ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.345.2019:40
sp. zn. 3 Afs 345/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. B., zastoupeného
JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalovanému
Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci v Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 1. 10. 2019, č. j. 52 Af 45/2019 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) žalobci v návaznosti
na postupy k odstranění pochybností doměřil pěti dodatečnými platebními výměry ze dne
17. 9. 2018 a pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 9. 2018 daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíců srpen, říjen a listopad 2014, únor, květen, červenec a listopad 2015
a březen, červen a říjen 2016. Současně mu uložil povinnost uhradit související penále. Odvolání
žalobce proti dodatečným platebním výměrům žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 21717/19/5300-21441-711676, zamítl.
[2] Důvodem doměření daně bylo zjištění, že žalobce v uvedených zdaňovacích obdobích
uskutečnil zdanitelná plnění spočívající v prodeji pozemků, která neuvedl v daňových přiznáních,
a z nichž nezaplatil daň. Mezi správcem daně a žalobcem bylo sporné, zda byl prodej pozemků
zdanitelným plněním, respektive, zda jejich prodej žalobce uskutečnil v rámci ekonomické
činnosti ve smyslu §5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon
o DPH“). Žalobce tvrdil, že nikoliv, neboť pouze realizoval své vlastnické právo. Argumentoval
tím, že dotčené pozemky nabyl v postavení nepodnikající fyzické osoby, „přeparceloval“
je a bez jakékoliv další činnosti je rozdělené na jednotlivé parcely prodal. Naproti tomu daňové
orgány dospěly k závěru, že se o zdanitelná plnění, respektive o ekonomickou činnost ve smyslu
uvedeného ustanovení, jednalo. Vycházely ze zjištění, že žalobce předmětné pozemky, na nichž
následně postavila společnost BAIER-BAU s. r. o. (dále jen „BAIER-BAU“), jejímž je žalobce
jednatelem a jediným společníkem, rodinné domy, nabýval cíleně a kontinuálně. Současně
prováděl řadu konkrétních aktivních kroků (jako jsou žádosti o jednotlivá územní, respektive
stavební povolení, zajištění měření radonu, příprava realizace technické infrastruktury
aj.), aby byly připraveny k výstavbě rodinných domů personálně spřízněnou společností. Žalobce
podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce
v Pardubicích, který ji shledal nedůvodnou a shora uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] Krajský soud se ztotožnil se závěry daňových orgánů, že žalobce prodejem sporných
pozemků uskutečnil zdanitelná plnění (prodej zboží za úplatu), z nichž byl povinen přiznat
a zaplatit DPH. Neshledal důvodnou argumentaci, že žalobce nebyl osobou povinnou k dani
ve smyslu §5 zákona o DPH z důvodu, že v souvislosti s dotčenými pozemky neuskutečňoval
žádnou ekonomickou činnost, respektive neuskutečňoval ji samostatně.
[4] Krajský soud přisvědčil daňovým orgánům, že ekonomická činnost spočívala v tom,
že žalobce cíleně, v průběhu několika let, nabyl sporné pozemky, které spojil v jednu parcelu,
aby je následně znovu rozdělil a jednotlivé rozdělené parcely prodal. Učinil přitom řadu
systematických kroků, aby byly pozemky, upravené ve stavební parcely, připraveny k výstavbě
rodinných domů. S odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 9. 2011,
ECLI:EU:C:2011:589, ve spojených věcech C-180/10 a C-181/10, Słaby a další, přitakal daňovým
orgánům, že se nejednalo o pouhou správu vlastního majetku (výkon vlastnického práva),
případně příležitostný prodej, který dani nepodléhá.
[5] Na závěr, že žalobce ve smyslu §5 zákona o DPH uskutečňoval ekonomickou činnost
samostatně, podle krajského soudu nemá vliv fakt, že žalobce některé úkony (realizace
inženýrských sítí a marketing) činil ve spolupráci s jinými subjekty, zejména společností
BAIER-BAU. Pojem „samostatně“ totiž neznamená, že by některé činnosti nebylo možné
realizovat prostřednictvím dodávek jiného subjektu. Za podstatné krajský soud považoval,
že žalobce nekonal ve vztahu podřízenosti k jinému subjektu.
[6] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku nesprávného výpočtu doměřovaných daní
za jednotlivá zdaňovací období roku 2015. Poukázal na vysvětlení žalovaného k obdobné
odvolací námitce, že 1. 1. 2015 nabylo účinnosti ustanovení §48 odst. 3 zákona o DPH, které
nově vymezilo co je třeba pro účely DPH rozumět „pozemkem, který tvoří funkční celek se stavbou
pevně spojenou se zemí“. Daňové orgány nicméně až do doby, kdy Generální finanční ředitelství
vydalo k výkladu daného ustanovení směrnici (10. 7. 2015), postupovaly při výpočtu základu daně
z výkladu, který byl pro daňové subjekty příznivější.
[7] Nedůvodnou shledal krajský soud rovněž námitku, že správce daně měl namísto postupů
k odstranění pochybností, případně v návaznosti na ně, provést daňovou kontrolu. Postup
k odstranění pochybností označil za vhodný nástroj, neboť správci daně vznikly pochybnosti
týkající se konkrétních plnění, přičemž rozhodné skutkové okolnosti zjistil správce daně sám,
vlastní vyhledávací činností. O skutkovém stavu a dostatečnosti jeho zjištění přitom
mezi účastníky nepanoval spor a nebylo tudíž třeba provádět žádné další dokazování; žalobce
ani žádné důkazy nenavrhoval. Jelikož bylo sporné toliko právní hodnocení věci, nebylo
podle krajského soudu třeba provádět daňovou kontrolu. Provedení daňové kontroly
nevyžadovala ani tvrzená složitost věci, kterou žalobce spatřoval v tom, že daňové orgány
vycházely mj. ze závěrů vyslovených v rozsudcích Soudního dvora EU.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Namítá, že činnosti, které krajský soud vedly k závěru, že uskutečňoval ekonomickou
činnost, jsou svojí podstatou výkonem vlastnického práva (správou majetku). Pokud někdo
„v souvislosti s realizací dotčených pozemků“ vykonával ekonomickou činnost, byla to podle stěžovatele
společnost BAIER-BAU. Krajský soud se podle stěžovatele mýlí, dovozuje-li v odst. 37
napadeného rozsudku závěr, že vykonával ekonomickou činnost, z toho, že „provedl výstavbu
rodinných domů a provedení terénních úprav“ a že „následně vykonával stále jako fyzická osoba kroky k tomu,
aby takové pozemky prodal již jako pozemky určené k výstavbě rodinných domů, když jako fyzická osoba zajistil
skrze další subjekty zasíťování dotčených pozemků a výstavbu technické infrastruktury“. Současně stěžovatel
„odmítá názor, kdy žalovaný spolu s krajským soudem dovozují ekonomickou činnost od záměru či zájmu
o nějakou činnost“. Rovněž nesouhlasí s tím, že by argumentem pro závěr, že vykonával
ekonomickou činnost, bylo „rozparcelování a následný prodej získaných jinak neatraktivních pozemků,
které stěžovatel následně spojil a znovu rozdělil přesně takovým způsobem, aby odpovídaly dalšímu stavebnímu
záměru“. Nesouhlasí ani s tím, že by „vyvíjenou činností proměnil tyto parcely na stavební parcely, které
již disponovaly technickou infrastrukturou, a stal se z nich tímto způsobem atraktivní artikl, který byl nabízen
na internetových stránkách“. Tento náhled krajského soudu je podle stěžovatele mylný neboť
na internetu, na webové doméně společnosti BAIER-BAU, byly nabízeny k prodeji rodinné
domy, nikoliv pozemky. V této souvislosti se současně stěžovatel „dovolává“ kupních smluv
a ustanovení §56 stavebního zákona.
[10] Stěžovatel dále nerozumí termínu „vybudované“ pozemky, neboť pro označení pozemků
v evidenci katastru nemovitostí platí závazná pravidla. Uvedený termín nebyl pro dotčené
pozemky použit ani v evidenci katastru nemovitostí ani v kupní smlouvě.
[11] Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud vypořádal jeho námitku,
že neuskutečňoval ekonomickou činnost ve smyslu §5 zákona o DPH samostatně. Tento pojem
podle něho musí být vykládán tak, že se jím rozumí činnost, kterou subjekt vykonává vlastním
jménem, na svůj účet a na vlastní odpovědnost. Stěžovatel je přesvědčen, že s ním nemohou být
spojovány činnosti týkající se výstavby rodinných domů a vybudování inženýrských sítí, které
vykonala společnost BAIER-BAU.
[12] Stěžovatel také namítá, že žalovaný ani krajský soud neuvedli, proč „z té či oné činnosti
(měření radonu apod.)“ dovodili, že uskutečňoval ekonomickou činnost ve smyslu ustanovení
§5 odst. 2 zákona o DPH. Žalovaný ani krajský soud se rovněž nevypořádali s námitkou
závaznosti instrukcí Generálního finančního ředitelství vydaných v souvislosti se zdaněním
pozemků. Z příslušných instrukcí podle stěžovatele vyplývá, že v době prodeje pozemků byl
pohled na spornou problematiku odlišný. Generální finanční ředitelství na věc nahlíželo
tak, že dani z přidané hodnoty podléhají pozemky plátce daně, nikoliv pozemky „soukromé osoby“.
[13] Pokud jde o výpočet doměřovaných daní za jednotlivá zdaňovací období roku 2015,
stěžovatel uvádí, že zdanění pozemků, které tvoří funkční celek se zastavěným pozemkem,
je „odvozováno“ z §48 odst. 3 zákona o DPH, který je zařazen v části zákona, v níž jsou upraveny
sazby daně. „To“ může být podle stěžovatele sporné ve vztahu k §56 odst. 2 téhož zákona,
podle něhož je [bylo podle §56 odst. 2 písm. a) zákona o DPH, ve znění účinném
do 31. 12. 2015 – pozn. NSS] od daně osvobozeno dodání pozemků, na nichž není zřízena stavba
spojená se zemí pevným základem nebo inženýrská síť.
[14] Závěrečná argumentace stěžovatele směřuje k provedeným postupům k odstranění
pochybností. Stěžovatel namítá, že tento nástroj neodpovídal složitosti řešené problematiky „dané
dokazováním ´ekonomické činnosti“ i za pomoci Rozsudku SDEU“; správce daně měl proto zvolit
„kapacitně náročnější“ institut daňové kontroly.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že závěry krajského soudu považuje
za správné. Ve vztahu k otázce výkonu ekonomické činnosti stěžovatel neuvádí žádnou
argumentaci. Dle žalovaného není pravda, že by ekonomickou činnost vykonávala společnost
BAIER-BAU; řadu úkonů učinil sám stěžovatel. Případná není ani argumentace,
že by z napadeného rozsudku nebylo zřejmé, proč krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel
vykonával ekonomickou činnost. Jde-li o námitku týkající se instrukcí Generálního finančního
ředitelství, žalovaný je přesvědčen, že se s obdobnou námitkou vypořádal v odst. 35 a 36 svého
rozhodnutí; v žalobě taková námitka uplatněna nebyla. Jde-li o postupy k odstranění pochybností,
dle žalovaného byly pro danou věc dostačující.
[16] Stěžovatel předložil k vyjádření žalovaného repliku, v níž zopakoval svá dosavadní
tvrzení. Nadále je přesvědčen, že prodej pozemků nebyl zdanitelným plněním.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace stěžovatele, je vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví,
včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými
v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými
v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů
a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah
rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou
řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Obecný odkaz
na argumentaci uplatněnou v předchozím podání v řízení před krajským soudem či její pouhé
převzetí do kasační stížnosti, zákonné požadavky na kasační stížnost nesplňuje. Je na stěžovateli,
aby upřesnil každý důvod, o který svou kasační stížnost opírá, a to po stránce právní i skutkové.
Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem
již bylo pravomocně skončeno. Protože kasační soud přezkoumává rozhodnutí a postup
krajského soudu, je stěžovatel povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry
vyslovené v napadaném rozhodnutí krajského soudu, případně jeho procesní postup
(viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351,
ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 - 64, ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 - 38).
V soudním řízení správním je to žalobce, respektive stěžovatel, kdo vymezuje hranice soudního
přezkumu. Soud není oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet za něho argumenty
ani vyhledávat možné vady napadeného soudního rozhodnutí (viz například rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78).
[20] Posuzovaná kasační stížnost sice čítá devět stran, z toho však pět tvoří „stručná“
rekapitulace dosavadního řízení. Samotné odůvodnění kasační stížnosti je pak ve značném
rozsahu tvořeno prostými nesouhlasy se závěry krajského soudu, respektive daňových orgánů.
Některé formulace jsou přitom na samé hraně srozumitelnosti (viz například „K námitce uplatnění
procesního postupu založený ve smyslu §89 a násl. daňového řádu je založen na pochybnostech, přitom jejich
formulace v příslušné písemnosti je základní předpoklad.“) a nesvědčí o tom, že by stěžovatel, respektive
jeho zástupce, který je právní profesionál, věnovali přípravě svého podání dostatečnou pečlivost.
[21] V části kasační stížnosti, týkající se otázky, zda prodej sporných pozemků uskutečnil
v rámci své ekonomické činnosti ve smyslu §5 zákona o DPH, se stěžovatel omezil
na zopakování již daňovými orgány i následně i krajským soudem řádně vypořádaného tvrzení,
že jeho aktivity v souvislosti s dotčenými pozemky byly pouhou správou vlastního majetku,
a na prostý nesouhlas s náhledem krajského soudu, jeho „odmítnutí“, a prosté konstatování
že se krajský soud ve svém náhledu mýlí, aniž by však stěžovatel s odůvodněním krajského soudu
jakkoli věcně polemizoval. S uvedenou částí kasační stížnosti se tudíž Nejvyšší správní soud
nemohl vůbec věcně zabývat, neboť, jak vysvětlil výše, důvody kasační stížnosti nejen že musí
směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, ale je rovněž na stěžovateli, aby konkretizoval, proč
argumentaci v tomto rozsudku obsaženou, nepovažuje za správnou. Jelikož tyto požadavky
uvedená část kasační argumentace nesplňuje, nelze ji vůbec považovat za kasační námitku.
Lze dodat, že obecně stěžovateli nic nebrání, aby v rámci kasační argumentace zopakoval námitky
uplatněné již v řízení před krajským soudem, a případně před tím již v řízení před správními
(daňovými) orgány, má-li za to, že je krajský soud posoudil nesprávně. Taková kasační
argumentace se však musí být zdůvodněna; pouhé konstatování nesouhlasu se závěry krajského
soudu nepostačí.
[22] Právě uvedené platí rovněž pro část kasační stížnosti týkající se otázky, zda stěžovatel
uskutečňoval ekonomickou činnost samostatně. Stěžovatel sice nad rámec nesouhlasu s náhledem
krajského soudu uvedl, že daný pojem musí být vykládán tak, že se jedná o činnost vykonávanou
vlastním jménem, na svůj účet a vlastní odpovědnost, takové vyjádření však žádnou věcnou
polemiku s odůvodněním krajského soudu nepředstavuje. Krajský soud totiž v obecné rovině
vycházel ze stejných východisek, a to s odkazem na relevantní judikaturu Soudního dvora EU
a Nejvyššího správního soudu. Na rozdíl od stěžovatele však dospěl k závěru, že stěžovatel řadu
kroků v rámci přípravy pozemků na výstavbu činil vlastním jménem, na svůj účet a na vlastní
odpovědnost. S příslušnou částí odůvodnění krajského soudu přitom stěžovatel nikterak
nepolemizuje. Krajský soud současně nezpochybňoval, že některé úkony činila svým jménem
společnost BAIER-BAU. Argumentace stěžovatele, že mu nemohou být připisovány úkony
aktivity této společnosti, se tak míjí s podstatou odůvodnění krajského soudu.
[23] Nejvyšší správní soud se nemohl věcně zabývat ani částí kasační stížnosti, v níž stěžovatel
trvá na svém názoru, že postupy k odstranění pochybností nebyly vhodným nástrojem vedoucím
k doměření daní, a že měla být místo nich, případně po jejich provedení, zahájena daňová
kontrola. Stěžovatel totiž nikterak nepolemizuje s vysvětlením krajského soudu (ani žalovaného),
kterého se mu k dané otázce dostalo (viz odst. 24 až 28 napadeného rozsudku a odst. 50 až 53
rozhodnutí žalovaného). Nejvyšší správní soud tak může toliko na okraj uvést, že pouhá
skutečnost, že daňové orgány při právním posouzení věci vycházely mimo jiné ze závěrů
vyslovených v rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech C-180/10 a C-181/10), nečiní
nynější věc nutně „složitou“. Přihlédnutí k právním závěrům, které byly vysloveny v rozhodovací
praxi Soudního dvora EU, současně nemá žádný vliv na to, zda je vhodnějším nástrojem, který
případně povede k doměření daně, postup k odstranění pochybností či daňová kontrola.
[24] Stěžovatel dále v kasační stížnosti věnoval tři odstavce otázce výpočtu DPH za jednotlivá
zdaňovací období roku 2015. V prvním však pouze rekapituloval svou odvolací námitku
proti platebním výměrům správce daně. Ve druhém shrnul závěr krajského soudu k obdobné
námitce žalobní. Ani třetí odstavec nelze považovat za řádně formulovanou kasační námitku,
z níž by bylo alespoň v základu patrné, proč stěžovatel se závěrem krajského soudu
o nedůvodnosti příslušné žalobní argumentace, nesouhlasí. Co stěžovatel míní tvrzením
o spornosti zařazení ustanovení §48 odst. 3 zákona o DPH v systematice daného zákona,
ve vztahu k ustanovení §56 odst. 2 téhož zákona, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé.
Postačí se proto omezit jen na konstatování, že se krajský soud, a před ním žalovaný, s námitkami
týkajícími se výpočtu daně za příslušná období přezkoumatelným způsobem vypořádali
(viz vysvětlení obsažené odst. 47 rozhodnutí žalovaného, jemuž přisvědčil krajský soud
v odst. 44 až 46 napadeného rozsudku).
[25] Pokud jde o kasační námitky, jež jsou způsobilé věcného projednání, Nejvyšší správní
soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek jeho důvodů, ačkoliv stěžovatel své námitky takto výslovně neformuloval.
[26] Konstantní judikatura tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou
z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[27] Napadený rozsudek těmito nedostatky netrpí. Důvodná není námitka, že by žalovaný
ani krajský soud nevysvětlili, proč na základě jednotlivých činností, jež stěžovatel učinil ve vztahu
ke sporným pozemkům, dospěli k závěru, že stěžovatel uskutečňoval ekonomickou činnost
ve smyslu §5 odst. 2 zákona o DPH. Otázce, zda a proč stěžovatel prodej pozemků uskutečnil
v rámci ekonomické činnosti, a to právě s ohledem na jeho systematické a aktivní kroky, jimiž
pozemky připravoval na výstavbu rodinných domů, kterou provedla „jeho“ obchodní společnost,
se zabýval jak správce daně v odůvodnění jednotlivých platebních výměrů, tak žalovaný
(viz zejména odst. 23 až 27 jeho rozhodnutí) a krajský soud (viz zejména odst. 37 až 41
rozsudku).
[28] Stěžovatel dále namítá, že se žalovaný ani krajský soud nevypořádali s námitkou
„závaznosti instrukcí vydaných Generálním finančním ředitelstvím v souvislosti se zdaněním pozemku“, přičemž
současně poukazuje na to, že podle nich byl daní zatížen prodej pozemků, který uskutečnil plátce
daně, nikoli „soukromá osoba“. Stěžovatel takovou námitku nicméně v žalobě neuplatnil. Do její
části, v níž rekapituloval průběh řízení před daňovými orgány, pouze překopíroval část svého
podání ze dne 2. 5. 2018, jímž reagoval na výzvy správce daně k odstranění pochybností,
a v němž mimo jiné poukazoval na obsah Informace Generálního finančního ředitelství
k uplatňování DPH u dodání a nájmu vybraných nemovitých věcí po 1. 1. 2014 a Informace
téhož orgánu k uplatňování zákona o DPH u nemovitých věcí po 1. 1. 2016. Tento doslovně
překopírovaný text nelze považovat za řádně uplatněný žalobní bod, jímž by se byl krajský soud
povinen zabývat, a to ani s ohledem na vyjádření stěžovatele obsažené v žalobě, že součástí svých
žalobních tvrzení činí veškeré odvolací námitky. Předmětem přezkumu v řízení před krajským
soudem bylo, v rozsahu řádně uplatněných žalobních námitek, které nelze nahradit
překopírováním předchozích podání, rozhodnutí žalovaného. Byl to právě žalovaný,
kdo se v daném rozhodnutí vypořádal s námitkami odvolacími a proti jeho závěrům měl žalobce
brojit.
[29] To, na co stěžovatel ve svých předchozích podáních upozorňoval, se současně nikterak
netýkalo otázky „závaznosti“ příslušných dokumentů Generálního finančního ředitelství.
Stěžovatel z nich dovozoval, že „[p]ři prodeji (dodání) nemovitých věcí v rámci činností, které nemají
charakter činnosti ekonomické, soukromé osoby (osoby nepovinné k dani) daň z přidané hodnoty neuplatňují“
(viz stěžovatelovo podání ze dne 2. 5. 2018). To je sice obecně pravda, v nynější věci však daňové
orgány a krajský soud dospěly k (řádně odůvodněnému) závěru, že žalobce prodej pozemků
v rámci ekonomické činnosti ve smyslu §5 zákona o DPH uskutečnil, a tedy byl ve vztahu
k tomuto plnění osobou povinnou k dani.
[30] Nedůvodné je též tvrzení stěžovatele, že nerozumí termínu „vybudované pozemky“. Krajský
soud toto spojení použil v závěru odst. 40 napadeného rozsudku. Již z toho, že slovo „vybudované“
umístil do uvozovek, je patrné, že se jedná o určité zjednodušené, neformální, označení.
Z kontextu je přitom zcela zjevné, že krajský soud dané spojení použil pro označení toho,
že se jednalo o pozemky rozdělené na jednotlivé stavební parcely s připravenou technickou
infrastrukturou tak, že na nich mohla začít výstavba rodinných domů, tj. pozemky připravené
k výstavbě.
[31] Lze tedy uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán
a napadený rozsudek je způsobilý věcného přezkumu. Kasační stížnost však takřka žádnou
věcnou argumentaci, která by byla způsobilá projednání, neobsahuje.
[32] Důvodná není ani argumentace, dle které je mylné tvrzení krajského soudu, že sporné
pozemky byly nabízeny na internetových stránkách. Stěžovatel spatřuje omyl krajského soudu
v tom, že na internetu byly k prodeji nabízeny „rodinné domy, nikoliv pozemky“. Sám
se však následně dovolává kupních smluv „v rámci kterých byly společně se spornými pozemky prodávány
též rodinné domy“. Pro posouzení, zda byl prodej sporných pozemků, prodávaných spolu
s rodinnými domy, které na nich byly postaveny, zdanitelným plněním, je naprosto bez významu,
zda byly na internetové doméně provozované společností BAIER-BAU výslovně inzerovány
pouze rodinné domy, nebo rodinné domy s pozemky, na nichž byly postaveny. Jakékoliv logické
opodstatnění pak postrádá připojený odkaz na §56 stavebního zákona, který upravuje opatření
proti průtahům při pořizování územního plánu. Stěžovatel měl patrně na mysli §56 zákona
o DPH, který vymezuje případy, kdy je od DPH osvobozeno dodání nemovité věci (pozemku).
K danému odkazu však nepřipojil žádnou argumentaci, kterou by se tento soud mohl zabývat.
[33] Konečně stěžovatel obecně vznesl rovněž kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neuplatnil však žádné námitky, které by pod něj bylo možné
podřadit.
[34] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není (ve věcně projednatelném rozsahu) důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu