ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.54.2012:23
sp. zn. 3 As 54/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: Dr. K. H. G.,
zastoupen JUDr. Pavlem Trnkou, LL.M., advokátem se sídlem B. Smetany 2, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o přezkoumání
rozhodnutí odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného ze dne 21. 4. 2010,
č.j. DSH/5428/10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. 2. 2012, č. j. 57 A 43/2010 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2008, čj. 45101/2007-273, vyhověl Městský úřad Nepomuk
žádosti žalobce (dále „stěžovatel“) o udělení řidičského oprávnění skupiny „B“, a to po zjištění,
že stěžovatel splnil zákonem požadované podmínky, včetně dalších podmínek dle §91 zákona
č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále
„zákon o silničním provozu“). Součástí podkladů tohoto rozhodnutí bylo také potvrzení
Integrované střední školy Cheb ze dne 23. 10. 2007, podepsané ředitelem této školy Ing. J. K.,
že stěžovatel „na této škole studuje od 1. 1. 2007 obor vzdělávání 23-68-E/001 Technické služby
v autoservisu.“ Podle výpisu z karty řidiče, vydaném Zemským úřadem Rossenheim dne
30. 10. 2007, byl v té době stěžovateli jeho německý řidičský průkaz odebrán.
Přípisem ze dne 4. 1. 2010, čj. DSH/68/10, postoupil odbor dopravy a silničního
hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje Městskému úřadu Nepomuk přípis odboru
kontroly Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 18. 12. 2009, čj. 523/KN/09 s připojeným
seznamem osob, sestaveným Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby
kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, čj. OFK-303/TČ-2008/25-SP. K tomuto
seznamu přípis odboru kontroly Karlovarského kraje uvádí, že z veřejnoprávní kontroly vyplývá,
že osoby na uvedeném seznamu policie nebyly studenty denního studia obor vzdělávání 23-68-
E/501 technické služby v autoservisu Integrované střední školy Cheb.
Přípisem ze dne 11. 1. 2010 oznámil Městský úřad Nepomuk stěžovateli zahájení řízení
v souladu s §46 zákona č. 500/2004 Sb. (dále „správní řád“) ve věci obnovy řízení o udělení
řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu č. ED 402984. Na toto oznámení reagoval
stěžovatel vyjádřením ze dne 15. 2. 2010, ve kterém nenamítl nepravdivost zjištění policie
(že nestudoval na Integrované střední škole Cheb) nýbrž, kromě jiného, nedostatečné dokazování
této skutečnosti a absenci veřejného zájmu na obnově řízení.
Městský úřad Nepomuk rozhodnutím ze dne 2. 3. 2010, čj. DOP/56/2010-Han, nařídil
obnovu řízení, stěžovatel se odvolal a Krajský úřad Plzeňského kraje odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí Městského úřadu Nepomuk potvrdil rozhodnutím ze dne 21. 4. 2010, čj. DSH/5428/
10, teré napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále „krajský soud“).
Rozsudek Krajského soudu v Plzni
Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 57 A
43/2010 - 78, vycházel z následujících závěrů. Stěžovateli, státnímu občanu Spolkové republiky
Německo, bylo na základě žádosti uděleno příslušné řidičské oprávnění. Prvoinstanční správní
orgán postupoval při rozhodování o udělení řidičského oprávnění podle §82 odst. 1 a §92
odst. 3 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to ve znění platném
od 1. 7. 2006 (novela zákonem č. 411/2006 Sb.) uvádějící zákon v soulad s mezinárodními
smlouvami a směrnicí Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech (dále „Směrnice o řidičských
průkazech“).
V době rozhodování vycházel správní orgán z toho, že stěžovatel splňoval zákonné
podmínky pro udělení řidičského oprávnění dle §2 písm. hh) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, který od 1. 7. 2006 zněl: „…nebo jde-li o osobu, která nemá trvalý pobyt na území České
republiky nebo přechodný pobyt na území České republiky, který trvá alespoň 185 dnů, pokud osoba neprokáže,
že se na území České republiky připravuje na výkon povolání po dobu nejméně 6 měsíců“ samozřejmě pokud
žadatel o řidičské oprávnění složil zkoušku z odborné způsobilosti podle zvláštního právního
předpisu. Žalobce předložil prvoinstančnímu správnímu orgánu k prokázání přechodného
pobytu na území České republiky [podmínky stanovené v §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2
písm. hh) zákona o provozu na pozemních komunikacích] potvrzení o studiu vydané
Integrovanou střední školou Cheb, která tím úředně potvrdila, že žalobce od 1. 1. 2007 na této
škole studuje.
Prvoinstanční správní orgán rozhodoval o obnově řízení podle §100 odst. 3 správního
řádu. Vycházel při tom ze zjištění, že je zde dán důvod uvedený v §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu, neboť se provedený důkaz (listinou – potvrzením Integrované střední školy
Cheb o studiu stěžovatele) ukázal nepravdivý.
Soud k prvému žalobnímu bodu uzavřel, že stěžovatelovo tvrzení, že správní orgán
při zahájení řízení vyšel jen z podezření žalovaného podloženého pouhým konstatováním Police,
není pravdivé. Nesprávnost potvrzení o studiu nebylo nutné řešit v rámci předběžné otázky.
Žalobce byl se zahájením řízení o obnově řízení řádně seznámen, byl poučen o právech v tomto
řízení, včetně možnosti prokázat vlastní tvrzení, tedy i to, že na dané škole studoval, a splnil
tak jednu z podmínek pro udělení řidičského oprávnění v České republice. Žalobce žádné důkazy
k prokázání tohoto tvrzení nepředložil. Prvoinstanční správní orgán dostatečnými důkazy
prokázal stran potvrzení o studiu jeho nepravdivost. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval všemi
námitkami žalobce, včetně námitky vůči zjištění Policie. Ve správním řízení o obnově řízení
postupoval správní orgán tak, aby byl ve smyslu §3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný se v rámci odvolacího řízení se závěry prvoinstančního
správního orgánu důvodně ztotožnil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se řádně vypořádal
se všemi námitkami vznesenými žalobcem v odvolání.
Stěžovatel dále namítal, že správní orgány obou stupňů neuvedly, v čem spatřují veřejný
zájem na obnově daného řízení. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Prvoinstanční
správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „(…) správní orgán při zahájení řízení
postupoval v souladu s veřejným zájmem s tím cílem, aby na základě zjištěného stavu (…) byla otázka udělení
či neudělení řidičského oprávnění uvedena do souladu s příslušnou právní úpravou. V tomto případě správní orgán
vyhodnotil podmínky pro udělení řidičského oprávnění dle zákona. Vyhodnotil údaje, které žadatel podal
na počátku řízení a jež se nezakládají na pravdě, přičemž v rámci své pravomoci využil zákonné možnosti
pro zahájení obnovy řízení v souladu s §100 správního řádu. (…)“. Z uvedeného je zřejmé, že správní
orgány obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí stručně vyjádřily, v čem spatřují veřejný
zájem na obnově daného řízení, kterým bylo uvedení stavu do souladu se zákonem o provozu
na pozemních komunikacích.
Žalobce namítal porušení základní zásady správního řízení zakotvené v §2 odst. 4
správního řádu, podle které správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným
zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Krajský soud nedal
stěžovateli zapravdu ani v této námitce. Součástí správního spisu je seznam vypracovaný Policií
(Vyhodnocení správních spisů zajištěných na MÚ Nepomuk – bydliště občanů SRN),
kde je uvedeno několik desítek jmen státních občanů SRN, jimž bylo vydáno potvrzení o studiu
na Integrované střední škole Cheb. Krajský soud připomněl, že je mu u úřední činnosti známo,
že je veden větší počet řízení shodného předmětu jako v této právní věci. U nich pak správní
orgány obou stupňů rozhodovaly shodně, jako v právě posuzované věci. Při rozhodování
o těchto skutkově podobných případech tak žádné nedůvodné rozdíly nevznikaly.
Důvodem obnovy řízení v posuzované věci bylo zjištění, že se v původním řízení
provedený důkaz (potvrzením o studiu) ukázal nepravdivý, nikoliv to, že by vyšly najevo nové
dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení. Prvoinstanční
správní orgán neměl v době vydání řidičského oprávnění důvod pochybovat o správnosti obsahu
listiny (potvrzení Integrované střední školy, které považoval za veřejnou listinu), a to až do doby,
než získal důkaz o nepravdivosti potvrzení o studiu. Nebylo jeho povinností zjišťovat
v původním řízení, zda jsou dány právě tyto podmínky pro udělení řidičského oprávnění.
Ve světle řečeného tak neobstojí žalobcovo tvrzení, že prvoinstanční správní orgán nemůže
nyní uplatňovat vlastní pochybení jako důvod nového řízení ve věci. V původním řízení se totiž
nejednalo o pochybení správního orgánu následně napravované v rámci obnovy řízení,
ale o provedení důkazu předloženého žalobcem, který se následným šetřením ukázal
nepravdivým.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností pro důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) a dále
pro důvod dle písm. e) citovaného ustanovení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
spatřuje stěžovatel v několika chybných právních úvahách krajského soudu, druhý kasační důvod
charakterizuje jako nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nedostatku důvodů.
Stěžovatel poukazuje na to, že správní orgán 1. stupně i žalovaný svá rozhodnutí opíraly
o pouhá podezření obsažená v konstatování policie o tom, že stěžovatel na Integrované střední
škole v Chebu nestudoval a tudíž nebyla splněna jedna z podmínek pro udělení řidičského
oprávnění cizinci. „Neobstaraly si další podklady pro svá rozhodnutí, ale pouze na základě zjištění policie
a Krajského úřadu Karlovarského kraje rozhodly o obnově řízení:“
Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že jak správní orgán 1. stupně tak žalovaný
vyjádřily (byť stručně) v čem spatřují veřejný zájem na obnově řízení. Podle jeho názoru se jedná
o specifikaci veřejného zájmu provedené odůvodněním „vágním, obecným a nesplňujícím ani minimální
kriteria pro řádné zdůvodnění rozhodnutí, jak vyžaduje §68 odst. 3 správního řádu“.
Stěžovatel zpochybňuje konstatování krajského soudu, že je vedeno víc řízení shodného
předmětu, ve kterých správní orgány rozhodovaly shodně jako v posuzované věci. Ze skutečnosti
zjištění určitého počtu takových případů cizinců ještě nevyplývá, že „u všech bylo zahájeno řízení
o obnově řízení“. Tuto otázku však krajský soud nezkoumal.
Stěžovatel konečně připomíná, že skutečnosti, jimiž žalovaný zdůvodňuje existenci
podmínky pro obnovu řízení (správnost potvrzení o studiu stěžovatele a dalších cizinců
na Integrované střední škole v Chebu), začala policie prověřovat již v roce 2008, správní orgán
1. stupně si této skutečnosti musel být vědom a měl z toho vyvodit patřičný závěr. „Pakliže
tak neučinil, poté nelze z důvodu původního laxního přístupu správního orgánu (který nevykonával státní správu
v materiálních mezích zákona, nýbrž pouze ve formálních mezích zákona) nařizovat obnovu řízení“.
Jestliže krajský soud shora uvedené skutečnosti nevyložil jako chybný postup správních
orgánů, představuje takový závěr nesprávné posouzení právní otázky – ohledně přípustnosti
obnovy řízení, dodržení zásady §2 odst. 4 správního řádu, vyjádření veřejného zájmu na obnově
řízení nebo povinnosti správního orgánu opatřit si pro rozhodnutí o obnově řízení z moci úřední
potřebné důkazy.
Na základě uvedené argumentace stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně zrušil také rozhodnutí Městského úřadu
Nepomuk, odbor dopravy, čj. DOP/56/2010-Han, ze dne 2. 3. 2010 a rozhodnutí Krajského
úřadu Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, čj. DSH/5428/10, ze dne
21. 04. 2010.
Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích §109 odst. 3) a 4) s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Na samém počátku ovšem konstatuje,
že stěžovatel sice uplatnil také kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tento důvod ovšem
v dané věci naplněn být vůbec nemůže, neboť se týká explicitně pouze nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení. Jistě nelze vyloučit, že stěžovatel měl ve skutečnosti
na mysli jiný důvod. Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává názor, že důvody kasační
stížnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení. Přirozeně
při splnění podmínky, že se jedná o důvody svým obsahem podřaditelné některému z ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. – srovnej např. rozsudky ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47,
nebo ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50. V nyní posuzované věci stěžovatel argumentuje
tím, že napadený rozsudek krajského soudu není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
To odpovídá kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Byť tedy takové explicitní
vymezení kasační stížnost neobsahuje, bude Nejvyšším správním soudem posouzena rovněž
existence kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o zásadní otázku přípustnosti kasační stížnosti v nyní posuzované věci,
souhlasí Nejvyšší správní soud s názorem, že kasační stížnost v těchto případech přípustná je –
srovnej usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/2006-46, jehož právní věta
zní: „Žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, je přípustná,
jde-li o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.“ Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze pro stručnost
citovat také „K této problematice se ostatně shodně vyjádřila i dřívější judikatura (srv. např. Výběr soudních
rozhodnutí ve věcech správních, rozhodnutí č. 114/1996); na jejích závěrech lze setrvat“. A dále „je-li povolena
nebo nařízena obnova řízení ohledně opravňujícího rozhodnutí (např. souhlas, schválení, povolení, koncese),
dochází tu k zásahu do práva oprávněného subjektu, spočívajícímu v tom, že oprávněný od právní moci povolení
nebo nařízení obnovy nemůže takové právo vykonávat, jeho činnost se stává protiprávní. Proto v takových
případech při podání žaloby bude podmínka „zásahu do práva“ ve smyslu §65 splněna a žalobní legitimace
tu bude dána“.
Stěžovatel dovozuje nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve čtyřech
případech. Prvý z nich představuje námitka chybějících podmínek pro rozhodnutí o obnově
řízení jen na základě podezření policie, že stěžovatel na Integrované střední škole v Chebu
nestudoval. Tato námitka však neobstojí. Sama o sobě není pravdivá, neboť zjištění policie
v uvedeném smyslu představovalo pouhý podklad (případně podnět) pro závěr správních orgánů,
podložený rovněž výsledkem kontroly provedené odborem kontroly krajského úřadu
Karlovarského kraje (veřejnoprávní kontrola čj. 355/KN/09, u Integrované střední školy Cheb
za období 1. 1. 2007 do 31. 8. 2009). Dále je také třeba zvažovat význam zjištěného rozporu
užitého důkazu (listinou) se skutečností. Z materiálního hlediska se jedná o významnou
skutečnost, neboť splnění podmínky dle §82 odst. 1 písm. d) a §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu, ve znění v rozhodné době, je třeba považovat za jednu ze zásadních podmínek
pro získání řidičského oprávnění cizincem, kterou musel stěžovatel splnit. Pravdivost listiny
byla šetřením policie a kontrolním zjištěním žalovaného zpochybněna spolehlivě, tedy způsobem
vyhovujícím zásadě dle §3 správního řádu. Ostatně sám stěžovatel nenabídl nic,
čím by pravdivost listiny podpořil.
Lze se jistě zabývat otázkou, zda potvrzení o studiu žáka vůbec spadá do kompetence
ředitele školy a zda takové potvrzení splňuje náležitosti osvědčení nebo veřejné listiny dle §53
odst. 3 správního řádu, listiny nadané tzv. presumpcí správnosti, tedy vyvratitelné domněnky
pravdivosti toho, co je v takové listině uvedeno. Takové skutečnosti se tedy mohou stát
předmětem dokazování právě v případech existence důkazů zpochybňujících jejich pravdivost –
srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 15 A 66/2011 - 32.
V nyní posuzované věci je však situace z hlediska dokazování významně ovlivněna
tím, že stěžovatel zpochybnění pravdivosti údaje o svém studiu nečelil žádným důkazem nebo
jeho návrhem a místo toho namítal nedostatečnost sdělení policie jako podkladu způsobilého
potvrzení o jeho studiu vyvrátit. Jak je shora uvedeno, tato výhrada nebyla oprávněná, a tedy nic
nebránilo správnímu orgánu v závěru, že existence studia stěžovatele nebyla prokázána,
respektive jediný důkaz o tom byl vyvrácen, takže ani existenci zákonné podmínky ve smyslu §82
odst. 1 a §2 písm. hh) zákona o silničním provozu nebylo možné považovat za splněnou.
Nepravdivý důkaz listinou (v daném případě není důležité, zda se jednalo o listinu veřejnou nebo
obyčejný listinný důkaz, neboť žádný jiný důkaz stěžovatel nenavrhl a správní orgán měl navíc
k dispozici kontrolní zjištění odboru kontroly krajského úřadu Karlovarského kraje), představuje
nepravdivý důkaz ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) i. f. správního řádu, způsobilý přivodit jiné
řešení otázky nároku stěžovatele na řidičské oprávnění. Prvá z podmínek pro rozhodnutí
o obnově řízení z úřední povinnosti byla tedy splněna.
K tomuto závěru je třeba dodat, že povolení obnovy řízení není možné zaměnit
za rozhodnutí o jiném řešení základní otázky v následujícím řízení (srovnej také Vedral, Josef;
Správní řád, komentář; II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 859, 860). V následujícím
řízení by stěžovatel musel (tedy také mohl) znovu prokazovat splnění podmínek dle §82 odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu, tedy i podmínek ve smyslu ustanovení §2 písm. hh)
uvedeného zákona – viz také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2012, čj. 57 A
5/2011-55. Nové rozhodnutí by rovněž bylo přezkoumatelné v řízení o kasační stížnosti.
Další námitka stěžovatele směřuje k absenci druhé podmínky rozhodnutí o obnově řízení,
totiž existenci a vyjádření veřejného zájmu na obnově řízení v rozhodnutí správních orgánů.
Lze připustit, že správní orgány se problematikou veřejného zájmu na rozhodnutí
o obnově řízení zabývaly stručně a nikoli komplexně a jejich argumentace je rozptýlena
na různých místech rozhodnutí, nelze však tvrdit, že by se touto problematikou nezabývaly
vůbec. Nepochybně platí, že vyjádřily respekt k zákonné povinnosti (§2 odst. 4 správního řádu)
a tedy i veřejný zájem na předvídatelnosti rozhodovací činnosti správních orgánů, a to jejím
sjednocením ve skutkově a právně obdobných případech, stejně tak na souladu rozhodnutí
(zde o udělení řidičského oprávnění) se zákonnou úpravou a smyslem zákona v dané oblasti. Jistě
bylo možné zdůraznit třeba také veřejný zájem na překonání důsledků obchodování s řidičskými
průkazy, provázené nekalými praktikami, s negativními dopady na chování řidičů v silničním
provozu, jak to později bylo promítnuto do novely zákona o silničním provozu s účinností
od 1. 1. 2012, provedené zákonem č. 297/2011 Sb. Avšak i bez toho je veřejný zájem
na sjednocování rozhodnutí v uvedené problematice na základě jejich souladu se smyslem
zákonné úpravy vyjádřen dostatečně a srozumitelně a lze tedy uzavřít, že zákonná podmínka
veřejného zájmu na rozhodnutí o obnově řízení z úřední povinnosti byla rovněž splněna.
K významné otázce veřejného zájmu se vyjádřil Ústavní soud, jehož rozhodnutí
(srovnej třeba Pl. ÚS 24/04) nejsou s výše uvedeným závěrem v rozporu. Jistě lze souhlasit
s tím, že veřejný zájem „… je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný
či obecně prospěšný zájem. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce a nelze
jej v konkrétní věci a priori stanovit“. V souvislosti s tím nelze přehlédnout, že stěžovatel se dovolával
rovněž ochrany práva nabytého v dobré víře. Judikatura Nejvyššího správního soudu (srovnej
např. rozsudek ze dne 2. 7. 2010, č.j. 7 As 21/2010 - 232) dospěla k závěru, že z hlediska ochrany
právní jistoty a dobré víry „je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence
dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat
za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu“. Těmto
hlediskům rozhodnutí správních orgánů v nyní posuzované věci, aprobované i rozsudkem
krajského soudu, v zásadě vyhovuje i při existenci shora uvedených výhrad vůči stručnosti a jisté
nepřehlednosti jejich zdůvodnění. Jakkoli stručně a v dílčím rozsahu byl veřejný zájem přesto
rozhodnutími definován v konkrétní věci a nepochybně za neexistence dobré víry stěžovatele,
který sám předložil nepravdivé potvrzení o studiu a nemohl by se tak ani ochrany dobré víry
dovolávat.
Zřejmě v souvislosti se snahou o zpochybnění uvedených aspektů veřejného zájmu
stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že je vedeno víc řízení typově shodných s případem
stěžovatele. Činí tak ovšem neprávem, neboť i Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti
známá existence řízení o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajského soudu v Plzni
v typově shodných případech - viz třeba věc sp. zn. 3 As 69/2012, žalobce G. S., žalovaný
Krajský úřad Plzeňského kraje, nebo sp. zn. 4 As 40/2012, žalobce K. H. R. H., žalovaný Krajský
úřad Plzeňského kraje. Krajský soud v uvedených případech rozhodl z hlediska sledovaného
principu stejně, byť jednou žalobu zamítl a podruhé správní rozhodnutí zrušil, neboť právě tím
podtrhl naléhavost sjednocení rozhodovací činnosti správních orgánů v obdobných případech
nejen hmotněprávně, nýbrž také splněním obdobných procesních hledisek, v daném případě
právě zdůrazněním povinnosti kumulativního splnění podmínek pro nařízení obnovy řízení
z úřední povinnosti dle §100 odst. 1 a 3 správního řádu. Ani tato námitka neobstojí a ve
skutečnosti nemá pro podporu kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žádný smysl.
Ze shora uvedené argumentace vyplývá, že opodstatněné nemůže být ani tvrzení
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů - §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pro vyslovené závěry byl rozsah dokazování před správními orgány
dostatečný a z textu odůvodnění uvedeného rozsudku je patrné, že krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními námitkami stěžovatele a přijaté závěry srozumitelně v rozsudku formuloval.
Z uvedených skutečností vyplývá, že ani jedna z kasačních námitek žalobce není důvodná.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Procesně
neúspěšnému stěžovateli toto právo podle zásady úspěchu v řízení nepřísluší. Žalovanému nelze
toto právo přiznat, neboť mu žádné náklady přesahující náklady jeho úřední činnosti nevznikly
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou oprané prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu