ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.132.2015:36
sp. zn. 3 As 132/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Ústí nad Labem, Lidické náměstí 9, o přezkoumání rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství
policie Ústeckého kraje ze dne 7. 12. 2012, č. j. KRPU-249016-7/ČJ-2012-0400KR-PK, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2015,
č. j. 15 A 25/2013 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen
„služební funkcionář I. stupně“) rozhodl dne 8. 10. 2012, pod č. j. KRPU-99511-9/ČJ-2011-0400VO
tak, že žalobci k 30. 11. 2010 zanikl nárok na poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu
po skončení neschopnosti ke službě, neboť k témuž dni jeho služební poměr k bezpečnostnímu
sboru skončil propuštěním a tím skončila i doba poskytování této náhrady vymezená
v ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru“ nebo „služební zákon“). Tato náhrada
již žalobci od 1. 12. 2010 nenáleží, neboť jeho služební poměr skončil propuštěním dle §42
odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru, tedy jiným způsobem, než který předpokládá
ustanovení §103 odst. 1 zákona o služebním poměru pro účely poskytování náhrady za ztrátu
na služebním příjmu po skončení služebního poměru. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2012,
č. j. KRPU-249016-7/ČJ-2012-0400KR-PK odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí služebního
funkcionáře I. stupně potvrdil.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud
v Ústí nad Labem proti zamítl rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 15 A 25/2013 - 67.
Krajský soud konstatoval, že oproti předchozí právní úpravě zákonem č. 186/1992 Sb.
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „starý služební zákon“) došlo
v ustanovení §103 odst. 1 zákona o služebním poměru k zúžení nároku na náhradu za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě. Náhrada podle pozdějšího zákona
o služebním poměru se výslovně poskytuje jen po dobu trvání služebního poměru nebo po jeho
skončení, jestliže služební poměr skončil z důvodu uvedeného v ustanovení §42 odst. 1 písm. h)
zákona o služebním poměru. Současně uvedl, že v tomto zákoně neexistují žádná přechodná
ustanovení, která by dopadala na daný případ střetu mezi dřívější a pozdější právní úpravou.
Podle krajského soudu jde o případ tzv. nepravé retroaktivity, která je přípustná i v případě,
že nová právní úprava zavádí méně výhodné podmínky než právní úprava předchozí.
Žalobce služební poměr ukončil za účinnosti zákona o služebním poměru. Z tohoto důvodu
se právní úprava zákona o služebním poměru aplikuje nejen na propuštění ze služebního poměru,
ale i na nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě
založený za předchozí právní úpravy a trvající i za účinnosti zákona o služebním poměru.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Namítal, že náhrada za ztrátu na služebním příjmu mu byla přiznána podle právní úpravy
dříve účinného zákona, a ta nerozlišovala mezi poskytováním služebního příjmu za trvání
služebního poměru a po jeho skončení. Zákon o služebním poměru účinný od 1. ledna 2007
přitom neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by stanovilo, že se náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě poskytovaná podle dosavadní právní
úpravy považuje za náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě
podle nového zákona. Pokud by zákonodárce chtěl, aby se dosavadní nároky příslušníků
posuzovaly jako nároky nabyté podle nové právní úpravy, výslovně by to zakotvil v přechodných
ustanoveních. Je proto názoru, že režim poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu
se po účinnosti nové právní úpravy nijak nezměnil. Uvedený nárok se proto nemohl řídit
ustanovením §103 odst. 1 zákona o služebním poměru, který pro poskytování náhrady taktéž
po skončení služebního poměru vyžaduje, aby ke skončení služebního poměru došlo výhradně
z důvodu stanoveného v §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru.
Stěžovatel poukázal na to, že zaměstnavatel v pracovním právu odpovídá za pracovní
úraz a za škody na výdělku i po rozvázání pracovního poměru. Taktéž poukázal
na to, že metodické pracoviště – odbor ekonomický Ministerstva vnitra ve stanovisku ze dne
31. 1. 2011 původně uvedlo, že propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. m)
služebního zákona dnem 30. 11. 2010 nemá žádný vliv na již podle staré právní úpravy přiznaný
a přetrvávající nárok. Na základě tohoto stanoviska mu byla výplata náhrady obnovena dva
měsíce po skončení jeho služebního poměru. Služební funkcionář se tedy nejprve tímto názorem
ztotožnil a opačný postoj zaujal po uplynutí téměř jednoho roku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém právním názoru.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Mezi stranami je nesporný skutkový stav. Stěžovatel utrpěl služební úraz při zákroku proti
pachateli dne 15. 3. 1992. Podle posudku Lékařské komise zdravotnického ústavu Policie České
republiky, správy Severočeského kraje v Ústí nad Labem, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2002,
stěžovatel pozbyl ze zdravotních důvodů v příčinné souvislosti se služebním úrazem dlouhodobě
způsobilost vykonávat dosavadní funkci. Stěžovateli byla stanovena zdravotní klasifikace „C“,
tedy schopnost výkonu služby s omezením. Ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky
Litoměřice proto rozhodnutím ze dne 12. 7. 2002, č. 505/2002 odvolal stěžovatele s účiností
31. 7. 2002 z funkce policejního inspektora Obvodního oddělení Policie České republiky
Litoměřice a dnem 1. 8. 2002 byl stěžovatel ustanoven do funkce policejního referenta Skupiny
pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy Okresního ředitelství Policie České republiky Litoměřice.
V důsledku této změny služebního zařazení došlo u stěžovatele k poklesu služebního příjmu.
Ředitel Policie ČR správy Severočeského kraje proto rozhodl dne 14. 10. 2002, č. j. PSV-10-131/
FPO-28-2002 podle §91 písm. a) ve spojení s ustanovením §92 odst. 2 starého služebního
zákona o tom, že žalobci bude poskytována náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení
neschopnosti ke službě. Rozhodnutím žalované ze dne 16. 9. 2010, č. KR-2271/2010, byl žalobce
propuštěn ze služebního poměru podle ustanovení §42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním
poměru, neboť dne 14. 9. 2010 sám požádal o propuštění. Vzhledem k ustanovení §42 odst. 5
písm. c) zákona o služebním poměru jeho služební poměr skončil dne 30. 11. 2010.
Odpovědnost žalovaného za služební úraz policisty včetně nároků z toho vyplývajících
v rozhodné době upravovalo ustanovení §88 a násl. starého služebního zákona. Nový služební
zákon pak s účinností od 1. 1. 2007 převzal v zásadě totožnou konstrukci odpovědnosti
bezpečnostního sboru i náhrad za služební úraz (k tomu srov. §100 a násl. tohoto zákona).
Podle §92 odst. 2 starého služebního zákona platilo, že „náhrada za ztrátu na služebním
příjmu po skončení neschopnosti policisty ke službě nebo při uznání plné nebo částečné invalidity se poskytuje
v takové výši, aby spolu s čistým služebním příjmem (výdělkem) oprávněného po služebním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu
se rovnala jeho průměrnému čistému služebnímu příjmu před vznikem škody způsobené služebním úrazem
nebo nemocí z povolání.“ Nově podle §103 odst. 1 služebního zákona však platí, že „náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě se poskytuje po dobu trvání služebního poměru
nebo v případě, že služební poměr skončil podle §42 odst. 1 písm. h) v důsledku služebního úrazu nebo nemoci
z povolání.“ Tato právní úprava tedy bezpečnostnímu sboru ukládá poskytovat náhradu za ztrátu
na služebním příjmu v podpůrčí době, která v zásadě trvá nejdéle do skončení služebního
poměru.
Zákonodárce v souvislosti s účinností zákona o služebním poměru upravil v přechodných
ustanoveních tohoto zákona podmínky transformace některých oblastí stávajícího služebního
poměru policisty. Ustanovení §215 služebního zákona upravuje podmínky přechodu na služební
místa, ustanovení §218 zákona se věnuje zániku dosavadních a vzniku nároků na nové služební
hodnosti, §219 zákona zápočtu dob trvání služebního poměru, na základě ustanovení §221
zákona se akceptuje dříve složená služební přísaha jako služební slib, §225 zákona
se\věnuje transformaci příspěvku za službu na výsluhový příspěvek.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se žalovaným i s krajským soudem v tom,
že z žádného z těchto přechodných ustanovení přímo nevyplývají pravidla převodu již existujících
nároků na odškodnění příslušníka z důvodu služebního úrazu na podmínky pozdější právní
úpravy. Nejvyšší správní soud je přitom názoru, že zákondárce k této dílčí úpravě přistoupil
nepochybně proto, že vyjmenované instituty dřívějšího služebního zákona současně s účinností
nového zákona zanikly a bylo nezbytné, aby jejich předchozí existence byla zohledněna
i v podmínkách nové právní úpravy. Vzhledem k tomu, že odpovědnost bezpečnostního sboru
a související náhrady za služební úraz zůstaly zachovány téměř v totožné podobě, neměl
zákonodárce žádný důvod upravit v přechodných ustanoveních transformaci těchto institutů
a existujících nároků. S účinností od 1. 1. 2007 se proto režim odpovědnosti žalovaného
za služební úraz stěžovatele a s tím i související nároky na jeho odškodnění posuzují výlučně
podle právní úpravy v současné době platného a účinného zákona o služebním poměru.
Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožnil v tom, že zákonodárce podmínky
poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu oproti předchozí právní úpravě zúžil,
neboť nyní lze po propuštění ze služebního poměru poskytovat tuto náhradu jen v případech
propuštění podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, tj. pokud příslušník podle
lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní
způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím.
Zákon o služebním poměru klade striktní požadavky na zdravotní způsobilost příslušníka
bezpečnostního sboru k výkonu funkce [srov. zejména §18 a §42 odst. 1 písm. h až k)
služebního zákona]. Pouze trvá-li služební poměr, může bezpečnostní sbor po příslušníkovi
vyžadovat, aby si tyto zdravotní předpoklady udržel a splnil je a taktéž v případě služebního úrazu
lze za trvání služebního poměru spolehlivě posoudit, do jaké míry je ještě zachována schopnost
příslušníka vykonávat funkce ve služebním poměru. I kdyby příslušník bezpečnostního
sboru nebyl pro služební úraz schopen výkonu služby v dřívějším rozsahu, neznamená
to, že po propuštění ze služebního poměru [s výjimkou, kterou předpokládá §42 odst. 1 písm. h)
služebního zákona] nebude schopen (popř. se zdravotními omezeními) taktéž vykonávat práci
v pracovním poměru, která by odpovídala jeho kvalifikaci. Na základě všech těchto skutečností
má proto Nejvyšší správní soud za to, že zájem zákonodárce na omezení délky podpůrčí doby
je v těchto souvislostech odůvodněný a má dostatečnou oporu v povaze služebního poměru.
Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že by po propuštění ze služebního poměru nebyl schopen výkonu
jiné práce. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod, pro který by stěžovateli mělo svědčit
právo na čerpání náhrady i po propuštění ze služebního poměru.
Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že ani v podmínkách zákoníku práce
bez dalšího neplatí pravidlo, že zaměstnavatel po skončení pracovního poměru odpovídá
za ztrátu na výdělku zaměstnance po skončení pracovní neschopnosti. Ústavní soud
např. v nálezu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 568/2000 vyložil, že trvající zdravotní handicap
nepochybně znevýhodňuje postiženého zaměstnance v možnosti získat další zaměstnání.
Odpovědnost zaměstnavatele (a související odškodnění) by v tomto případě byla namístě
jen tehdy, pokud by pouze tyto zdravotní důvody bránily jeho dalšímu zaměstnání.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů považuje napadený rozsudek krajského soudu
za zákonný, kasační stížnost proto dle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
IV. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné
náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu