č. j. 41 A 9/2013 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Blance Schöblové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Úřad práce v Prostějově pravomocným rozhodnutím z 5. 2. 2009, č. j. PVA-816/2009-06,
přiznal žalobci (dále též jen „stěžovatel“) podporu v nezaměstnanosti od 18. 8. 2008 ve výši
6.528 Kč po dobu prvních tří měsíců a ve výši 5.876 Kč měsíčně po zbývající dobu šestiměsíční
podpůrčí doby. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že v posledních třech letech
před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání (tj. v období před 18. 8. 2008) stěžovatel
vykonával samostatně výdělečnou činnost od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2007. Výše podpory
v nezaměstnanosti tak byla vypočtena z posledního vyměřovacího základu přepočteného na jeden
měsíc tj. z částky 13.056 Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí vzdal práva na odvolání,
rozhodnutí úřadu práce (dále též „správní orgán prvního stupně“) nabylo dne 6. 2. 2009 právní moci.
Stěžovatel požádal dne 12. 5. 2011 o obnovu tohoto řízení; podání této žádosti o obnovu
řízení odůvodnil tím, že „tato žádost je v přímé souvislosti s přiznáním za rok 2008, podané v dubnu 2011,
v souvislosti o mimořádných zjištěních při zajišťování materiálu pro jiná řízení“; stěžovatel přiložil potvrzení
Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž o době výkonu samostatné výdělečné
činnosti od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2007 a od 1. 1. 2008 do 31. 1. 2008. Úřad práce České
republiky – Krajská pobočka v Olomouci rozhodnutím z 1. 6. 2011, č. j. PVA-816/2009-06-O
podle §100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), tuto žádost
žalobce zamítl. Žalovaný stěžovatelovo odvolání zamítl rozhodnutím z 18. 8. 2011,
č. j. 2011/56079-421 a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) rozsudkem z 9. 10. 2013, č. j. 41 A
9/2013 - 92.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost. Stěžovatel
až dodatečně zjistil chybu ve vyměřovacím základu, v němž nebyly zahrnuty veškeré příjmy,
po zjištění podal opravná přiznání a celkem třikrát požádal o obnovu řízení.
Rozhodujícím důvodem pro dodatečné zjištění chyby je zdravotní stav stěžovatele,
který mu brání v součinnosti se správními orgány. Stěžovatel v roce 2008 prodělal mozkovou
mrtvici a akutní postižení pravých končetin, v opakovaných recidivách byl postižen za dobu
od roku 2008 do prosince 2012. Za takových okolností je pro stěžovatele obtížné vzpomenout
si na jednotlivé události života a podstatné souvislosti. Stěžovatel proto nesouhlasí se soudem,
že musel zcela jednoznačně vědět, zda jeho výdělečná činnost skončila 31. 12. 2007 nebo
31. 1. 2008. Stěžovatel poukázal na to, že si po opakovaných atacích mozkové mrtvice, kdy první
ataky se odehrály v roce 2008, nemusel uvědomit veškeré souvislosti a naopak si mohl vzpomínky
na události svého života oživit až v lepším zdravotním období dubna roku 2011. Stěžovatel
připomněl, že na svůj zdravotní stav poukazoval např. v podání z 10. 6. 2013, krajský soud přesto
podání nevěnoval pozornost.
Stěžovatel rekapituloval právní úpravu obnovy řízení podle §100 odst. 1 správního řádu
a uvedl, že byl v tak neblahém zdravotním stavu, že si nebyl schopen uvědomit některé události
svého života a jejich sled a tento stav měl dopad na jeho rozhodování. V předchozích řízeních
před soudem a správními orgány nemohl uplatnit dříve neznámé skutečnosti a důkazy existující
v době předchozích řízení. Pokud by stěžovatel byl schopen si fakta svého života včas uvědomit
a podat správním orgánům správné informace s důkazy (v daném případě, kdy skončila
jeho samostatná výdělečná činnost), byla by jejich rozhodnutí pro stěžovatele příznivější.
Podle stěžovatele by měl být po atacích mozkové mrtvice chráněn a neměla by mu být taková
okolnost přičítána k tíži. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že lhůty pro podání návrhu na obnovu
řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl tolik, že řízení o nároku žalobce na podporu
v nezaměstnanosti bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Úřadu práce v Prostějově
z 5. 2. 2009, č. j. PVA-816/2009-06. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatel
jako dodavatel vystavil dne 29. 11. 2009 fakturu na částku 126.640 Kč za služby provedené
v období 2. – 3. čtvrtletí 2007. Z hlediska zdravotního stavu byl stěžovatel schopen vystavit
uvedenou fakturu, tímto dnem se tedy dozvěděl, že nastala skutečnost mající vliv na výši jeho
vyměřovacího základu, tudíž být důvodem obnovy řízení ve věci jeho nároku na podporu
v nezaměstnanosti. Podal-li stěžovatel předmětnou žádost teprve dne 12. 5. 2011, bylo to téměř
2 roky poté, co se dozvěděl o důvodu obnovy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že stěžovatel
i v tomto v řízení před krajským soudem (obdobně jako ve věci vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 3 Ads 98/2013) dovozoval nicotnost rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů, aniž však k této otázce krajský soud zaujal výslovné stanovisko. Ve smyslu §76 odst. 2
s. ř. s. je k takové vadě napadených rozhodnutí soud povinen přihlédnout ex offo, tedy
i bez návrhu. Jelikož soud žalobu stěžovatele věcně posoudil, lze implicitně dovodit,
že se otázkou nicotnosti rozhodnutí správních orgánů zabýval, i když svůj závěr o tomto
žalobním bodě přímo v rozsudku nevyjádřil. To lze považovat za nedůslednost, avšak vyplývající
zjevně z věcné rozpornosti tvrzení stěžovatele, který na straně jedné žádal zrušení napadených
rozhodnutí a povolení obnovy řízení před správními orgány a na straně druhé vyslovení
nicotnosti těchto rozhodnutí. Jelikož ani Nejvyšší správní soud při zkoumání důvodů kasační
stížnosti dle §109 odst. 4, část věty první za středníkem, s. ř. s. v návaznosti na §77 odst. 1 a 2
správního řádu nedovodil, že by některé z rozhodnutí správních orgánů (prvního stupně
či odvolacího) trpělo vadami, pro které by bylo některé z nich nicotným, proto nepovažoval
uvedený nedostatek rozsudku krajského soudu za takový, který by měl zásadní vliv na jeho
přezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a který by sám o sobě měl vést k zrušení
rozsudku krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Z uplatněného důvodu kasační stížnosti je zjevné, že stěžovatel implicitně uplatňuje
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého „kasační stížnost lze podat pouze
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně interpretován. Podle obsahu výtek stěžovatele je v řízení namítán prvý z uvedených
důvodů nezákonnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit, že předmětem řízení byla žádost
stěžovatele o obnovu o řízení, kterou podal dne 12. 5. 2011 u Úřadu práce v Prostějově proti
rozhodnutí tohoto správního orgánu z 5. 2. 2009.
Podle §100 odst. 1 správního řádu „řízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí,
které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti,
důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je dosáhnout
nápravy skutkových nesprávností v pravomocných správních rozhodnutích. To je však přípustné,
vzhledem k zájmu na zachování právní jistoty a stability účastníků správního řízení i dalších
subjektů veřejné správy pouze za zákonem taxativně stanovených podmínek vymezených
v citovaném §100 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud již rozsudku ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 6 As 39/2009 - 74, publikovaném pod č. 2144/2010 Sb. NSS judikoval, že „citované ustanovení
slouží k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny
skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení je tedy nutné
označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním
orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti
pravomocného rozhodnutí.“
Žalovaný namítl, že stěžovateli marně uplynula subjektivní lhůta pro podání žádosti,
neboť o skutečnostech, jež by mohly znamenat důvod pro obnovu řízení, se dozvěděl již dříve,
když dne 29. 11. 2009 fakturoval za služby poskytnuté za období 2. – 3. čtvrtletí 2007.
Správní řád v §100 odst. 2 stanoví pro podání žádosti o obnovu řízení jednak lhůtu
subjektivní v délce 3 měsíců, která běží ode dne, kdy se účastník (stěžovatel) dozvěděl o důvodu
obnovy řízení, a dále lhůtu objektivní, která běží ode dne právní moci rozhodnutí, jehož obnova
se žádá, a která trvá 3 roky.
Nejvyšší správní soud musel nejprve uvážit, zda důvodem obnovy řízení je právě
dodatečně provedená fakturace ze dne 29. 11. 2009, tedy zda právě tato skutečnost je tou,
která je dle §100 odst. 1 písm. a) považována za skutečnost dříve neznámou.
Nejvyšší správní soud již dříve k vymezení obsahu pojmu „dříve neznámé skutečnosti“
dovodil, že je třeba je „chápat v objektivním smyslu, tedy jako skutečnosti, které účastník správního řízení
skutečně znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010 - 113). Není tedy rozhodné, zda tato „dříve neznámá
skutečnost“ nebyla známa účastníku, který ji jako důvod žádosti o obnovu řízení uplatnil,
nýbrž podstatné je, že jde o skutečnost, která nově vyšla najevo až po právní moci rozhodnutí,
jehož se obnova řízení týká, kterou stěžovatel bez své viny nemohl dříve uplatnit, avšak současně
objektivně vzato tato skutečnost existovala již v době vydání rozhodnutí, k němuž se obnova
řízení vztahuje, nehledě na subjektivní vnímání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud má za to, že oním důvodem obnovy, k němuž se váže počátek
běhu subjektivní 3 měsíční lhůty k podání žádosti o obnovu řízení, je nikoliv skutečnost
spočívající ve vystavení faktury, nýbrž změna vyměřovacího základu, který je rozhodný
pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti dle §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Vystavení faktury působí změnu výše příjmů, které se zohledňují při stanovení
výše vyměřovacího základu dle §5b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti. Vystavení faktury a změna vyměřovacího základu
mají mezi sebou vztah příčiny a následku, a teprve onen následek je rozhodný pro výši nároku
stěžovatele (výši podpory v nezaměstnanosti). Právě vyměřovací základ je onou skutečností,
k níž §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti upíná určení výše podpory
v nezaměstnanosti, jejíž změny se stěžovatel hodlal domáhat v obnoveném řízení u správního
orgánu.
V projednávaném případě je najisto postaveno, že změnu (zvýšení) vyměřovacího základu
stěžovatel zjistil poté, co dne 12. 4. 2011 podal přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně
výdělečně činné za rok 2008 u Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž, na což došlo
dne 27. 4. 2011 k vystavení potvrzení o nové výši vyměřovacího základu za rok 2008 v rozsahu
207.750 Kč a k potvrzení o účasti na důchodovém pojištění v měsících 09/2007-01/2008.
Právě stanovení nové výše vyměřovacího základu, jak již výše uvedeno, nikoliv pouhé vystavení
faktury, je oním důvodem obnovy řízení, tedy onou skutečností dříve neznámou. Jelikož o nové
výši vyměřovacího základu se stěžovatel dozvěděl až dne 27. 4. 2011, v návaznosti na přehled
o příjmech a výdajích, která byla následně deklarována potvrzením vystaveným Okresní správou
sociálního zabezpečení Kroměříž ze dne 27. 4. 2011 a žádost o obnovu řízení podal
dne 12. 5. 2011 u správního orgánu prvního stupně, byla podle Nejvyššího správního soudu tato
žádost podána včas, tedy v subjektivní lhůtě stanovené v §100 odst. 2 správního řádu.
S ohledem na uvedený závěr o včasnosti žádosti o obnovu řízení před správními orgány
se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda změna vyměřovacího základu,
který se v důsledku dodatečné fakturace a podání opravného přehledu příjmů a výdajů za rok
2008 zvýšil, je také relevantním důvodem obnovy řízení, tedy zda se jedná o dříve neznámou
skutečnost, která existovala v době původního řízení (které má být obnoveno) a zda je tato
skutečnost stěžovateli ku prospěchu a přitom ji nemohl v původním řízení uplatnit.
Z povahy věci je zřejmé, že pokud stěžovatel provedl dodatečnou fakturaci fakturou
ze dne 29. 11. 2009, tedy v době, kdy již správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí
o přiznání podpory v nezaměstnanosti dne 5. 2. 2009, které následujícího dne nabylo právní
moci, pak ani změna vyměřovacího základu (která nastala v roce 2011) jako relevantní skutečnost
nemohla být v řízení před správním orgánem prvního stupně uplatněna. Současně je však
také zjevné, že tato „dříve neznámá skutečnost“, tedy změna vyměřovacího základu, neexistovala
v době původního řízení, neboť v něm správní orgán prvního stupně vycházel z potvrzení
Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž ze dne 10. 10. 2008, který určil vyměřovací
základ částkou 52.222 Kč. Změna vyměřovacího základu, z něhož se výše podpory
v nezaměstnanosti stanoví, by tedy byla skutečností dříve neznámou, a v případě jeho zvýšení
i skutečností ku prospěchu stěžovatele jako účastníka správního řízení (neboť by zakládala nárok
na vyšší podporu v nezaměstnanosti), avšak tato skutečnost nesplňuje další podmínku §100
odst. 1 písm. a) správního řádu; nejde totiž o skutečnost, která existovala již v době původního
rozhodnutí, tedy ke dni 5. 2. 2009.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný důvod
pro obnovu řízení nesplňuje podmínky ustanovení §100 odst. 1 správního řádu,
neboť skutečnost, která má být důvodem obnovy řízení (změna výše vyměřovacího základu)
v době, kdy správní orgán prvního stupně rozhodoval, vůbec neexistovala, nýbrž představuje
úplnou skutkovou novotu nastalou teprve poté, co již správní orgán prvního stupně pravomocně
o podpoře v nezaměstnanosti rozhodl. Tuto skutečnost tedy stěžovatel vůbec nemohl uplatnit
v původním pravomocně skončeném řízení, a proto nemohla odůvodňovat jiné řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování před správními orgány, než jaké bylo ve správním řízení
přijato.
Krajský soud úvahy o nedůvodnosti žádosti o obnovu řízení postavil pouze na tom,
že sám stěžovatel si při podávání žádosti o podporu v nezaměstnanosti dne 18. 8. 2008 musel
být vědom, kdy a v jakém rozsahu vykonával samostatnou výdělečnou činnost a považoval proto
za nelogické, pokud by tyto skutečnosti mohly být dodatečně přehodnoceny tak, že přes původně
uvedené trval výkon jeho samostatné výdělečné činnosti ještě i v lednu 2008. Krajský soud tak,
i když poněkud zavádějícím způsobem, zcela správně vyhodnotil, že zpětná změna rozsahu
výdělečné činnosti stěžovatele, byť vyplývá z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení
Kroměříž z roku 2011 oproti rozsahu výdělečné činnosti stěžovatele dle potvrzení okresní správy
sociálního zabezpečení pro rozhodnutí úřadu práce z 5. 2. 2009, nemůže být relevantním
důvodem obnovy řízení. Je sice novou, dříve neznámou skutečností, kterou stěžovatel
bez své viny nemohl v původním řízení uplatnit, avšak z důvodů výše uvedených současně
skutečností neexistující (objektivně vzato) již v době původního správního řízení. Krajský soud
sice pominul, že pro stanovení výše dávky je zapotřebí posoudit především jinou stěžejní
skutečnost – existenci výše vyměřovacího základu – v době rozhodování správního orgánu
prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že výše vyměřovacího základu je skutečností s rozsahem
samostatné výdělečné činnosti úzce související, s názorem krajského soudu se Nejvyšší správní
soud zcela ztotožnil.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele podle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud obiter dictum dodává následující:
Podle ustanovení §54 odst. 1, věta první, zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
„zjistí-li se dodatečně, že podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci byla uchazeči o zaměstnání
neprávem odepřena nebo přiznána anebo poskytována v nižší částce, než v jaké náležela, anebo přiznána
od pozdějšího dne, než od kterého náležela, dodatečně se přizná nebo zvýší a doplatí.“
Podle §54 odst. 3 téhož zákona „o dodatečném přiznání nebo zvýšení podpory v nezaměstnanosti
nebo podpory při rekvalifikaci vydá úřad práce rozhodnutí.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že při dodatečném zjištění nových skutečností, které mohou
výši podpory v nezaměstnanosti ovlivnit, lze výši dávky přepočítat, procesně se přitom nabízí
postup předpokládaný v §101 písm. e) správního řádu. Zde je nutno zdůraznit, že právě citované
ustanovení §54 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je tím odkazem, na který citované ustanovení
správního řádu míří. Správní orgán prvního stupně tedy může provést nové řízení a vydat nové
rozhodnutí, byť bylo řízení o téže dávce již pravomocně skončeno, a to s ohledem na dodatečně
zjištěné relevantní skutečnosti. Uvedené však platí pouze v případě, že je možno žádost účastníka
správního řízení podle jejího obsahu jako návrh na provedení nového řízení a vydání nového
rozhodnutí dle §101 správního řádu vůbec posoudit. V projednávaném případě, vzhledem
ke zcela jednoznačné žádosti stěžovatele, kterou se výslovně dovolával obnovy pravomocně
skončeného správního řízení, však takový postup správního orgánu prvního stupně nepřicházel
v úvahu.
IV. Náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech řízení rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele a náhrada jeho hotových výdajů byla
stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Zástupce stěžovatele učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby podle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyjádření ze dne 19. 1. 2014 a doplnění kasační stížnosti
ze dne 9. 2. 2014), za které mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč podle §9 odst. 4
písm. d) a §7 advokátního tarifu a dva režijní paušály podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč. Advokátka Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že není plátkyní daně z přidané
hodnoty. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka 6.800 Kč z účtu Nejvyššího správního
soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele, který je osvobozen od soudních poplatků, nese stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s. a §60
odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu