ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.14.2006:115
sp. zn. 3 As 14/2006 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce JUDr. A.
K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, náměstka ministra vnitra ze dne 9. 12. 2003, čj. OSZ-27-
54/OM-F1-2003, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 276/2005, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, č.
j. 5 Ca 276/2005 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 12. 2005 č, j. 5 Ca 276/2005 - 82, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra,
náměstka ministra vnitra, ze dne 9. 12. 2003 čj. OSZ-27-54/OM-F1-2003, věc vrácena
žalovanému k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Dosavadní průběh řízení v této věci lze rekapitulovat
takto:
Žalobce se žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 10. 2002 čj. OSZ-2-46/OM-VI-2002, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2002 čj. OSZ-51616-
15/VD-Pi-2002, kterým bylo určeno, že žalobci zanikne dnem 30. 10. 2002 nárok
na příspěvek za službu ve výši 9893 Kč, a to proto, že podle ust. §116 odst. 4 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměrů příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon
č. 186/1992 Sb.“) nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod.
Vznik nároku na důchod je upraven v ust. §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Nejde o vznik
nároku na výplatu důchodu ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení. V případě žalobce
od 31. 10. 2002 nedojde k souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu,
protože nárok na starobní důchod podle ust. 74 a 29 citovaného zákona uvedeným dnem
vznikne a nárok na příspěvek za službu dnem 30. 10. 2002 zanikne. V důsledku toho nemůže
dojít k souběhu. Ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. upravuje zánik nároku
na příspěvek za službu, zatímco ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. upravuje právo
volby výplaty příspěvku za službu při souběhu nároku na příspěvek za službu a na důchod
a neupravuje uplatnění nároku na starobní důchod.
Žalobce v žalobě zejména namítl, že se žalovaný srozumitelným způsobem nevypořádal
s právní argumentací obsaženou v jeho odvolání. Žalovaný spojuje vznik nároku na příspěvek
za službu s pouhým splněním podmínek nároku na starobní důchod podle §54 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., ale takový výklad je v rozporu s ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
Samo splnění podmínek nároku na starobní důchod není spojeno s dalšími důsledky, protože
teprve po uplatnění žádosti o tuto dávku podle §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., při splnění
podmínek nároku na dávku a její výplatu, se může stát pojištěnec jejím poživatelem. Tomu
odpovídá i právní úprava obsažená v ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., která
umožňuje, aby poživatel příspěvku za službu volil mezi dalším pobíráním příspěvku
a uplatněním nároku na důchod. Svou volbu vyjádřil žalobce již podáním ze dne 9. 9. 2002.
Výklad podaný správními orgány by vedl k eliminaci tohoto ustanovení, neboť splnění
věkové podmínky pro vznik nároku na důchod je právní událostí, kterou nelze vůlí ovlivnit,
a volbu by tak nebylo vůbec možno provést. Vzhledem k tomu, že ust. §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. výslovně uvádí, že při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod
náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek nebo důchod, není zřejmé, na jaké
případy by se podle žalovaného toto ustanovení vztahovalo.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal a dokončil podle ust. §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 -
25 napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že žalovaný se nevypořádal s otázkou vztahu ust. §116
odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., jejichž znění nasvědčuje vzájemnému
rozporu, a zcela akceptoval ust. §116 odst. 4 tohoto zákona. Soud označil za nepřesvědčivé
tvrzení žalovaného, že žalobci dne 30. 10. 2002 zanikl nárok na příspěvek za službu,
což vylučuje souběh, který by mohl nastat až 31. 10. 2002, aniž by uvedl, na základě jakého
ustanovení právního předpisu k tomuto závěru dospěl a navíc přitom zcela ignoroval
skutečnost, že žalobce přípisem ze dne 9. 9. 2002 sdělil žalovanému, že neuplatněním nároku
na starobní důchod nedojde k naplnění ust. §116 odst. 4 citovaného zákona a že zvolil
i nadále příspěvek za službu.
Žalovaný pak vydal dne 9. 12. 2003 pod čj. OSZ-27-54/OM-Fl-2003 nové rozhodnutí,
jímž odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil.
V odůvodnění zejména uvedl, že vznik nároku na důchod je upraven v ust. §54 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek
stanovených tímto zákonem, tedy nikoli v případě starobního důchodu podle ust. §29 zákona
č. 155/1995 Sb. uplatněním žádosti o důchod. Pojištěnec má nárok na starobní důchod podle
ust. §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let
a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok
na starobní důchod dnem 31. 10. 2002 v 55 letech věku. Podle ust. §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb. žalobce tak splnil tímto dnem podmínky pro nárok na starobní důchod, neboť
získal předepsanou dobu pojištění a zároveň dosáhl věku potřebného pro vznik nároku
na starobní důchod. Vznik nároku na tento typ starobního důchodu nelze vůlí ovlivnit,
vyplývá ze splnění podmínek zákona.
Vznik nároku na výplatu důchodu upravuje ust. §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
Z něj vyplývá, že uplatněním žádosti o starobní důchod žalobci nevznikne nárok na starobní
důchod, který již vznikl splněním podmínek zákona č. 155/1995 Sb. již dnem 31. 10. 2002.
Uplatněním žádosti o starobní důchod nelze stanovit datum vzniku nároku na starobní důchod
podle ust. §29 zákona č. 155/1995 Sb., žádostí o důchod pojištěnec uplatňuje své nároky
na výplatu důchodu. Skutečnost, že žalobce nepožádal o starobní důchod, nemá vliv
na stanovení jeho data vzniku nároku na starobní důchod.
Ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. stanoví vznik nároku na příspěvek za službu
ode dne vzniku nároku na starobní důchod, nestanoví však zánik nároku na příspěvek
za službu ode dne vzniku nároku na výplatu starobního důchodu. Ust. §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. neupravuje způsob uplatnění nároku na výplatu starobního důchodu, upravuje
právo zvolit výplatu buď příspěvku za službu nebo důchodu za současného trvání nároku
na příspěvek a na starobní důchod. V případě žalobce nedošlo od 31. 10. 2002 k souběhu
nároku na příspěvek za službu a nároku na starobní důchod (nárok na starobní důchod vznikl
dnem 31. 10. 2002 a nárok na příspěvek za službu dnem 30. 10. 2002 zanikl). Proto žalobce
nemá právo na výplatu jedné z uvedených dávek. Skutečnost, že žalobce podáním ze dne
9. 9. 2002 požádal o další poskytování příspěvku za službu, není pro posuzování věcné
správnosti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ze dne 4. 9. 2002 rozhodná.
Žalovaný nemohl konstatovat rozpor mezi ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 -
25 nevyjádřil k meritu věci a nevyslovil závazný právní názor o tom, že by žalobci příspěvek
za službu od 31. 10. 2002 náležel. Pokud Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto
rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se žalovaný
nevypořádal s námitkou žalobce o vztahu obou shora uvedených ustanovení zákona
č. 186/1992 Sb., pak žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí použil podrobnější a přesnější
argumentaci. Žalovaný nemohl považovat za odvolání podání žalobce ze dne 9. 9. 2002.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze a domáhal
se jeho zrušení. Namítl, že správní orgány zjistily řádně skutečný stav věci, nesprávně však
věc posoudily po právní stránce. Pochybily především při výkladu ust. §116 odst. 4 a §118
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Žalovaný nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 - 25 a neřídil
se pokyny v něm obsaženými. Napadené rozhodnutí žalovaného nejen že neobsahuje
odpovědi na otázky uvedené v tomto rozsudku, ale ve svém vyznění je ještě méně
srozumitelné než rozhodnutí předchozí. Opětovně není zřejmé, proč podle názoru žalovaného
nárok na příspěvek za službu zanikl, a to dokonce ke dni 30. 10. 2002; rovněž tak není zřejmé,
na jaké případy by se podle názoru žalovaného, při jím provedeném výkladu ust. §116
odst. 4, ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. vztahovalo.
Za zcela nesrozumitelné považoval žalobce sdělení správního orgánu o tom,
že za odvolání nemohlo být považováno jeho podání ze dne 9. 9. 2002, neboť bylo
zpracováno přede dnem doručení prvoinstančního správního rozhodnutí. Toto podání
bylo provedením volby ve smyslu ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., jako odvolání
nebylo označeno a není zřejmé, z čeho správní orgán dovodil, že by snad jako odvolání bylo
zamýšleno.
K věci samé žalobce uvedl, že příspěvek za službu mu byl přiznán od 1. 1. 1994 a ke dni
30. 10. 2002 činila jeho výše 9893 Kč. Nárok na starobní důchod mu podle ust. §29 zákona
č. 155/1995 Sb. ve spojení s ust. §74 tohoto zákona vznikl dne 31. 10. 2002. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí, které v tomto směru navazuje na odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, vyplývá, že správní orgán spojuje zánik nároku na příspěvek za službu
s pouhým splněním podmínek nároku na starobní důchod podle ust. §54 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. Takový výklad je v rozporu s ust. §118 odst. 2 zákona č. 196/1992 Sb. Samo
splnění podmínek nároku na starobní důchod podle ust. §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
není spojeno s dalšími právními důsledky; teprve po uplatnění žádosti o tuto dávku při splnění
podmínek nároku na dávku a její výplatu se může stát pojištěnec jejím poživatelem.
V rozhodnutí o žádosti pak správní orgán autoritativně stvrzuje, že ke vzniku nároku na dávku
skutečně došlo (deklaratorní rozhodnutí) a přiznává tuto dávku od požadovaného data
k výplatě (konstitutivní rozhodnutí). Tomu odpovídá i právní úprava uvedená v ust. §118
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., která umožňuje provést poživateli příspěvku za službu volbu
mezi dalším pobíráním příspěvku a uplatněním nároku na starobní důchod. Tuto volbu
žalobce provedl podáním ze dne 9.9.2002. Zánik nároku na příspěvek za službu podle
ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. tedy nelze spojovat s pouhým splněním podmínek
nároku na důchod podle ust. §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale se splněním podmínek
ust. §54 odst. 2 tohoto zákona. Opačný výklad by vedl k eliminaci ust. §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb., neboť splnění věkové podmínky pro vznik nároku na důchod je právní
událostí, kterou nelze vůlí ovlivnit, a volbu by tak nebylo možno provést.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu
s platnou právní úpravou i s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 - 25. Rozhodnutí žalovaného nebylo totiž
tímto rozsudkem zrušeno pro nezákonnost, nýbrž pro nepřezkoumatelnost. Nové rozhodnutí
již obsahuje podrobné odůvodnění.
Právní názor žalobce o zániku nároku za příspěvek za službu je zcela mylný a ničím
nepodložený, což žalovaný blíže odůvodnil. Jinou věcí je podle žalovaného teoretická úvaha,
zda v době vydání napadeného rozhodnutí mohlo vůbec k souběhu příspěvku za službu
a starobního důchodu dojít a zda bylo výše zmiňované ustanovení v této části, pokud
jde o starobní důchod, aplikovatelné. „Dojdeme-li k logickému závěru, že nikoli,“ pak se
nabízí úvaha, zda v legislativním procesu při změně ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb.,
jehož původní znění spojovalo zánik nároku na příspěvek za službu s dosažením věku 60 let,
nemělo být vypuštěno slovo „starobní“, jež se takto jeví jako jakýsi relikt z předchozí úpravy,
kdy souběh obou dávek byl možný. Taková úvaha je však podle názoru žalovaného
pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí nadbytečná, neboť správní orgán aplikující
zákon není zákonodárným sborem zákon schvalujícím.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004 č. j. 5 Ca 8/2004 - 29 rozhodl
tak, že rozhodnutí Ministerstva vnitra, náměstka ministra vnitra, ze dne 9. 12. 2003 čj. OSZ-
27-54/OM-F1-2003 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Bylo rovněž
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Žalovaný setrval na tom, že uvedený zákon aplikoval správně a jediným možným
způsobem a naopak výklad Městského soudu v Praze v napadeném rozsudku je zcela
nesprávný a nezákonný, protože soud nutí žalovaného, aby aplikoval ustanovení o souběhu
dvou dávek starobního důchodu a příspěvku za službu, ačkoli k souběhu těchto dávek vůbec
nedošlo a zákonné podmínky pro jeho aplikaci nenastaly. Činí tak zcela svévolným
rozšiřujícím výkladem ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., když tvrdí, že zánik nároku
na příspěvek za službu nelze spojovat s pouhým splněním podmínek ust. §54 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., nýbrž i se splněním podmínek pro jeho výplatu. Odůvodňovat takovou
svévoli faktem, že ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nelze, pokud jde o starobní
důchod, v praxi aplikovat, protože při takovéto úpravě (na rozdíl od předchozího znění
zákona, které stanovovalo věkovou hranici), je zcela neadekvátní. Má-li právní předpis
nějakou „vadu“, vzniklou v daném případě patrně opomenutím vypustit slovo „starobní“
při novele ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., pak to není věcí státního orgánu
aplikujícího tento právní předpis, nýbrž příslušného zákonodárného sboru, který má učinit
nápravu, popř. Ústavního soudu, který může zrušit ustanovení právního předpisu, jež podle
jeho názoru odporuje Ústavě. V žádném případě nelze takový stav „řešit“ porušováním
zákonů a nejzákladnějších pravidel aplikace právních předpisů soudem, který nutí správní
orgán, aby použil ustanovení zákona, jehož podmínky nebyly naplněny. Takovýto „výklad“
prováděný v posuzovaném případě soudem, pokládá žalovaný za zcela zásadní průlom
při aplikaci právních předpisů, jež může mít velmi zhoubné důsledky v právní praxi
a znamenat navíc negativní dopady na státní rozpočet.
Navíc Městský soud v Praze takto nezákonně rozhodl bez toho, že by ve věci nařídil
jednání, a neumožnil tak účastníkům se projednání věci zúčastnit a hájit své zájmy v tomto
řízení. Pro porušení ust. §76 odst. 3 s. ř. s. vykazuje řízení před soudem takovou vadu, která
má za následek nezákonné rozhodnutí poškozující žalovaného.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 As 47/2004 - 63 rozhodl,
že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004 č. j. 5 Ca 8/2004 - 29 se zrušuje
a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Důvodem tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že žalovaný v řízení před Městským soudem
v Praze ve stanovené lhůtě sdělil soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez
jednání a požaduje, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Městský soud v Praze však tento
požadavek nerespektoval a ve věci rozhodl bez jednání. V řízení proto došlo k vadě, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Městský soud v Praze ve věci nařídil jednání na den 14. 12. 2005, jehož se zúčastnil
pověřený zaměstnanec žalovaného; žalobce svoji neúčast omluvil. Pověřený zaměstnanec
žalovaného navrhl, aby žaloba byla zamítnuta, což blíže do protokolu odůvodnil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 č. j. 5 Ca 276/2005 - 82 zrušil
rozhodnutí Ministerstva vnitra, náměstka ministra vnitra, ze dne 9. 12. 2003 čj. OSZ-27-
54/OM-F1-2003 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů
řízení.
V odůvodnění soud v podstatě uvedl, že z porovnání znění ust. §116 odst. a §118
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je zřejmé, že mezi těmito ustanoveními je rozpor, neboť podle
§116 odst. 4 příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, ust. §118 odst. 2
však souběh nároku na příspěvek a na starobní důchod předpokládá a pro tento případ dává
oprávněnému právo volby jedné z těchto dávek. To, že znění těchto dvou ustanovení
nasvědčuje vzájemnému rozporu, konstatoval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 - 25, jímž zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného
a vytkl mu, že se nevypořádal s otázkou vzájemného vztahu těchto ustanovení a zcela
akceptoval ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. Žalovaný v novém rozhodnutí, které
je předmětem soudního přezkumu, uvedl, že nemohl konstatovat rozpor mezi těmito
ustanoveními a opět aplikoval ust. §116 odst. 4 s odůvodněním, že ust. §118 odst. 2
neupravuje způsob uplatnění nároku na výplatu starobního důchodu, ale upravuje právo
zvolit výplatu buď příspěvku za službu nebo důchodu za současného trvání nároku
na příspěvek a na starobní důchod. Přes výslovné konstatování Nejvyššího správního soudu,
že za nepřesvědčivé je nutno označit tvrzení žalovaného, že žalobci dne 30. 10. 2002 zanikl
nárok na příspěvek za službu, což vylučuje souběh, který by mohl nastat až dne 31. 10. 2002,
aniž žalovaný uvedl, na základě jakého ustanovení právního předpisu k tomuto závěru dospěl,
zopakoval žalovaný toto tvrzení opět bez jakékoli bližší argumentace v novém rozhodnutí
znovu. Soud proto žalovanému nepřisvědčil v tom, že v odůvodnění nového rozhodnutí použil
podrobnější a přesnější argumentaci. I toto nové rozhodnutí žalovaného, které je předmětem
soudního přezkumu, má stejné vady jako předchozí rozhodnutí zrušené Nejvyšším správním
soudem pro nepřezkoumatelnost. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně setrvává
na stanovisku, že na věc dopadá pouze ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb.
a že teoretická úvaha, zda k souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod vůbec může
dojít, nemá pro jeho rozhodování žádný význam, není na místě rozhodnutí žalovaného
opakovaně rušit pro nepřezkoumatelnost, ale je třeba se vyjádřit k podstatě věci.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že zánik nároku na příspěvek je nutno
posuzovat podle příslušného ustanovení a tím je jedině ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. Znění tohoto ustanovení je zcela jednoznačné, neboť stanoví, že příspěvek za službu
nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Znamená to, že nárok na jednu dávku
zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení. K tomuto tvrzení
žalovaného soud uvedl, že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den
31. 10. 2002, pak by měl téhož dne zaniknout jeho nárok na příspěvek. V rozporu s tímto
vlastním tvrzením, tj. s tvrzením, že nárok na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok
na jinou dávku sociálního zabezpečení, však žalovaný bez bližší argumentace v odůvodnění
napadeného rozhodnutí činí závěr, že nárok žalobce na příspěvek zanikl již dnem
30. 10. 2002. Konstatováním, že nárok žalobce na příspěvek zanikl dnem 30. 10. 2002
pak žalovaný dospívá k závěru, že ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. týkající
se souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod nemůže být, a to nejen v souzené věci,
aplikovatelné. Protože ust. §118 odst. 2 není aplikovatelné, nelze podle názoru žalovaného
jím vydanému rozhodnutí nic vytknout. Teoretickou úvahu o neaplikovatelnosti §118 odst. 2,
pokud jde o starobní důchod, považuje žalovaný za nadbytečnou, neboť není orgánem
zákonodárným, schvalujícím zákon. Má-li právní předpis nějakou „vadu“, vzniklou v daném
případě patrně opomenutím vypustit slovo „starobní“ při novele ust. §118 odst. 2, pak to není
věcí státního orgánu aplikujícího tento právní předpis, nýbrž příslušného zákonodárného
sboru, který má činit nápravu, popř. Ústavního soudu, jak uvedl žalovaný v kasační stížnosti
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2004. V doplnění kasační stížnosti
žalovaný doplnil argumentaci tvrzením, že ust. §118 odst. 2 dopadá nepochybně na případy
souběhu nároku na příspěvek a na předčasný starobní důchod. Žalovaný tvrdí, že žalobce měl
v období od 31. 10. 1999 do 30. 10. 2002 možnost uplatnit právo volby nároku na starobní
důchod podle ust. §31 zákona č. 155/1995 Sb.
Žádný z těchto argumentů nepovažuje Městský soud v Praze za správný.
Jestliže žalovaný ust. §116 odst. 4 vykládá tak, že nárok na příspěvek zaniká v den,
který předchází dni, kdy vzniká nárok na starobní důchod, pak nemůže k souběhu těchto
nároků nikdy dojít, a to ani v případě tzv. předčasného důchodu, kdy je za den vzniku nároku
na starobní důchod považován den, od něhož je tento důchod přiznán (§31 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb.). V případě tohoto důchodu může sice pojištěnec den vzniku nároku
na starobní důchod ovlivnit, neboť je vázán na podání žádosti o přiznání tohoto důchodu
a nikoliv na právní událost, kterou nelze vůlí ovlivnit, jak je tomu v případě starobního
důchodu podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., ale ani v tomto případě by však při výkladu
žalovaného nenastala situace předpokládaná v ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.,
tedy souběh nároku na příspěvek a nároku na starobní důchod.
Podle názoru Městského soudu v Praze je základem sporu otázka, zda lze považovat
za správný právní názor žalovaného, že teoretická úvaha o neaplikovatelnosti §118 odst. 2
v případě starobního důchodu není pro státní orgán aplikující zákon podstatná, neboť se jedná
o chybu zákonodárce. S tímto názorem Městský soud v Praze nesouhlasí. Povinností
žalovaného je aplikovat platný a účinný zákon a vykládat jeho ustanovení ve vzájemné
souvislosti. Ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. předpokládá souběh nároku
na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo volby mezi těmito dávkami.
Nelze proto vyložit ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. tak, aby v zákoně předpokládaná
situace – souběh nároku příspěvek a na starobní důchod – vůbec nemohla nastat. Podle názoru
soudu vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu
mezi příspěvkem a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti
o přiznání nebo vyplácení důchodu. Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní důchod
i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho
nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní
důchod požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje.
Protože podle názoru Městského soudu v Praze nelze ignorovat zákonem dané právo
volby mezi nárokem na příspěvek a na starobní důchod s odůvodněním, že se jedná o chybu
zákonodárce, zrušil soud napadené rozhodnutí podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost
a podle odst. 4 téhož ustanovení věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný podal kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Žalovaný dále vytkl Městskému soudu v Praze, že se neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížnost je nesystematická a argumenty se v ní opakují. Lze však shrnout,
že kasační stížnost obsahuje tyto stížnostní body:
1) Napadený rozsudek je nezákonný a tato nezákonnost spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Žalovaný odkazuje na materiál
„Komentář vývoje právní úpravy nároku na příspěvek za službu a nároku na výplatu
příspěvku za službu podle zákona č. 186/1992 Sb.“, z něhož vyplývá, že ust. §116
odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. v případě žalobce stanoví den, od kterého příspěvek
za službu nenáleží (31. 10. 2002). Ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. pak stanoví,
že při souběhu nároku na příspěvek za službu s nárokem na starobní, plný invalidní
nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek,
nebo důchod. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2003 bylo přezkoumáno
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle kterého žalobci dnem 30. 10. 2002 zanikl
nárok na příspěvek za službu. Ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nebylo
správními orgány I. a II. stupně aplikováno a není z tohoto důvodu uvedeno ve výroku
ani v odůvodnění těchto rozhodnutí (§124 zákona č. 186/1992 Sb.). Žalobce měl
za dobu od 31. 10. 1999 do 30. 10. 2002 nárok na starobní důchod podle ust. §31
zákona č. 155/1995 Sb., v této době došlo u žalobce k souběhu nároku na příspěvek
za službu a na starobní důchod. Za den vzniku nároku na starobní důchod se podle
ust. §31 odst. 2 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb. považuje den, od něhož je tento
důchod přiznán. Starobní důchod nemůže být přiznán bez předepsané písemné žádosti
o důchod a žalobce o starobní důchod v uvedené době nepožádal. Právo volby
ve smyslu ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. tak v případě žalobce zůstalo
nevyužito a nebylo vůbec realizováno. Pokud žalobce podáním ze dne 9. 9. 2002, v době
po vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru o zániku nároku
ve věcech služebního poměru, zvolil výplatu příspěvku po 30. 10. 2002, pak na základě
takové volby nemohl vzniknout nový nárok na příspěvek za službu ve smyslu ust. §116
odst. 1 nebo 2 zákona č. 186/1992 Sb. a nemohla být ani od 31. 10. 2002 uvolněna
výplata nenáležejícího příspěvku za službu.
V napadeném rozsudku se v rozporu s gramatickým, systematickým i historickým
výkladem zákona č. 186/1992 Sb. bez bližšího vysvětlení tvrdí, že mezi zněním
ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je rozpor. Z tohoto rozporu
soud vyvodil, že ust. §116 odst. 4 nemá být v případě žalobce vůbec aplikováno,
což nelze považovat za právní názor.
Městský soud v Praze nerozlišuje instituty dne vzniku nároku na starobní důchod
a vzniku nároku na výplatu starobního důchodu. Namísto přezkoumání správnosti
rozhodnutí ve věcech služebního poměru, podle kterého příspěvek za službu žalobci
nenáleží ode dne 31. 10. 1992, „je soud v rozporu se zákonem“, když podle jeho názoru
aplikované ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. de iure neexistuje a v případě
žalobce nemůže být ani aplikováno.
Shrnutí právního názoru uvedeného v rozsudku formulací „vznikne-li poživateli
příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem
a starobním důchodem…Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní důchod i na jeho
výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne
jeho nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat“ je nutno považovat za jednoznačné
porušení ust. §116 odst. 3 a 4 zákona č. 186/1992 Sb. a s takovým výkladem žalovaný
zásadně nesouhlasí.
2) Zcela mimo realitu a skutečný průběh předchozího řízení je tvrzení v napadeném
rozsudku, že „základem sporu je otázka, zda lze považovat za správný právní názor
žalovaného, že teoretická úvaha o neaplikovatelnosti §118 odst. 2 zákona v případě
starobního důchodu není pro státní orgán aplikující zákon podstatná, neboť se jedná
o chybu zákonodárce.“ Žalovaný v předchozím řízení neuplatnil „teoretickou úvahu
o neaplikovatelnosti §118 odst. 2 zákona v případě starobního důchodu.“ Žalovaný
naopak na případu žalobce prakticky vyložil okolnosti případné aplikace ust. §118
odst. 2 za předpokladu, že by žalobce podal žádost o starobní důchod k určitému
datu spadajícímu do období od 31. 10. 1999 do 30. 10. 2002 a došlo by k souběhu
nároků uvedených v ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Tzv. chyby zákonodárce
se žalovaný nedovolává v rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani správního orgánu
II. stupně, ani v jiné relevantní písemnosti. Zmínku o „vadě“ právního předpisu
obsahuje kasační stížnost žalovaného ze dne 22. 9. 2004 proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004 č. j. 5 Ca 8/2004 - 29. Tato kasační stížnost však
již byla vyřízena Nejvyšším správním soudem a podle názoru žalovaného nelze tímto
názorem argumentovat v napadeném rozsudku, protože nejde o názor žalovaného
uvedený v přezkoumávaném rozhodnutí. Žalovaný nepoukazuje na „vady“ právních
předpisů, nýbrž ustanovení platných a účinných právních předpisů v jejich vzájemné
souvislosti v jednotlivých případech aplikuje.
3) Žalovaný považuje napadený rozsudek z hlediska závaznosti právního názoru
pro správní orgány za nepřezkoumatelný, přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá
v naprosté nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu. V důsledku ignorování obsahu přednesu
žalovaného při jednání dne 14. 12. 2005 jde o vadu řízení před soudem, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
4) Akceptování právního názoru Městského soudu v Praze by vneslo chaos do celé
organizace sociálního zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona
č. 582/1991 Sb., do posuzování nároků na dávky důchodového pojištění podle zákona
č. 155/1995 Sb. i do koordinace sociálního zabezpečení v zemích Evropské unie podle
Nařízení Rady (EEC) 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby
zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující
se v rámci Společenství. Akceptování názoru Městského soudu v Praze by způsobilo
dodatečné výdaje ve státním rozpočtu – rozpočtové kapitole Ministerstva vnitra, neboť
nejde jen o případ žalobce, ale o všechny případy zániku nároku na příspěvek za službu
za dobu od 1. 1. 1971. Ust. §113 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru
příslušníků Sboru národní bezpečnosti, totiž s účinností od 1. 1. 1971 upravovalo volbu
nároku na výplatu jedné ze dvou dávek v souběhu obdobně tak, jak je tomu v ust. §118
odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Tyto všechny případy zániku nároku na příspěvek
za službu by v návaznosti na napadený rozsudek musely být přezkoumány.
Žalovaný znovu opakuje, že by nemohla být uplatňována ani pravidla koordinace
sociálního zabezpečení vázaná na splnění dob pojištění, např. podle čl. 45 až 51a
Nařízení Rady (EEC) 1408/71. Komunitární nařízení je přitom v České republice přímo
aplikovatelné bez ohledu na vnitrostátní zákon.
Žalovaný dále upozorňuje, že při výkladu ust. §116 a 118 zákona č. 186/1992 Sb.,
jak jej provedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, by například bývalí
příslušníci Státní bezpečnosti, jimž byla od 1. 4. 1995 podle čl. I bodu 2 zákona
č. 33/1995 Sb.zastavena výplata příspěvku za službu po vyloučení doby služby
ve složkách Státní bezpečnosti na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením,
po dni vzniku nároku na starobní důchod realizovali volbu nároku za příspěvek
za službu, a tento příspěvek by jim byl vyplácen namísto starobního důchodu.
Případné přijetí výkladu uvedeného v napadeném rozsudku by v praxi znamenalo
nemožnost spolupráce orgánů sociálního zabezpečení podle ust. §9 zákona č. 582/1991 Sb. a finanční nároky na státní rozpočet v řádu miliard Kč ročně, diskriminovalo
by pojištěnce orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra při posuzování
podmínek nároku na dávky důchodového pojištění a ohrozilo by koordinaci sociálního
zabezpečení v Evropské unii.
5) Při jednání, které Městský soud v Praze nařídil dne 14. 12. 2005 poté, kdy jeho
předchozí rozsudek byl zrušen Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne
26. 10. 2005 č. j. 3 As 47/2004 - 63, nebyly prováděny žalobcem ani Městským
soudem v Praze žádné důkazy. Materiál, který předložil žalovaný při tomto jednání,
aby vysvětlil vzájemný aplikační vztah mezi ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb., Městský soud v Praze „v rozsudku ani nezaznamenal“, natož aby
aplikaci těchto ustanovení zákona v jejich vzájemné souvislosti v případě žalobce
sám vyložil.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 - 25 zrušil
předchozí rozhodnutí žalovaného pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů, když konstatoval, že se žalovaný nevypořádal s otázkou vzájemného
vztahu ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Městský soud v Praze tento
názor nepřípustně posunul do výkladu zákona, že znění obou ustanovení zákona nenasvědčuje
vzájemnému rozporu, ale že tato ustanovení ve vzájemném rozporu ve skutečnosti jsou.
Právním názorem Nejvyššího správního soudu z roku 2003 nebylo, že by žalobci náležel
příspěvek za službu po vzniku jeho nároku na starobní důchod. Právní názor Městského soudu
Praze se tak dostal do rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu i se zákonem
č. 186/1992 Sb.
Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nad rámec kasační stížnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle ust. §12
odst. 3 s. ř. s. zaujal závazné stanovisko (pozn. soudu: správně „usnesl se na zásadním
usnesení“) k výkladu ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Návrh
odůvodnil tím, že před krajskými soudy bylo v několika případech již zahájeno přezkoumání
rozhodnutí odvolacího orgánu Ministerstva vnitra ve věcech důchodového pojištění
na základě žalob bývalých příslušníků bezpečnostních sborů, kteří se domáhají přiznání
starobního důchodu „volbou“ podle ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve výši
příspěvku za službu naposledy vypláceného ke dni zániku nároku na příspěvek za službu.
Proto žalovaný navrhl, aby v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů
při své rozhodovací činnosti Nejvyšší správní soud zaujal shora uvedené závazné stanovisko
ve vztahu k předpisům o důchodovém pojištění, o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ke komunitárnímu právu a také k rozhodování správních orgánů v působnosti
ministerstev spravedlnosti, financí, obrany a práce a sociálních věcí.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Poukázal na to,
že ač kasační stížnost má devět stran textu, je nesrozumitelná a zavádějící, poukazuje
se v ní na celý systém sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, nikoli na případ
týkající se jeho sporu se žalovaným. Žalovaný se opět nepřezkoumatelným způsobem
a nesrozumitelně vypořádává s výkladem ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a vztahu těchto dvou ustanovení, tak jako je tomu i v jeho rozhodnutích ze dne
24. 10. 2002 a 9. 12. 2003. Předmětem sporu mezi účastníky je právě výklad ust. §116 odst. 4
a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
Žalobce se zcela ztotožnil s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku,
resp. i v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze. V těchto rozsudcích soud vyložil
obě shora uvedená ustanovení a jejich vztah logicky a správně, v souladu s právním názorem
žalobce. Protože výklad žalobce a žalovaného, pokud jde o aplikaci těchto dvou ustanovení
zákona č. 186/1992 Sb. je od počátku zcela rozdílný, je na nezávislém soudu, aby tento
výklad provedl on.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil jednotlivé body kasační stížnosti
takto:
K bodu č. 1):
V projednávané věci je klíčovou otázkou vztah ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. a jejich výklad ve vzájemné souvislosti.
Podle ust. §116 odst. 4 tohoto zákona příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku
nároku na starobní důchod.
Podle ust. §118 odst. 2 tohoto zákona při souběhu nároku na příspěvek a na starobní,
plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď
příspěvek, nebo důchod.
Nejvyšší správní soud v předchozí části tohoto rozsudku podrobně popsal průběh řízení
i jednotlivé argumenty účastníků řízení. Z hlediska argumentů shrnutých v tomto bodu
kasační stížnosti jde v podstatě o posouzení otázky, zda lze považovat za správný a zákonný
právní názor žalovaného, který poprvé vyjádřil v doplňku kasační stížnosti ze dne
26. 10. 2004 a opakuje jej v nyní podané kasační stížnosti, a sice, že k souběhu nároku
na starobní důchod a na příspěvek za službu může dojít a oprávněný může uplatnit
právo volby ve smyslu ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., ale pouze v případě
tzv. předčasného starobního důchodu (§31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.).
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že zákon č. 155/1995 Sb. v ust. §4
odst. 1 písm. a) zná pouze jeden druh starobního důchodu, lhostejno zda nárok vznikne podle
§29, 30 nebo 31 tohoto zákona. Jestliže tedy ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
stanoví, že oprávněnému při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod podle jeho
volby náleží buď příspěvek, nebo důchod, nelze považovat výklad zužující aplikaci tohoto
ustanovení pouze na případy tzv. předčasného starobního důchodu, za zákonný. Tento výklad
nedává odpověď na otázku, jak má (může) své právo volby realizovat ten, kdo nežádá
o předčasný starobní důchod, i když ust. §118 odst. 2 mu toto právo nepochybně poskytuje.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že nárok na příspěvek za službu
podle žalovaného měl žalobci zaniknout dnem 30. 10. 2002, tedy jeden den před vznikem
nároku na starobní důchod. Žalovaný v průběhu řízení nikdy nevysvětlil, na základě jakého
ustanovení k tomuto závěru dospěl. Je nutno dát za pravdu napadenému rozsudku,
když uvádí, že jestliže žalovaný ust. §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. vykládá
tak, že nárok na příspěvek zaniká dnem, který předchází dni, kdy vzniká nárok na starobní
důchod, pak nemůže k souběhu nároků dojít nikdy, a to ani v případě předčasného starobního
důchodu, kdy je za den vzniku nároku na starobní důchod považován den, od něhož je tento
důchod přiznán (§31 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). Argumentace žalovaného
je nekonzistentní i z toho důvodu, že ust. §116 odst. a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
platí v dnešním znění již od 1. 1. 1993, zatímco zákon č. 155/1995 Sb., upravující nárok
na starobní důchod před dosažením důchodového věku podle ust. §31 nabyl účinnosti až dne
1. 1. 1996. I z toho je zřejmé, že právo volby mezi příspěvkem a starobním důchodem není
omezeno jen na tento typ předčasného starobního důchodu.
K bodu č. 2):
Tvrzení žalovaného, že tzv. chyby zákonodárce se nedovolává v rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ani správního orgánu II. stupně, ani v jiné relevantní písemnosti, není
pravdivé. Žalovaný uvádí, že zmínku o vadě právního předpisu obsahuje jeho kasační stížnost
ze dne 22. 9. 2004 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004 č. j. 5 Ca
8/2004 - 29.
Ani toto tvrzení není pravdivé. Žalovaný se tzv. chyby zákonodárce dovolává
již ve vyjádření k žalobě ze dne 29. 3. 2004, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno
dne 1. 4. 2004 (č.l. 23 soudního spisu). K tomuto vyjádření byl žalovaný vyzván Městským
soudem v Praze výzvou ze dne 8. 3. 2004 ve smyslu ust. §74 odst. 1 s. ř. s. („Předseda
senátu…současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy
a své vyjádření k žalobě.“).
V napadeném rozsudku Městský soud v Praze konstatoval vyjádření žalovaného
k žalobě a v jeho rámci uvedl též to, co žalovaný ve vyjádření sdělil k tzv. vadě právního
předpisu.
Vyjádření žalovaného k žalobě je třeba považovat za dostatečně relevantní písemnost,
kterou se soud musí zabývat.
K bodu č. 3):
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného, která nebyla
konkretizována, o nepřezkoumatelnosti, která spočívá v naprosté nesrozumitelnosti
napadeného rozhodnutí. O tom, že rozhodnutí je srozumitelné, ostatně svědčí i tato obsáhlá
kasační stížnost, v níž žalovaný s právním názorem Městského soudu v Praze polemizuje
a argumentuje proti němu.
K bodu č. 4):
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením, že akceptování právního názoru
Městského soudu v Praze by vneslo chaos do koordinace sociálního zabezpečení v zemích
Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení
na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se
v rámci Společenství.
Problematika, kterou řešil v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, se nedotýká
působnosti shora uvedeného Nařízení, které jinak, jak žalovaný na jiném místě správně uvádí,
má obecnou závaznost a je bezprostředně použitelné v každém členském státě (čl. 249 odst. 2
Smlouvy o založení ES). Žalovaný ostatně ani nenaznačil, v čem by měl onen chaos spočívat.
Obavy žalovaného z miliardových nároků na státní rozpočet, z nutnosti přezkoumat
všechny případy zániku příspěvku za službu včetně případů bývalých příslušníků Státní
bezpečnosti zařazených na kontrarozvědném nebo rozvědném úseku, považuje Nejvyšší
správní soud za neodůvodněné, nehledě na to, že tyto obavy nelze podřadit pod žádný
z důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uveřejnil pod č. 895/2006 Sb. NSS rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 3. 2006 č. j. 63 Cad 30/2005 - 18, podle
něhož právo provést volbu mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní
důchod podle ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nemůže být úspěšně uplatněno
v řízení o nároku na starobní důchod, vedeném podle zákona č. 155/1995 Sb., ve kterém
takové právo volby není upraveno.
K námitce, že přijetí výkladu v napadeném rozsudku by v praxi znamenalo nemožnost
spolupráce orgánů sociálního zabezpečení podle ust. §9 zákona č. 582/1991 Sb., se nelze
vyjádřit, protože žalovaný vůbec neuvedl, v čem by měla tato nemožnost spočívat. Opět
je nutno upozornit, že takovou námitku nelze podřadit pod žádný z důvodů kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s.
K bodu č. 5):
Není jasné, jaké námitky vlastně žalovaný vznáší proti průběhu jednání, které se ve věci
uskutečnilo dne 14. 12. 2005. K tvrzení, že při něm žalobcem nebyly prováděny žádné
důkazy, se poukazuje na ust. §52 odst. 1 s. ř. s., z něhož vyplývá, že důkazy při jednání
provádí soud. Jak vyplývá z obsahu protokolu o tomto jednání, soud konstatoval napadené
rozhodnutí a obsah správního spisu. Pověřený zaměstnanec žalovaného se pak k věci vyjádřil
a předložil „Komentář vývoje právní úpravy nároku na příspěvek za službu a nároku
na výplatu příspěvku za službu podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky“, který je ve spisu založen jako č.l. 75-79. Proti obsahu
protokolu nebyly vzneseny žádné námitky.
Tvrzení žalovaného, že právní názor Městského soudu v Praze se dostal do rozporu
s právním názorem Nejvyššího správního soudu, není důvodné.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 A 156/2002 - 25 zrušil
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů, když konstatoval, že žalovaný se nevypořádal s otázkou vzájemného vztahu
ust. §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Tento rozsudek pro žalovaného
vyslovil povinnost v novém rozhodnutí respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu
a vypořádat se se vzájemným vztahem těchto ustanovení.
Žalovaný má pravdu v tom, že právním názorem Nejvyššího správního soudu ve shora
uvedeném rozsudku nebylo, že by žalobci náležel příspěvek za službu po vzniku jeho nároku
na starobní důchod. Vzhledem k tomu, že tehdy napadené rozhodnutí žalovaného Nejvyšší
správní soud shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nemohl vyslovit „meritorní“
právní názor.
V odůvodnění nového rozhodnutí, které žalovaný vydal po zrušení předchozího
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, bylo uvedeno, že „odvolací orgán v odůvodnění
nového rozhodnutí použil podrobnější a přesnější argumentaci“. K tomu Městský soud
v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že „soud nemůže přisvědčit
žalovanému, že v odůvodnění nového rozhodnutí použil podrobnější a přesnější argumentaci.
I toto nové rozhodnutí žalovaného, které je nyní předmětem soudního přezkumu, má stejné
vady jako předchozí rozhodnutí žalovaného zrušené Nejvyšším správním soudem
pro nepřezkoumatelnost. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně setrvává na stanovisku,
že na věc dopadá pouze ustanovení §116 odst. 4 zákona a že teoretická úvaha, zda k souběhu
nároku na příspěvek a na starobní důchod vůbec může dojít, nemá pro jeho rozhodování
žádný význam, však dle názoru soudu není na místě rozhodnutí žalovaného opakovaně rušit
pro nepřezkoumatelnost, ale je třeba se vyjádřit k podstatě věci.“
Městský soud v Praze v této pasáži výstižně vyjádřil podstatu věci týkající se procesního
postupu soudu ve správním soudnictví. Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením žalovaného,
že Městský soud v Praze shora uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu
„nepřípustně posunul do výkladu zákona“, protože soudy ve správním soudnictví jsou
povolány právě k tomu, ve svých rozhodnutích prováděly výklad zákona, který je pro správní
orgány závazný.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze rozhodl v souladu
se zákonem a v řízení neshledal vady namítané v kasační stížnosti. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalovaný nebyl ve věci úspěšný a žalobci podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Nad rámec rozhodnutí o kasační stížnosti senát Nejvyššího správního soudu uvádí,
že nehledává důvody k tomu, aby se v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních
orgánů měl Nejvyšší správní soud postupem stanoveným v soudním řádu správním usnést
na zásadním usnesení (§12 odst. 3 s. ř. s.), protože považuje rozsudek Městského soudu
v Praze spolu s tímto svým rozsudkem za dostačující právní instrument pro zákonné
a jednotné rozhodování správních orgánů v této právní oblasti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu