ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.248.2014:26
sp. zn. 3 As 248/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného advokátem Mgr. Janem Vargou se sídlem Praha 2, Fügnerova 1808/3, proti
žalované: Vyšší přezkumná komise u Ministerstva obrany, se sídlem v Hradci Králové, adresa
pro doručování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování,
Praha 6, náměstí Svobody 471, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 16-9/2010-2280/HK, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 25. 11. 2014, č. j. 5 Ad 29/2010 – 42,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 5 Ad 29/2010 – 42
se zru š u je a věc se v ra c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, jímž byla podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované pro nepřípustnost. Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2010 zamítla žalovaná podle
§30 odst. 4 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a podle §90 odst. 5 zákona.
č. 500/2004 Sb., správní řád odvolání podané žalobcem a potvrdila rozhodnutí Přezkumné
komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha k osvědčení o nemoci č. 194/2006 vydanému dne
7. 12. 2006 jak v části stanovení zdravotní klasifikace Neschopen, tak v části posouzení
souvislosti jednotlivých poruch zdraví s výkonem vojenské služby.
Městský soud v Praze při posouzení věci vycházel ze skutečnosti, že předmětem
správního řízení bylo posouzení zdravotního stavu žalobce za účelem zjištění jeho způsobilosti
vykonávat vojenskou činnou službu. Zabýval se proto otázkou, zda rozhodnutí žalované
nepodléhá výluce ze soudního přezkumu podle §70 písm. d) s. ř. s. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2009, č. j. 3 Ads 81/2009 - 75 pak dospěl k závěru,
že v obecné rovině takovéto rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť samo
sobě zakládá překážku výkonu povolání, žalobce však napadl toto rozhodnutí pouze v té části,
která pojednává o souvislosti zjištěných zdravotních postižení s výkonem vojenské služby,
a na tu již výluka podle citovaného ustanovení s. ř. s. dopadá v plném rozsahu.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v návaznosti na písmeno e), tedy z důvodu nezákonnosti odmítnutí
návrhu v důsledku nesprávného posouzení procesní právní otázky. Konkrétně namítl, že žalobou
napadl všechny výroky předmětného rozhodnutí žalované, byť se v odůvodnění zaměřil více
na posouzení souvislosti zdravotního postižení s výkonem vojenské služby, v bodu A 4 podané
žaloby však zdůraznil, že podle názoru MUDr. B. H. obsaženého v jeho odborném nálezu ze dne
16. 10. 2010 není rozhodnutí žalovaného řádně podložené a diagnóza, pro kterou byl pan B.
uznán za neschopného výkonu vojenské služby a klasifikován neschopen D, není dostatečně
doložena lékařskými zprávami.
Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že i žalovaná se v předmětném rozhodnutí
zaměřila na objasnění skutečnosti, proč podle ní zdravotní stav stěžovatele nesouvisí s výkonem
vojenské služby, a pouze v této souvislosti provedla další dokazování, samotnou jeho zdravotní
kvalifikaci však nikterak nerozvedla a pouze chronologicky zopakovala děj vydávání zdravotních
zpráv, na základě kterých o jeho zdravotní kvalifikaci rozhodla. K tomu stěžovatel dále
poznamenal, že nesouhlas se zdravotní kvalifikací uvedl již v odvolání proti rozhodnutí
Přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha a tak je to i uvedeno v úvodu
napadeného usnesení. Městský soud v Praze tedy neměl žádný důvod k závěru, že stěžovatel
se samotnou zdravotní kvalifikací souhlasí a pokud měl pocit, že nedostatečně vznesl žalobní
námitky, nic mu nebránilo vyzvat ho, aby svá tvrzení ohledně nesouhlasu se zdravotní kvalifikací
případně doplnil.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že je možno napadené rozhodnutí žalované nějak
rozčlenit a z tohoto hlediska pak posuzovat přípustnost podané žaloby. Stěžovatel je přesvědčen,
že napadené rozhodnutí tvoří jeden celek, který žalobou napadl v celém rozsahu. I kdyby
připustil jeho vnitřní členění, jak uvádí Městský soud v Praze, tak i v tomto případě splňuje
žaloba veškeré zákonné náležitosti, neboť žalobní námitky vznesl proti všem jeho výrokům.
Na podporu svých názorů poukázal stěžovatel také na nález Ústavního soudu ze dne
17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, v němž bylo vysloveno, že žádné ustanovení o. s. ř.
vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vykládat extenzivně, namístě je naopak
maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech je třeba zachovat právo na přístup k soudu.
Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že vydáním napadeného usnesení byl porušen jeden
z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování,
neboť v jeho věci byla vydána téměř totožná rozhodnutí žalované, proti nim byla podána téměř
totožná žaloba, a přesto jedno z nich bylo zrušeno a žaloba proti druhému byla odmítnuta.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou
rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany ze dne 24. 8. 2010, které mu bylo
doručeno dne 8. 10. 2010, a všechny výroky v něm uvedené (viz bod I. žaloby). V petitu žaloby
navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.
Při formulaci žalobních bodů se však stěžovatel věnoval výhradně souvislosti zdravotního
postižení s úrazem, který utrpěl při výkonu vojenské služby, k samotnému závěru o neschopnosti
výkonu vojenské činné služby se na žádném místě explicitně nevyjadřuje.
Totéž hodnocení platí i pro jeho odkaz na nález MUDr. H. ze dne 16. 8. 2010, v němž se
v závěru výslovně uvádí pouze tolik, že „závěrečná diagnóza, pro kterou byl pan B. uznán jako neschopen
výkonu vojenské služby a klasifikován neschopen D, není dostatečně podložena lékařskými nálezy a zdravotní
stav žalobce je jednoznačně v souvislosti s původním úrazem v bojovém vozidle pěchoty, kdy změny v oblasti svalů
a kloubů dolní bederní páteře přešly ve stadium chronické.“ Zde je nutno dodat, že i kdyby uvedený nález
obsahoval jednoznačné zpochybnění samotné kvalifikace D(čemuž celkový obsah nálezu
nesvědčí), jedná se o pouhý důkaz, který má sloužit k prokázání žalobních tvrzení a tato povinná
tvrzení by sám o sobě nemohl nahradit.
Podle §11 odst. 3 vyhl. č. 503/2005 Sb. rozhodnutí přezkumné komise obsahuje
zdravotní klasifikaci s vyjádřením o souvislosti zjištěné poruchy zdraví s výkonem vojenské činné
služby a výrok o schopnosti nebo o neschopnosti vojáka vykonávat vojenskou činnou službu.
Dále obsahuje odůvodnění výroku a poučení o odvolání.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 7. 12. 2006
vydaným k Osvědčení o nemoci rozhodla Přezkumná komise u Ústřední vojenské nemocnice
Praha pod bodem 3 tak, že stěžovatel je neschopen výkonu vojenské činné služby (klasifikace D)
a pod bodem 4 tak, že celková porucha zdraví není v přímé souvislosti s výkonem vojenské
služby, přičemž úraz z 5. 3. 2006 je v přímé souvislosti s výkonem vojenské služby.
Z hlediska výše uvedeného přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitek
uplatněných stěžovatelem. Soud se především neztotožnil s názorem stěžovatele, že rozhodnutí
přezkumných komisí nelze vnitřně rozčlenit a z tohoto hlediska pak posuzovat přípustnost
podané žaloby. Jak z citovaného ustanovení vyhlášky č. 503/ 2005 Sb., tak i z obsahu rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že rozhodnutí na jednotlivé výroky rozčleněno být
má a také v projednávané věci bylo, napadené rozhodnutí žalované o odvolání pak při formulaci
výroku tuto skutečnost zohlednilo. Nic na tom nemění skutečnost, že výrok o souvislosti celkové
poruchy zdraví s výkonem vojenské služby je jen výrokem akcesorickým k výroku hlavnímu
o způsobilosti vojenskou činnou službu vykonávat. Na druhou stranu se Nejvyšší správní soud
neztotožnil ani s názorem Městského soud v Praze o nepřípustnosti žaloby z toho důvodu,
že se námitky stěžovatele týkají jen výroku o souvislosti jeho zdravotního postižení s výkonem
vojenské činné služby a nikoliv výroku o jeho neschopnosti tuto službu vykonávat.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat mimo
jiné označení napadeného rozhodnutí, označení výroků, které žalobce napadá a žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Z obsahu žaloby je zřejmé, jaké rozhodnutí má být předmětem přezkumu a také to,
že žalobce napadl oba výroky v něm uvedené, tedy včetně výroku o neschopnosti výkonu
vojenské činné služby. Za této situaci nelze o aplikaci ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. uvažovat.
Problémem v projednávané věci je však to, že stěžovatel ve své žalobě neuvedl žádné žalobní
body, jež by se posledně uvedeného výroku týkaly. Tato skutečnost má však vliv
na projednatelnost žaloby, případně na rozsah soudního přezkumu, nikoliv na přípustnost žaloby.
V obecné rovině lze přisvědčit stěžovateli v tom, že při absenci uváděných žalobních bodů
má soud povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat žalobce k odstranění nedostatků
návrhu, které brání jeho věcnému projednání. Tato povinnost však neplatí beze zbytku,
neboť onen nedostatek lze podle judikatury Nejvyššího správního soudu odstranit pouze
ve dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby. V projednávané věci bylo napadené správní rozhodnutí
doručeno stěžovateli dne 8. 10. 2010, žaloba byla podána dne 7. 12. 2010, tedy v předposlední
den zákonné lhůty. Za této situace již Městský soud v Praze nebyl povinen vyzývat stěžovatele
k doplnění žalobních bodů k napadenému výroku o neschopnosti vykonávat vojenskou činnou
službu, neboť stěžovatel by nemohl podání doplnit v zákonné lhůtě.
Projednatelnost žaloby tím však sama o sobě nebyla ohrožena, neboť podle §75
odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky v mezích žalobních bodů. Žaloba podaná
stěžovatelem žalobní body obsahuje, tyto se týkají výroku o souvislosti zjištěného zdravotního
postižení s výkonem vojenské služby a v tomto rozsahu tedy lze napadené rozhodnutí
přezkoumat. Výrok o neschopnosti k výkonu vojenské činné služby nebude moci soud
pro absenci žalobních bodů věcně přezkoumat, byť bylo formálně též napadeno.
Vzhledem k tomu, že důvody pro odmítnutí žaloby nebyly dány, Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem tak, že přezkoumá
napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přitom zváží, zda k posouzení
otázky souvislosti zdravotního postižení stěžovatele s výkonem vojenské služby doplní
dokazování například vyžádáním znaleckého posudku z oboru pracovního či posudkového
lékařství, a poté o věci znovu rozhodne. V novém rozhodnutí pak rozhodne i o nákladech řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu