ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.199.2017:41
sp. zn. 3 Afs 199/2017 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) J. K., b) D. K.,
oba zastoupeni Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou se sídlem Malá Štěpánská 1932/3,
Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2014, č. j. 12428/14/5000-14104-703916 a
č. j. 12412/14/5000-14104-703916, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 46 Af 11/2014 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč,
který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně advokátky Mgr. Kateřiny Bubeníkové.
Odůvodnění:
[1] Žalobci se dvěma samostatnými žalobami u Krajského soudu v Brně domáhali zrušení
v záhlaví označených rozhodnutí, kterými žalovaný zamítl jejich odvolání proti platebním
výměrům na úrok z prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2007 vydaným Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Nymburku
(dále jen „správce daně“), dne 11. 11. 2013 pod č. j. 3763347/13/2118-24802-204682 a dne
9. 10. 2013 pod č. j. 3517359/13/2118-24802-204682.
[2] Usnesením ze dne 19. 8. 2014 spojil krajský soud řízení o obou žalobách ke společnému
řízení vedenému pod sp. zn. 46 Af 11/2014. Obě žaloby obsahovaly toliko jeden žalobní bod
zpochybňující právní moc rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 1900/11-1100-203537 a č. j. 1903/11-1100-203537, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobců
proti doměřením daně z příjmů fyzických osob za rok 2007, na jejichž základě správní orgány
shledaly u žalobců prodlení s úhradou daňové povinnosti a předepsaly jim úroky z prodlení.
Žalobci namítli, že jim rozhodnutí o doměření daně nebyla doručena, tudíž nemohou být
v právní moci a nemohlo tedy dojít ani k prodlení, za něž jim byl předepsán úrok. Rozhodnutí
totiž byla doručována držitelem poštovní licence v listinné podobě, avšak zmocněnec žalobců
(daňový poradce Ing. Luboš Valehrach, MBA) je nepřevzal a nebylo možné uplatnit fikci
doručení, neboť jejich zmocněnec měl v době vydání rozhodnutí zřízenou aktivní datovou
schránku typu „podnikající fyzická osoba“ podle §4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických
úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, a Finanční ředitelství
v Praze tak mělo povinnost doručit uvedená rozhodnutí do této datové schránky.
[3] Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 46 Af 11/2014 – 40, byla
rozhodnutí žalovaného zrušena a věci mu byly vráceny k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku
podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017,
č. j. 3 Afs 63/2016-36, vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku zdejší soud uvedl, že „[j]elikož zmocněnec žalobců nemohl mít
v době doručování podkladových rozhodnutí zřízenu datovou schránku určenou pro daňové poradce, nebylo
povinností odvolacího finančního úřadu doručovat mu předmětné písemnosti do datové schránky typu „podnikající
fyzická osoba“. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že odvolací finanční úřad postupoval
správně, doručoval-li podkladová rozhodnutí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu sídla
zmocněnce žalobců. Z doručenky založené ve správním spise přitom plyne, že zmocněnec byl z důvodu jeho
nezastižení dne 31. 5. 2011 vyzván k vyzvednutí rozhodnutí a bylo mu zanecháno poučení o následcích
v případě, že tak neučiní (viz §44 odst. 4 a §46 odst. 2 daňového řádu; srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2014, č. j. 2 Afs 69/2012 – 124). Jelikož si zmocněnec zásilku v úložní lhůtě
nepřevzal, podkladová rozhodnutí je nutno považovat za doručená uplynutím desátého dne od uložení zásilky,
tj. dne 10. 6. 2011 (viz §47 odst. 2 daňového řádu). Nad rámec uvedeného zdejší soud dodává, že z doručenky
navíc plyne i to, že zásilka byla dne 13. 6. 2011 vložena do zmocněncovy schránky (§47 odst. 5 daňového řádu),
který se tak s jejím obsahem mohl seznámit“.
[4] Krajský soud poté věc znovu projednal, shledal žalobu nedůvodnou, a rozsudkem
označeným v záhlaví ji zamítl. Dospěl přitom souladně s právním názorem Nejvyššího správního
soudu k závěru, že nebylo povinností odvolacího finančního úřadu doručovat zmocněnci žalobců
předmětná rozhodnutí do datové schránky typu „podnikající fyzická osoba“ a že rozhodnutí
je nutno považovat za doručená dnem 10. 6. 2011. Rozhodnutí tak byla zmocněnci žalobců řádně
doručena a jsou pravomocná.
[5] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítali, že správní orgán porušil daňový řád
v ustanoveních o řízení před tímto orgánem, neboť měl primárně doručovat písemnosti při
ústním jednání nebo elektronickou formou; existenci datové schránky byl přitom povinen
zjišťovat z úřední povinnosti. Správní orgán tak byl od okamžiku zpřístupnění datové schránky
daňového poradce stěžovatelů povinen doručovat mu veškeré dokumenty při ústním jednání
a nebylo-li to možné, do datové schránky. Tomu podle názoru stěžovatelů svědčí i úmysl
zákonodárce, který je zřejmý jak z textu zákona č. 300/2008 Sb., tak i z jeho důvodové zprávy.
Stěžovatelé také namítali porušení principu legitimního očekávání zmocněnce, že mu bude
správce daně všechna rozhodnutí doručovat do datové schránky, neboť ostatní písemnosti
mu takto doručoval. Porušena byla také zásada zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného
zacházení, z níž vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí. Správní orgán
totiž v jiných řízeních s jinými subjekty doručoval zmocněnci stěžovatelů prostřednictvím datové
schránky. Podle názoru stěžovatelů správní orgány navíc vycházely ze skutkového stavu,
který je v rozporu se spisy, neboť vyměřily příslušenství k dani, která nebyla pravomocně
doměřena, a s otázkou právní moci rozhodnutí o dodatečném vyměření daně se dostatečně
nevypořádaly. S touto otázkou se pak dostatečně nevypořádaly ani soudy. Závěrem stěžovatelé
navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ztotožnil s právním názorem krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
[7] Jelikož Nejvyšší správní soud v předmětné věci již jednou rozhodoval, bylo nutné
vypořádat se nejdříve s otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle §104 odst. 3 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), totiž platí, že kasační stížnost
je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[8] Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatnili námitky z důvodů uvedených v §1 03
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tzn. z důvodu „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost“.
[9] Podstatou těchto námitek jsou tedy procesní vady správního řízení, které předcházelo
žalobou napadenému rozhodnutí. K tomu je nutno dodat, že podmínkou k úspěšnému uplatnění
takovýchto námitek v řízení o kasační stížnosti je, že stěžovatelé musí obdobně formulované
námitky vznést již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že některou z procesních
vad namítali důvodně již v žalobě, ovšem krajský soud jejich názoru nepřisvědčil a neshledal,
že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Výtky ohledně
procesních vad vzniklých ve správním řízení tak musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu
(srov. Tomáš Blažek a kol. Soudní řád správní – online komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.).
Uvedené vyplývá zejména z povahy řízení o kasační stížnosti jakožto mimořádného opravného
prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, v jehož průběhu je Nejvyšším
správním soudem přezkoumávána správnost posouzení věci a postupu krajského soudu. Důvody,
které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě
k rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003,
sp. zn. 6 Ads 3/2003).
[10] Část námitek stěžovatelů sice byla uplatněna již v žalobě proti rozhodnutím žalovaného,
nicméně v podobě, ve které byly tyto námitky uplatněny v kasační stížnosti, nemohou být
považovány za námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., neboť směřovaly výhradně proti
rozhodnutím žalovaného napadeným žalobou, a to bez jakékoli argumentace, která by se týkala
posouzení těchto námitek ze strany krajského soudu. K tomu je nutno připomenout, že řízení
ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 části věty za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní
soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 část věty
před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich
odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108, či ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozsudek krajského soudu je přitom přezkoumáván v intencích
žalobních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Uvedení
konkrétních stížních námitek tak nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání
nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím,
než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem (viz rozsudek zdejšího soudu
ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 – 58).
[11] Ve zbytku se pak jednalo o námitky, které stěžovatelé v žalobě neuplatnili, ač tak učinit
mohli. Ani tyto námitky tak Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumávat, neboť jádro soudního
přezkumu rozhodnutí správních orgánů se soustředí v řízení před krajským soudem,
s čímž souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení
žalobních bodů (tzn. vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby
(viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož rámec soudního přezkumu byl předurčen již v řízení o žalobě,
není v řízení o kasační stížnosti přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé
až po vydání napadeného rozhodnutí (viz §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s.).
[12] S přihlédnutím ke shora popsaným zásadám, na nichž řízení o kasační stížnosti
(resp. správní soudnictví jako takové) stojí, je proto nutno konstatovat, že se zdejší soud nemohl
zabývat námitkami stěžovatelů, které byly toliko převzaty ze žaloby, avšak nebyla u nich doplněna
argumentace ve vztahu k jejich posouzení ze strany krajského soudu, ani námitkami,
které stěžovatelé v žalobě proti rozhodnutím žalovaného neuplatnili vůbec, ač tak učinit mohli.
Tyto námitky jsou proto nepřípustné z důvodů uvedených v §104 odst. 4 s. ř. s.
[13] Jedinou námitkou přípustnou k projednání zdejším soudem by tedy s přihlédnutím k výše
uvedenému mohla být námitka uvedená pod bodem VI. kasační stížnosti, kde stěžovatelé vyjádřili
přesvědčení, že se správní orgány ani soud dostatečně nevypořádaly s otázkou právní moci
rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, neboť toto rozhodnutí nebylo stěžovatelům
nikdy doručeno. Správní orgány tak podle názoru stěžovatelů vycházely ze skutkového stavu,
který je v rozporu se spisy, když vyměřily příslušenství k dani, která nebyla pravomocně
doměřena.
[14] Uvedenou námitku stěžovatelé podřadili pod důvod kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nicméně svým obsahem tato námitka odpovídá důvodu uvedenému
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se svojí povahou jedná o posouzení právní otázky. Právě
otázka právní moci uvedených rozhodnutí, resp. otázka jejich řádného doručení, přitom byla
podstatou celého projednávaného sporu mezi stěžovateli a žalovaným. Tuto otázku však
posuzovaly správní orgány, krajský soud i Nejvyšší správní soud. Posledně jmenovaný ji přitom
postavil najisto a v předešlém zrušujícím rozsudku vyslovil závazný právní názor, kterým
se krajský soud bezvýjimečně řídil a v souladu s ním i v napadeném rozsudku rozhodl (ostatně
proti tomu stěžovatelé ani ničeho nenamítali). Skutkový stav, tj. jakým způsobem bylo zmocněnci
stěžovatelů doručováno, nebyl mezi stranami sporný.
[15] S ohledem na uvedené tak nezbývá než uzavřít, že předmětem posouzení kasační stížnosti
měla být pouze otázka zdejším soudem již zodpovězená v předcházejícím řízení o kasační
stížnosti. Posouzení takové otázky je však nepřípustné ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto nynější kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud podle §60 odst. 3 věty
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle něhož přiměřeně platí, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích platí,
že „[b]yl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek.“ Nejvyšší správní soud tedy ve výroku III. tohoto usnesení rozhodl, že soudní poplatek
za kasační stížnost bude vrácen k rukám právní zástupkyně stěžovatelů.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 16. srpna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu