ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.325.2017:34
sp. zn. 3 As 325/2017 -34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce barra.cz, s.r.o.,
se sídlem Praha 3, Husitská 115/86, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem
Praha 1, Vodičkova 695/24, proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží
Ludvíka Svobody 1222/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 53/2014 – 40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 53/2014 – 40,
se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2014, č. j. 3/2014-150-SPR/4,
se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Ministerstva dopravy (dále též jen „žalovaný“) ze dne 17. 2. 2014,
č. j. 3/2014-150-SPR/4, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti (části) usnesení Magistrátu
hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále též jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 2. 9. 2013, č. j. 982436/2013, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Usnesením
správního orgánu I. stupně bylo přerušeno řízení ve věci žádosti o přihlášení vozidla tov. zn. X, r.
z. X, do registru silničních vozidel na žalobce jako nového vlastníka a provozovatele, neboť
žalobce nesplnil povinnost: (1) zaplatit poplatek na podporu sběru, zpracování, využití
a odstranění vybraných autovraků ve výši 3.000 Kč (část napadená odvoláním), (2) zaplatit
správní poplatek za registraci ve výši 800 Kč a (3) doplnit žádost o protokol Stanice technické
kontroly o vyhovující technické prohlídce. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou,
kterou navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí za současného zrušení rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 53/2014 – 40, byla
žaloba zamítnuta.
[2] Městský soud žalobu věcně projednal. V napadeném rozsudku se zabýval spornou
otázkou výkladu ustanovení §37e odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech), jenž byl
správními orgány na žádost žalobce aplikován. Po rozboru relevantní právní úpravy přisvědčil
názoru žalovaného, že povinnost platit při první přeregistraci vozidla tzv. ekologický poplatek
ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o odpadech dopadá i na případ žalobce. Žalobu
proto zamítl.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nezákonnost napadeného rozsudku. Dle jeho názoru
městský soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a správně uvedl, že nález Ústavního
soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. 666/02, týkající se restriktivního jazykového výkladu
v duchu právní zásady in dubio mitius, lze aplikovat všude tam, kde orgán veřejné moci rozhoduje
o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Dle stěžovatele však městský soud
přijal mylný závěr, že citovaný judikát na daný případ nedopadá, jelikož sporné ustanovení nemá
umožňovat několikerý výklad. Přitom již samotná argumentace v odůvodnění napadeného
rozsudku dle stěžovatele postrádá vnitřní integritu, neboť městský soud na straně jedné uvedl,
že text citovaného ustanovení nevykazuje žádné prvky víceznačnosti, umožňující různý výklad,
na stranu druhou však konstatoval, že předmětné ustanovení nelze podrobit pouze jazykovému
výkladu, který nabízí stěžovatel. Z uvedeného je tedy patrné, že i sám městský soud připustil,
že sporné zákonné ustanovení umožňuje více výkladů. Je tak namístě postupovat ústavně
konformním způsobem a v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyložit sporné ustanovení
za užití zásady in dubio mitius, tzn. že v případě alespoň jednoho převodu vozidla, ke kterému
došlo před 1. 1. 2009 se tzv. ekologický poplatek nevybere. Opačný postup stěžovatel považuje
za porušení ústavně garantovaného práva vlastnit majetek.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze všeho nejdříve zdůraznil absenci své
pasivní legitimace, neboť gestorem zákona o odpadech, z něhož vyplývá povinnost hradit
předmětný tzv. ekologický poplatek, je Ministerstvo životního prostředí. Z opatrnosti však,
pokud jde o samotné meritum věci, v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k žalobě.
[6] Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 a 4 s. ř. s . Shledal přitom vady
uvedené v odstavci 4, větě za středníkem citovaného ustanovení, k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[7] Z koncepce soudního řádu správního vyplývá, že správní soudy nepřezkoumávají každé
rozhodnutí správního orgánu, ale pouze rozhodnutí splňující podmínky vyplývající z ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. Tomu odpovídá dikce ustanovení §68 písm. e) s. ř. s., dle kterého je žaloba
nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního
zákona vyloučeno. Jedním z případů tzv. kompetenčních výluk jsou pak úkony správního orgánu, jimiž
se upravuje vedení řízení před správním orgánem [§70 písm. c) s. ř. s.].
[8] Rozhodnutí o přerušení řízení (ať už vydané z jakéhokoliv důvodu), ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu považuje právě za takový úkon správního orgánu, jímž
se (jen) upravuje vedení správního řízení. Vzhledem k tomu je podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen
ze soudního přezkumu a žaloba, kterou se stěžovatel domáhá jeho přezkoumání, je podle
§68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Takovou žalobu soud podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne
(viz například rozsudky ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 As 64/2007 - 62, ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 As 48/2008 – 23, ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 As 48/2009 – 54, ze dne 26. 8. 2010,
č. j. 1 As 52/2010 – 61, a ze dne 8. 11. 2017, č. j. 1 As 202/2017 – 76, či usnesení rozšířeného
senátu tohoto soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 – 46, č. 3013/2014 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[9] Na základě všech výše popsaných skutečností je proto nutno konstatovat, že městský
soud pochybil, pokud podanou žalobu věcně projednal, namísto toho, aby ji podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Městský soud tak své rozhodnutí zatížil vadou, která měla vliv
na zákonnost jím vydaného rozhodnutí, čímž došlo k naplnění kasačního důvodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo,
než postupem dle ustanovení §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek
zrušit a současně za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 věty první za středníkem
žalobu pro nepřípustnost odmítnout.
[10] Za situace, kdy rozhodnutím Nejvyššího správního soudu řízení před správními soudy
končí, je jeho povinností rozhodnout i o nákladech soudního řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.). Jelikož výsledkem řízení před
správními soudy obou stupňů bylo odmítnutí žaloby, je za daného stavu namístě aplikovat
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití ustanovení §120 s. ř. s.), dle kterého nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu