ECLI:CZ:NSS:2022:3.AFS.407.2019:43
sp. zn. 3 Afs 407/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
JP servis-AMS s.r.o., se sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov - Chudeřín, zastoupené
JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24204/16/5100-41458-711693, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 15 Af 60/2016 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Mostě (dále jen „správce daně“) zahájil
dne 1. 7. 2015 vůči společnosti JP servis-OIL s.r.o. (dále jen „dlužník“) daňovou exekuci
a v tentýž den provedl soupis jejího majetku. V protokolu o soupisu věcí ze dne 1. 7. 2015 byl
mimo jiné uveden nákladní automobil MAN 18.393 FLS TGA – tahač návěsů, RZ 6U0 6858,
číslo podvozku (VIN): WMAH08ZZX6G182568 a nákladní návěs AUREPA 185 L,
RZ 6U0 9999, číslo podvozku (VIN): 9387125408 (dále jen „předmětná vozidla“). Dne
15. 7. 2015 žalobkyně na základě §179 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, požádala
o vyloučení předmětných vozidel z daňové exekuce, neboť se stala na základě uzavřených smluv
o koupi najaté věci, které správci daně předložila, jejich vlastníkem. Správce daně rozhodnutím
ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2010617/15/2510-00540-505142, žádosti žalobkyně nevyhověl
a předmětná vozidla z daňové exekuce nevyloučil. Proti rozhodnutí správce daně podala
žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“) podle §116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně následně bránila žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Měla za to, že rozhodnutím daňových orgánů bylo
zasaženo do jejího vlastnického práva k předmětným vozidlům a rozhodnutí žalovaného
považovala za nezákonné, věcně nesprávné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Uvedla,
že vlastnické právo k předmětným vozidlům na ni přešlo ke dni 2. 1. 2015 poté, kdy po skončení
nájmu zaplatila sjednanou kupní cenu, což doložila příslušnými účetními doklady. Závěr
žalovaného o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání jejího
vlastnického práva, považovala za nesrozumitelný. Trvala na tom, že žalovaný ve svém
rozhodnutí neuvedl žádný právní důvod či důkaz, který by zpochybňoval její vlastnické právo
k předmětným vozidlům, a unesla tak důkazní břemeno ohledně převodu vlastnického práva.
Zdůraznila, že převod vlastnického práva byl mezi dlužníkem a žalobkyní nesporný.
[3] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud nejprve žalobkyni
upozornil, že její povinností bylo tvrdit konkrétní porušení zákonného ustanovení a toto tvrzení
zdůvodnit. K namítané nepřezkoumatelnosti uvedl, že žalobkyně nijak neupřesnila, jaké okolnosti
daného případu nevzal žalovaný v potaz, a poznamenal, že žalovaný reagoval na všechna
skutková zjištění vyplývající ze správního spisu. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného považoval
za dostatečné a srozumitelné. Soud dále poznamenal, že v projednávané věci bylo předmětem
přezkumu především unesení důkazního břemene týkajícího se převodu vlastnického práva
na žalobkyni, s nímž se dle jeho názoru žalovaný vypořádal dostatečně. Žalobkyně měla
povinnost prokázat, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným vozidlům. Soud v této
souvislosti pokládal za nezbytné zdůraznit, že žalobkyně a dlužník byly personálně provázáni
osobou Petra Jasanského, který byl v předmětném období jednatel i společník obou společností.
Obchodní aktivity obou společností proto vnímal jako projev jeho určité obchodní strategie.
Za této situace bylo potřeba klást větší důraz na prokázání faktického uskutečnění jednotlivých
obchodních transakcí.
[4] Po prostudování žalobkyní doložených smluv o koupi najaté věci soud zjistil,
že z nich nevyplývá, kdy došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným vozidlům. Měl
však za to, že by odporovalo smyslu uvedených smluv, pokud by k přechodu vlastnického práva
došlo navzdory tomu, že nebylo řádně zaplaceno nájemné za celou dobu trvání smluvního
vztahu. Vlastnické právo tak mohlo na žalobkyni přejít pouze za předpokladu, že řádně uhradila
sjednané nájemné v plné výši a že po skončení nájmu také zaplatila sjednanou cenu. V případě
nákladního přívěsu AUREPA mělo ke skončení nájmu dojít dne 25. 5. 2015, žalobkyně
však tvrdila, že k přechodu vlastnického práva došlo již ke 2. 1. 2015. Převod tohoto vozidla
nebyl žalobkyní prokázán. Z dokumentu nazvaného „Likvidace vydaných faktur“, který žalobkyně
připojila ke svému návrhu, navíc nevyplývala existence faktury č. PM15/01, kterou měla být
fakturována kupní cena za předmětná vozidla. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně důkazy
připojenými ke svému návrhu neprokázala, že se stala vlastníkem předmětných vozidel.
[5] Soud dále poznamenal, že správce daně nevycházel pouze z důkazů navržených
žalobkyní, ale taktéž provedl místní šetření u dlužníka, jakož i u samotné žalobkyně. Z výsledků
místních šetření soud zjistil, že provedená fakturace neodpovídala době existence nájemních
vztahů. I přes dodatečnou opravu však nebyly zcela napraveny všechny rozdíly mezi obsahem
smluv a prováděnou fakturací. Soud proto nepovažoval za pravdivé tvrzení žalobkyně, že řádně
platila nájemné, a obchodní vztahy mezi ní a dlužníkem označil za nestandardní. Z výsledků
místních šetření bylo rovněž zjištěno, že žalobkyně zařadila předmětná vozidla do svého majetku
k 1. 1. 2015, ačkoliv k tvrzenému přechodu vlastnického práva mělo dojít až dne 2. 1. 2015.
Ani v průběhu roku 2015 se žalobkyně k předmětným vozidlům nechovala jako vlastník, neboť
nadále přijímala dlužníkem vystavené faktury na nájem nákladního přívěsu AUREPA, které byly
opraveny (dle soudu účelově) až po zahájení daňové exekuce. Dalším důkazem
o tom, že vlastníkem předmětných vozidel byl nadále dlužník, byl výpis z registru silničních
vozidel, podle kterého byl k 9. 9. 2015 veden jako jejich vlastník nadále dlužník. Soud taktéž
zpochybnil pravdivost faktury č. PM15/01, která se lišila od dalších faktur vystavených
dlužníkem v roce 2015 a navzdory sjednanému způsobu platby bankovním převodem byla
vystavena na úhradu v hotovosti. Soud považoval za podstatné, že jednatel obou společností
během soupisu majetku dlužníka uvedl, že předmětná vozidla dlužník pronajímá žalobkyni.
Tím bylo jednoznačně prokázáno, že vlastníkem předmětných vozidel byl dlužník.
[6] Všechny tyto skutečnosti podle přesvědčení soudu ve svém souhrnu potvrzovaly
správnost postupu daňových orgánů a naopak vyvracely tvrzení žalobkyně o převodu
vlastnického práva. Její tvrzení, že žalovaný neuvedl žádný důvod či důkaz, kterým by zpochybnil
převod vlastnického práva, považoval soud za neopodstatněné, a ztotožnil se s hodnocením
důkazů provedených žalovaným, jakož i s jeho skutkovými závěry. K souladnému tvrzení
žalobkyně a dlužníka, že k převodu vlastnického práva došlo, soud uvedl, že s ohledem
na personální propojení obou společností nemá jejich shodné tvrzení žádnou důkazní hodnotu.
Předložené doklady považoval soud za nevěrohodné, na čemž nemůže nic změnit ani jejich
formální perfektnost. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně v daňovém řízení neunesla důkazní
břemeno, neboť důvěryhodně neprokázala, že na ni přešlo vlastnické právo k předmětným
vozidlům. Nebylo přitom podle něj rozhodné, že nezazněl žádný právní argument pro neplatnost
převodu vlastnického práva.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] V prvé řadě namítala, že správce daně ji měl v souladu se závěry uvedenými v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 7 Afs 348/2018 - 32, v případě neunesení
důkazního břemene vyzvat a poskytnout jí příležitost doplnit svá tvrzení a důkazy. Krajský soud
pochybil, neboť tuto judikaturu sice zmínil, ale neaplikoval na její případ. Dále namítala,
že některé závěry krajského soudu nemají oporu ve spisu ani v provedeném dokazování a soud
ani v napadeném rozsudku neuvedl, na základě jakých podkladů dospěl ke svým skutkovým
zjištěním. Jednalo se konkrétně o personální propojení dlužníka a stěžovatelky. V tomto bodě
spatřuje rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[9] Stěžovatelka také nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že nebyl prokázán převod
vlastnického práva. Má za to, že na podporu svého tvrzení dostačuje předložení faktury
ze dne 2. 1. 2015. Uvedla, že v roce 2015 došlo k řádnému ukončení nájmu a také k úhradě kupní
ceny. Existenci „perfektního dokladu o úhradě kupní ceny“ potvrdil rovněž správce daně. Úhrada
kupní ceny tak nebyla mezi stranami zpochybněna a načasování provedené transakce na přelomu
roku 2014 a 2015 považuje stěžovatelka za logické, zejména s ohledem na úhradu silniční daně
anebo účetní uzávěrky obou společností. Faktura č. PM15/01, jakož i příjmový doklad, byly
přitom datovány ke dni 2. 1. 2015, neboť se jednalo o první den v novém roce, ve kterém byla
účetní po dovolené v práci. Pakliže měl soud pochybnosti o věrohodnosti účetních dokladů, nic
mu nebránilo provést výslech účetní společnosti. Stěžovatelka její výslech nenavrhovala, protože
neočekávala, že by soud předložené účetní doklady zpochybnil. Je přesvědčena, že jejím
výslechem by došlo k odstranění některých pochybností. Nelze taktéž opomenout, že soud
rozhodl bez nařízení jednání.
[10] Dále namítala, že dle jednoznačných projevů vůle obou smluvních stran skončily
předmětné nájmy již k 31. 12. 2014 a byla tak splněna podmínka k převodu vlastnického práva.
I kdyby zde byl dán důvod neplatnosti, jednalo by se podle §40a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, o neplatnost relativní, které se však ani jedna ze stran nedovolala.
Ze správního spisu vyplývá, že v lednu 2015 byla uhrazena kupní cena a došlo k ukončení nájmu
předmětných vozidel. Rozporuje proto závěr, že by bylo potřeba uhradit kupní cenu
až po 25. 5. 2015. Jistá účetní pochybění, která byla následně opravena, přitom neměla vliv
na to, zda došlo k převodu vlastnického práva. Stěžovatelka taktéž namítla, že skutková zjištění
uvedená v bodě 28 (vzájemná fakturace jednotlivých společností) napadeného rozsudku nemají
oporu ve spisu ani v provedeném dokazování. Není vůbec zřejmé, na základě jakých důkazů
dospěl soud k uvedeným závěrům. Podle jejího názoru je napadený rozsudek vnitřně rozporný,
neboť soud k dříve vymezeným podmínkám převodu vlastnického práva (skončení nájmu
a úhrady kupní ceny) doplnil další podmínku uhrazení nájemného v plné výši. Takováto
podmínka však ze smluv nevyplývá. Stěžovatelka rovněž rozporovala závěry soudu, které uvedl
k faktuře č. PM15/01.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v žalobě
nenamítala vadu řízení před správními orgány spočívající v nezaslání výzvy k doplnění jejích
tvrzení a důkazů. Tato námitka je proto ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Právní názor
uvedený v rozsudku č. j. 7 Afs 348/2018 - 32 navíc není na nyní posuzovanou věc přiléhavý.
Informace o personálním propojení obou společností jsou dle jeho názoru údaji volně
přístupnými ve veřejném rejstříku. Úvahy soudu o personálním propojení obou společností
nejsou takové, aby byly způsobilé ovlivnit přezkoumatelnost napadeného rozsudku jako celku.
K namítanému nesprávnému posouzení právní otázky žalovaný uvedl, že stěžovatelka v průběhu
řízení netvrdila, že by nastala změna v původně uzavřených závazkových vztazích. Nesoulad
s předloženými důkazními prostředky vysvětluje až v kasační stížnosti, proto by tato argumentace
měla být ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Namítaná relativní neplatnost změn
smluvního závazku je dle žalovaného irelevantní, a to s ohledem na nedůvěryhodnost
předložených důkazů o tom, že k převodu vlastnického práva došlo ke dni 2. 1. 2015. K námitce
ohledně formalistického hodnocení nesouladu v datech žalovaný dodal, že se jednalo o jednu
z mnoha dílčích nesrovnalostí. K navrhovanému výslechu svědka žalovaný uvedl,
že nevěrohodnost účetních dokladů byla již předmětem daňového řízení a závěry krajského
soudu tak nemohou být pro stěžovatelku v tomto ohledu překvapivé.
[12] Stěžovatelka ve své replice nesouhlasila s žalovaným, že by námitka týkající se absence
poučení o neunesení důkazního břemene byla nepřípustná, neboť již v žalobě vznesla námitku
týkající se neunesení důkazního břemene. Soud se tak měl dle jejího názoru zabývat
i tím, zda daňové řízení proběhlo řádně. Stěžovatelka reagovala taktéž na postoj žalovaného
k neprovedení výslechu svědka. Jestliže měl krajský soud pochybnosti o věrohodnosti účetních
dokladů, měl výslech provést a údajné nesrovnalosti tímto vysvětlit. O rozsahu těchto
pochybností se přitom stěžovatelka poprvé dozvěděla až z odůvodnění napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Úvodem pokládá Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že ve správním soudnictví
se uplatňuje zásada dispoziční. Správní soud má až na jisté výjimky povinnost vypořádat se pouze
s námitkami uplatněnými ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby. Námitky, které nebyly
uplatněny v řízení před krajským soudem, není možné vznášet až v kasační stížnosti, jelikož
úkolem Nejvyššího správního soudu je v souladu s §102 s. ř. s. především provést přezkum
rozsudku krajského soudu a touto cestou tak sjednocovat judikaturu správních soudů. Nejvyšší
správní soud se proto nemůže zabývat námitkami, ke kterým neměl krajský soud možnost
se vyjádřit. Jestliže stěžovatelka v řízení před krajským soudem obecně namítala, že unesla
důkazní břemeno, resp. že daňové orgány neprokázaly opak, neznamená to, že by v souvislosti
s touto obecně uplatněnou námitkou napadala určitá konkrétní pochybení v postupu daňových
orgánů, v tomto případě nezaslání výzvy k doplnění svých tvrzení a důkazů. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že povinnost k zaslání výzvy zmiňuje judikatura, kterou krajský soud
v napadeném rozsudku citoval. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že námitka
ohledně povinnosti zaslání výzvy či poskytnutí příležitosti k doplnění dalších důkazů
je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem.
[16] Jelikož stěžovatelka v kasační stížnosti namítá (kromě jiného) rovněž nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud v rámci přezkumu kasačních námitek
nejprve touto otázkou. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor
k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. V projednávané věci
je však z napadeného rozsudku zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil a jak vypořádal
jednotlivé žalobní námitky. Napadený rozsudek je srozumitelně odůvodněn a předkládá ucelený
soubor argumentů. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19), přičemž krajský soud této povinnosti v nyní posuzované věci dostál.
Kasačnímu soudu jsou nosné důvody, na nichž napadený rozsudek stojí, zřejmé. Personální
provázanost dlužníka a stěžovatelky vyplývá ze stěžovatelkou doložených smluv o koupi najaté
věci. Je z nich zřejmé, že obě obchodní společnosti byly zastoupeny jejich jednatelem, panem
Petrem Jasanským, jenž ve své „dvojjediné“ roli stvrdil svým podpisem vůli obou smluvních
stran tyto smlouvy uzavřít. Podle názoru soudu nebylo proto nutné tuto skutečnost nějak zvlášť
prokazovat či dále rozvádět. Právní závěry z toho vyvozené jsou však již předmětem věcného
posouzení.
[17] Stěžovatelka taktéž tvrdila, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný, a to konkrétně
v souvislosti s vymezením podmínek převodu vlastnického práva. Ani této námitce nemohl
Nejvyšší správní soud přisvědčit. Podmínku uhrazení plné výše nájemného krajský soud
zaznamenal v bodě 20, kde uvedl, že „[s]oud má za to, že by odporovalo smyslu uvedených smluv a popíralo
jejich ekonomickou racionalitu, pokud by k přechodu vlastnického práva došlo navzdory tomu, že nebylo řádně
zaplaceno nájemné za celou dobu trvání nájemního vztahu.“ S touto podmínkou se tak krajský soud
vypořádal dostatečně. Nejvyšší správní soud dodává, že tento závěr krajského soudu
je smysluplný. Podle §2201 občanského zákoníku se nájemní smlouvu „pronajímatel zavazuje
přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.“ Platba
nájemného je tedy základním znakem tohoto typu smluvního vztahu. Pokud by pronajímatel
neplatil nájemné řádně a včas, byl pronajímatel oprávněn od smlouvy odstoupit (viz čl. VII obou
smluv o koupi najaté věci). Celková výše nájemného, která měla být hrazena prostřednictvím
pravidelných měsíčních splátek, byla v těchto smlouvách taktéž explicitně stanovena
(viz čl. II bod 1. obou smluv o koupi najaté věci). Po skončení nájmu pak mělo přejít
vlastnické právo na nájemce uhrazením sjednané ceny 1 Kč s připočtením daně DPH
(viz čl. III bod 1. obou smluv o koupi najaté věci).
[18] Předmětem daňového řízení v projednávané věci bylo vyloučení majetku z daňové
exekuce. Podle §179 odst. 1 daňového řádu „[p]o nařízení daňové exekuce správce daně na návrh osoby,
které svědčí právo k majetku nepřipouštějící provedení exekuce nebo osoby, které je exekučním příkazem
ukládána povinnost ohledně takového majetku, popřípadě z moci úřední, rozhodnutím vyloučí z daňové exekuce
majetek, kterému svědčí právo nepřipouštějící provedení exekuce; příjemcem tohoto rozhodnutí je dlužník a další
osoby, které podaly návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce.“
[19] Stěžovatelka tvrdí, že doložila bezchybné doklady, které prokazovaly převod vlastnického
práva. Je sice pravdou, že správce daně označil doložené doklady vztahující se k převodu
vlastnického práva za formálně perfektní, nicméně na základě dalšího dokazování spočívajícího
především v provedení místních šetření byly tyto doklady označeny jako nevěrohodné. Samotná
formální správnost předložených dokumentů nemůže bez dalšího znamenat jejich pravdivost.
Krajský soud správně odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne
13. 12. 2018, č. j. 7 Afs 348/2018 - 32, podle kterých je na navrhovateli, aby věrohodnými
a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož
vyloučení z daňové exekuce se domáhá. Podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
je pak na daňových orgánech, aby vyvrátily věrohodnost doložených důkazních prostředků.
Krajský soud přitom dospěl ke správnému závěru o neunesení důkazního břemene ze strany
stěžovatelky. Daňové orgány postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
(§8 odst. 1 daňového řádu) a dostatečně vysvětlily, proč stěžovatelkou předložené doklady
považují za nevěrohodné. Těmito důkazy se zabýval i krajský soud. Za stěžejní přitom označil
výpověď jednatele obou společností pana Petra Jasanského, který v době soupisu majetku
prohlásil, že dlužník předmětná vozidla pronajímá stěžovatelce, načež o dva týdny později
zástupce stěžovatelky zcela popřel předchozí prohlášení dlužníka a uvedl, že předmětná vozidla
byla již o několik měsíců dříve převedena do vlastnictví stěžovatelky. K této, pro celou věc zcela
zásadní skutečnosti, se však stěžovatelka ve své žalobě nijak nevyjádřila. Dalšími důležitými
zjištěními byly zejména hrazení silniční daně dlužníkem, údaje vedené v registru silničních
vozidel, anebo vystavování a proplácení faktur za pronájem předmětných vozidel a jejich
následná oprava.
[20] Stěžovatelka se sice pokouší bránit proti některým dílčím závěrům krajského soudu,
především, že převod proběhl namísto 1. 1. 2015 až 2. 1. 2015, dále ohledně podoby a označení
faktury č. PM15/01, také ohledně úhrady kupní ceny anebo co do otázky dodatečné opravy
fakturace, která měla znamenat pouhé účetní pochybení. Nejvyšší správní soud je však toho
názoru, že všechny zjištěné skutečnosti si v souhrnu neodporují a ve své vzájemné souvislosti
dávají zcela konzistentní a ucelenou odpověď na to, nakolik bylo možné stěžovatelkou doložené
důkazy považovat za důvěryhodné. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že stěžovatelka
neunesla důkazní břemeno týkající se převodu vlastnického práva. Na tomto místě soud
doplňuje, že nepovažuje prohlášení stěžovatelky ohledně převodu vlastnictví k předmětným
vozidlům na přelomu roku 2014 a 2015 za smysluplné. Stěžovatelka sice tvrdí, že tak učinila
s ohledem na úhradu silniční daně, avšak daňové orgány zjistily, což stěžovatelka ani nijak
nezpochybňovala, že silniční daň nadále hradil dlužník, který byl taktéž v registru silničních
vozidel veden jako vlastník předmětných vozidel.
[21] K námitce stěžovatelky, že krajský soud měl za účelem vysvětlení nesrovnalostí
vyslechnout jako svědka účetní společnosti, kasační soud uvádí, že je nedůvodná. Stěžovatelka
má na podporu svých tvrzení povinnost označit důkazy a tvrdit rozhodné skutečnosti. V tomto
ohledu je nutno rovněž připomenout, že kvalita a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního
rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde žaloby).
Pokud stěžovatelka ve své žalobě uváděla pouze námitky obecného charakteru, krajský soud
mohl přistoupit k jejich vypořádání pouze v obecné rovině. Zároveň je nutno upozornit,
že dokazování by mělo probíhat především v rámci řízení u správních (daňových) orgánů. Soudní
přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako jakési „odvolací řízení“ v plné apelaci, proto
také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99). Krajský soud
se však zabýval stěžovatelkou obecně uplatněnými námitkami velmi podrobně a pečlivě posoudil
všechny skutečnosti, které během daňového řízení vyšly najevo. Za této situace není možné
krajskému soudu vytýkat, že z vlastní iniciativy neprovedl výslech účetní, obzvláště když velmi
precizně popsal, proč považuje stěžovatelkou předložené doklady za nedůvěryhodné. Co se týče
námitky, že krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, k tomu kasační soud uvádí, že krajský
soud přípisem ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Af 60/2016 - 43, požádal stěžovatelku o vyjádření,
zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Stěžovatelka ve svém dopise ze dne
27. 7. 2016 s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila. Musela si být přitom vědoma,
že v takovém případě nebude možné provádět žádné další dokazování. Nejvyšší správní soud
je tak toho názoru, že při uplatnění již výše zmíněné zásady dispoziční měla stěžovatelka sama
tento důkaz navrhnout k prokázání konkrétních tvrzení. Jestliže navíc souhlasila s rozhodnutím
bez nařízení jednání, nelze soudu vyčítat, že důkaz z vlastní iniciativy neprovedl.
[22] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti dále upozorňovala na souladný projev vůle obou
smluvních stran, přičemž relativní neplatnosti se ani jedna z nich nedovolala. K tomu soud uvádí,
že předmětem daného sporu nebylo, zda se jednalo o neplatný právní úkon (jednání),
ale zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno, tedy zda bylo možné předložené doklady považovat
za věrohodné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018,
č. j. 9 Afs 376/2017 - 87). Stěžovatelka dále namítla, že skutková zjištění uvedená v bodě
28 napadeného rozsudku nemají oporu ve spisu a ani v provedeném dokazování. Tuto námitku
Nejvyšší správní soud nepovažuje za oprávněnou, neboť ve správním spise jsou obsaženy
dokumenty obstarané během místního šetření správce daně u dlužníka. V těchto dokumentech
jsou obsažena všechna fakta týkající se fakturace a započtení částky 10 000 000 Kč, která krajský
soud zmínil v bodě 28. Tyto informace však mají pouze doprovodný charakter a nyní
projednávané věci se bezprostředně nedotýkají. Jejich posouzení ze strany krajského soudu
sloužilo pouze pro určité dokreslení celkové situace.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nepovažuje kasační stížnost
za důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení
tudíž nemá. Žalovanému náklady nevznikly, proto soud ani jednomu náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu