ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.8.2011:287
sp. zn. 3 As 8/2011 - 287
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: REMA Systém,
a.s., se sídlem Budějovická 1667/64, Praha 4, zastoupena advokátem JUDr. et Mgr. Tomášem
Sequensem, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Hartmannem,
se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) ASEKOL, s.r.o.,
se sídlem Dobrušská 1/1797, Praha 4, zastoupen advokátem Mgr. Janem Kořánem, se sídlem
Hybernská 32, Praha 1, 2) MASCOM, s.r.o., se sídlem U Pejřárny 97, Praha 4, 3) PANASONIC
CZECH REPUBLIC, s.r.o., se sídlem Thámova 289/13, Praha 8, 4) JVC Czech, s.r.o., se sídlem
Kunice u Říčan 227, Stránčice, 5) Sony Czech, s.r.o., se sídlem V Parku 2309/6, Praha 4,
6) Thomson multimedia Czech, s.r.o., se sídlem Jankovcova 53, Praha 7, 7) BaSys CS, s.r.o.,
se sídlem Sodomkova 1478/8, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí ministra životního prostředí
ze dne 10. 3. 2006 čj. 1420/M/06, 18930/ENV/06, o kasačních stížnostech stěžovatele
ASEKOL, s.r.o., a stěžovatele FAST ČR, a.s., se sídlem Černokostelecká 2111, Praha 10,
zastoupené advokátem Mgr. Janem Kořánem, se sídlem Hybernská 32, Praha 1, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006 - 165,
takto:
I. Kasační stížnost stěžovatele ASEKOL, s.r.o., se zamítá .
II. Kasační stížnost stěžovatele FAST ČR, a.s., se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
stěžovatele FAST ČR, a.s.
IV. Stěžovatel ASEKOL, s.r.o., je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační
stížnosti ve výši 2880 Kč na účet advokáta JUDr. Tomáše Sequense do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení ASEKOL, s.r.o., a FAST ČR, podaly kasační stížnost
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006 - 165, kterým
bylo zrušeno rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10. 3. 2006 čj. 1420/M/06,
18930/ENV/06, věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že rozhodnutím ministra životního prostředí
byl zamítnut podle §92 odst. 1 a §152 odst. 5 písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád,
jako nepřípustný rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2005, č.j. 5193/
ENV/720/05. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o zápisu provozovatele kolektivního
systému společnosti ASEKOL, s.r.o., a výrobců uvedených v přílohách č. 1 a 2 rozhodnutí
do Seznamu výrobců elektrozařízení. Do Seznamu byl zapsán provozovatel kolektivního systému
společnost ASEKOL a výrobci uvedení v příl. č. 1 rozhodnutí – pro zajištění plnění povinností
pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu a elektrozařízení
ze skupin 3, 4, 7, 8 a 10; pro zajištění financování zpětného odběru, zpracování, využití
a odstranění elektrozařízení ze skupin 3, 4, 7 a 8 pocházejících z domácností a uvedených na trh
po 13. 8. 2005; pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením ze skupin 3, 4
a 7 a pro zajištění financování odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu
ze skupin 3, 4, 7, 8 a 10. Rozhodnutím byl zamítnut návrh na zápis provozovatele kolektivního
systému společnosti ASEKOL do Seznamu a zápis výrobců uvedených v příl. č. 2 rozhodnutí
pro zajištění financování, nakládání s historickými elektrozařízeními skupiny 8. Žalobce
v žalobě namítl, že na základě zákona č. 185/2001 Sb. založil kolektivní systém nakládání
s elektrozařízeními, který byl mj. určen pro zajištění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pocházejícími z domácností zařazených do skupiny 3. Do systému se zapojila
většina výrobců elektrozařízení skupiny 3. Dne 11. 10. 2005 podal žalobce návrh na zápis
výrobců zapojených do jeho systému do Seznamu. Návrh obsahoval také zápis, týkající
se financování, nakládání s historickým elektrozařízením, pocházejícím z domácností, zařazených
do skupiny 3. Dne 12. 10. 2005 podala návrh na zápis do Seznamu společnost ASEKOL,
a to v zastoupení výrobců zapojených do jejího kolektivního systému. Rovněž podání tohoto
provozovatele konkurenčního kolektivního systému obsahovalo návrh na zápis, týkající
se financování, nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností zařazeným
do skupiny 3. Podle žalobce je zřejmé, že předmět výše uvedených správních řízení
spolu bezprostředně souvisí, neboť provozovatel kolektivního systému, který by prokázal,
že jim provozovaný kolektivní systém má největší podíl na trhu v rámci skupiny 3, by byl zapsán
do Seznamu. Přesto, že jsou v rámci řízení ve věci návrhu zápisu společnosti ASEKOL
do Seznamu přímo dotčena práva ostatních provozovatelů kolektivních systémů nakládajících
s elektrozařízeními a jimi zastoupených výrobců elektrozařízení téže skupiny, nebylo
s provozovateli těchto kolektivních systémů ani s jimi zastoupenými výrobci zacházeno
jako s účastníky řízení. Žalobce poukázal na to, že v průběhu řízení, který se týká jeho návrhu
na zápis do seznamu, doložil, že ve skupině 3 dosahuje největšího podílu na trhu (85 %). Na tuto
skutečnost žalobce poukázal také v rozkladu podaném proti prvostupňovému správnímu
rozhodnutí, který byl vydán k návrhu společnosti ASEKOL. Žalobce namítl, že měl být podle
§14 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. účastníkem řízení, neboť napadenými správními rozhodnutími
byl dotčen na svých právech, a že nebyl dostatečně prokázán podíl společnosti ASEKOL.
Městský soud konstatoval, že problematiku okruhu účastníků řízení a vedení společného
řízení o právech a povinnostech jednotlivých provozovatelů kolektivních systémů a jednotlivých
výrobců posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2010, č.j. 1 As 17/2010 – 294,
kterým ve výroku II. rozsudku zamítl kasační stížnost společnosti ASEKOL proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006 – 113. Tímto rozsudkem
městský soud zrušil rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č.j. 3228/M/
06,39691/ENV/06, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí ze dne 18. 1. 2006, č.j. 5194/ENV/720/05; tímto rozhodnutím se Ministerstvo
životního prostředí mj. zamítlo návrh žalobce na zápis do Seznamu jako provozovatel
kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními
ze skupin 3, 4, 6, 7 a 9 a návrh na zápis výrobců uvedených v příloze č. 2 do Seznamu.
V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že jakákoliv práva a povinnosti
výrobců elektrozařízení a provozovatelů kolektivních systémů vyplývají ze zákona o odpadech,
rozhodnutí o zápisu do Seznamu konstitutivně stanoví, který provozovatel je oprávněn a povinen
zajišťovat financování nakládání s historickými zařízeními určité skupiny. O evidenci je možno
hovořit tam, kde je zaevidován každý subjekt, který splní příslušné podmínky evidence, nikoli
tam, kde lze vybrat a zapsat pouze subjekt jediný. Evidencí tedy nemůže být výběr jednoho
provozovatele kolektivního systému z mnoha. Městský soud dále citoval z odůvodnění shora
uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, že o všech žádostech provozovatelů
kolektivních systémů o zápis do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pro určitou skupinu elektrozařízení má být vedeno společné řízení. Jestliže
do seznamu je možné zapsat pro každou skupinu historických elektrozařízení pouze jeden
kolektivní systém – ten s největším podílem na trhu – a o zápis zároveň žádá více provozovatelů
kolektivních systémů, kteří tvrdí, že disponují tímto největším podílem, musí mít tito
provozovatelé možnost svá tvrzení prokázat a případně zpochybnit tvrzení konkurentů.
To je nemožné, vede-li správní orgán o každé žádosti samostatné řízení, jehož účastníkem
je vždy pouze žádající provozovatel kolektivního systému a výrobci elektrozařízení, které tento
provozovatel zastupuje. Takovým postupem správního orgánu dochází k porušení práv účastníků
řízení vyjádřit se k projednávané věci a k prováděným důkazům a je rovněž závažně narušena
rovnost účastníků řízení; porušení těchto práv má přitom ústavní rozměr.
V posuzovaném případě byl předmětem správního řízení kromě jiného návrh společnosti
ASEKOL na zápis do Seznamu, jakožto provozovatele kolektivního systému pro zajištění
financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupin 3, 4 a 7, a návrh na zápis
výrobců elektrozařízení uvedených v příl. č. 1 do Seznamu. O shodném návrhu žalobce,
resp. rozšířeném také pro skupinu 6 a 9 a výrobců elektrozařízení uvedených v příl. č. 2 bylo
vedeno samostatné správní řízení. Městský soud uvedl, že z rozsudku Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že přinejmenším provozovatelé kolektivních systémů, kteří podali žádost o zápis
do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou
skupinu elektrozařízení, a výrobci elektrozařízení, kteří jsou zastoupeni těmito prozovovateli,
musí být účastníky správního řízení o takovém zápisu do Seznamu. Městský soud tak učinil závěr,
že tím, že žalovaný nevedl společné řízení o všech žádostech o zápis do určitého kolektivního
systému do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními
pro určitou skupinu historických elektrozařízení, dopustil se vady řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a proto i bez jednání napadená rozhodnutí zrušil
podle §76 odst. 1 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že dne 29. 5. 2006 městský soud
pod č. j. 7 Ca 118/2006 - 61 vydal „vyrozumění o probíhajícím řízení“, které bylo dne 30. 5. 2006
vyvěšeno na úřední desce soudu; sňato bylo dne 15. 6. 2006. V tomto vyrozumění městský soud
uvedl, že je u něj vedeno v této věci řízení, poučil zúčastněné osoby o jejich právech a vyzval
je, aby ve lhůtě 15 dnů oznámily, zda budou v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení, s tím, že takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě.
Ze soudního spisu bylo dále zjištěno, že městský soud usnesením ze dne 22. 2. 2007
č. j. 7 Ca 118/2006 - 117 rozhodl, že řízení se přerušuje do doby rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006,
č. j. 11 Ca 132/2006 - 87.
Stěžovatel ASEKOL včas podanou kasační stížností opřel o §103 odst. 1 písm. a), c) a d)
s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že řízení, v jehož průběhu byl vydán napadený rozsudek, bylo přerušeno
usnesením ze dne 24. 2. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006 – 158, a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 5 Ca 187/2006 – 113. O kasační stížnosti sice bylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu, avšak městský soud nikdy nevydal usnesení, jímž by rozhodl
o tom, že se v řízení pokračuje. Přitom podle §48 odst. 4 s. ř. s. platí, že po odpadnutí překážky
předseda senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje. Toto ustanovení
je třeba vykládat tak, že soud má povinnost toto usnesení o pokračování řízení při splnění
odpovídajících podmínek vydat. Dokud tedy není rozhodnuto o pokračování řízení, je toto řízení
přerušeno, a to i tehdy, pokud již nastala skutečnost, do okamžiku jejíhož uskutečnění je řízení
přerušeno. Podle §48 odst. 3 s. ř. s. se v době, kdy je řízení přerušeno, nekonají jednání,
ani neběží lhůty podle tohoto zákona. Účastníci přerušeného řízení (včetně osob zúčastněných
na řízení) se legitimně spoléhají na to, že do doby skončení přerušení, tedy do doby vydání
usnesení o pokračování v řízení, nejsou soudem činěny žádné úkony směřující k rozhodnutí
ve věci samé. Rozhodnutí ve věci samé vydané v přerušeném řízení je rozhodnutím
neočekávatelným, neboť takovému rozhodnutí nepředcházelo řádné soudní řízení, v němž
by účastníci a osoby zúčastnění na řízení mohli uplatňovat svá práva, která jim dává s. ř. s.
Tímto jsou zásadním způsobem porušena jejich procesní práva. Podle názoru stěžovatele
městský soud tudíž vydal ve věci rozsudek, aniž by byly splněny podmínky řízení; za nedostatek
podmínek řízení lze podle stěžovatele nepochybně považovat i skutečnost, že došlo k vydání
rozsudku v řízení, které bylo přerušeno. Podle názoru stěžovatele bylo řízení zmatečné, protože
chyběly podmínky řízení [§103 odst. 1 písm. c) s.ř.s.].
Stěžovatel dále namítl, že městským soudem byly opomenuty osoby zúčastněné na řízení.
Výrobci elektrozařízení, kteří byli zapsáni do Seznamu ve správním řízení, v němž bylo vydáno
rozhodnutí o zápisu ASEKOL i rozhodnutí o rozkladu, jsou jednoznačně osobami, které mohou
být přímo dotčeny zrušením napadeného rozhodnutí. Městský soud však postupoval v hrubém
rozporu se závěry učiněnými Nejvyšším správním soudem a s požadavkem aktivního přístupu
k osobám zúčastněným na řízení. Městský soud svým vyrozuměním vyvěšeným na úřední desce
vyrozuměl o probíhajícím řízení pouze výrobce elektrozařízení, kteří byli zapsáni v rámci zápisu
společnosti REMA. Vedle tohoto vyrozumění pak již pouze adresně vyrozuměl o probíhajícím
řízení ASEKOL. Zcela nelogicky však již současně nevyrozuměl výrobce zapsané v rámci
rozhodnutí o zápisu ASEKOL, kteří jsou nepochybně dotčeni případným zrušením tohoto
rozhodnutí ještě více. Městský soud tak nedůvodně aplikoval nerovný přístup k výrobcům
zapsaným v rámci zápisu REMA a k výrobcům zapsaným v rámci zápisu ASEKOL. Pokud soud
považoval za osoby zúčastněné na řízení výrobce zapsané v rámci zápisu REMA, tedy osoby,
které nebyly rozhodnutím o zápisu ASEKOL do Seznamu přímo zapsány, tím spíše měl za osoby
zúčastněné na řízení považovat výrobce zapsané v rámci rozhodnutí o zápisu ASEKOL,
jichž se jeho zrušení nepochybně přímo dotýká. Městský soud měl rovněž vyrozumět
o probíhajícím řízení kolektivní systém RETELA a jeho výrobce. Jestliže Nejvyšší správní soud
posoudil nevyrozumění výrobců zapsaných v rozhodnutí o zápisu ASEKOL jako podstatnou
vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozsudku, pak musí zcela zákonitě i v tomto případě
být ze stejného důvodu zrušen napadený rozsudek.
Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že městský soud rozhodl, aniž by k projednání
žaloby nařídil ústní jednání (správně pouze „jednání“ – pozn. NSS). Stěžovatel se domnívá,
že postup soudu, kdy je o žalobě bez souhlasu účastníků rozhodnuto bez jednání z důvodu
závažné vady řízení, je možný pouze tehdy, pokud je vada řízení bez dalšího patrná ze správního
spisu a zároveň se jedná o vadu takového charakteru a takové míry a závažnosti, že brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Ustanovení
o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání tudíž nelze aplikovat extenzivně, jak bylo v tomto
řízení učiněno, ale vždy pouze restriktivně, aby nedošlo k porušení základních práv účastníků
garantovaných Listinou základních práv a svobod. Podle stěžovatele tímto postupem soudu
byl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající ve vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
V dalším bodu kasační stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry shora uvedeného
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Uvádí, že práva a povinnosti výrobců elektrozařízení
nevznikají zápisem do Seznamu, nýbrž pramení přímo ze zákona a jsou konkretizována
vyhláškou.
Podle názoru stěžovatele ze závěru, že účastníky řízení o zápisu každého provozovatele
kolektivního systému pro nakládání s historickým elektrozařízením určité skupiny by měli
být ostatní provozovatelé kolektivních systémů a výrobci elektrozařízení této skupiny, vyplývá,
že takové správní řízení by pro nepřiměřeně rozsáhlý okruh účastníků nemohlo být nikdy
pravomocně ukončeno.
I přes právní závěr Nejvyššího správního soudu stěžovatel trvá na tom, že správní řád
č. 71/1967 Sb. vedený společného správního řízení o více žádostech různých kolektivních
systémů neumožňoval.
Stěžovatel též upozorňuje na to, že rozhodování soudu se týká systému zpětného odběru
elektrozařízení, který je již budován po dobu více než 5 let. Situace by se nyní prakticky vrátila
do stavu před vydáním všech rozhodnutí o zápisech kolektivních systémů, kdy se prakticky
elektrozařízení neodebírala. To nese rizika pro společnost, životní prostředí, obce a kraje,
pro výrobce, pro dopravní a zpracovatelské firmy a pro stát.
Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Společnost FAST ČR opřela kasační stížnost o §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
Stěžovatel uvádí, že jestliže v řízení před městským soudem vystupovali někteří výrobci
zapsaní v rámci zápisu ASEKOL jako osoby zúčastněné na řízení, pak se lze pouze domnívat,
že tito výrobci v tomto řízení oznámili uplatňování svých práv jako osob zúčastněných na řízení
z vlastní iniciativy, aniž by byli s řízením vyrozuměni. Jestliže soud byl na základě oznámení
těchto výrobců informován o tom, že výrobci zapsaní v rámci zápisu ASEKOL uplatňují
svá práva osob zúčastněných na řízení, přičemž soud jim toto postavení i přiznal, logicky měl
postupovat tak, aby o probíhajícím řízení byli informování i všichni ostatní výrobci zapsaní
v rámci zápisu ASEKOL. Tento závěr, tedy že i v případě výrobců zapsaných v rámci zápisu
ASEKOL se jedná o osoby zúčastněné na řízení, které je třeba o probíhajícím řízení vyrozumět,
učinil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 3 As 21/2007 – 305.
Podle názoru stěžovatele městský soud postupoval v hrubém rozporu se závěry učiněnými
Nejvyšším správním soudem a s požadavkem aktivního přístupu k osobám zúčastěným na řízení.
Městský soud svým vyrozuměním vyvěšeným na úřední desce, vyrozuměl o probíhajícím řízení
pouze výrobce elektrozařízení, kteří byli zapsáni v rámci zápisu společnosti REMA. Nelogicky
a diskriminačně však již současně nevyrozuměl výrobce zapsané v rámci rozhodnutí o zápisu
ASEKOL, včetně společnosti FAST. Pokud soud považoval za osoby zúčastněné na řízení
výrobce zapsané v rámci zápisu REMA, tedy osoby, které nebyly rozhodnutím o zápisu
ASEKOL do seznamu přímo zapsány, tím spíše měl za osoby zúčastněné na řízení považovat
výrobce zapsané v rámci rozhodnutí o zápisu ASEKOL, jichž se jeho zrušení nepochybně přímo
dotýká. Městský soud měl rovněž vyrozumět o probíhajícím řízení kolektivní systém RETELA
a jeho výrobce.
Další obsah této kasační stížnosti je totožný s obsahem kasační stížnosti stěžovatele
ASEKOL.
Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
K oběma kasačním stížnostem se vyjádřil žalobce. K námitce, že městský soud ve věci
rozhodl v době, kdy řízení bylo přerušeno a nebylo vydáno usnesení o jeho pokračování, žalobce
uvedl, že vydáním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti odpadla podle jeho
názoru automaticky překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Bylo by přepjatě formalistické
a neúčelné z hlediska hospodárnosti a rychlosti řízení, aby soud usnesením deklaratorně
konstatoval pokračování v řízení, které nastalo konkrétně předvídanou právní skutečností,
a to rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, která byla v usnesení
o přerušení řízení identifikována zcela nezaměnitelným způsobem.
K námitce, že napadené rozhodnutí správního orgánu městský soud zrušil bez nařízení
jednání žalobce uvádí, že tento postup byl plně v souladu s §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť
soud dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Městskému soudu tak nic nebránilo, aby s odkazem na toto ustanovení
rozhodl ve věci bez nařízení jednání. V důsledku toho nemohlo dojít ani k vytýkanému porušení
procesních práv, neboť pro postup soudu nechyběl zákonný podklad.
K námitce, že byly opomenuty osoby zúčastněné na řízení, žalobce poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010 – 294, v němž je uvedeno,
že vyrozumění samo je zcela obecné a je tak určeno komukoliv. Pokud k němu správní soud
dodatečně připojil seznam subjektů přicházejících v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení,
neomezil tím rozsah svého vyrozumění, ale pouze vyzdvihl ty subjekty, které by se podle
označení v žalobě mohly stát osobami zúčastěnými na řízení a které mělo jmenovitě k dispozici.
Osoby, které tvrdí, že byly opomenuty jako osoby zúčastněné na řízení, mohly soudu oznámení
o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení zaslat kdykoli z vlastní iniciativy, tedy jejich účast
na řízení nebyla vázána striktně na aktivitu městského soudu. Tyto osoby však žádnou aktivitu
v tomto směru nevyvinuly.
Pokud jde o kasační stížnost společnosti FAST, navrhl žalobce, aby byla odmítnuta,
neboť nebyla podána oprávněnou osobou. Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví,
jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá
zrušení soudního rozhodnutí. FAST ČR, který podal kasační stížnost, není osobou zúčastněnou
na řízení a proto nebyl k podání kasační stížnosti oprávněn. Žalobce v dalším odkázal na §34
s. ř. s. a upozornil, že na úřední desce městského soudu bylo vyvěšeno vyrozumění předsedy
senátu o probíhajícím řízení obsahující současně výzvu, aby osoby podle §34 odst. 1 s. ř. s.
ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění oznámily, zda budou v tomto řízení uplatňovat
práva osoby zúčastněné na řízení. I přes tuto skutečnost FAST ČR oznámení o tom, že bude
v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, neučinil, ačkoli mu v uplatnění
tohoto práva nic nebránilo. Pokud tedy k výzvě soudu oznámení o uplatnění svých práv
nic neučinil, je nutno tuto skutečnost přičíst k jeho tíži.
Žalobce navrhl, aby kasační stížnost ASEKOL byla zamítnuta a kasační stížnost FAST
ČR byla odmítnuta.
Kasační stížnost ASEKOL byla podána včas a osobou oprávněnou ve smyslu §102 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, když neshledal vady, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, posoudil kasační stížnost
takto:
Skutečností je, že městský soud rozhodl ve věci samé v době, kdy řízení bylo přerušeno.
Správně měl tento soud pod bodem I. výroku meritorního rozhodnutí uvést, že v řízení
se pokračuje a v odůvodnění říci, že odpadla překážka, pro níž bylo řízení přerušeno. Jinak
by ovšem napadený rozsudek zůstal nezměněn jak ve výrocích, tak v odůvodnění.
Především nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že tím, že nebylo rozhodnuto
o pokračování v řízení, chyběla podmínka řízení a řízení je tak zmatečné ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Bylo by možno uvažovat o tom, že nesprávný postup městského soudu
lze podřadit pod jinou vadu řízení před soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu,
aby byl důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jinou vadu řízení, musí přistoupit další
podmínka, a sice, že tato jiná vada řízení mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. V projednávané věci však sama skutečnost, že nebylo procesně rozhodnuto o pokračování
v řízení, nemohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Pokud by Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek z namítaného důvodu zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení, ten by pouze, jak je uvedeno shora, doplnil výrok o tom, že se v řízení
pokračuje, aniž by toto doplnění mohlo mít vliv na rozhodnutí o věci samé.
Tato kasační námitka proto není důvodná.
Ke kasační námitce, že byly opomenuty osoby zúčastněné na řízení, se uvádí:
Otázkou, jak správně postupovat ohledně zjišťování okruhu osob zúčastněných na řízení
v těchto sporech, jichž je několik vedeno u městského soudu, se Nejvyšší správní soud
již několikrát zabýval. Např. v rozsudku č. j. 1 As 17/2010 - 294 ze dne 26. 8. 2010 se mj. uvádí:
Nejvyšší správní soud zastává názor, že byly splněny zákonné podmínky pro to, aby s výše uvedenými stěžovateli
nebylo zacházeno jako s osobami zúčastněnými na řízení, neboť jim bylo řádně doručeno vyrozumění
o probíhajícím řízení, na které ve stanovené lhůtě nereagovali. Vyrozumění učiněné prostřednictvím úřední desky
nepovažuje Nejvyšší správní soud za formalistické a v projednávaném případě bylo zcela na místě s ohledem
na počet v úvahu přicházejících osob – cca 270 známých subjektů a další stovky, jejichž adresy soudu vůbec
známy nebyly. Bylo tak naplněno hned několik podmínek doručování prostřednictvím úřední desky….
Vyrozumění samo o sobě je zcela obecné a je tak určeno komukoliv.
Jak již bylo shora uvedeno, v projednávané věci městský soud řešil vyrozumění
potencionálních osob zúčastněných na řízení vyvěšením vyrozumění na úřední desce soudu;
tyto osoby byly vyzvány, aby ve lhůtě 15 dnů oznámily, zda budou v tomto řízení uplatňovat
práva osoby zúčastněné na řízení, s tím, že takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě.
Tento postup považuje Nejvyšší správní soud v projednávané věci za adekvátní a je v souladu
s judikaturou tohoto soudu. Skutečnost, že se osoby potencionálně zúčastněné na řízení
do tohoto řízení nepřihlásily jako zúčastněné osoby, jde již k jejich tíži. Postačí připomenut právní
zásadu, která bývá vyjadřována slovy „nechť si každý střeží svá práva.“
Nejvyšší správní soud považuje tuto kasační námitku za nedůvodnou.
Ke kasační námitce, že městský soud rozhodl ve věci, aniž by nařídil jednání a tím řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], lze pouze stručně uvést, že tato námitka je účelová. Podle §76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít zas následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Městský soud podle tohoto ustanovení postupoval; kasační námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Pokud jde o kasační stížnost společnosti FAST ČR, Nejvyšší správní soud nejprve
posuzoval, zda kasační stížnost byla podána osobou která je k jejímu podání oprávněna.
Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
Společnost FAST ČR nebyla účastníkem soudního řízení, nebyla však ani osobou
zúčastněnou na řízení. Osobou zúčastněnou na řízení je ten, kdo ve lhůtě soudu oznámí, že bude
v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a soud nevyslovil, že osobou zúčastněnou
není (§34 odst. 2 a 4 s. ř. s.). Z tohoto hlediska společnost FAST ČR není oprávněna podat
kasační stížnost.
Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítne, byla-li podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
O nákladech řízení o kasačních stížnostech bylo rozhodnuto takto:
Kasační stížnost společnosti FAST ČR byla odmítnuta, proto bylo podle §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti
Stěžovatel ASEKOL byl ve své kasační stížnosti neúspěšný a proto mu byla uložena
povinnost nahradit úspěšnému žalobci náklady řízení o kasační stížnosti, které se skládají
z jednoho úkonu právní služby za 2100 Kč – vyjádření ke kasační stížnosti, a z náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč. Protože zástupce žalobce prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
připočítává se částka 480 Kč. Nejvyšší správní soud tedy uložil stěžovateli ASEKOL uhradit
žalobci částku 2880 Kč na účet zástupce žalobce v obvyklé pariční lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu