ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.90.2018:31
sp. zn. 3 As 90/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) M. K., b)
R. F., c) nezletilý M. S. F., d) nezletilý L. F., e) nezletilý T. F., f) nezletilý M. F., g)
nezletilá S. F., všichni bytem Č., Č. L., všichni zastoupeni Mgr. Filipem Schmidtem, advokátem
se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Statutární město Ústí nad Labem,
se sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, v řízení na ochranu před nezákonným
zásahem, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
29. 8. 2018, č. j. 15 A 118/2018 – 99,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 A 118/2018 - 99,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení
II. Žalobcům se v rac í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena k rukám jejich zástupce advokáta Mgr. Filipa Schmidta
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), jímž byla odmítnuta jejich žaloba na ochranu
proti nezákonnému zásahu žalovaného. Zásah byl dle jejich tvrzení způsoben nečinností
žalovaného ve vztahu k ochraně před jejich vystěhováním z ubytovny a při zajištění náhradního
ubytování.
[2] Krajský soud při posouzení věci vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017 – 40, a na základě kriterií tam uvedených dospěl k závěru, že tvrzený
zásah nemohl naplnit ze své podstaty a s ohledem na skutkové a právní okolnosti projednávané
věci definiční znaky nezákonného zásahu. Žalobcům nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo
na zajištění adekvátního bydlení, natožpak, aby k zajištění tohoto práva žalobců byl povinen
právě žalovaný. Mezi účastníky je nesporné, že žalobci byli ubytováni v ubytovně na adrese K.,
Ú., a to základě nájemní smlouvy uzavřené mezi nimi a paní L. A., provozovatelkou této
ubytovny. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to ode dne 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018.
Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ryze soukromoprávní vztah pronajímatele a nájemce,
založený smlouvou na dobu zcela jasně časově ohraničenou a definovanou. V nájemním vztahu
nikterak nefiguroval žalovaný a navíc v záležitostech nájemních vztahů uzavřených na základě
soukromoprávního titulu – nájemní smlouvy – zcela absentuje nějaké veřejné subjektivní právo,
které by mohlo požívat případné soudní ochrany ve správním soudnictví. Bylo na pronajímatelce,
s kým a za jakých podmínek uzavře nájemní smlouvu. Skutečnost, že v daném případě
pronajímatelka neprodloužila smlouvu žalobcům, nelze klást k tíži žalovaného. Z žádného
ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), rovněž nevyplývá, že
by žalovaný měl povinnost zajistit žalobcům uzavření nájemních smluv ke konkrétním
nemovitostem na území města Ústí nad Labem, jak dovozovali, obzvláště za situace, kdy žalobci
jsou občany jiného města, a to České Lípy. S ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160, které jsou dle názoru
soudu použitelné i pro tento případ, absentuje za výše popsaných okolností zásah žalovaného do
práv žalobců a žalobci tak nejsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu. Soud proto
žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
[3] Kasační stížnost podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) formálně z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky. Spornou otázkou je podle stěžovatelů 1) existence veřejného subjektivního práva
na zajištění přiměřeného bydlení, 2) s tím související otázka určení povinného subjektu k zajištění
uvedeného práva a 3) kvalifikace zásahu spočívající v nekonání. Stěžovatelé tvrdí, že město
odmítlo aktivně řešit jejich situaci v důsledku uzavření jejich ubytovny a naopak ke vzniku této
situace samo přispělo. Dále argumentují tím, že jim svědčí právo na zajištění přiměřeného bydlení
podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen
„pakt“), které je na zákonné úrovni provedeno §35 odst. 2 zákona o obcích. V části IV. kasační
stížnosti tuto právní argumentaci podrobně rozvádějí; v části V. pak v obecné rovině dovozují,
že město je subjektem povinným zajistit stěžovatelům přiměřené bydlení, a v části VI.
(pod nadpisem „Posouzení nezákonného zásahu“) uvádějí s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, z jakých důvodů je dle jejich názoru třeba nečinnost města při obstarání
adekvátního bydlení pro stěžovatele posoudit jako nezákonný zásah. Stěžovatelé v textu kasační
stížnosti také zdůrazňují svůj romský původ s tím, že právě z tohoto důvodu je pro ně obtížné
získat komerční bydlení. Závěrem stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil.
[4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry napadeného rozsudku
a pouze poznamenal, že nesouhlasí s opakovanou tezí stěžovatelů, podle níž se lze na bázi
nejrůznějších nadnárodních právních úprav domáhat poskytnutí náhradního bydlení. Už vůbec
se nelze ztotožnit s tím, že jádrem tohoto práva je zajištění přiměřeného náhradního bydlení
v případě, že dotčené osobě hrozí akutně bezdomovectví. Mimo to si žalovaný není vědom toho,
že by žalobcům skutečně bezdomovectví hrozilo, naopak je mu známa informace,
že se odstěhovali do jiného města. Žalovaný též nemůže souhlasit ani s tvrzením, v případě,
že by stěžovatelům skutečně svědčilo veřejné subjektivní právo na zajištění přiměřeného bydlení,
že by odpovídající povinnost měla dopadat právě na něj. Podotýká k tomu, že všichni stěžovatelé
mají trvalý pobyt mimo město Ústí nad Labem, pokud by na někoho měla v souvislosti s jejich
bydlením dopadnout povinnost, jen stěží by to mohl být žalovaný. To platí i s ohledem
na mezinárodně právní dokumenty, kterých se stěžovatelé tak vehementně dovolávají
a které svým obsahem deklarují práva a povinnosti na státní, nikoliv obecní úrovni. Za zcela
scestný a absurdně absolutistický pak považuje žalovaný výklad §35 odst. 2 zákona o obcích,
provedený stěžovateli. Závěrem žalovaný poukazuje i na nesprávně uvedený důvod kasační
stížnosti a navrhuje její zamítnutí.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatelé sice
jako důvod kasační stížnosti označili nesprávné posouzení právní otázky soudem, tedy důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z obsahu podání je však zřejmé, že jejich námitky směřují
proti závěrům krajského soudu o nedostatku podmínek řízení, jenž byl důvodem pro odmítnutí
žaloby, tedy k důvodu uvedenému v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Z obsahu žaloby Nejvyšší správní soud ověřil, že k dotčení veřejného subjektivního práva
uplatnili stěžovatelé prakticky stejnou argumentaci jako v kasační stížnosti již v řízení před
krajským soudem. S přihlédnutím k této skutečnosti pak Nejvyšší správní soud posuzoval
zákonnost napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom,
že první klíčovou otázkou pro rozhodnutí ve věci je posouzení aktivní procesní legitimace
stěžovatelů, konkrétně otázka plausibility jejich tvrzení o zkrácení na právech nečinností
žalovaného. V souvislosti s tím hodnotí jako správný poukaz krajského soudu na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 2 As 155/2015 – 160,
v němž bylo stanoveno, že „ pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem
ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem zásahem ve smyslu legislativní zkratky zakotvené
v §82 s. ř. s., i kdyby tvrzení žalobce byla pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“
[7] Ačkoliv krajský soud správně určil premisu pro své další úvahy na dané téma,
se způsobem, jakým se s položenou otázkou vypořádal, se již Nejvyšší správní soud ztotožnit
nemůže. Soud především zcela pominul velmi rozsáhlou argumentaci stěžovatelů ohledně jejich
tvrzení, že mají veřejné subjektivní právo na zajištění náhradního bydlení, které se odvíjí
od mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a od ustanovení §35 odst. 2 zákona
o obcích, jež je dle názoru stěžovatelů nutno vyložit v souladu s těmito mezinárodními závazky.
Na podporu svého názoru přitom stěžovatelé odkazovali i na konkrétní judikaturu Ústavního
soudu, která dle jejich názoru na věc rovněž dopadá. Není tedy zřejmé, proč tuto argumentaci
považoval krajský soud za mylnou, lichou či vyvrácenou. V této souvislosti soud pouze uvedl,
že z žádného ustanovení zákona o obcích nevyplývá, že by měl žalovaný povinnost zajistit
žalobcům uzavření nájemních smluv ke konkrétním nemovitostem na území města Ústí
nad Labem, obzvláště za situace, kdy žalobci jsou „občany“ města Česká Lípa,
aniž by však provedl podrobnější výklad výše uvedeného ustanovení ve všech jeho souvislostech,
aniž by vyzval stěžovatele k doplnění žalobních tvrzení k dílčí otázce pasivní procesní i věcné
legitimace žalovaného (kterou stěžovatelé ve své žalobě na rozdíl od otázky veřejného
subjektivního práva jen v krátkosti odbyli) a aniž by současně reflektoval skutečnost, že náhradní
bydlení měl dle názoru stěžovatelů žalovaný zajistit spíše z vlastních zdrojů (viz pasáž žaloby
„Bytová politika žalovaného“), nikoliv prostřednictvím soukromníků, a že dle nich je nutno
spatřovat nezákonný zásah mimo jiného i v tom, že podmínky pro uspokojování bytových potřeb
obyvatel sociálně vyloučených lokalit nevytvořil. V tom se stěžovatelé opírali o nález Ústavního
soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17. Vzhledem k výše uvedeným vadám lze napadené
usnesení v souhrnu hodnotit jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[8] Za této situace tedy nemá Nejvyšší správní soud splněny podmínky k tomu,
aby se ke sporné otázce vyjádřil sám. Napadené usnesení proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm soud s ohledem na ustanovení
§110 odst. 4 s. ř. s. znovu posoudí otázku aktivní procesní legitimace stěžovatelů, vypořádá jejich
argumentaci k otázce dotčení jejich veřejného subjektivního práva na zajištění náhradního
bydlení, kterou uplatnili v žalobě, a vyjádří se i k potenciálnímu dopadu nálezu Ústavního soudu
ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17, na projednávanou věc. V případě, že by soud dospěl
k závěru, že takovéto veřejné subjektivní právo stěžovatelé mají (což však Nejvyšší správní soud
v žádném případě nepředjímá), bylo by následně třeba vyzvat stěžovatele k doplnění žalobního
tvrzení ohledně pasivní legitimace žalovaného, tedy proč jsou toho názoru, že právě
on je povinen takové bydlení zajistit, ač stěžovatelé mají trvalé bydliště v jiném městě.
V souvislosti s tím by pak bylo třeba doplnit též skutková zjištění ohledně jejich současného
bydliště, respektive bydliště za dobu od skončení nájemní smlouvy v ubytovně K., Ú. do dne
jednání či rozhodnutí soudu. Teprve poté bude možno o žalobě kvalifikovaně znovu
rozhodnout.
[9] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
[10] Podle §10 odst. 1, věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále
jen„zákon o soudních poplatcích“), soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu
nebyl povinen. Dále dle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích platí, že soud vrátí poplatek z účtu
soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu,
kterým mu byla tato povinnost uložena. Nejvyšší správní soud v rámci přípravných procesních úkonů
stěžovatele usnesením ze dne 26. 9. 2018, č. j. 3 As 90/2018 – 15, vyzval k úhradě soudního
poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Následně ovšem bylo po obdržení soudního spisu
krajského soudu zjištěno, že krajský soud stěžovatelům usnesením ze dne 11. 7. 2018,
č. j. 40 A 7/2018 – 75, přiznal osvobození od soudního poplatku v plném rozsahu.
Z §36 odst. 3, věty poslední, s. ř. s. vyplývá, že přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatelé proto nebyli povinni hradit na základě výzvy tohoto soudu soudní poplatek
za kasační stížnost, přesto tak však učinili. S ohledem na uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud
výrokem II. tohoto rozsudku o vrácení zaplaceného soudního poplatku k rukám zástupce
stěžovatelů. Lhůta k vrácení soudního poplatku vyplývá z §10a odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, dle kterého je-li soud povinen vrátit již zaplacený poplatek nebo přeplatek
na poplatku, učiní tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým o vrácení rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. května 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu