ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.63.2014:28
sp. zn. 3 As 63/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně O2 Czech
Republic a.s., (dříve Telefónica Czech Republic, a.s.), se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 2/266,
proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše
7, za účasti Koordinačního střediska pro resortní zdravotnické informační systémy,
se sídlem Praha 4, Vídeňská 1958/9, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem,
se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, o přezkoumání rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 17. 10. 2012, č. j. ÚOHS-R246/2012/VZ-
19482/2012/310/IPs, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 3. 2014, č. j. 62 Af 109/2012 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou žalobou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení
rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012, č. j. ÚOHS-R246/2012/VZ-19482/2012/310/IPs
(dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zamítl
její rozklad a potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 13. 8. 2012,
č. j. ÚOHS-S71/2012/VZ-6285/2012/510/MOne. Tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh
žalobkyně o přezkoumání úkonů zadavatele (osoby zúčastněné na řízení) učiněných při zadávání
nadlimitní veřejné zakázky „Vytvoření a implementace základu jednotné technologické platformy
včetně identity managementu, platformy pro vytěžování dat a napojení na základní registry
veřejné správy“ v otevřeném řízení podle §27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne
20. 3. 2014, č. j. 62 Af 109/2012 - 95.
V tomto rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) krajský soud vypořádal námitky
uplatněné žalobkyní ve všech žalobních bodech. Opodstatněnými shledal ty, které dovozovaly
nedostatečné vypořádání námitek vztahujících se k požadavku zadávací dokumentace veřejné
zakázky (dále jen „zadávací dokumentace“) na prokázání vzdělání vybraných osob (zaměstnanců)
dodavatele (bod IV. 2. napadeného rozsudku) a dále k požadavku na prokázání referenčních
plnění dodavatele a na reference týkající se konkrétních osob na straně dodavatele (bod IV. 4.
napadeného rozsudku). V těchto částech krajský soud shledal, že je napadené rozhodnutí, pokud
jde o vypořádaní námitek žalobkyně k uvedeným technickým kvalifikačním požadavkům zadávací
dokumentace, nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodu, které tudíž nemohly
být ani řádně právně hodnoceny.
K požadavku zadávací dokumentace na prokázání vzdělání vybraných osob
(zaměstnanců) dodavatele dospěl krajský soud v bodě IV. 2. napadeného rozsudku k závěru,
že předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí, ani před ním správní orgán I. stupně,
se dostatečně konkrétně nevypořádali s tvrzením žalobkyně, že zadávací dokumentace je v této
části nejasná a nesrozumitelná. Výtky žalobkyně směřovaly k technickým kvalifikačním
požadavkům, jež se týkaly odborného vzdělání osob, které měly být odpovědné za poskytování
příslušných služeb. U nich osoba zúčastněná na řízení (dále jen „zadavatel“) podle zadávací
dokumentace vyžadovala ukončené vysokoškolské či středoškolské vzdělání technického směru,
což na základě žádosti žalobkyně v dodatečné informaci upřesnila tak, že vzděláním technického
směru se rozumí vzdělání, které není přírodovědného, humanitního, ekonomického ani jiného
podobného směru. Podle krajského soudu však námitka žalobkyně, která byla uplatněna
kvůli nejasnosti a nesrozumitelnosti tohoto požadavku zadávací dokumentace, nebyla
v napadeném rozhodnutí argumentačně vypořádána, přitom ani po upřesnění tohoto technického
kvalifikačního požadavku ze strany zadavatele veřejné zakázky nebylo lze usoudit
na to, zda takový kvalifikační požadavek budou splňovat příkladmo i absolventi ekonomických
či přírodovědných fakult. Zde krajský soud vytkl žalovanému, že jeho rozhodnutí vydané
v I. stupni k této otázce nezaujalo žádný postoj, nýbrž poukázalo na stanovisko zadavatele
a že obdobně k věci přistoupil i předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí.
Námitkami žalobkyně, které se vztahovaly k nedostatečnému vypořádání jejích výhrad
k požadavku zadávací dokumentace na prokázání referenčních plnění dodavatele a na reference
týkající se konkrétních osob na straně dodavatele se krajský soud, jak již shora uvedeno, zabýval
v bodě IV. 4. napadeného rozsudku. Zde krajský soud uzavřel, že v napadeném rozhodnutí,
ale ani v prvostupňovém rozhodnutí žalovaného, nebyla vypořádána argumentace žalobkyně
k přiměřenosti požadavků na kvalifikaci, jak byly formulovány zadavatelem v zadávací
dokumentaci v bodě 3.5. Podle krajského soudu se správní orgány obou stupňů ve svých
rozhodnutích konkrétně nevypořádaly s jednotlivě žalobkyní formulovanými výhradami
a argumenty. V nich žalobkyně jednak dovozovala možnost uzavření trhu s obdobnými
dodávkami služeb do zdravotnictví, pokud mají být reference týkající se plnění dodavatele
i konkrétních osob na straně dodavatele požadovány pouze z oblasti zdravotnictví,
dále argumentovala nepřiměřeností zvolených kvalifikačních požadavků vzhledem k tomu,
že předmětem plnění má být výlučně vytvoření funkční databáze (registru), nikoliv její provoz
a konečně namítala, že i kvalifikační požadavky uplatněné v zadávací dokumentaci ve vztahu
k jednotlivým osobám – zaměstnancům dodavatele jsou shodně vyžadovány z oblasti
zdravotnictví, a proto mají diskriminační charakter.
Podle krajského soudu se napadené rozhodnutí v argumentaci k uvedeným námitkám
omezilo toliko na obecný závěr, že přiměřenost v zadávací dokumentaci uplatněného požadavku
(na reference z oblasti zdravotnictví) je dána tím, že v oblasti zdravotnictví se nakládá s citlivými
daty, a tím, že je třeba, aby osoby realizující plnění měly potřebné zkušenosti a vzdělání,
aniž současně obsahovalo i konkrétní závěr k posouzení přiměřenosti takto nastavených
kvalifikačních požadavků vzhledem k povaze předmětu plnění (vytvoření funkční databáze)
a aniž také vzalo v úvahu, zda nastavení kvalifikačních požadavků nevykazuje skrytou formu
nepřípustné diskriminace, což by bylo v rozporu se zásadami plynoucími z §6 ZVZ.
Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil
předsedovi žalovaného k dalšímu řízení.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, v níž tvrdí kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) z. č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.), tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podstatou námitek stěžovatele
v kasační stížnosti je jeho nesouhlas se závěry, které přijal krajský soud v bodech IV. 2. a IV. 4.
napadeného rozsudku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí předsedy
stěžovatele. Stěžovatel k závěrům obsaženým v bodě IV. 2. napadeného rozsudku poukazuje
na obsah odůvodnění žalovaného v bodech 100. a 102., kde se tento věcně vypořádal
s námitkami žalobkyně týkajícími se požadavku v zadávací dokumentaci na „vzdělání technického
směru“ a nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který v napadeném rozsudku uvedl, že žalovaný
pouze převzal odpověď zadavatele obsaženou v žádosti o dodatečnou informaci žalobkyně
dle §49 ZVZ. Poukázal také na to, že předseda stěžovatele tuto argumentaci žalovaného rozvedl
tak, že „…je třeba se zabývat otázkou, kdy mohl dodavatel seznat, co zadavatel myslí pojmem ‚vzdělání
technického směru‘, neboť otázku toho, co zadavatel považuje, nebo spíše nepovažuje za vzdělání technického
směru, již rozebral jak Úřad v napadeném rozhodnutí, tak sám zadavatel…“, což je podle stěžovatele
dostatečně konkrétní a srozumitelný argument k výhradám žalobkyně v tomto bodě.
Také se závěry krajského soudu v bodě IV. 4. napadeného rozsudku stěžovatel polemizuje
a uvádí, že veškeré výtky uplatněné žalobkyní vypořádal konkrétní argumentací. V argumentaci
k otázce možného uzavření trhu „navždy“ poukazuje zejména na bod 45. napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že vypořádal i námitky k technickým kvalifikačním požadavkům
na reference z oblasti zdravotnictví, když vyložil rozdíl mezi dodavatelem a zaměstnancem,
který vytvořil, implementoval nebo provozoval informační systém v oblasti zdravotnictví
pro subjekty nakládající s veřejnými prostředky, které mají veřejnoprávní charakter a těmi,
kteří takový software vytvořili pro subjekt, který nenakládá s veřejnými prostředky a který nemá
veřejnoprávní charakter a dovodil jednoznačně přiměřenost požadavku uplatněného zadavatelem
v zadávací dokumentaci podle §56 odst. 5 písm. c) ZVZ [ve znění účinném od 1. 4. 2012;
před tímto datem byla stejná úprava obsažena v §56 odst. 7 písm. c) ZVZ] vzhledem k druhu,
rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá,
že v napadeném rozhodnutí byla vypořádána i argumentace žalobkyně na přiměřenost
technických kvalifikačních předpokladů zadávací dokumentace vzhledem k předmětu plnění
veřejné zakázky - tedy vytvoření funkční databáze, aniž je významné, zda je plnění placeno
z veřejných prostředků a zda je určeno pro subjekt, který je založen a regulován předpisy
veřejného práva. Proto stěžovatel nepovažuje napadené rozhodnutí v těchto otázkách
za nepřezkoumatelné.
Žalobkyně, ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Přihlédl také k tomu, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta
za středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s. a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Jak bylo již shora uvedeno, stěžovatel namítá kasační důvod spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V projednávané věci stěžovatel tvrdí,
že krajský soud neprávně vyložil na případ dopadající ustavení §6, §44 a §56 ZVZ, a to pokud
jde o určitost a jasnost formulace požadavku zadávací dokumentace na „vzdělání technického
směru“ vybraných osob dodavatele z pohledu transparentnosti zadávacího řízení a dále pokud
jde o přiměřenost požadavků technických kvalifikačních předpokladů spočívajících
v referenčních plněních dodavatele a konkrétních osob na jeho straně z pohledu respektování
zásady zákazu diskriminace.
Oba okruhy sporných otázek se týkají technických kvalifikačních předpokladů
vymezených zadavatelem v zadávací dokumentaci veřejné zakázky v bodě 3.5.
V prvém sporném okruhu otázek jde o vyhodnocení požadavku, který v této části
zadávací dokumentace klade na osoby, které mají být odpovědné za poskytování služeb (expertní
členy realizačního týmu), mezi nimiž mají být: hlavní konzultant IS, konzultant IS, architekt IS,
architekt pro databázové systémy, vývojář SW, expert pro databázové systémy, expert
pro statistické modely vytěžování dat, technologický expert pro bezpečnost informací a ochranu
osobních údajů, expert pro oblast zdravotnictví, expert pro migrační a validační služby. U všech
těchto osob je vyžadováno ukončené vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání technického
směru. Jak již výše uvedeno, v dodatečných informacích k zadávací dokumentaci č. 5 zadavatel
dne 6. 1. 2012 upřesnil, že tímto vzděláním se rozumí vzdělání, které není přírodovědného,
humanitního, ekonomického ani jiného obdobného směru.
Podstatou věci tedy bylo posouzení, zda uvedený požadavek na vzdělání konkrétních
10 expertních členů realizačního týmu byl formulován dostatečně jasně a určitě z pohledu
požadavků §44 odst. 1, věta první ZVZ, podle něhož zadávací dokumentace je soubor dokumentů,
údajů, požadavků a technických podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné zakázky v podrobnostech
nezbytných pro zpracování nabídky. Uvedené zákonné ustanovení upřesňuje v §6 ZVZ formulovanou
obecnou zásadu transparentnosti veřejné zakázky, kterou je třeba respektovat vždy. Právě
z této zásady také vyvěrá požadavek jednoznačnosti, konkrétnosti a přesnosti zadávací
dokumentace.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem má za to, že ohledně uvedeného
požadavku zadávací dokumentace v části 3.5 na vzdělání konkrétních osob – expertních členů
realizačního týmu stěžovatel, ani předseda stěžovatele ve svých rozhodnutích dostatečně
přesvědčivě a konkrétně nerozvedli, proč považují v této části zadávací dokumentaci za jasnou
a určitou, tedy respektující zmíněnou zásadu transparentnosti dle §6 ZVZ. Jak správně poukázal
krajský soud, stěžovatel ve svém rozhodnutí zaměřil pozornost na problematiku §49 ZVZ
ohledně smyslu a účelu dodatečné informace, když právě v ní zadavatel „upřesnil“
tento technický kvalifikační požadavek bodu 3.5 zadávací dokumentace. Stěžovatel se však vůbec
věcně nevyjádřil k tomu, zda po upřesnění, k němuž došlo ze strany zadavatele v dodatečné
informaci č. 5 ze dne 6. 1. 2012 tak, že vzděláním technického směru „je rozuměno vzdělání,
které není přírodovědného, humanitního, ekonomického ani jiného obdobného směru“, již uvedený kvalifikační
požadavek zásadu transparentnosti naplňuje, protože po jeho upřesnění je možno zadávací
dokumentaci v uvedeném bodě považovat za dostatečně jasnou a konkrétní a z jakých
konkrétních důvodů. Ani předseda stěžovatele, jak opět správně krajský soud zdůraznil,
přes výhrady, které k této části zadávací dokumentace (opakovaně) žalobkyně uplatňovala,
nezaujal konkrétní stanovisko obsahující důvody, které jej vedou k závěru, že tuto část zadávací
dokumentace považuje za transparentní, neboť je jasná a určitá, a omezil svoje závěry
na polemiku o tom, kdy mohla žalobkyně rozpoznat, co zadavatel myslí pojmem „vzdělání technického
směru“, s nepřímo „mezi řádky“ vyjádřeným závěrem, že pokud se tak stalo ve lhůtě pro podání
nabídek (což splněno bylo), pak upřesnění uvedeného kvalifikačního předpokladu na vzdělání
10 expertních členů realizačního týmu učiněné zadavatelem výše popsaným, vylučovacím
způsobem již definovalo tyto kvalifikační požadavky určitě a jasně. Taková, navíc nepřímo
vyjádřená, úvaha předsedy stěžovatele však postrádá ratio, jelikož pokud by uvedený kvalifikační
požadavek na vzdělání konkrétních osob byl žalobkyni zřejmý a srozumitelný již ve lhůtě
pro podání nabídek, pak by ani nečinila dotaz na jeho upřesnění a ani by v dalším průběhu proti
nejasnosti tohoto požadavku nevystupovala (podáním námitek, návrhem na přezkoumání úkonů
zadavatele a rozkladem) a pokud by jí seznatelná v době rozhodné (tedy v průběhu běžící lhůty
k podání nabídek) nebyla, pak by zřejmě nabídku vůbec nepodala. Pozdější zjištění obsahu
uvedeného kvalifikačního požadavku pro ni totiž bylo irelevantní. Pokud by se i přes nejasnost
o obsahu tohoto kvalifikačního požadavku na vzdělání konkrétních osob přesto veřejné zakázky
zúčastnila, pak s nejistotou, zda z její strany byl uvedený kvalifikační požadavek dostatečně
naplněn, a poznatek o tom, zda si jej vyložila správně, by získala až v okamžiku,
kdy by již nemohla na věci ničeho změnit (v době posuzování kvalifikace). Pokud
by se v takovém případě její premisa o této otázce ukázala býti nesprávnou, pak by ani postupem
dle §59 odst. 4 ZVZ nebyla schopná dosáhnout změny a byla by pro nesplnění kvalifikačního
požadavku konkrétních osob na jejich vzdělání z účasti na zadávacím řízení dle §60 odst. 1 ZVZ
vyloučena. Proto akademická otázka předsedy stěžovatele s výslovně neformulovanou odpovědí
ohledně toho, kdy mohla žalobkyně obsah pojmu „vzdělání technického směru“ vyložit,
a to navíc shodně s výkladem, který měl na mysli i zadavatel, se jeví jako zcela nevýznamná
a nelze ji proto považovat za věcný, konkrétní a obsahově srozumitelný argument na výtky
žalobkyně k této části zadávací dokumentace veřejné zakázky.
Je zřejmé, že v zadávací dokumentaci použitý pojem „vzdělání technického směru“
připouští různé výklady. Pokud předseda stěžovatele k této otázce v odůvodnění napadeného
rozhodnutí v bodě 48 uvedl, že je třeba tento požadavek „vykládat ve spojení s předmětem veřejné
zakázky a je třeba přihlédnout k obsahu studovaného oboru“ a také, že „Nelze po zadavateli spravedlivě
požadovat, aby vypsal všechny studijní obory, které je ochoten přijmout při prokázání technického kvalifikačního
předpokladu“, je třeba na druhou stranu argumentovat tím, že v žádném případě nelze
na dodavateli spravedlivě požadovat, aby se dohadoval, co v zadávací dokumentaci neurčitě
formulovaným kvalifikačním požadavkem zadavatel mínil. Není totiž povinností budoucího
uchazeče o veřejnou zakázku, aby domýšlel význam a obsah jednotlivých kvalifikačních
předpokladů obsažených v zadávací dokumentaci veřejné zakázky, nejsou-li formulovány
jednoznačně, jak tomu bylo v daném případě. Uvedeným závěrem současně předseda stěžovatele
zčásti popřel i obsah dodatečné informace č. 5 poskytnuté zadavatelem. V ní totiž zadavatel
výslovně vyloučil přírodovědný směr vzdělání (tedy i žalobkyní dotazované obory, které
jsou aplikovaná matematika, aplikovaná informatika či biomedicínská informatika). Naopak řada
oborů z povahy věci „technického“ směru, jak je obsah tohoto pojmu vnímán v běžném slova
smyslu, jako například strojírenské či stavební obory, by z hlediska předmětu plnění veřejné
zakázky nebyla vhodných, avšak striktně vzato by naplňovaly onen kvalifikační předpoklad
na „vzdělání technického směru“.
Z uvedeného je zjevné, že vzhledem k absentující jednoznačné, konkrétní a srozumitelné
argumentaci předsedy stěžovatele i stěžovatele samotného k vytýkané části technických
kvalifikačních požadavků zadávací dokumentace ohledně požadavků na vzdělání 10 expertních
členů realizačního týmu dodavatele, nelze než souhlasit se závěrem krajského soudu
o tom, že rozhodnutí předsedy stěžovatele o této otázce je nepřezkoumatelné. Požadavek
na transparentnost veřejné zakázky formulovaný v §6 ZVZ, promítající se v dostatečně
konkrétní a určitě formulované zadávací dokumentaci v podrobnostech nezbytných
pro zpracování nabídky (§44 odst. 1 ZVZ), je s ohledem na shora uvedené zcela zásadní
a je třeba jej vždy plně respektovat.
Nejvyšší správní soud posuzoval také druhý okruh sporných otázek, který se týkal části
technických kvalifikačních předpokladů na referenční plnění dodavatele a také na reference vážící
se ke konkrétním osobám na straně dodavatele. Také v tomto bodě krajský soud považoval
napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud i zde závěrům krajského
soudu v napadeném rozsudku (až na dále uvedenou výjimku) přisvědčil a má ve shodě
s ním za to, že konkrétní argumentace žalobkyně, kterou tato setrvale již v námitkách proti
zadávací dokumentaci a následně i v návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele a poté
i v rozkladu uplatňovala, nebyla ze strany stěžovatele a zejména předsedy stěžovatele
v napadeném rozhodnutí dostatečně konkrétně vypořádána. To však bylo nezbytným tím spíše,
že v napadeném rozhodnutí byla věcná argumentace žalobkyně shledána neopodstatněnou.
Zejména proto bylo třeba zcela konkrétně a jednoznačně vypořádat vše, co bylo žalobkyní
vytýkáno k této části zadávací dokumentace veřejné zakázky, aby byla přesvědčivě rozptýlena
představa žalobkyně o netransparentnosti veřejné zakázky či o možné diskriminaci některých
dodavatelů potenciálně se o účast v zadávacím řízení ucházejících. I když předseda stěžovatele
v napadeném rozhodnutí k námitkám žalobkyně k této části zadávací dokumentace jistou úvahu
předestřel, zůstala v rovině úvah obecných.
K tomu je však také třeba uvést, že Nejvyšší správní soud nesdílí názor vyslovený
krajským soudem na straně 16 ve druhém odstavci napadeného rozsudku ke kvalifikačním
požadavkům zadávací dokumentace dle §56 odst. 2 písm. b) ZVZ, kde soud uzavřel,
že „[ž]alovaný se žádnou konkrétní úvahou nevyjadřuje ani k podstatné skutečnosti, že v rámci uplatnění
požadavku na technickou kvalifikaci může zadavatel podle §56 odst. 2 písm. a) ZVZ požadovat reference
samotného dodavatele, nikoli jeho zaměstnanců (či fyzických osob v jiném vztahu s dodavatelem), přitom ve vztahu
ke konkrétním osobám může požadovat toliko seznam těch, jež se budou na plnění veřejné zakázky podílet (§56
odst. 2 písm. b/ ZVZ), a osvědčení o vzdělání a odborné kvalifikaci (§56 odst. 2 písm. e/ ZVZ), nejvýše spolu
s přehledem průměrného ročního počtu zaměstnanců dodavatele či jiných osob podílejících se na plnění zakázek
podobného charakteru (§56 odst. 2 písm. g/ ZVZ).“
Žalobkyně totiž v žalobě nenamítala, že by požadavek na reference vážící
se ke konkrétním osobám dodavatele byl v zadávací dokumentaci uplatněn v širším rozsahu,
než připouští §56 odst. 2 písm. b) ZVZ, podle něhož může veřejný zadavatel požadovat seznam
techniků či technických útvarů, jež se budou na plnění veřejné zakázky podílet. Krajský soud přesto
v napadeném rozsudku na straně 16, ve druhém odstavci vytkl napadenému rozhodnutí,
že v tomto směru neobsahuje jakoukoliv konkrétní úvahu. Nejvyšší správní soud však poukazuje
na související §56 odst. 7 ZVZ (ve znění účinném do 31. 3. 2012, který se váže
k projednávanému případu), podle něhož je veřejný zadavatel povinen v oznámení či výzvě
o zahájení zadávacího řízení: a) stanovit rozsah požadovaných informací a dokladů, b) uvést způsob
prokázání splnění těchto kvalifikačních předpokladů a c) vymezit minimální úroveň těchto kvalifikačních
předpokladů, odpovídající druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. To také ohledně
jednotlivých expertních členů realizačního týmu zadavatel učinil, když kromě uvedení katalogu
osob, které tzv. expertní realizační tým tvoří, uvedl i další požadavky [plně v souladu s §56
odst. 7 písm. a), b) a c) ZVZ], které u nich vyžaduje splnit. Pokud žalobkyně tyto kvalifikační
předpoklady u jednotlivých konkrétních osob zmiňovala, pak výtky směřovaly nikoliv k tomu,
že by u nich vůbec reference neměly být vyžadovány, protože to nepožaduje zákon,
nýbrž z hlediska případné diskriminace, jelikož zadavatel požadoval u těchto osob 2 reference,
z nichž 1 reference se měla týkat dodávky, implementace či provozu informačních systémů
pro subjekt veřejného práva v oblasti zdravotnictví s finančním rozsahem alespoň 20.000.000 Kč
bez DPH (v posledních 3 letech). Právě takto nastavené referenční požadavky u jednotlivých
osob na straně dodavatele považovala žalobkyně za diskriminační vzhledem k předmětu veřejné
zakázky. Podle Nejvyššího správního soudu tedy samotný požadavek na předložení referencí
u těchto osob není v rozporu s §56 odst. 7 ZVZ, naopak je projevem transparentnosti veřejné
zakázky.
Závěry krajského soudu v tomto bodě tedy jsou nadbytečné, neboť se zabývají
„námitkami“, které žalobkyně v žalobě neuplatňovala. To však samo o sobě nečiní rozsudek
krajského soudu nezákonným, neboť tyto jeho „nad rámec žalobních bodů“ uvedené závěry
na straně 16 ve druhém odstavci napadeného rozsudku jsou bez vlivu na výsledek řízení,
tedy je mohl korigovat ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud (srovnej usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, publikované
pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Podle §50 odst. 3 ZVZ veřejný zadavatel je povinen omezit rozsah požadované kvalifikace pouze
na informace a doklady bezprostředně související s předmětem veřejné zakázky. Podle §56 odst. 2 písm. a)
téhož zákona může veřejný zadavatel požadovat k prokázání splnění technických kvalifikačních
předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na služby seznam významných služeb
poskytnutých dodavatelem v posledních 3 letech s uvedením jejich rozsahu a doby poskytnutí.
Konečně podle §56 odst. 7 písm. c) ZVZ [ve znění účinném do 31. 3. 2012; nyní je stejná úprava
obsažena v §56 odst. 5 písm. c) ZVZ] je veřejný zadavatel povinen v oznámení či výzvě
o zahájení zadávacího řízení vymezit minimální úroveň technických kvalifikačních předpokladů,
odpovídající druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Ve světle uvedeného
je zjevné, že přiměřenost technických kvalifikačních požadavků je třeba vždy posuzovat
v souvislosti s konkrétním případem a přitom též vždy respektovat zásady vymezené v §6
odst. 1 ZVZ, který každému zadavateli ukládá povinnost při postupu podle tohoto zákona
dodržovat zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
Nejvyšší správní soud se k otázce zákazu diskriminace i k otázce
přiměřenosti kvalifikačních předpokladů podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 Afs 20/2008 – 152 (publikovaném pod č. 1771/2009 Sb. NSS), na nějž přiléhavě odkazuje
v napadeném rozsudku i krajský soud. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že „zákaz diskriminace uvedený v §6 ZVZ zahrnuje jednak formu zjevnou, jednak formu skrytou. Za skrytou
formu nepřípustné diskriminace v zadávacích řízeních je třeba považovat i takový postup, pokud zadavatel
znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením takových technických kvalifikačních
předpokladů, které jsou zjevně nepřiměřené ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní
veřejné zakázky, v důsledku čehož je zřejmé, že zakázku mohou splnit toliko někteří z dodavatelů (potenciálních
uchazečů), jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilými. Někteří
z dodavatelů totiž mají v takovém případě a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení, byť by předmět veřejné
zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Tím se znemožňuje dosažení cíle zákona
o veřejných zakázkách, tedy zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli“. Zdejší
soud v stejném rozsudku také dovodil, že není „možné požadovat po zadavatelích, aby jimi vyžadované
kvalifikační předpoklady měly na všechny potencionální uchazeče stejné dopady. Takovýto požadavek by ostatně
nebyl ani reálně možný a byl by v rozporu se smyslem kvalifikačních předpokladů, kterým je zajistit právě
to, aby nabídku podali pouze uchazeči způsobilí ke splnění veřejné zakázky. Odvrácenou stranou stanovení
kvalifikačních předpokladů je tedy selekce těch uchazečů, kteří ke splnění veřejné zakázky způsobilí nejsou,
přičemž o takovéto (legitimními ekonomickými zájmy podložené) selekci nelze v žádném případě hovořit jako
o skryté diskriminaci.“
Každý zadavatel má v zadávací dokumentaci, např. formou definování technických
podmínek či kvalifikačních požadavků možnost stanovit konkrétní parametry, bez jejichž splnění
se dodavatel o veřejnou zakázku úspěšně ucházet nemůže. Uvedeným způsobem současně
zadavatel ovlivňuje okruh možných dodavatelů. Proto je třeba při nastavení těchto parametrů,
požadavků či podmínek (v zadávací dokumentaci) dbát shora zmíněných zásad vymezených v §6
ZVZ, jejichž respektování ostatně prolíná celým řízením o veřejných zakázkách. Jak již také
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, č. j. 1 Afs 69/2012-55 vyjádřil,
„čím podrobnější a přísnější požadavky zadavatel zvolí, tím vyšší nároky budou kladeny na jejich odůvodnění.“
Právě otázka porušení zákazu (skryté) diskriminace při stanovení technického
kvalifikačního předpokladu spočívajícího v prokázání referenčních plnění dodavatele a ruku
v ruce s tím i referencí jednotlivých expertních členů realizačního týmu dodavatele byla
předmětem námitek žalobkyně, které podle krajského soudu v napadeném rozhodnutí nebyly
dostatečně konkrétně vypořádány. Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud posoudil
otázku zákazu (skryté) diskriminace v rozporu s právní úpravou i jejím ustáleným výkladem
(viz například citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 Afs 20/2008 – 152), jelikož úvahy o nastavení kritérií technických kvalifikačních požadavků
v zadávací dokumentaci s ohledem na zákonný požadavek proporcionality jejich minimální
úrovně s druhem, rozsahem i složitostí předmětu plnění veřejné zakázky byly předsedou
stěžovatele i stěžovatelem samotným v jejich rozhodnutích vyloženy nedostatečně určitě.
Posouzení námitek žalobkyně k vytýkané části zadávací dokumentace bylo ze strany
správních orgánů obou stupňů učiněno toliko obecnými úvahami o nutnosti ochrany dat,
která je ve zdravotnictví vyšší, než v jiných oblastech proto, že zneužitím či manipulací s citlivými
daty může dojít k ohrožení zdraví a života osob (jak dovodil žalovaný), a u jednotlivých osob
na straně dodavatele s ohledem na potřebu jejich zkušeností, bez reflexe na zákonný požadavek
přiměřenosti technických kvalifikačních předpokladů k předmětu plnění veřejné zakázky.
V napadeném rozhodnutí nebylo blíže rozvedeno, z jakých konkrétních důvodů je shledána
technická zadávací dokumentace vzhledem k předmětu plnění veřejné zakázky přiměřenou,
zejména proč (kromě obecně formulovaného závěru, že z důvodu vyšší míry citlivosti údajů,
s nimiž je ve zdravotnictví nakládáno) je nezbytné, aby 3 reference dodavatele zahrnovaly
„dodávku, implementaci či provoz registrů, přičemž alespoň v jednom případě předmět těchto služeb zahrnoval
dodávku, implementaci či provoz registrů legislativně regulovaných pro veřejnou správu“ a aby se dvě další
reference na straně dodavatele týkaly „dodávky, implementace či provozu informačních systémů v oblasti
zdravotnictví“, a současně, aby „tyto služby byly poskytovány subjektům v oblasti zdravotnictví,
které nakládají s veřejnými prostředky a které jsou založeny a regulovány předpisy veřejného práva
(dále jen „subjekt veřejného práva v oblasti zdravotnictví“)“. Předmětem veřejné zakázky však byl nikoliv
provoz, nýbrž vytvoření jednotné platformy pro provoz dosud ne zcela sourodých systémů
různých registrů ve zdravotnictví za účelem zefektivnění sběru dat a vzájemné bezproblémové
funkčnosti jednotlivých dosud vytvořených registrů. To plyne z účelu veřejné zakázky
formulovaného v bodě 2.1 zadávací dokumentace.
Ani předseda stěžovatele, ani stěžovatel konkrétně nevyložili, jaký je rozdíl mezi registry
legislativně regulovanými pro veřejnou správu a registry jinými, kromě již zmíněné argumentace
potřebou zvýšené ochrany citlivých dat, které mají registry obsahovat, která je podle nich vyšší
v sektoru veřejném, než u sektoru soukromého, a zájmem na stabilitě a bezchybném fungování.
Je však zřejmé, že má-li obecně jakýkoliv registr (který zadavatel v zadávacích podmínkách
definoval jako „elektronický systém zaměřený na sběr, shromažďování a analýzu informací o předmětu zájmu
registru“) obsahující relevantní data splňovat účel, k němuž je vytvořen a následně užíván,
je požadavek na ochranu v něm obsažených dat i zájem na bezchybnosti a stabilitě jeho
fungování zcela prvořadým.
Obdobně absentuje v napadeném rozhodnutí úvaha o úměrnosti požadavku na reference,
které se mají týkat služeb poskytovaných subjektům v oblasti zdravotnictví, které nakládají
s veřejnými prostředky a které jsou založeny a regulovány předpisy veřejného práva,
který byl v zadávací dokumentaci vztažen nejen k subjektu dodavatele, ale i k expertním členům
realizačního týmu. Zájmem každého ekonomického subjektu, nejen toho, který nakládá
s veřejnými prostředky a je založen a regulován přepisy veřejného práva, je efektivní využití
těchto vynakládaných prostředků a zde proto neplynou bez dalšího pro uvedenou veřejnou
zakázku žádná specifika. I v tomto bodě byla argumentace v napadeném rozhodnutí
i v rozhodnutí stěžovatele obecná, aniž byla rozvedena ve vztahu k předmětu plnění dané veřejné
zakázky z pohledu požadavků §56 odst. 7 písm. c) ZVZ a §6 ZVZ.
Konečně pokud předseda žalovaného k námitce žalobkyně týkající se požadavku
na reference expertních členů realizačního týmu v napadeném rozhodnutí uzavřel, že „důležité
je, zda pro něj (zadavatele - poznámka Nejvyššího správního soudu) budou pracovat odborníci, kteří
s takovými projekty mají zkušenosti, neboť jsou to oni, kdo disponují potřebnými znalostmi a zkušenostmi,
nikoliv společnost sama“, vyvstává otázka, která však nebyla ve správním řízení zodpovězena,
zda bylo přiměřené s přihlédnutím k předmětu plnění veřejné zakázky, pokud nositeli zkušeností
a znalostí byly osoby na straně dodavatele, vyžadovat i shodné reference z oblasti zdravotnictví
u dodavatele samotného.
Také odůvodnění přiměřenosti nastavených technických kvalifikačních předpokladů
tím, že ve veřejné zakázce učinily nabídky 3 subjekty, což svědčí o jejich správném nastavení
(viz bod 42 napadeného rozhodnutí), je závěr jednak nepřípadný (neboť se hodnotí kvalita
kvalifikačních předpokladů následkem, který z těchto předpokladů vychází), ale také nedostatečný
z pohledu hodnocení vytýkané části zadávací dokumentace prizmatem zákazu (skryté)
diskriminace. Nízký počet nabídek právě naopak může zakládat (nepřímý) zásah a narušení
konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Přitom zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního
prostředí mezi dodavateli je cílem zákona o veřejných zakázkách, jak zdejší soud dovodil ve výše
citovaném rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008 – 152.
Krajský soud tedy správně v napadeném rozsudku uzavřel, že „bylo tedy třeba nejprve
si ujasnit, co bylo předmětem zadavatelem poptávaného plnění, a ve vztahu k tomu pak srozumitelně a konkrétně
vyložit, jací dodavatelé byli schopni veřejnou zakázku realizovat za použití zadavatelem uplatněných požadavků
na kvalifikaci a jací dodavatelé by ji byli schopni realizovat bez jejich použití, a ve vztahu k těmto zjištěním
navázat řešením otázky ohledně proporcionality uplatněného požadavku a jeho rozumné funkce, což odpoví
na otázku, zda je tímto požadavkem případně bráněno dostatečně konkurenčnímu prostředí mezi dodavateli
oprávněně.“ Uvedený závěr je zcela přiléhavý a Nejvyšší správní soud k němu nemá žádných
doplnění, naopak se s ním plně ztotožňuje. Pouze postup nastíněný krajským soudem totiž
umožní v tomto konkrétním případě, nikoliv pouze v obecné rovině (jak k věci přistoupily
správní orgány obou stupňů), zcela individualizovaně posoudit obsah vytýkaného technického
kvalifikačního předpokladu vymezeného v bodě 3.5 zadávací dokumentace vzhledem
k požadavku §6 ZVZ zakazujícímu diskriminaci ve veřejných zakázkách. Následně bude možno
dále rozvinout i konkrétní úvahu o (ne)možnosti uzavření trhu s obdobnými zakázkami navždy
nad rámec obecného závěru, že „vstup na trh pro nové dodavatele se otvírá v podobě získávání zkušeností
na pozici subdodavatele podobných zakázek, stejně jako v realizaci méně náročných zakázek v sektoru veřejného
zdravotnictví“, jak uvedl předseda stěžovatele v bodě 45 napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným.
Ani výše uvedený nesouhlas Nejvyššího správního soudu s dílčím závěrem obsaženým
v napadeném rozsudku ohledně požadavku na předložení referencí u jednotlivých osob na straně
dodavatele vzhledem k dikci §56 odst. 2 písm. b) ZVZ, který Nejvyšší správní soud sám
korigoval, neovlivňuje zákonnost ostatních správných závěrů krajského soudu, a proto kasační
stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud ji tedy podle ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s.
zamítl. V dalším řízení je předseda žalovaného vázán právními závěry vyslovenými krajským
soudem, korigovanými v dílčí části Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.,
podle nichž právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti má účastník, který měl ve věci
plný úspěch. Tímto v řízení o kasační stížnosti úspěšným účastníkem byla žalobkyně, které
však nad rámec její běžné administrativní činnosti žádné náklady řízení nevznikly, a proto bylo
o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků řízení náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 5 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Jelikož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil,
přičemž v tomto řízení jí žádná taková povinnost uložena nebyla, o nákladech řízení osoby
zúčastněné na řízení bylo rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu