ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.270.2017:31
sp. zn. 3 Afs 270/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. M., zastoupeného
Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem Liberec 3, 1. máje 97/25, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
5. 9. 2017, č. j. 59 Af 12/2017 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad pro Liberecký kraj, územní pracoviště ve Frýdlantě (dále jen „správce
daně“) vydal dne 22. 6. 2015 dodatečný platební výměr č. j. 931430/15/2603-51524-501732
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012, kterým žalobci doměřil daň
ve výši 160.365 Kč a stanovil penále z doměřené daně ve výši 32.073 Kč. Na základě odvolání
žalobce správce daně postupně hodnotu doměřené daně a penále snížil svými rozhodnutími
o odvolání ze dne 14. 1. 2016, č. j. 1346029/15/2603-51524-501732, a ze dne 4. 5. 2016,
č. j. 786679/16/2603-51524-501732, na částku daně 151.530 Kč a penále 30.306 Kč. Odvolání
žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí následně zamítl žalovaný svým rozhodnutím
ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54275/16/5200-10421-709063 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým
současně předmětné rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu
ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který
ji rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 59 Af 12/2017 – 25 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
[2] Podstatu žaloby představoval nesouhlas žalobce s neuznáním výdajů vztahujících
se k dodavatelům Z. B., L. Š., J. H., P. M., R. P. a R. K.. Především u posledních tří měl správce
daně nesprávně vyhodnotit provedené důkazy, přičemž žalobcem předložené dokumenty nijak
nevyvrátil ani nezpochybnil. Žalobce namítl, že důvodem neuznání výdajů nemůže být
nekontaktnost dodavatelů (P.), respektive nemožnost kontaktu s nimi (K.), ani to, že dodavatelé
neplní své povinnosti vůči správci daně. V případě dodavatele M. měly být svědeckou výpovědí
prokázány náklady dokonce ve výši 60.000 Kč (fakturace 3x po 20.000 Kč), proto vyloučení
uplatněných 16.300 Kč nemělo opodstatnění. Žalobce podotkl, že r ovněž u dodavatele K.
svědecká výpověď M. V. potvrdila, že jmenovaný pro žalobce pracoval v roce 2012 pravidelně, a
to i o víkendech, s odměnou v rozsahu 1200-1500 Kč za den. U svědkyně K. žalobce zdůraznil,
že nemohla mít přehled o tom, kolik si její syn přesně vydělal, avšak je třeba zohlednit její tvrzení,
že dostával standardní odměnu 1200 Kč/den a v roce 2012 pracoval výhradně pro žalobce, navíc
i o víkendech. Výše jeho odměny proto musela být podstatně vyšší, než 219.000 Kč, které uznal
správce daně. Dle kalkulace žalobce musela dosáhnout 369.600 Kč.
[3] Krajský soud nejprve v kontextu obsahu spisového materiálu zrekapituloval průběh
daňového řízení včetně závěrů, které orgány finanční správy učinily ve vztahu k jednotlivým
důkazním prostředkům, kterými žalobce prokazoval daňovou účinnost výdajů spadajících
pod výdajový pokladní doklad č. V/162 – soupiska faktur ke dni 31. 12. 2012 (dále jen „doklad
č. V/162“), který správci daně nepředložil. Za podstatu sporu krajský soud v návaznosti označil
otázku daňové účinnosti výdajů ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), a to konkrétně v souvislosti s fakturami
od výše jmenovaných dodavatelů. V souvislosti s citovaným ustanovením krajský soud
konstatoval, že důkazní břemeno ohledně prokázání splnění zákonných podmínek nese
dle §92 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), zásadně daňový subjekt. S odkazem na četnou judikaturu zdejšího soudu
doplnil, že daňový subjekt musí nejen prokázat, že skutečně došlo k obchodnímu případu,
v jehož rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také že se tak stalo za účelem dosažení, zajištění
či udržení jeho zdanitelných příjmů, v tvrzeném rozsahu a za úhradu odpovídající ceně uvedené
v daňových dokladech.
[4] Krajský soud dále připomněl, že účetnictví nebo jiné povinné evidence a doklady mohou
být dostatečným důkazem jenom v případě, kdy není pochyb o tom, že plnění bylo poskytnuto
tak, jak daňový subjekt deklaroval, a že uplatněný výdaj byl skutečně vynaložen za účelem
vyjádřeným v §24 odst. 1 ZDP. V této souvislosti krajský soud rozebral podmínky, za kterých
správce daně unese důkazní břemeno ohledně pochybností o předložených formálně bezvadných
účetních dokladech, co je a co již není povinen prokazovat, stejně jako i možnosti daňového
subjektu v situaci, kdy na něj takto opětovně přejde důkazní břemeno.
[5] Na základě uvedeného krajský soud k otázce prokázání spolupráce žalobce s dodavateli
P., M. a K., zdůraznil, že správce daně je povinen prokázat důvodné pochybnosti o předložených
dokladech, nikoli jejich rozpor se skutečností. Dodal, že žalobce k výdajům uplatněným
na základě dokladu č. V/162 (v celkové výši 1.242.086 Kč), který v průběhu daňové kontroly
nedoložil, čímž založil pochybnosti na straně správce daně, následně dodal řadu listinných důkazů
(přijaté faktury, výdajové doklady a smlouvy o dílo), avšak v hodnotě vyšší (celkem 1.376.899
Kč). Dle krajského soudu proto nebylo možné konstatovat, že by předložené doklady bez
jakýchkoli pochybností prokazovaly, že žalobce skutečně vynaložil výdaje ve výši, v jaké je
zahrnul do peněžního deníku.
[6] Krajský soud připomněl, že v řadě případů byly pochybnosti správce daně rozptýleny,
avšak nikoli v případě výdajů ve výši 20.000 Kč uplatněných žalobcem na základě smlouvy o dílo
uzavřené s R. P. Zde správci daně vznikly pochybnosti i v důsledku toho, že osobní údaje
dodavatele na smlouvě o dílo neodpovídaly údajům v evidenci obyvatel. Správce daně tedy
nemohl identitu dodavatele ověřit. Krajský soud zdůraznil, že nekontaktnost dodavatele nebyla
počátečním a jediným důvodem vyloučení výdajů, avšak vedla k tomu, že jej správce daně
nemohl vyslechnout. Nepředložil-li potom žalobce další důkazy, kterými by prokázal, že
pomocné a výškové práce pro něj skutečně R. P. provedl, v rozsahu dle předkládané smlouvy
o dílo, a že mu za ně žalobce uhradil odměnu právě ve výši 20.000 Kč, neunesl svoje důkazní
břemeno.
[7] Pochybení neshledal krajský soud ani v případě vyloučení výdajů ve výši 16.300 Kč
za pomocné práce podle smlouvy o dílo uzavřené s P. M.. Žalovanému přisvědčil, že dodavatel
při výpovědi sice spolupráci s žalobcem v letech 2012 a 2013 potvrdil, avšak současně popřel, že
by pomocné práce prováděl na základě uzavřené smlouvy o dílo. Výslovně uvedl, že smlouvu
nepodepsal a odměnu na jejím základě ve výši 16.300 Kč neobdržel. Dále krajský soud zdůraznil,
že vypověděl-li svědek, že pro žalobce vystavil 3 faktury po cca 20.000 Kč, tak nevěděl přesně, za
jaké zdaňovací období tyto vystavil. Žalobci proto nepřisvědčil, že by svědecká výpověď beze
zbytku pokrývala jím uplatněný výdaj 16.300 Kč, přičemž nebyla-li v daňové evidenci žalobce
zmiňovaná fakturace zahrnuta, a žalobce netvrdil, že by dodavateli uhradil 3x po 20.000 Kč,
nemůže se s úspěchem domáhat ani zohlednění částky 60.000 Kč.
[8] Rovněž v případě dodavatele K. krajský soud zhodnotil, že žalobce předloženými
důkazními prostředky neprokázal, že dodavatel provedl práce v deklarovaném rozsahu
a za žalobcem vyplacenou odpovídající úhradu. Správce daně dle krajského soudu důvodně
zpochybnil věrohodnost účetních dokladů, přičemž zohlednil i daňové přiznání dodavatele za rok
2012. Jako daňové účinné výdaje uznal správce daně částku 219.000 Kč, jejíž výši nezpochybnily
ani následné výpovědi P. B., M. V., V. P., Z. V. a H. K., jejichž vyhodnocení krajský soud plně
aproboval. K výpovědi M. V. doplnil, že svědek sice potvrdil, že K . pro žalobce v roce 2012
pravidelně pracoval, přičemž se vyjádřil i k částce, kterou mohl za den práce obdržet, avšak
z výpovědi nevyplynulo, kolik dnů skutečně K. pro žalobce odpracoval a kolik dní za tu kterou
denní sazbu. Krajský soud měl proto za to, že nebylo prokázáno, že dodavatel odvedl i práce
v žalobcem uplatněném rozsahu dalších 212.480 Kč nad rámec příjmů, které byly K. zahrnuty do
jeho daňového přiznání.
[9] Uvedenému závěru podle krajského soudu koresponduje výpověď H. K., která znala výši
denní sazby za práci u žalobce, což dle mínění krajského soudu dokládá, že svědkyně měla o
pracovních aktivitách svého syna dobrý přehled, a není proto důvod pochybovat o jejím
vyjádření, že za rok 2012 si K. u žalobce vydělal pouze 200.000 – 240.000 Kč. K žalobcem
kalkulované částce 369.600 Kč potom krajský soud poznamenal, že s ní žalobce přišel až
v žalobě, a založil ji pouze na svém odhadu počtu dní, které pro něj dodavatel K. mohl
odpracovat, přičemž ještě v odvolání trval na tom, že z výpovědi M. V. lze dovodit oprávněnost
celé částky 431.480 Kč. Podle krajského soudu z této svědecké výpovědi, ani jiného provedeného
důkazu nevyplývá, že by K. pro žalobce odpracoval více dnů, a kolik přesně, a že mu žalobce za
odvedenou práci uhradil částku přesahující uznaných 219.000 Kč, a v jaké přesné výši.
Neprokázal-li přitom žalobce vynaložení výdajů v hotovosti právě v určité výši, ani svá původní
tvrzení nekorigoval, nemohl správce daně dle mínění krajského soudu dané výdaje na základě
vystavených faktur uznat za daňově účinné.
[10] Závěrem krajský soud uvedl, že jakkoliv žalobce nesouhlasil též s neuznáním výdajů
souvisejících s fakturami přijatými od dalších dodavatelů (B., Š. a H.), konkrétní námitky ohledně
těchto výdajů neuplatnil. Krajský soud proto v tomto bodě pouze odkázal na své závěry ohledně
přenosu důkazního břemene, a skutečnost, že ani žalobcem předložené formální důkazy samy o
sobě neprokázaly, že došlo k uskutečnění plnění v rozsahu, v jakém žalobce výdaje evidoval ve
své daňové evidenci. Ohledně konkrétního hodnocení svědeckých výpovědí dodavatelů B., Š. a
H. potom odkázal na závěry žalovaného, s nimiž se plně ztotožnil, a vůči nimž žalobce žádné
konkrétní výhrady nevznesl.
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že krajský soud nesprávně posoudil daňovou
uznatelnost nákladů, které byly předmětem kontroly správce daně, konkrétně výdajů
dle smluv o dílo uzavřených s R. P. (20.000 Kč), P. M. (16.300 Kč) a R. K. (431.480 Kč).
Připomněl, že správce daně v rozhodnutí č. j. 786679/16/2603-51524-501732 zhodnotil, že
stěžovatel dostatečně neprokázal daňovou účinnost mimo jiné výdajů souvisejících s přijatými
fakturami od jmenovaných dodavatelů. K tomuto výsledku nicméně správce daně dospěl na
základě nesprávného vyhodnocení důkazních prostředků – předložených dokladů (především
přijatých faktur, pokladních dokladů a smluv) a výslechů svědků. Přestože listinné důkazy
prokázaly spolupráci stěžovatele a jednotlivých dodavatelů, jež byla předmětem kontrolovaných
faktur, správce daně nesprávně zhodnotil že „spolupráce nebyla žádným způsobem prokázána“. Stejně
postupoval i krajský soud, když konstatoval, že stěžovatel u těchto dodavatelů neunesl důkazní
břemeno. Předmětný závěr však byl dle stěžovatele učiněn „bez dostatečného prověření a bez správného
posouzení příslušného správního spisu a skutečností, na které stěžovatel poukazoval v podané žalobě “.
[12] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že důkazní břemeno ohledně rozporovaných výdajů
unesl, přičemž popíral-li správce daně doklady prokázanou obchodní spolupráci, byl on povinen
ohledně svého opačného stanoviska unést důkazní břemeno. Stěžovatel v tomto bodě odkázal
(bez upřesnění) na judikaturu, podle které je předložení účetnictví primárním způsobem, kterým
daňový subjekt plní svou důkazní povinnost ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v daňovém
přiznání. Dodal, že správce daně nenaplnil předpoklady pro přesun důkazního břemene zpět
na stěžovatele, když např. u dodavatele P. neuvedl žádnou skutečnost, která by související účetní
doklady a smlouvu zpochybnila, s výjimkou nesouladu (v době daňové kontroly) údaje o trvalém
bydlišti dodavatele mezi evidencí obyvatel a osobními údaji ve smlouvě o dílo. Pozdější změna
bydliště je však dle stěžovatele běžnou záležitostí, kterou nelze akceptovat jako relevantní důvod
pro pochybnosti o správnosti a úplnosti předloženého účetnictví, když tyto musí souviset
s vlastním plněním dle uzavřené smlouvy, respektive předloženého účetního dokladu. K tvrzení
krajského soudu, že nekontaktnost dodavatele nebyla počátečním a jediným důvodem
pro vyloučení výdajů z daňově účinných, stěžovatel namítl, že soud neuvedl, jaké jiné důvody
měly být těmi rozhodujícími pro přenos důkazního břemene zpět na stěžovatele.
[13] Rovněž v případě dodavatelů M. a K. má stěžovatel za to, že správce daně
své pochybnosti neprokázal, respektive nepředložil důkazní prostředky, z nichž by vyplývala daň
v doměřené výši. Zdůraznil, že důvodem neuznání nákladových položek nemůže být skutečnost,
že se dodavatel nejevil v době kontroly kontaktním (P.), respektive že kontakt s ním již nebyl
možný z důvodu úmrtí (K.). Shodně nemůže být důvodem pro doměření daně ani případné
zjištění správce daně, že dodavatel neplní své daňové povinnosti, neboť jde o skutečnost ležící
zcela mimo sféru odpovědnosti stěžovatele. Pokud by tedy vyšly najevo na straně dodavatelů
jakékoli nesrovnalosti nebo pochybení, tj. že si tito své daňové povinnosti splnili v rozporu
s vystavenou a uhrazenou fakturací pouze částečně, jako tomu bylo v případě K., nelze za to
stěžovatele postihovat.
[14] Stěžovatel dále uvedl, že taktéž v případě dodavatele M. byly náklady ve výši 16.300 Kč
vyloučeny v rozporu s provedeným dokazováním. Z výpovědi jmenovaného dodavatele totiž
vyplynulo, že v roce 2012 se stěžovatelem spolupracoval, a že mu za provedené práce fakturoval
3x po 20.000 Kč. Vyloučení částky 16.300 Kč proto nemá opodstatnění a správce daně svým
postupem porušil zásadu, dle které je povinen přihlédnout ke všemu, co vyjde při kontrole
najevo. Správce daně tedy měl uznat alespoň uplatněný výdaj 16.300 Kč, který svědectví plně
pokrývá, avšak dle názoru stěžovatele měl zajít ještě dál a zohlednit výdaj v celé svědecky
prokázané výši 60.000 Kč. Konstatoval-li krajský soud, že výdaj nebylo možné uznat, neboť jej
stěžovatel neměl ve své daňové evidenci, jde o nepřijatelně jednostranný závěr, neboť „nelze
akceptovat postup finančního orgánu, který zohlední odlišnosti ve výpovědi svědka a daňového subjektu toliko
v neprospěch daňového subjektu“ (viz případ dodavatele B.), „zatímco svědectví, z něhož vyplývá daňová
výhoda pro daňový subjekt [viz svědectví dodavatele M.] odmítá přičíst v jeho prospěch “. Takový postup
správce daně je nevyvážený a nespravedlivý, neboť by měl naopak usilovat o správné stanovení
daně. Správce daně, stejně jako krajský soud, který jeho argumentaci přijal, tedy postupovali
v rozporu s uvedenou zásadou.
[15] Posledním okruhem kasačních námitek stěžovatel rozporuje závěry vztahující
se k fakturaci dodavatele K., když s ohledem na provedené dokazování neměl být naplněn cíl
správy daní, tj. stanovení daně ve správné výši. Svědek V. totiž potvrdil, že K. pro stěžovatele
v roce 2012 pracoval, a to pravidelně v pracovní dny a rovněž o víkendu, za odměnu v rozsahu
1200-1500 Kč. K výpovědi H. K. stěžovatel poznamenal, že nemohla přesně vědět, kolik si její
syn u stěžovatele vydělal, a její výpověď je proto v daném bodě nedůvěryhodná. Zvláště,
nepředložila-li „evidenci “, na kterou odkazovala, a jež slíbila správci daně předložit. Správce daně ji
po ní potom v rozporu s §92 odst. 2 daňového řádu následně nepožadoval. Současně je nicméně
dle stěžovatele nutné z výpovědi K. zohlednit tvrzení vypovídající o skutečném rozsahu práce
jejího syna pro stěžovatele (v roce 2012 pracoval výhradně pro stěžovatele, pravidelně, navíc i o
víkendu) a jeho odměně (standardně 1200 Kč/den, v počátcích spolupráce, tj. před rokem 2012,
1000 Kč/den). Při zohlednění příslušných pasáží svědeckých výpovědí považuje stěžovatel za
zřejmé, že odměna dodavatele K. výrazně převyšovala správcem daně uznanou částku 219.000
Kč. Při souhrnu 252 pracovních dnů a poloviny dnů víkendových, ačkoliv podle mínění
stěžovatele pracoval K. z důvodu zvýšené odměny o víkendu častěji, tj. 56 dnů, vynásobených
minimální sazbou 1200 Kč, vychází odměna K. na 369.600 Kč. Jde o částku výrazně odlišnou,
než jakou akceptoval správce daně, který tedy vůči stěžovateli postupoval výrazně restriktivně,
bez řádného zohlednění skutečností vyplývajících ze svědeckých výpovědí. Dodavatel K. byl
nadto často odměňován sazbou 1500 Kč/den, jak měl potvrdit svědek V., a to za práci o víkendu
a o pracovních dnech, u nichž se práce protahovala do večerních hodin. Minimálně částku
369.600 Kč však považuje stěžovatel za svědecky potvrzenou. Správce daně, žalovaný ani krajský
soud nicméně zmíněné skutečnosti řádně nezohlednili a dospěli tak k výsledku, jenž je v rozporu
s provedenými důkazy. Závěr krajského soudu, že ani výpověď svědka V. neobsahovala údaj o
denní sazbě za práci dodavatele K., označil stěžovatel za rozporný s protokolem o ústním jednání
ze dne 30. 9. 2015, dle něhož svědek uvedl, že (K.) „bral tak 1200 Kč až 1500 Kč za den“, což
odpovídá stěžovatelově kalkulaci.
[16] S ohledem na uvedené považuje stěžovatel postup správce daně, potvrzený žalovaným
i krajským soudem, za odporující právním předpisům, přičemž předmětné skutečnosti, které byly
podstatou žalobních námitek, posoudil krajský soud neúplně a nesprávně. Stěžovatel proto navrhl
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve zrekapituloval průběh daňového
řízení a uplatněné kasační námitky, u nichž poukázal, že představují téměř doslovný přepis
žaloby. Stěžovatel pouze u některých převzatých žalobních bodů připojil stručný nesouhlas
se závěrem přijatým v dané otázce krajským soudem. Z tohoto důvodu žalovaný převážně
odkázal na napadený rozsudek, své vyjádření k žalobě a napadené rozhodnutí.
[18] Ve vztahu k samotným námitkám žalovaný uvedl, že nesouhlas stěžovatele pramení
z velké části z nesprávného uchopení problematiky dokazování a přenosu důkazního břemene,
kterou však v napadeném rozhodnutí řádně popsal a správně aplikoval. K poznatkům krajského
soudu o nesouladu údajů o trvalém bydlišti dodavatele P. a jeho nekontaktnosti žalovaný
poznamenal, že tyto krajský soud uvedl v návaznosti na to, že správce daně nemohl ověřit
identitu jmenovaného dodavatele a tedy jej ani vyslechnout. Předmětný nesoulad tedy nebyl
dle žalovaného vyhodnocen bez dalšího jako jediná skutečnost, na základě které by správce daně
zpochybnil výdajové doklady vystavené dodavatelem P. V případě nákladů vztahujících se
k dodavateli M. potom žalovaný v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k žalobě.
[19] Žalovaný dále poznamenal, že vyvozuje-li stěžovatel nevyváženost a jednostrannost
názoru krajského soudu z rozdílného hodnocení dokladů od dodavatelů M. a B., je nutno
přihlédnout k odlišnosti důkazní situace u těchto případů. U svědka B. z jeho výpovědi
vyplynulo, že se stěžovatelem spolupracoval a na základě smlouvy o dílo obdržel za rok 2012
odměnu 2000 Kč (nikoli stěžovatelem deklarovaných 13.900 Kč), která byla uznána za daňově
účinný výdaj. Z výpovědi dodavatele M. vyplynulo, že se stěžovatelem spolupracoval, vystavil
v roce 2012 a 2013 tři faktury po cca 20.000 Kč, aniž by však věděl ve kterém zdaňovacím
období tak učinil. Nebylo tedy zřejmé, kolik z nich bylo pro stěžovatele vystaveno v roce 2012 a
2013. Svědek navíc uvedl, že na základě smlouvy o dílo žádné práce nevykonával, smlouvu
nepodepsal a odměnu z této smlouvy neobdržel. V daňové evidenci stěžovatele za rok 2012
potom žádná fakturace po 3 x 20.000 Kč nebyla. Stěžovatel přitom tvrdil, že se ve skutečnosti
jednalo o smlouvu o dílo ve výši 16.300 Kč, jež byla předmětem kontroly. Žalovaný uzavřel, že
na základě těchto skutečností nebyl výdaj ve výši 16.300 Kč, vyplývající z předmětné smlouvy o
dílo, uznán za výdaj ve smyslu §24 odst. 1 ZDP, neboť nebylo prokázáno uskutečnění jakékoliv
služby v této výši.
[20] V případě fakturace dodavatelem K. a s ní související výpovědi M. V. vyjádřil žalovaný
přesvědčení, že tvrzení svědka o výši odměny dodavatele bylo natolik neurčité a nekonkrétní, že
nebylo způsobilé prokázat provedení stavebních prací R. K. v rozsahu dle stěžovatelem
předložených faktur. Šlo o pouhý odhad svědka, nikoli o přesné určení počtu dnů a hodin, které
K. pro stěžovatele v roce 2012 odpracoval. Žalovaný v souhrnu uvedených skutečnosti navrhl
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách
věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Neboť stěžovatel uplatnil tuto námitku pouze
v obecné rovině, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než rovněž pouze obecně konstatovat,
že vytýkané pochybení u napadeného rozsudku neshledal. Krajský soud nejprve v kontextu
obsahu spisového materiálu na stranách 4-5 zrekapituloval průběh daňového řízení. Následně
v souvislosti s §24 odst. 1 ZDP a relevantní judikaturou zdejšího soudu uvedl, jaké podmínky
musí daňový subjekt pro uznání výdajů splnit, respektive co musí prokázat. Krajský soud rovněž
rozebral, kdy ani formálně bezvadné účetní doklady nejsou dostatečným důkazem, a za jakých
podmínek dochází k přechodu důkazního břemene ze správce daně zpět na daňový subjekt.
Na stranách 7-9 napadeného rozsudku potom krajský soud zcela srozumitelně uvedl, proč
považuje vyhodnocení důkazních prostředků žalovaným, respektive správcem daně za správné.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud srozumitelně uvedl, z jakých skutkových zjištění
vyšel, jaké zákonné ustanovení a judikaturní závěry na projednávanou věc uplatnil, a jaké závěry
tímto způsobem vyvodil. Kasační námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[23] Nejvyšší správní soud poté přistoupil k projednání věcných námitek stěžovatele,
u nichž považuje za podstatné zdůraznit, že v souladu s vyjádřením žalovaného představují takřka
doslovný přepis žalobních bodů. S tím souvisí též skutečnost, že jakkoli představuje kasační
stížnost dle §102 s. ř. s. opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
stěžovatel se zcela explicitně dovolává přezkumu nejen napadeného rozsudku, ale též „předchozího
řízení u správních orgánů a jejich správních rozhodnutí “, přičemž své námitky směřuje převážně právě
proti závěrům správce daně a žalovaného, a pouze místy je stručně doplňuje o nesouhlas s názory
krajského soudu. Pojetí kasační stížnost přitom považuje Nejvyšší správní soud za zcela zásadní
s ohledem na skutečnost, že stěžovatel při formulaci stížních (dříve žalobních) bodů prakticky
pomíjí jejich předchozí vypořádání krajským soudem, případně jeho dílčí závěry nevhodně vytrhává
z kontextu a jako takové je označuje za neúplné a nesprávné.
[24] V souladu se shora řečeným platí, že stěžovatel svou kasační stížností opětovně brojí
proti posouzení daňové účinnosti nákladů, které měl vynaložit ve vztahu k dodavatelům R. P., P.
M. a R. K.. Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné nejprve v souvislosti se zněním §24
odst. 1 ZDP připomenout základní judikaturní závěry, které k citovanému ustanovení učinil. Ve
shodě se žalovaným má totiž zdejší soud za to, že základním důvodem nesouhlasu stěžovatele se
závěry orgánů finanční správy, a následně i krajského soud, tkví v nepochopení požadavků, které
jsou na daňový subjekt za účelem uznání vynaložených nákladů obecně kladeny, stejně jako
předpokladů, za nichž přechází důkazní břemeno ze správce daně zpět na daňový subjekt. Je
nicméně třeba zdůraznit, že jak žalovaný, tak krajský soud základní principy, na nichž předmětná
problematika stojí, ve svých rozhodnutích výslovně uvedli.
[25] Podle ustanovení §24 odst. 1 ZDP platí, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši
stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Důkazní břemeno k prokázání splnění zákonných
podmínek pro uplatnění výdajů (nákladů) při stanovení základu daně z příjmů nese daňový
subjekt. Ten musí nejen prokázat, že skutečně došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj
vynaložen, ale také že 1) se tak stalo za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných
příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových
dokladech (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 10. 2009, č. j. 2 Afs 180/2006 – 64, nebo rozsudky zdejšího soudu ze dne 1. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 44/2003 – 73, ze dne 17. 12. 2007, čj. 1 Afs 35/2007 – 108, a ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 8 Afs 75/2012 – 46). Současně je třeba zdůraznit, že jakkoliv je možné stěžovateli přisvědčit
v tom, že daňový subjekt splní svou povinnost zpravidla předložením účetnictví nebo jiných
povinných evidencí a záznamů, tak nadále platí, že účetní doklady, příp. jiné listiny, mohou být
dostatečným důkazem jenom v případě, kdy není pochyb o tom, že plnění bylo poskytnuto
tak, jak daňový subjekt deklaroval, a že uplatněný výdaj byl skutečně vynaložen za účelem
vyjádřeným v §24 odst. 1 ZDP. Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně zdůraznil, že „[p]řestože
daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady, správci daně mohou vzniknout pochybnosti
o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví nebo jiné evidence. Správce daně je v takovém případě
povinen prokázat existenci vážných a důvodných pochyb o souladu předložených záznamů se skutečností
[viz §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Není však povinen postavit najisto, že předložené údaje jsou
v účetnictví či jiné evidenci daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností.“ (rozsudek
č. j. 8 Afs 75/2012 – 46; zvýraznění provedeno nyní rozhodujícím senátem). Unese-li správce
daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad jím deklarovaných
obchodních případů se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil,
že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo
aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb
o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 – 63, nebo ze dne
13. 7. 2011, č. j. 9 Afs 11/2011 – 68).
[26] Při zohlednění citovaných závěrů přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitek,
které stěžovatel (opětovně) uplatnil v souvislosti s jednotlivými dodavateli. V případě
dodavatele P. uvedl, že správce daně jím předložené účetní doklady a smlouvu o dílo nijak
nezpochybnil a pouhá změna bydliště není dostatečná k odůvodnění jeho pochybností. Krajský
soud měl potom sice konstatovat, že nekontaktnost dodavatele nebyla jediným důvodem
pro neuznání uplatněných výdajů, aniž by však uvedl jakékoliv jiné důvody. Zdejší soud v tomto
bodě podotýká, že hodnocení okolností vztahujících se k dodavateli P., jak jej provedl krajský
soud na str. 7 napadeného rozsudku, nelze nahlížet izolovaně, ale v návaznosti
na jím předestřenou rekapitulaci průběhu daňového řízení. V rámci ní krajský soud poznamenal,
a to v souladu s obsahem spisového materiálu, že správce daně stěžovatele vyzval k předložení
dokladu č. V/162 (viz protokol ze dne 1. 10. 2014, č. j. 1168952/14/2601-05401-507635).
Při ústním jednání dne 11. 2. 2015 (viz protokol z téhož dne č. j. 234563/15/2601-60561-507635)
potom konstatoval, že stěžovatel namísto dokladu č. V/162, v celkové výši 1.242.086 Kč,
předložil výdajové doklady, které pod předmětný doklad spadají, v rozdílné celkové výši
1.376.899,40 Kč. Lze doplnit, že z protokolu o jednání konaném dne 11. 2. 2015 dále vyplývá,
že správce daně k R. P. a čtveřici dalších subjektů konstatoval, že dle evidence obyvatel jméno
neodpovídá „adrese ani datu narození, tudíž správce daně nemohl ověřit totožnost těchto osob “. Výdaje ve
formě smluv o dílo znějících na neexistující osoby a místa pobytu proto neuznal jako daňové
účinné. Jak potom konstatoval krajský soud, správce daně nemohl při těchto okolnostech,
respektive nekontaktnosti zmíněného dodavatele, provést jeho výslech za účelem osvědčení
tvrzení stěžovatele (srov. též stranu 5 protokolu o ústním jednání ze dne 25. 3. 2015, č. j.
328154/15/2601-60561-507635).
[27] Krajský soud proto v návaznosti na shora řečené zcela správně konstatoval,
že nekontaktnost nebyla počátečním a jediným důvodem pro vyloučení výdajů, když byla de facto
pouze okolností, pro kterou nemohl správce daně ověřit tvrzení stěžovatele. Z uvedeného rovněž
vyplývá, že důvodem nebyla ani pouhá změna bydliště dodavatele, jak tvrdí stěžovatel,
ale pochybnost o jeho samotné existenci. Nejvyšší správní soud k tomu v souladu s vyjádřením
žalovaného podotýká, že jakkoli podnikatelský subjekt není povinen ověřovat si identitu svého
obchodního partnera, nese tím zvýšené riziko při případném dokazování týkajícím se obchodních
případů uzavřených s takovým subjektem, v rámci daňového řízení (viz rozsudky zdejšího soudu
ze dne 26. 2. 2010, č. j. 2 Afs 32/2008 – 116, nebo ze dne 27. 3. 2014, č. j. 9 Afs 117/2013 – 21).
Nejvyšší správní soud se v souhrnu uvedeného ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že nepředložil-li stěžovatel za popsaného stavu žádné další důkazy, kterými by prokázal,
že pomocné a výškové práce pro něj skutečně R. P. provedl v rozsahu dle smlouvy o dílo
a stěžovatel mu za ně uhradil odměnu právě ve výši 20.000 Kč, neunesl svoje důkazní břemeno
a neprokázal, že předmětná částka byla výdajem, spolu s ostatními, které do daňové evidence
zahrnul pod výdajovým pokladním dokladem č. V/162, podle §24 odst. 1 ZDP. Kasační námitka
je proto nedůvodná.
[28] Jedná-li se o dodavatele M. a K., je nejprve třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že
správce daně měl vyhodnotit, že „spolupráce [se stěžovatelem] nebyla žádným způsobem prokázána“.
Neuznání jím uplatněných výdajů za daňově účinné totiž nespočívalo v popření samotné
spolupráce mezi ním a jmenovanými dodavateli, ale v tom, že nebyla prokázána v podobě, v jaké
ji stěžovatel deklaroval. V případě P. M. pak stěžovatel konkrétně namítl, že výpověď tohoto
dodavatele potvrdila minimálně jím uplatněný výdaj 16.300 Kč, kdy však správce daně měl zajít
ještě dál a zohlednit celkový výdaj z výpovědi vyplývající, tj. částku 60.000 Kč. Nejvyšší správní
soud se však s takovýmto nahlížením svědecké výpovědi neztotožňuje. Opětovně je přitom třeba
připomenout shora citované judikaturní závěry, že není dostačující, aby daňový subjekt toliko
obecně prokázal, že mezi ním a jeho obchodním partnerem k určité spolupráci (transakci) došlo,
ale musí doložit, že jím uplatňovaný výdaj byl učiněn v tvrzeném rozsahu a za úhradu
odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech.
[29] Žalovaný i krajský soud k výpovědi P. M. správně uvedli, že jmenovaný sice potvrdil, že
v letech 2012-2013 se stěžovatelem spolupracoval, avšak popřel, že by pro stěžovatele prováděl
pomocné práce na základě uzavřené smlouvy o dílo, výslovně uvedl, že smlouvu nepodepsal
(podpis na smlouvě nemá být jeho), a odměnu podle této smlouvy ve výši 16.300 Kč od
stěžovatele neobdržel. Dovolává-li se stěžovatel svědkem zmíněné fakturace v rozsahu 3x po cca
20.000 Kč za roky 2012 a 2013, nelze než poukázat, že i v tomto bodě krajský soud aproboval
závěry žalovaného, když zdůraznil, že svědek přesně nevěděl, za jaké zdaňovací období
předmětné faktury vystavil. To za situace, kdy sám stěžovatel uvedl, že odpovídající fakturace
v jeho daňové evidenci zahrnuta není, přičemž, jak doplnil krajský soud, stěžovatel ani netvrdil,
že by dodavateli M. na základě faktur uhradil 3x po 20.000 Kč. Krajskému soudu lze proto
přisvědčit, že za popsaných okolností nelze se stěžovatelem souhlasit, že by výpověď dodavatele
osvědčila výdaj ve výši 60.000 Kč, jestliže zdaňovací období, za které měly být faktury vystaveny,
nebylo možné stanovit s určitostí. Stěžovatel neměl svědkem uvedenou fakturaci zahrnutou
ve své evidenci a ani netvrdil, že by celkovou částku 60.000 Kč uhradil. Krajský soud nepochybil
ani stran neuznání částky 16.300 Kč, když vedle uvedených okolností vztahujících se k fakturaci
zohlednil, že svědek popřel podpis, provedení prací a obdržení odměny, vše na základě smlouvy
o dílo dovolávané stěžovatelem.
[30] Citované závěry krajského soudu současně nelze označit ani za nepřijatelně jednostranné,
jak namítá stěžovatel. Jeho tvrzení o údajném porušení zásady, dle které je správce daně povinen
přihlédnout ke všemu, co vyjde při kontrole najevo, je rovněž nedůvodné, neboť jak zdejší soud
vyslovil mj. v rozsudku ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 Afs 124/2006 – 123, „není možné zaměňovat
povinnost správce daně dbát na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny
co nejúplněji […], s důkazní povinností daňového subjektu vyjádřenou tím, že pokud daňový subjekt v daňovém
řízení tvrdí určité skutečnosti (břemeno tvrzení), je povinen tato svá tvrzení prokázat (důkazní břemeno)“.
Lichá je proto i námitka stěžovatele, že správce daně nepředložil důkazní prostředky,
z nichž by vyplývala daň v doměřené výši, když tuto předurčilo právě neunesení důkazního
břemene stěžovatelem ve smyslu jím uplatňovaných výdajů.
[31] Ve vyhodnocení důkazních prostředků konečně nelze spatřovat ani „nevyvážený
a nespravedlivý “ postup, jak stěžovatel namítá s odkazem na závěry, které byly vyvozeny z výslechů
svědků M. a B. Ze shora provedeného rozboru výpovědi svědka M. je zřejmé, že v kontextu
všech okolností případu výpověď žádnou „daňovou výhodu“, jež měla být stěžovateli nesprávně
upřena, neprokázala. V případě dodavatele B. potom správce daně uznal výdaj v rozsahu, v němž
výpověď jmenovaného dodavatele odpovídala tvrzení stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že
nešlo o postup, kdy by orgány finanční správy neodůvodněně akcentovaly skutečnosti jdoucí
stěžovateli k tíži a současně odmítaly zohledňovat okolnosti jemu svědčící. Subjektivní nesouhlas
stěžovatele s hodnocením správce daně na uvedeném nic nemění, neboť nelze než znovu
zdůraznit, že to byl on, kdo byl při důvodném zpochybnění jím předložených formálních dokladů
povinen pochybnosti správce daně rozptýlit. Kasační námitky směřující na posouzení nákladů
vztahujících se k dodavateli M. jsou nedůvodné.
[32] Poslední okruh stížních námitek stěžovatel směřoval k hodnocení výdajů dle fakturace
dodavatele K. Podle jeho názoru lze na základě skutečností vyplývajících z výpovědí svědků V. a
K. dovodit, že v roce 2012 jmenovanému dodavateli vyplatil odměnu minimálně ve výši 369.600
Kč. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že i v tomto případě žalovaný, respektive
krajský soud provedené dokazovaní vyhodnotili náležitě. Stěžovateli lze sice dát zapravdu v tom,
že výpověď obou jmenovaných potvrzuje, že v roce 2012 s K. spolupracoval, avšak i zde platí, že
sama tato skutečnost není k uznání uplatněných nákladů dostačující. Svědek V. totiž dále
konstatoval, že neví, kolik K. stěžovateli v roce 2012 vyfakturoval, ani kolik stěžovatel dodavateli
uhradil. Výši fakturace, jak poznamenal krajský soud, potom neprokázaly ani svědecké výpovědi
P. B., V. P. a Z. V., jejichž vyhodnocení ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani nenapadá.
[33] Vytýká-li dále stěžovatel krajskému soudu závěr, že ani z výpovědi M. V. nevyplynul údaj
o denní sazbě za práci R. K., neodpovídá tato námitka odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud totiž nevyslovil, že by svědek nezmínil, kolik si K. mohl (tedy odhadem) denně u
stěžovatele vydělat (srov. stranu 8 napadeného rozsudku), ale řekl, že svědek neuvedl, kolik dnů
skutečně jmenovaný pro stěžovatele odpracoval, ani kolik dnů za tu kterou denní sazbu.
Vyjádření svědka, že K. chodil pracovat pravidelně v týdnu i o víkendu bez další konkretizace,
jehož se stěžovatel dovolává, nelze v tomto směru považovat za dostatečné k prokázání rozsahu
jím uplatněného výdaje, tj. celkově 431.480 Kč oproti správcem daně uznané částce 219.000 Kč.
[34] Krajský soud současně konstatoval, že tvrzení svědkyně K., matky dodavatele, podle níž
si její syn mohl u stěžovatele vydělat za rok 2012 pouze 200.000-240.000 Kč, koresponduje
daňovému přiznání K. k dani z příjmů fyzických osob za předmětný rok, v němž uvedl příjmy ve
výši 219.000 Kč. Stěžovatel k výpovědi K. uvedl, že nemohla přesně vědět, kolik si její syn u
stěžovatele vydělal. Její výpověď označil v tomto bodě za nedůvěryhodnou, když „ani nepředložila
žádnou evidenci, na kterou se odkazovala“, a kterou po ní správce daně v rozporu s §92 odst. 2
daňového řádu následně nepožadoval. Jak nicméně uvedl krajský soud, povědomí matky
dodavatele o výši denních sazeb, které stěžovatel poněkud protichůdně ke shora řečenému
v rámci výpovědi svědkyně zdůrazňuje, naopak nasvědčuje, že měla o pracovních aktivitách
svého syna dobrý přehled, což konečně sama výslovně poznamenala.
[35] Vůči jedinému stěžovatelem výslovně uvedenému důvodu tvrzené nedůvěryhodnosti
svědkyně – nepředložení „evidence“ (zdejší soud má za to, že stěžovatel míní „sešit “, odkázaný
svědkyní K. v rámci její výpovědi dne 1. 10. 2015, kam si její syn měl psát, kolik si u stěžovatele
vydělal), Nejvyšší správní soud uvádí, že již pří místním šetření dne 4. 2. 2015 (protokol
č. j. 230465/15/2601-60561-507635), svědkyně zmínila, že veškeré podklady pro daňové přiznání
R. K. za rok 2012 byly po jeho smrti zničeny, což opětovně potvrdila při zmíněné výpovědi.
Z povahy věci proto nemohla předmětný sešit doložit, respektive správce daně jej po ní nemohl
vyžadovat. Přestože pak krajský soud zmíněnou skutečnost výslovně nerozebral, založil svůj
závěr o důvěryhodnosti svědkyně zcela srozumitelně na jejím povědomí o denních sazbách za
práci syna, které konečně potvrzuje sám stěžovatel, když se jej dovolává, a souladnosti jejích
tvrzení s příjmy deklarovanými dodavatelem v jeho daňovém přiznání za rok 2012.
[36] Nejvyššímu správnímu soudu přitom není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje neplnění
daňových povinností R. K., když nad rámec svého nesouhlasu s dodavatelem uváděnou výší
příjmů za rok 2012, a tomu odpovídajícímu rozsahu, v jakém správce daně stěžovateli uznal
uplatňované výdaje, své tvrzení ničím nezdůvodnil. To za situace, kdy zdejší soud přisvědčuje
závěru krajského soudu, že stěžovatelem dovolávaná částka 369.600 Kč vychází toliko z jeho
odhadu o možném počtu dnů odpracovaných R. K.. Obecné tvrzení svědků M. a K., že
dodavatel chodil do práce pravidelně, bez jakéhokoli doložení počtu dnů a jejich rozdělení dle
možné výše denní sazby, nelze, jak řečeno shora, akceptovat za prokazující rozsah stěžovatelem
uplatněného výdaje. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by byl postihován za neplnění
daňových povinností dodavatelem K., tedy za skutečnost ležící mimo sféru jeho odpovědnosti.
Neopodstatněným je i jeho tvrzení, že důvodem neuznání uplatněných výdajů byla, s ohledem na
jeho úmrtí, nemožnost kontaktu s dodavatelem K.
[37] Nejvyšší správní soud opětovně připomíná, že to byl stěžovatel, koho stran jím
uplatňovaných výdajů tížilo důkazní břemeno. V průběhu řízení před orgány finanční správy však
v případě dodavatele K. nedoložil žádné vyúčtování pracovních dnů, ujednání o denní sazbě,
nebo oboustranné odsouhlasení počtu odpracovaných dnů a hodin, jímž by prokázal správnost
předkládané fakturace. Jak naopak zdůraznil krajský soud, správce daně zpochybnil věrohodnost
stěžovatelem předložených účetních dokladů nejen poukazem na skutečnost, že doložené faktury,
výdajové doklady a smlouvy o dílo neprokazují ve svém souhrnu výdaj právě v uplatněné výši, ale
v případě dodavatele K. také zjištěním, že podnikal v jiném oboru než v oblasti stavebnictví a
pomocných prácí. Za této konstelace krajský soud nepochybil, když uzavřel, že neprokázal-li
stěžovatel vynaložení výdajů právě v deklarované výši, případně své původní tvrzení nekorigoval
a správci daně nedoložil, nemohl posledně jmenovaný výdaje na základě vystavených faktur uznat
za daňově účinné. Rovněž tato kasační námitka tedy není důvodná.
[38] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora řečené uzavírá, že krajský soud navzdory
tvrzení stěžovatele posoudil napadené rozhodnutí v kontextu spisového materiálu
a pří zohlednění všech rozhodných skutečností posuzovaného případu. Správně a odůvodněně
přitom aproboval závěry, které orgány finanční správy učinily na základě provedeného
dokazování ve vztahu k otázce daňové účinnosti stěžovatelem uplatněných výdajů souvisejících
s dodavateli R. P., P. M. a R. K.. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že napadený
rozsudek je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř.
s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu