ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.46.2019:54
sp. zn. 3 As 46/2019 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. C., zastoupený
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019, č.
j. 6 A 248/2016 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný zaslal žalobci sdělení ze dne 6. 12. 2016, č. j. PPR-17448-19/ČJ-2016-990140,
jímž ho informoval o odložení žádosti o poskytnutí informací z důvodu nezaplacení požadované
úhrady stanovené částky za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací podle §17 odst. 5 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“).
[2] V žádosti o informace požádal žalobce o seznam všech trestných činů evidovaných
za posledních pět let předcházejících podání žádosti (od 16. 6. 2011 do 16. 6. 2016),
a to v rozsahu: unikátní identifikátor trestného činu (například č. j., databázové ID aj.), čas
(pravděpodobný) spáchání trestného činu, čas přijetí oznámení o trestném činu,
typ oznamovatele (poškozený, svědek, policejní orgán aj.), typ trestného činu (například dle
takticko-statistické klasifikace používané Policií ČR), místo spáchání trestného činu (adresa, GPS
souřadnice), způsobená škoda či jiný následek, užití zbraně (a případně jaké).
[3] Žalovaný vyčíslil částku za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací
ve výši 25 827 649 Kč (ke způsobu výpočtu této částky viz odstavce [5] a [6] níže).
Žalobce tuto částku v zákonné lhůtě neuhradil, proto žalovaný žádost
odložil rozhodnutím, které dne 6. 12. 2016 poznamenal do spisu formou úředního záznamu
(č. j. PPR-17448-18/ČJ-2016-990140); o této skutečnosti následně informoval žalobce výše
uvedeným sdělením č. j. PPR-17448-19/ČJ-2016-990140 z téhož dne.
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného o odložení žádosti žalobou u Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 18. 1. 2019,
č. j. 6 A 248/2016 – 73, zamítl jako nedůvodnou.
[5] Městský soud nejprve uvedl, že spornou otázkou je, zda byla předepsaná úhrada
odůvodněna v souladu se zákonem, respektive zda bylo dostatečně zdůvodněno splnění
zákonných podmínek pro vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací.
Naopak se nezabýval věcnými důvody pro poskytnutí či neposkytnutí informací,
neboť je nepovažoval v této fázi řízení za podstatné. Konstatoval, že žalobce požadoval
sdělení osmi určitých údajů o každém z 1 543 485 trestných činů za období pěti let (tj. celkem
12 347 880 údajů). Ztotožnil se s názorem žalovaného, že u každého údaje by bylo třeba
posoudit, zda jeho poskytnutím nebudou ohrožena práva třetích osob či probíhající vyšetřování.
[6] Městský soud dále uvedl, že mimořádně rozsáhlé vyhledání informací je neurčitým právním
pojmem a bylo na žalovaném jako povinném subjektu, aby posoudil, zda lze daný skutkový stav
podřadit pod obsah tohoto neurčitého pojmu. Rekapituloval úvahu žalovaného, že shromáždění
požadovaných údajů o jednom trestném činu si vyžádá přinejmenším 8 x 30 = 240 sekund,
tj. celkem 4 minuty. Celková doba potřebná k vyhledání a shromáždění požadovaných údajů
o 1 543 485 trestných činech evidovaných v období od 16. 6. 2011 do 16. 6. 2016 činí 1 543 485
x 4 = 6 173 940 minut, tj. 102 899 hodin. Žalovaný shledal, že se v tomto případě o mimořádně
rozsáhlé vyhledávání informací ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 informačního zákona jedná
a požadoval úhradu v částce 25 827 649 Kč, jelikož dle sazebníku úhrad za poskytování informací
v organizační složce státu Ministerstvo vnitra činí náklady na celou hodinu mimořádně
rozsáhlého vyhledávání 251 Kč.
[7] Městský soud tento výpočet nákladů posoudil jako zákonný, neboť žalovaný ve svém
rozhodnutí řádně vyložil, jak byla úhrada vyčíslena. Uvedený čas čtyř minut na vyhledání
a kontrolu informací soud označil za přiměřený.
[8] V žalobě žalobce rovněž poukázal na interní informaci žalovaného ze dne 30. 8. 2016,
č. . PPR-17448-11/ČJ-2016-990140 (dále jen „interní informace“), kde byly uvedeny tři varianty
vyřízení žádosti o informace – (a) poskytnutí daných údajů o trestných činech, (b) vytřídění údajů
policejními orgány, které údaje ad hoc posoudí, a (c) vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé
vyhledání informací. V této interní informaci bylo též uvedeno, že údaje lze relativně snadno
strojově získat z informačního systému provozovaného Policií České republiky. Městský soud
v reakci na to poukázal na jinou část interní informace, kde žalovaný uvedl, že údaje nejsou
statistického charakteru, protože se vztahují ke konkrétnímu času a místu a umožňují v některých
případech identifikaci osob zúčastněných na trestním řízení. Soud pak zdůraznil, že povinný
subjekt má volnost v mezích zákona o žádosti rozhodnout. Pokud tohoto prostoru využije
a řádně své rozhodnutí odůvodní, nezbývá zde pro soud prostor pro změnu takové úvahy.
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Za první důvod označuje to, že městský soud „formálním přepočítáním kalkulace“ dospěl
k nespravedlivému rozhodnutí. Stanovená výše úplaty v částce 25 827 649 Kč je omezením práva
na přístup k informacím a vytváří ekonomickou bariéru, která je pro naprostou většinu žadatelů
nepřekonatelná. Jedná se proto o omezení ústavního práva na informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[11] Druhý důvod kasační stížnosti spatřuje v tom, že „ze spisu“ vyplývá možnost, jak mohl
žalovaný stěžovateli relativně snadno vyhovět. Již v řízení před městským soudem stěžovatel
poukázal na interní informaci žalovaného. Až v průběhu řízení před soudem žalovaný upřesnil,
že databáze, kterou má k dispozici a která umožňuje strojové filtrování, obsahuje sedm z osmi
požadovaných údajů (neobsahuje pouze čas přijetí oznámení o trestném činu – k požadovaným
údajům viz odstavec [2] výše).
[12] Za těchto okolností má stěžovatel za to, že odložení jeho žádosti bylo předčasné. Městský
soud se přitom „odmítl zabývat“ otázkou, zda a jaká kombinace údajů může vést ke ztotožnění
poškozených či k ohrožení vyšetřování. Spokojil se jen s konstatováním, že obstojí obecné závěry
žalovaného, že dané informace nemohou být poskytnuty. Tyto závěry žalovaného jsou
nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neuvádí konkrétní důvod nebo příklad takového ztotožnění.
V návaznosti na to proto stěžovatel nemůže reagovat upřesněním své žádosti.
[13] Stěžovatel městskému soudu též vytýká, že „ignoroval“ jeho tvrzení, že pokud by dříve znal
okolnosti, o kterých se žalovaný zmínil až v řízení o žalobě, netrval by na poskytnutí informací
o čase a přesné adrese spáchání trestného činu.
[14] Závěrem stěžovatel poukazuje na „faktor plynutí času“. Dle jeho úvah nejpozději
k 16. 6. 2019 by došlo k promlčení u všech trestných činů za období, za které stěžovatel
informace požadoval a u nichž horní hranice trestní sazby činí méně než tři roky. S postupujícím
plynutím času převládá právo veřejnosti na informace nad zájmem na nerušeném průběhu
vyšetřování, neboť trestné činy, jichž se žádost o informace týká, by již měly být prověřeny.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že je jeho povinností, aby
v informacích vyhledal ty, které nemohou být ze zákonných důvodů zveřejněny, a oddělil
je od těch, které zveřejněny (a tedy i poskytnuty) být mohou. Vzhledem k rozmanitosti informací
toto rozlišení nelze provést strojově, ale je třeba, aby jej provedly policejní orgány,
které se evidovanými trestnými činy zabývaly.
[16] Upozorňuje též na to, že sám nebrání veřejnosti v přístupu ke statistickým údajům o stavu
kriminality a dané údaje zveřejňuje nebo poskytuje ke zveřejnění (zde odkazuje na webovou
stránku www.mapakriminality.cz). Informace požadované stěžovatelem však nemají charakter
agregovaných statistických údajů, ale jde o údaje určené individuálně. Proto by zpřístupnění
těchto údajů mohlo vést k identifikaci osob zúčastněných na trestním řízení nebo k ohrožení
a případně i zmaření účelu trestního řízení.
[17] Za nepravdivá označuje žalovaný tvrzení stěžovatele, že ten se až v průběhu řízení před
městským soudem dozvěděl, jaké informace má žalovaný k dispozici. Dále rozporuje tvrzení
stěžovatele, že neuvedl konkrétní příklady, jaká kombinace údajů by mohla vést k identifikaci
poškozených či k ohrožení vyšetřování. V této souvislosti odkazuje na konkrétní listiny
ve správním spise. S ohledem na rozdílný stav a vývoj trestního řízení v jednotlivých věcech však
žalovaný považuje za vyloučené, aby definoval všechny myslitelné kombinace údajů,
jejichž zveřejnění by mohlo mít nežádoucí důsledky. Právě proto nelze provést selekci údajů
strojově.
[18] Závěrem žalovaný uvádí, že ani „faktor plynutí času“, namítaný stěžovatelem, ho nezbavuje
povinnosti postupovat při poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm
zúčastněných v souladu s ustanovením §8a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), případně se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy
a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech
mládeže).
[19] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou, k níž připojil příspěvek M. Š. a J. J.
„Zveřejnění dat o kriminalitě na úrovni ulic – návrh na řešení pro města v Česku“, přednesený
na VI. ročníku Kriminologických dnů 2018. V něm autoři podle stěžovatele vysvětlují veřejný
zájem na poskytnutí informací o kriminalitě a nabízejí způsob anonymizace chránící oběti trestné
činnosti. Stěžovatel kromě toho v replice zopakoval, že žalovaný až v průběhu soudního řízení
konkretizoval, jaké údaje nelze získat z jeho informačního systému. Podle něj se žalovaný
intenzivně zabýval jen tím, jak žádosti nevyhovět, místo toho aby hledal cestu, jak jí vyhovět
alespoň zčásti.
[20] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.).
Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první
s. ř. s.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Ze systematického hlediska je nejprve vhodné zabývat se kasačním důvodem podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu.
Stěžovatel sice své kasační důvody podřazuje pouze pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nicméně
pokud tvrdí, že se městský soud nevypořádal s některými jeho žalobními námitkami či tvrzeními,
de facto tím tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Ze zásady iura novit curia přitom vyplývá, že podřazení kasačních důvodů pod konkrétní písmena
§103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci kasačním soudem a nezakládá
proto nedostatek návrhu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[23] Stěžovatel konkrétně namítá, že se městský soud nevypořádal (a) s otázkou,
zda a jaká kombinace údajů může vést ke ztotožnění poškozených či k ohrožení vyšetřování;
a (b) s tvrzením, že stěžovatel netrvá na poskytnutí informací o čase a přesné adrese spáchání
trestného činu.
[24] Co se týče otázky sub (a), sám stěžovatel cituje z napadeného rozsudku pasáž, ve které
městský soud k otázce možného ztotožnění poškozených či k ohrožení vyšetřování uvedl,
že „[d]le názoru soudu tak bohatě postačí dílčí obecné závěry povinného subjektu obsažené ve správním spise,
že některé požadované informace o některých trestných činech samy o sobě, nebo ve spojení s dalšími požadovanými
informacemi nemohou být z různých důvodů poskytnuty“. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že z textu žaloby ověřil, že stěžovatel v žalobě nepožadoval, aby městský soud řešil otázku „zda
a jaká kombinace údajů“ může vést ke ztotožnění poškozených či k ohrožení vyšetřování.
Proto tuto otázku neřešil v napadeném rozsudku ani městský soud. S žalobním tvrzením,
jímž stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry žalovaného (odstavec 17 žaloby), se však soud
v napadeném rozsudku vypořádal.
[25] Co se týče tvrzení sub (b), stěžovatel v dané části kasační stížnosti připouští, že městský
soud pojednal o tom, že určité údaje (o čase a adrese spáchání trestného činu) lze zjistit
z trestních spisů, byť za cenu mimořádně rozsáhlého vyhledání informací. Podle názoru
stěžovatele však měl městský soud také výslovně reagovat na tvrzení stěžovatele, že by za těchto
okolností na poskytnutí těchto údajů netrval. Nejvyšší správní soud z textu žaloby ověřil,
že v jejím odstavci 16 stěžovatel uvedl, že žalovaný jako povinný subjekt mohl žádosti vyhovět
částečně a poukázal na znění své žádosti o informace, kde vyslovil pochopení, pokud žalovaný
„zdůvodněně“ vyloučí z poskytnutí určité informace kvůli ochraně poškozených či probíhajícímu
vyšetřování.
[26] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že městský soud zcela pochopitelně reagoval
především na hlavní jádro žalobní argumentace, které spočívalo v tom, že žalovaný mohl všechny
(nebo téměř všechny) informace strojově získat a stěžovateli poskytnout, aniž by mu vznikly
vyčíslené náklady. Právě do tohoto kontextu patří i zmínka stěžovatele, že by eventuálně
na kompletním poskytnutí informací netrval; navazuje totiž na tvrzení, že všechny žádané údaje
(s výjimkou jednoho, respektive v pozdějších podáních žalobce připouští, že s výjimkou dvou
údajů) lze relativně snadno strojově získat (odstavec 15 žaloby). V odstavci 33 napadeného
rozsudku městský soud tuto argumentaci (o relativní snadnosti poskytnutí informací)
shledal nedůvodnou a podrobně ji vypořádal. Pokud výslovně nereagoval na zmínku stěžovatele,
že na poskytnutí jednoho údaje (případně dvou údajů) by netrval, nezakládá to vadu
nepřezkoumatelnosti, neboť – jak bylo uvedeno – na podstatnou otázku městský soud řádně
odpověděl.
[27] Zdejší soud ani v jiných ohledech napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným,
tato námitka tedy není důvodná.
[28] Co se týče kasační argumentace týkající se vlastního právního posouzení věci, Nejvyšší
správní soud předesílá, že obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností
stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[29] Stěžovatel svým prvním kasačním důvodem obecně brojí proti kalkulaci nákladů ze strany
žalovaného, kterou městský soud aproboval. Stěžovatel doslova hovoří o „formálním přepočítání
kalkulace“ ze strany městského soudu. Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že z textu
žaloby ověřil, že stěžovatel proti konkrétním krokům výpočtu nákladů ze strany žalovaného
nebrojil. Omezil se na obecné tvrzení, že je požadavek na úhradu částky „účelový s cílem zabránit
žadateli v přístupu k informacím“. Ani v kasační stížnosti nepředkládá žádné konkrétní argumenty
proti kalkulaci nákladů a v zásadě jen opakuje své žalobní tvrzení o účelovosti určení nákladů
a obecně z toho dovozuje omezení svého práva na informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny. Ani svoji
ústavněprávní argumentaci stěžovatel nijak nerozvinul.
[30] Městský soud na tvrzení o účelovosti jednání žalovaného reagoval v odstavci
50 napadeného rozsudku. Uvedl mimo jiné, že „ [v] postupu žalovaného nelze spatřovat účelové jednání,
jímž by bylo bráněno veřejnosti v přístupu k informacím, jelikož sám žalovaný toto své poslání vůči veřejnosti
naplňuje, když zveřejňuje statistické údaje o stavu a vývoji kriminality na území České republiky.
Děje se tak (…) prostřednictvím tzv. Mapy kriminality (dostupné na: http://mapakriminality.cz/).“
K tomuto argumentu však stěžovatel v kasační stížnosti nic neuvedl.
[31] Nejvyšší správní soud tedy může na takto obecnou kasační námitku dát pouze obecnou
odpověď. Kromě poukazu na samotnou výši vyčíslených nákladů stěžovatel nepředložil žádné
další tvrzení na podporu své teze o účelovosti či neústavnosti postupu žalovaného. Je evidentní,
že náhrada nákladů převyšující 25 milionů Kč je objektivně vysoká. Žalovaný však tuto částku
podložil racionální kalkulací, kterou přezkoumal a s uvedením konkrétních důvodů i aproboval
městský soud. Nejvyšší správní soud tomuto postupu nemá co vytknout. Lze k tomu jen
pro úplnost dodat, že stejně jako je vysoká částka vyčíslených nákladů, je značně objemný
i rozsah údajů, které stěžovatel vyžadoval po žalovaném jako povinném subjektu.
[32] Ve druhé kasační námitce stěžovatel uvádí, že „ze spisu“ plyne možnost, jak mohl žalovaný
stěžovateli „relativně snadno“ vyhovět. Poté opakuje žalobní argumentaci, v níž poukázal na interní
informaci (viz odstavec [8] výše).
[33] Na tuto žalobní argumentaci městský soud reagoval v odstavci 47 napadeného rozsudku,
kde uvedl, že žalobce necitoval z interní informace v celém rozsahu. K tomu soud citoval jinou
pasáž této informace, v níž žalovaný vysvětloval, proč požadované údaje nelze pokládat za údaje
statistického charakteru a bude tedy nutné je ad hoc hodnotit z hlediska ohrožení práv třetích
osob. Dále městský soud uvedl, že nelze pominout skutečnost, že žalovaný jako povinný subjekt
má co do volby vyřízení žádosti určitou volnost danou zákonnými mantinely, jak s žádostí naloží.
Stěžovatel na tuto argumentaci v kasační stížnosti nereaguje. Nejvyšší správní soud
ji přitom považuje za srozumitelnou a věcně správnou. Ani tato kasační námitka tak není
důvodná.
[34] Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že neuvedl konkrétněji, zda a jaká kombinace
údajů může vést ke ztotožnění poškozených či k ohrožení vyšetřování. Totéž stěžovatel v žalobě
vytýkal i žalovanému.
[35] Podle §8a odst. 1 trestního řádu při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné
v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily
o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily
zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede
trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující
zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení při poskytování informací podle odstavce 1 orgány činné v trestním řízení zvlášť
dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let.
[36] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z výše citovaných zákonných ustanovení
pro poskytování informací o trestním řízení je patrné, že žalovaný je omezen
v poskytování informací s ohledem na tam uvedené principy (presumpce neviny) a zájmy
(ochrana soukromí – zjištění totožnosti určitých osob a zvláštní ochrana mladistvých
a nezletilých). Pokud se tedy aplikují tato omezení na stěžovatelem požadovaný objem informací,
je bez dalšího zjišťování patrné, že sdělením tohoto rozsahu informací uvedené principy a zájmy
mohou být dotčeny. Lze též přisvědčit městskému soudu, že postačovalo, pokud žalovaný
ve svém rozhodnutí na tyto podmínky poskytnutí informací poukázal.
[37] Konkrétně je pak zřejmé, že uvedení času a místa spáchání trestného činu
a ve spojení s dalšími individualizujícími okolnostmi (např. zda byl trestný čin spáchán
se zbraní) může vést – zejména v menších obcích či v místech s jinak velmi nízkou hladinou
kriminality – k identifikaci konkrétních osob zúčastněných na řízení. Některé z nich navíc mohou
být mladší osmnácti let. K tomu již není nutné uvádět kazuistické příklady (jak požaduje
stěžovatel) či konkrétní „kombinace údajů“, které by ještě zřetelněji uvedený problém osvětlily.
[38] Nejvyšší správní soud podotýká, že podpůrně lze poukázat i na judikaturu Soudního
dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle níž je aplikováno objektivní pojetí osobního
údaje, jako údaje, z něhož je fyzická osoba určitelná (viz například rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ze dne 20. 12. 2017, Peter Nowak v. Data Protection Commissioner, věc C-434/16,
odst. 34; k zajištění vysoké ochrany osobních údajů viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie
ze dne 13. 5. 2014, Google Spain, věc C-131/12, odst. 66, a další judikatura v něm uvedená).
Nejvyšší správní soud považuje za možné, ba velmi pravděpodobné, že z kombinace
požadovaných údajů by byly některé osoby v případě některých konkrétních trestných činů
určitelné a žalovaný by tak předával stěžovateli osobní údaje bez souhlasu subjektů údajů. Potom
však platí, že „[p]ovinný subjekt musí odstranit jakýkoli údaj, jenž by mohl zjevně vést k identifikaci dotčené
osoby. Jinak řečeno, musí zajistit anonymitu dotčených osob“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 As 359/2017 – 51). Žalovaný řádně vyčíslil náklady na postup, v němž
by tyto údaje prověřil a ze zpřístupnění by je případ od případu vyloučil. Jak je uvedeno výše,
tento výpočet aproboval městský soud a stěžovatel k samotnému výpočtu nic nenamítá. I tato
kasační námitka je tedy nedůvodná.
[39] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje ani názoru stěžovatele, jenž naznačuje, že bylo
chybou žalovaného (a následně i městského soudu, pokud s jeho postupem souhlasil),
jestliže se nesnažil rozsah požadovaných položek údajů sám aktivně omezovat a „vybrat“
tak, aby v souladu se zákonnými omezeními informace mohly být poskytnuty. Činnost povinného
subjektu je vymezena rozsahem žádosti o poskytnutí informací a ten je obsahem žádosti v zásadě
vázán (§4 a §4a informačního zákona). Není jeho úlohou, aby za žadatele domýšlel,
jaké informace – jiné, než výslovně požadované v žádosti, avšak v určité míře podobné těm
požadovaným – lze poskytnout tak, aby určitý záměr žadatele byl splněn. Ostatně, žadatel svoji
žádost nemusí nijak odůvodnit a záměr žadatele povinnému subjektu nemusí být znám.
Stěžovatel v žádosti o poskytnutí informací ze dne 16. 6. 2016 žádný záměr nebo účel,
k jehož naplnění mají poskytnutá data sloužit, neformuloval. Ani tato kasační námitka tedy není
důvodná.
[40] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 As 76/2014 – 23,
„[j]e však třeba si uvědomit, že v daném případě nebyla ve skutečnosti požadována úhrada 'za anonymizaci'
daných rozhodnutí, jak tuto úhradu nepřesně označil žalovaný, ale (…) spíše úhrada za vyhledání ve všech
požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle §7, §8a, §9, §10 a §11 zákona
o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy,
soukromí fyzické osoby a osobní údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími
jejich ochranu – viz §8a cit. zákona). Je zřejmé, že přítomnost takových údajů nelze v žádném ze soudních
rozhodnutí předem vyloučit, je tedy v každém případě třeba tato rozhodnutí důkladně projít (pročíst)
a identifikovat tyto případné údaje, které poskytnuty být nemohou a které tedy mají být v poskytnutých kopiích
anonymizovány, resp. znečitelněny. Tuto činnost, která muže být v případech delších soudních rozhodnutí čítajících
desítky stran značně časově náročná, tedy musí pracovníci povinného subjektu vykonat v každém případě, i tehdy,
pokud nakonec po této kontrole požadovaných soudních rozhodnutí vyjde najevo, že žádné takové údaje, které
by měly být znečitelněny, neobsahují. Úhrada na tuto kontrolu, požadovaná v případě zvlášť rozsáhlých soudních
rozhodnutí, tedy musí být, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě u nadřízeného orgánu,
nejprve zaplacena, aby z provedení této kontroly teprve vyplynulo, zda, případně v jakém rozsahu je nutné
poskytnutí informací obsažených v požadovaných soudních rozhodnutí odepřít a vydat o tom rozhodnutí
o částečném odmítnutí žádosti. Proti tomuto rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti je, jak již bylo řečeno,
přípustné odvolání, ale ani v případě jeho plného úspěchu by nebylo možné říci, že by úhrada nákladů spojených
s uvedenou kontrolou poskytovaných soudních rozhodnutí byla zbytečná či neoprávněná.“
[41] Citované závěry lze analogicky aplikovat i na nyní projednávanou věc, jakkoli
se v judikovaném případě jednalo o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
a předmětem žádosti o informace bylo poskytnutí tří rozhodnutí Okresního soudu v Liberci
v trestní věci a jednoho rozhodnutí odvolacího soudu. Výše citovaná pasáž odpovídá na námitku
stěžovatele, že odložení jeho žádosti o informace bylo předčasné. Je evidentní, že žalovaný
by musel v obrovském množství údajů, které stěžovatel požadoval, nejprve vyhledat
ty, které ze zákona poskytnout nemůže, a teprve poté by mohl informace v určité podobě předat
stěžovateli. Je nerozhodné, zda by po této fázi následovalo zpřístupnění všech požadovaných
informací, nebo toliko jejich části, popsaná vyhledávácí fáze by musela proběhnout tak jako
tak a byla by spojena s nepřiměřenou zátěží pro žalovaného. Ten proto postupoval racionálně,
jestliže vypočetl, jaké náklady by mu tato vyhledávací činnost přinesla, a předepsal jejich úhradu
stěžovateli. Pokud by postupoval tak, že by nejprve všechny požadované informace vyhledal,
následně vytřídil tak, aby jejich poskytnutím neohrozil zákonem chráněné zájmy,
a teprve poté rozhodoval, jaké náklady mu tím vlastně vznikly, byl by tím logicky smysl
§17 odst. 1 informačního zákona popřen. Stěžovatel by následně takto vzniklé náklady nebyl
povinen hradit a žalovaný by neměl rozsáhlou vyhledávací činnost nijak kompenzovanou.
V případě mimořádně rozsáhlého vyhledání informací proto musí být úhrada na kontrolu
údajů zaplacena předem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020,
č. j. 6 As 63/2020 – 18).
[42] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelova námitka ohledně
„faktoru plynutí času“ (tedy že by některé trestné činy, jichž se požadované informace týkají, měly
být nejpozději k 16. 6. 2019 již promlčeny; viz odstavec [14] výše) nemá – ani v hrubých
obrysech – předobraz v žalobě. Jedná se tedy o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Nad rámec nutného pak Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že správní soud přezkoumává
správní rozhodnutí zásadně dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný jako povinný subjekt rozhodl dne 6. 12. 2016.
Následné plynutí času tak již nemůže mít vliv na posouzení věci.
[43] K článku o zveřejňování údajů o kriminalitě, ze kterého stěžovatel citoval v replice
(viz odstavec [19] výše), zdejší soud uvádí, že nikterak nezpochybňuje existenci veřejného zájmu
na poskytování informací o trestné činnosti ze strany žalovaného a dalších subjektů. Jak již však
bylo řečeno, žalovaný určité informace o kriminalitě v souladu se zákonem pravidelně zveřejňuje.
Jistě existuje mnoho dalších cest či variant, v jakých se dají údaje o spáchaných trestných činech
poskytovat veřejnosti, která je pak může dále využívat, avšak musí se tak dít v souladu s právními
předpisy, které akcentují rovněž zájem na řádném prošetření trestné činnosti a zájem na ochraně
údajů o osobách zúčastněných na trestním řízení. Žalobce opomíjí, že žalovaný mu neodmítl
poskytnout požadované informace, pouze mu osvětlil, že před jejich poskytnutím je musí
odpovědné osoby vyhledat, utřídit a prověřit, což by pro žalovaného znamenalo nadměrnou
časovou zátěž, která se vymyká jeho běžné agendě, respektive není součástí jeho obvyklé agendy
související s poskytováním informací veřejnosti. Proto bylo namístě, aby žalovaný požadoval
za splnění tohoto úkolu úhradu nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáním
informací. V tomto směru soud uzavírá, že na věc je rovněž nutné nahlížet optikou toho,
že primárním úkolem Policie ČR je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek,
předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního
pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie
nebo mezinárodními smlouvami (srovnej §2, věta druhá zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky).
[44] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu
se zákonem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[45] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti.
Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. září 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu