ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.137.2017:33
sp. zn. 3 As 137/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Z. Š., zast. Mgr. Janem
Bučkem, advokátem se sídlem Zátiší 3501, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, ve věci ochrany před nezákonným
zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 15. 3. 2017, č. j. 22 A 111/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek, jímž
Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
který měl spočívat v tvrzení uvedeném ve sdělení ze dne 26. 7. 2016, č. j. MSK 98453/2016,
že „společné rozhodnutí č. j. MUFO 15644/2014, sp. zn. MUFO_S 2448/2013 ze dne 27. 6. 2014
a územní rozhodnutí č. j. MUFO 16009/2013, sp. zn. MUFO_S 1659/2013 ze dne 16. 8. 2013
jsou z důvodu uplynutí času nepřezkoumatelná a je nutné je považovat za bezvadná“.
[2] Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla
být citovaným sdělením žalovaného zkrácena na svých právech, neboť jí tímto sdělením nebyly
uloženy žádné povinnosti, ani nebyla omezena její práva. Užití dozorčích prostředků je z hlediska
toho, kdo k němu dává podnět, nenárokové, jelikož neslouží k realizaci veřejných subjektivních
práv jednotlivců, nýbrž k ochraně veřejného zájmena zákonnosti výkonu veřejné správy. Správní
žaloby na neuplatnění dozorčího prostředku tak „nejsou přípustné“, jelikož právní názor
žalovaného, proti němuž žalobkyně brojí, byl základem postupu, který se nedotýká jejích
veřejných subjektivních práv.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítala zejména, že v podání ze dne 6. 8. 2014 žádala kromě
prošetření sdělení stavebního úřadu i přezkumné řízení, a žalovaný se o něm tedy musel dozvědět
již dne 8. 8. 2014. Rozhodnutí tak byla přezkoumatelná, neboť společné rozhodnutí
č. j. MUFO 156/2014 nabylo právní moci dne 30. 7. 2014 a územní rozhodnutí
č. j. MUFO 16009/2013 nabylo právní moci dne 17. 9. 2013. Tvrzení žalovaného o nemožnosti
přezkoumání uvedených rozhodnutí z důvodu uplynutí času není zákonné, jelikož z něj není
zřejmé, kdy žalovaný obdržel podnět k provedení přezkumného řízení; navíc toto tvrzení nemá
oporu ve spise.
[4] Dále stěžovatelka namítala, že žalobou napadala konkrétní tvrzení obsažené ve sdělení
žalovaného ze dne 26. 7. 2016, krajský soud však pouze obecně konstatoval, že nemohla
být sdělením zkrácena na svých právech. V napadeném rozsudku tedy chybí konkrétní úvaha
k důkazům žalovaného v souvislosti s jejím vyjádřením ze dne 14. 3. 2017, a dále k odůvodnění
nedotčení jejích veřejných subjektivních práv plynoucích z §94 odst. správního řádu
a §96 odst. 1 správního řádu. Soud se dle jejího názoru také nevypořádal s jejími důkazy
a námitkami souvisejícími se zásadou nestrannosti žalovaného.
[5] Dle názoru stěžovatelky byla také porušena rovnost účastníků řízení, jelikož krajský soud
v rozsudku uvedl údaje z vyjádření žalovaného včetně nepřesnosti, že stěžovatelka rozšířila
žádost o provedení přezkumného řízení dne 18. 4. 2016. Závěrem stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[6] Dne 30. 6. 2017 stěžovatelka doplnila kasační stížnost. Uvedla, že se cítí být dotčena
na svých právech sdělením o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť mu nepředcházelo
posouzení skutkových okolností, které opakovaně prezentovala. Dále zrekapitulovala důvody,
ze kterých se přezkumu rozhodnutí domáhala. Stěžovatelka učinila podnět k přezkumu před
uplynutím objektivní lhůty, a proto se s ním měl správní orgán vypořádat. Lhůty propadly vinou
žalovaného a stěžovatelka tak v zákonných lhůtách neobdržela sdělení o neshledání důvodu
k zahájení přezkumného řízení, resp. usnesení o jeho zahájení. Tím došlo k nezákonnému zásahu
do jejích procesních práv k hájení majetkových a věcných práv.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[8] Nejvyšší správní soud předně považuje za nutné upozornit na to, že stěžovatelka uvedla
v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z povahy věci ale důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nepřichází v úvahu, jelikož se nejedná o žalobu proti
rozhodnutí. Nesprávná kvalifikace stížnostních důvodů však není na překážku jejímu věcnému
projednání. Stačí, aby stěžovatelka důvody věcně tvrdila. Jejich podřazení pod zákonné
ustanovení provede soud v souladu se zásadou iura novit curia. Z tohoto pohledu stěžovatelka
svým povinnostem dostála (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2006, č. j. 1 Afs 66/2005 - 60).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou,
že by ji musel zohlednit z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatelky (§109 odst. 3 věta před
středníkem s. ř. s.). Teprve je-li napadené rozhodnutí vyhodnoceno jako přezkoumatelné, může
se soud zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[11] Obecně lze uvést, že z výroku napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že jím došlo
k zamítnutí žaloby. Z jeho odůvodnění je bez potíží seznatelné, z jakých důvodů soud žalobu
zamítl a jaké skutečnosti považoval za rozhodné. O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku
svědčí též skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje
(k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 As 95/2016 – 64).
[12] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že se v rozsudku nevypořádal se všemi jejími
tvrzeními a navrhovanými důkazy. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu však nemají soudy povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit.
Jejich úkolem je vypořádat se s jejím obsahem a smyslem (srov. rozsudky NSS ze dne ze dne
3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19 či ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Rozsah
povinnosti dostatečného odůvodnění se může měnit „podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován
ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje
za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ (viz rozsudek NSS
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). V tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud
na straně krajského soudu pochybení. Jestliže krajský soud konstatoval, že stěžovatelka nemohla
být sdělením žalovaného zkrácena na svých právech, logickým závěrem z toho plynoucím je,
že nemohla být na těchto právech zkrácena ani konkrétní částí tohoto sdělení. Současně je nutno
uvést, že pokud nebyla splněna tato základní podmínka důvodnosti žaloby, nelze krajskému
soudu vytýkat, že se věcně nezabýval dalšími důkazy a námitkami stěžovatelky.
[13] Pokud jde o námitku nevypořádání „zásady nestrannosti žalovaného“ obsaženou v přípisu
„Nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání“ ze dne 1. 2. 2017, ta nebyla součástí žalobních
bodů. Tato „námitka“ byla uvedena pouze v uvedeném přípise, a to jako jeden z důvodů
nesouhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání. Krajský soud proto neměl povinnost
se tímto důvodem nesouhlasu zabývat ve svém rozhodnutí jako by tomu bylo v případě,
že by se jednalo o řádný žalobní bod. Nadto je třeba uvést, že i kdyby soud takovou povinnost
měl, byla by námitka shledána nepřípustnou, jelikož ji stěžovatelka uplatnila až po uplynutí
zákonné lhůty pro vymezení žalobních bodů (§84 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Pro úplnost je třeba dodat, že krajský soud se nezabýval tvrzeným dotčením veřejných
subjektivních práv stěžovatelky v souvislosti se sdělením o neshledání důvodu k zahájení
přezkumného řízení, protože tato otázka (jak ostatně sama stěžovatelka uvádí) byla usnesením
ze dne 31. 10. 2016, č. j. 22 A 111/2016 – 47, vyloučena k samostatnému projednání. Námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tedy není důvodná.
[15] Na tomto místě je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy
musí upínat k tomuto rozhodnutí (viz usnesení NSS ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006 – 58). Nejvyšší správní soud se tedy nemohl zabývat námitkami stěžovatelky,
které byly toliko převzaty ze žaloby, avšak nebyla u nich doplněna argumentace ve vztahu k jejich
posouzení ze strany krajského soudu (viz odst. [4] - námitka označená v kasační stížnosti č. 1,
v níž stěžovatelka ocitovala část napadeného rozsudku, kde krajský soud pouze shrnul zjištění
ze správního spisu, a dále odst. [7] - doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 6. 2017).
[16] Nejvyšší správní soud se následně zabýval posouzením procesní právní otázky
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], zda stěžovatelka mohla být předmětným sdělením zkrácena
na svých veřejných subjektivních právech. Pod pojem „zásah“ lze subsumovat velké množství
faktických činností správních orgánů. Jde o úkony neformální, pro které nemusí být výslovně
stanovena pravidla, např. faktické pokyny, zajišťovací úkony, apod. Jedná se tedy o úkony, které
nemají formu rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, tzn. zasahují
do jejich veřejných subjektivních práv. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat,
něčeho se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického
pokynu či příkazu. Neformální je pak i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 Aps 1/2006 - 74).
[17] Posuzovaná část sdělení o nemožnosti přezkoumat tam uvedená rozhodnutí není
pro stěžovatelku závazná a nezatěžuje ji jakoukoli vynutitelnou povinností. Ve své podstatě
se jedná o pouhé informativní sdělení, kterým nemohou být žádná stěžovatelčina práva zkrácena
(proti její vůli omezena), tím méně pak přímo (viz. §82 s. ř. s.). V souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu nelze takovýto informativní přípis správního orgánu určité osobě,
tzn. přípis, který obsahuje sdělení o stavu určitých věcí či určitého řízení, považovat za zkrácení
subjektivních práv této osoby (viz např. rozsudek ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65).
Nezbývá tedy než konstatovat, že napadenou částí sdělení nemohla být stěžovatelka dotčena
na svých veřejných subjektivních právech. Uvedenou stížnostní námitku tak Nejvyšší správní
soud nepovažuje za důvodnou.
[18] Konečně námitku, že došlo k porušení rovnosti účastníků řízení, jelikož krajský soud
v napadeném rozsudku uvedl údaje z vyjádření žalovaného včetně nepřesnosti týkající se data
rozšíření žádosti o provedení přezkumného řízení, Nejvyšší správní soud taktéž neshledal
důvodnou. Ze správního spisu soud ověřil, že k onomu rozšíření došlo dne 14. 3. 2016.
Dne 18. 4. 2016 vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj „Sdělení k podnětu k provedení přezkumného
řízení“, které bylo zasláno včetně předmětného rozšíření také žalovanému. Žalovaný pak uvedené
listiny vložil do svého spisu s datem 18. 4. 2016, jak je patrné ze spisového přehledu. Lze tedy
přisvědčit stěžovatelce, že krajský soud pochybil, když do rozsudku uvedl datum 18. 4. 2016
uvedené ve spisovém přehledu, a nikoli skutečné datum podání žádosti. Nicméně tato skutečnost
neměla na posouzení věci samé žádný vliv, a neměla ani žádnou souvislost s otázkou rovného
postavení účastníků přezkumného soudního řízení.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jenž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti měl, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož
mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující rámec jeho běžné
administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 23. května 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu