ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.73.2006:75
sp. zn. 3 As 73/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: O. S.,
zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Vaňátkem se sídlem Riegrova 336/5, Brandýs nad
Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor školství, mládeže a sportu,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 9 Ca 227/2004,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2003 čj. 14776/2003/ŠKO, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006 č. j. 9 Ca
227/2004 - 44,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006 č. j. 9 Ca 227/2004 - 44
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2006 č. j. 9 Ca 227/2004 - 44, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 7. 2003 čj. 14776/2003/ŠKO a rozhodnuto o nákladech řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že rozhodnutím ze dne 24. 6. 2003
nevyhověla ředitelka Střední průmyslové školy stavební Mělník žádosti žalobce o povolení
opakování třetího ročníku této školy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo
shora uvedeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je z přezkoumání
soudem vyloučeno. Soud odkázal na ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), z něhož je nutno dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení
lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují práva nebo povinnosti. Ust. §70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání
jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími. Právě takovým úkonem
je rozhodnutí žalovaného, jímž žalobce nemohl být zkrácen na svých právech, protože
se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Soud vyšel z ust. §3 odst. 2 písm. l) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě
ve školství, a z ust. §6 odst. 2 vyhlášky č. 354/1991 Sb., o středních školách, podle něhož žákovi,
který splnil povinnou školní docházku, může ředitel střední školy povolit opakování ročníku.
Z této dikce plyne, že na povolení opakování ročníku nemá žák právní nárok. Je tedy věcí volné
úvahy ředitele školy, zda žáku, který na konci druhého pololetí neprospěl a nemůže proto
postoupit do vyššího ročníku, povolí opakování ročníku. Zákon ani podzákonná právní norma
diskreční pravomoc ředitele školy neomezují, ani nestanoví, k jakým skutečnostem by měl ředitel
školy při rozhodování o žádosti žáka o povolení opakování ročníku přihlížet.
Vzhledem k tomu, že žádný závazný právní předpis nepřiznává žalobci právo na vyhovění
jeho žádosti o opakování ročníku, nemohl být žalobce vydáním napadeného rozhodnutí zkrácen
na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo. Jelikož zde není
právní nárok na vyhovění žádosti o opakování ročníku, není zde ani subjektivní právo žadatele,
aby jeho žádosti bylo vyhověno. Městský soud v Praze proto žalobu odmítl jako nepřípustnou
podle ust. §46 písm. d) ve spojení s ust. §68 písm. e) s. ř. s.
Žalobce v kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru není pravda, že nebylo porušeno
žádné jeho právo. Postupem ředitelky školy a žalovaného bylo vážně porušeno žalobcovo právo
na vzdělání, protože nebylo vyhověno jeho žádosti o opakování ročníku, což se prakticky rovnalo
vyloučení ze školy, a to z důvodů, které nebyly řádně vysvětleny. Žalovaný tak prakticky velmi
ohrozil možnost dalšího vzdělání žalobce, neboť důvod, proč žalovaný neumožnil žalobci
opakování ročníku, žalobce při jednání o přijetí na případné další školy značně poškodil.
Žalobce si je vědom toho, že ředitel školy sice nemá žádnou zákonem stanovenou
povinnost umožnit žalobci opakování ročníku a záleží pouze na jeho uvážení, zda opakování
povolí a že tudíž žádný přímý nárok na opakování ročníku žalobci nevznikl. Žalobce je však
přesvědčen, že výklad, který použil Městský soud v Praze v napadeném usnesení, nelze přijmout.
Žalobce je toho názoru, že ve všech obdobných případech má být kladen důraz
především na stabilitu ve školství a jistotu při celém procesu vzdělávání studentů na konkrétních,
jednotlivých školách. Žalobce je přesvědčen, že při svém rozhodování v předcházejícím řízení
soud nesprávně posoudil právní otázku věci, nepostupoval v souladu se smyslem zákona
a nezohlednil všechny specifické okolnosti případu žalobce, ač tak učinit měl a mohl. Zamítnutí
žádosti o opakování ročníku bylo více než přísným posouzením žalobcova případu,
a to i s ohledem na to, že mu mohlo velmi zásadním způsobem znemožnit další přístup
ke vzdělání.
Žalobce navrhl, aby rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze byl zrušen
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel její důvody a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
takto:
Podle ust. §3 odst. 2 písm. l) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě
ve školství, ředitel školy rozhoduje o žádosti žáka ke změně studijního nebo učebního oboru
a opakování ročníku po splnění povinné školní docházky. Toto ustanovení je systematicky
zařazeno v části druhé zákona, která je nazvána Výkon státní správy ve školství. Ředitel školy
rozhoduje o právech a povinnostech žáka, tedy o tom, zda mu povolí opakování ročníku, proti
jeho rozhodnutí je přípustné odvolání a na toto řízení se vztahuje správní řád. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu se tedy jedná a rozhodnutí v oblasti veřejné správy ve smyslu
ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Podle ust. §6 odst. 2 vyhlášky č. 354/1991 Sb., o středních školách, žákovi, který splnil
povinnou školní docházku, může ředitel střední školy povolit opakování ročníku.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s Městským soudem v Praze v tom, že zákon
ani právní předpis nestanoví řediteli školy, k jakým skutečnostem by měl při rozhodování
o žádosti žáka o opakování ročníku přihlížet, takže diskreční pravomoc ředitele školy není
omezena. Neshoduje se však s Městským soudem v Praze v tom, že by tato právní úprava měla
mít za následek odmítnutí žaloby „vzhledem k tomu, že žádný závazný právní předpis nepřiznává
žalobci právo na vyhovění jeho žádosti o opakování ročníku, nemohl být žalobce vydáním
napadeného rozhodnutí zkrácen na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech
nerozhodovalo…napadené rozhodnutí tudíž nelze považovat ze rozhodnutí, které by zakládalo
žalobní legitimaci ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s….“.
Judikatura Nejvyššího správního soudu se otázkou soudního přezkumu správních
rozhodnutí, která jsou založena na správním uvážení, již několikrát zabývala. V rozsudku tohoto
soudu ze dne 30. 11. 2004 č. j. 3 As 24/2004 - 79 (č. 739/2006 – bod II.- Sb. NSS) je uvedeno:
I když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí
přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí
správní orgán respektovat stanovené procesní postupy a elementární právní principy správního rozhodování.
Nezákonnost takového rozhodnutí může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního
uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů. Účastníci jsou
tím limitováni při formulaci žalobních bodů správní žaloby, nikoli však vyloučeni ze soudní ochrany.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A
25/2002 - 42 (č. 906/2006 – bod IV. – Sb. NSS) posunul chápání pojmu správního uvážení,
když uvedl: Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní
uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu
diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá
soudnímu přezkumu.
Městský soud v Praze vyšel z odlišného právního názoru a proto Nejvyšší správní soud
jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení
Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku, věc projedná v rámci uplatněných žalobních bodů.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu