ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.10.2011:75
sp. zn. 3 Azs 10/2011 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: L. T. P.L. zastoupené Mgr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se
sídlem Palackého 267, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2010, č. j. OAM-156LE-BE02-
BE03-2010, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
15. 11. 2010, č.j. 49 Az 1/2010 – 54,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, č. j. 49 Az 1/2010 – 54,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2010,
č. j. OAM-156LE-BE02-BE03-2010, jímž byla její žádost o udělení mezinárodní ochrany
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ( dále
„zákon o azylu“).
Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že tvrzeným důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obtížná situace
žalobkyně ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, aby mohla splácet dluhy
věřitelům, od nichž si vypůjčila finanční prostředky na cestu do České republiky. Žalobkyně
je vietnamské národnosti, katolického vyznání, není a nebyla členem žádné politické strany
či jiné organizace, do politického dění se nezapojovala, má jen základní vzdělání, pomáhala
rodičům v zemědělství. Žalobkyně do České republiky přicestovala v roce 1995, žádost o udělení
mezinárodní ochrany podala až dne 30. 6. 2010. Svou ekonomickou situaci nemohla ve Vietnamu
řešit, neboť v jejich městečku se žilo chudě a jelikož měla základní vzdělání a byla
bez prostředků, situaci by nepomohlo ani přestěhování do jiné části Vietnamu. Žalobkyně
uváděla, že o mezinárodní ochranu žádá proto, aby měla v České republice legální pobyt a mohla
zde pracovat. V lednu 1999 byla žalobkyně v České republice trestně stíhána pro porušování
autorských práv a bylo jí na 7 let uděleno správní vyhoštění. V roce 2005 ztratila svůj cestovní
pas, proto se při zadržení prokazovala cizím pasem, který jí odebrala cizinecká policie v Plzni.
K důvodům žádosti uváděla, že chtěla lépe žít, ve Vietnamu neměla práci. Žalovaný přihlédl
k okolnosti, že žalobkyně nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany ihned po svém
příjezdu do České republiky a že po skončení platnosti podnikatelského víza zde pobývala
nelegálně. Žádost podala až po zadržení a poučení Policií České republiky, poté, co s ní bylo
zahájeno druhé správní řízení ve věci správního vyhoštění č.j. CPPL-13396/ČJ-2010-034064-KP
ze dne 22. 6. 2010.
Z průběhu správního řízení vzal žalovaný za prokázané, že důvodem podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně byla obtížná situace v zemi původu a snaha o legalizaci
pobytu na území České republiky z důvodů potřeby obstarání finančních prostředků na úhradu
dluhu věřitelům, od kterých si půjčila na cestu do České republiky.
Žalovaný dospěl k závěru, že odchod ze země z ekonomických důvodů za účelem
nalezení zaměstnání a snaha legalizace pobytu za účelem dalšího výkonu ekonomické činnosti
nespadá pod ust. §12 zákona o azylu. Žalobkyně mohla využít institutů zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky.
Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany žalovaný ocitoval §14a od st. 1
a odst. 2 zákona o azylu a uvedl, že žalobkyně v průběhu řízení hovořila pouze o ekonomických
problémech v zemi původu, snaze legalizovat si svou žádostí pobyt na území České republiky
a neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno vážné újmě ve smyslu zákona o azylu
podřadit. Vzhledem k uvedenému žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyni hrozilo nebezpečí
vážné újmy z některého z důvodů uvedených v §14a zákona o azylu.
Při jednání u krajského soudu žalobkyně k dotazu na obsah přípisů doručených soudu
po podání žaloby uvedla, že v zařízení pro zajištění cizinců jí nebyla poskytnuta pomoc
tlumočníka, ač o něj žádala. Proto ve svých přípisec h upozornila na problémy s tlumočníkem
při překladu pohovoru dne 30. 6. 2010, který jí do protokolu nedovolil sdě lit to, co sdělit chtěla.
Tlumočník jí údajně výslovně přikázal, aby nezmiňovala žádné skutečnosti proti režimu
a aby uvedla pouze ekonomické důvody s tím, že jen tak jí pomůže. Jednalo se o tlumočníka,
jehož jméno je uvedeno ve správním spisu. Žalobkyně dodala, že se ve vlasti zúčastnila protestů
proti režimu, např. protestu v říjnu 1989, kdy se demonstranti snažili bránit příjezdu hasičského
sboru k požáru velkého obchodního střediska, aby upozornili na to, že ve Vietnamu jsou
chráněni jen bohatí, nikoli obyčejní (chudí) lidé. Dále se žalobkyně zúčastnila pochodů
na ochranu menšin na území Vietnamu. V roce 1991 byla dokonce při protestu studentů
a novinářů policisty ze severu země zbita takovým způsobem, že následně potratila. Nakonec
jí známí studenti pomohli nejen z nemocnice, ale také k odchodu do České republiky. Žalobkyně
dále zmínila setkání s americkými novináři v roce 1989, kteří byli nakonec ze země vyhoštěni
a celkem 13 studentů bylo zadrženo. Žalobkyně se rovněž zapojila do hnutí na ochr anu životního
prostředí, resp. protestovala proti devastaci přírody při těžbě nerostného bohatství
v příhraničních oblastech (zejména Rusy a Číňany).
Krajský soud v Praze odkázal na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle
něhož žádný smluvní stát nevyhostí nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho
život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Z tohoto principu je nutné vyvodit závěr,
který vyslovil i Nejvyšší správní soud, že i při zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu
jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění
vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. V této souvislosti má správní orgán
povinnost zjistit, zda žadateli skutečně nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu.
Povinnost správního orgánu zabývat se možností udělení doplňkové ochrany se vztahuje na celé
ustanovení §16 zákona o azylu.
Žalovaný pochybil, když se otázkou možného udělení doplňkové ochrany žalobkyni
vůbec nezabýval. Jestliže žalovaný v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval, že žalobkyně
„…neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno vážné újmě ve smyslu zákona o azylu podřadit “, a proto
nedospěl k závěru, že jí hrozilo nebezpečí vážné újmy z důvodů uvedených v §14a zákona
o azylu, pak krajský soud usoudil, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí s otázkou splnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany v souvislosti s obavami žalobkyně z možného
uvěznění pro nesplacení dluhů vůbec nevypořádal.
K novému, zcela odlišnému tvrzení žalobkyně předneseném až při soudním jednání
krajský soud uvedl, že bude třeba, aby správní orgán nejlépe vyslechl žalobkyní označeného
tlumočníka, a aby jej konfrontoval s výpovědí žalobkyně. Po zjištění stavu věci ve smyslu §3
ve spojení s §2 odst. 4 správního řádu žalovaný znovu posoudí žádost žalobkyně nejen ohledně
naplnění §12 zákona o azylu, ale také ohledně okolnosti, zda jsou v případě žalobkyně dány
důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Pro posouzení otázky
doplňkové ochrany si žalovaný opatří úplné a aktuální po dklady. Pouze na základě takto
shromážděných podkladů žalovaný znovu zhodnotí, zda žalobkyni nehrozí po případném návratu
závažná újma. Své rozhodnutí žalovaný řádně v souladu s §68 odst. 3 správního řádu odůvodní.
Krajský soud proto rozhodnutí žalovaného podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že při rozhodování plně vycházel z tvrzení žalobkyně.
Povinnost splatit dluhy a jejich vymáhání věřiteli je běžno u právem aprobovanou praxí ve všech
zemí světa. Pochopitelná snaha věřitelů domoci se vrácení finančních prostředků není hrozící
vážnou újmou, stejně jako jimi nejsou subjektivně špatné ekonomické podmínky a snaha zařídit
si lepší život na území jiného stá tu. Při posuzování žádosti ve smyslu §14a zákona o azylu byl
stěžovatel vázán tvrzeními žalobkyně, která neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno
podřadit vážné újmě ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel je pře svědčen o tom, že i ve vztahu
k §14a zákona o azylu je jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu řádně odůvodněno. Vzhledem
k právní kvalifikaci případu postupoval stěžovatel souladně s právním názorem Nejvyššího
správního soudu na dokazování při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné, neboť se jedná o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá proces
dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 38/2007 - 88 ze dne
27. 6. 2007). V tomto směru odůvodnění neexistence hrozící vážné újmy podle §14a zákona
o azylu pokládá stěžovatel za řádné, vycházející z výpovědi žalobkyně a dostačující.
K novým tvrzením žalobkyně stěžovatel uvedl, že jso u nevěrohodné a účelové, neboť
žalobkyni nic nebránilo v tom, aby je uvedla již ve správním řízen í. Vzhledem ke genezi případu
jsou nová tvrzení v žalobě uvedena zřetelně účelově vzhledem k vývoji důkazní situace.
Žalobkyně byla stěžovatelem řádně poučena, že je povinna uvádět pravdivé a úplné informace,
a proto se její nová tvrzení v žalobě jeví být pouhou nepodloženou gradací příběhu vedenou
úsilím přesvědčit soud o údajných politických aspektech kauzy, do té doby nezmíněných. I kdyby
však šlo o relevantní tvrzení, nemohl by je soud zohlednit, neboť zákonnost rozhodnutí
stěžovatele nelze zpochybňovat skutečnostmi, o nichž stěžovatel při svém rozhodování nevěděl
a ani při nejlepší vůli vědět nemohl (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 206/2005 -
59 ze dne 21. 9. 2006).
Nezákonnost spatřuje stěžovatel i v závěru soudu, který jej zavázal k tomu, aby vyslechl
tlumočníka označeného žalobkyní a konfrontoval ho s výpovědí žalobkyně. Stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že žalobkyně dne 30. 6. 2010 nevznesla jedinou námitku do tlumočení, využila
svého práva na zpětné přetlumočení protokolu o pohovoru a výslovně konstatovala, že nemá
žádné námitky k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci protokolu o pohovoru,
což stvrdila vlastnoručním podpisem. Soud měl tuto námitku jako nedůvodnou a nevěrohodnou
odmítnout, a to i se zřetelem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66.
Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost svým významem přesah uje jeho vlastní zájmy,
neboť u krajského soudu se jedná o zásadní pochybení, protože nerespektoval ustálenou
judikaturu a dospěl tudíž k nesprávným závěrům.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní
soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je- li kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Azs 13/2006. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v těcht o typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu;
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikatur u
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že o naposledy uvedený případ přijate lnosti
se jedná v projednávané věci.
V posuzované věci nosným důvodem napadeného rozsudku krajského soudu byla
skutečnost, že se stěžovatel otázkou možného udělení doplňkové ochrany žalobkyni vůbec
nezabýval, pouze konstatoval, že žalobkyně „…neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno vážné
újmě ve smyslu zákona o azylu podřadit ,“ přičemž se vůbec nevypořádal s obavami žalobkyně
z možného uvěznění pro nesplacení dluhů.
Tento nedostatek odůvodnění rozhodnutí stěžovatele shledal krajský soud natolik
zásadním, že v jeho důsledku předmětné rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákon o azylu, podle
kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §1 2 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a, p řichází v úvahu především v situaci,
kdy žadatelem uvedené skutečnosti zcela zjevně nelze podřadit pod žádný z důvodů pro u dělení
azylu či doplňkové ochrany, tedy například tehdy, uvádí-li jako příčinu emigrace pouze snahu
o zlepšení své ekonomické situace. Ministerstvo vnitra je však i v takovém případě povinno
své rozhodnutí v souladu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., s právní řád, náležitě odůvodnit.
Této povinnosti stěžovatel ve vztahu k azylu a k doplňkové ochraně dostál. K samotné
otázce nároku žalobkyně na udělení doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud připomíná,
že je to zejména žadatel, kdo v řízení ve věci mezin árodní ochrany určuje a svými tvrzeními
vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu, rozhodujícího o oprávněnosti žádosti.
V nyní projednávané věci žalobkyně v azylovém řízení uváděla, že se do vlasti nemůže
vrátit z toho důvodu, že si při odjezdu půjčila peníze na cestu do České republiky a ještě
je nezaplatila, nejvážněji svou obavu formulovala slovy, že by věřitelé po ní chtěli peníze, které
nemá a neví, co by s ní po návratu bylo. Obavu z možného uvěznění při návratu, která nebyla
dle krajského soudu stěžovatelem v odůvodnění reflektována, stěžovatelka nevznesla, v řízení
najevo nikterak nevyšla a prvně k ní dospěl krajský soud v přezkoumávaném rozsudku. Stěžovatel
v rozhodnutí vyslovil, že si v průběhu správního řízení ujasnil, že důvodem podání žádosti
žalobkyně byla obtížná ekonomická situace v zemi původu a snaha o legalizaci pobytu na území
České republiky z důvodů potřeby vydělávání finančních prostředků na dluh věřitelům,
od kterých si půjčila na cestu do České republiky. Kr ajský soud se mýlí, pokud konstatoval,
že se stěžovatel otázkou dluhů žalobkyně vůbec nezabýval a omezil se na formulaci,
že žalobkyně“ „…neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno vážné újmě ve smyslu zákona o azylu
podřadit“, a že proto nedospěl k závěru, že jí hrozilo nebezpečí vážné újmy z důvodů uvedených v §14a zákona
o azylu“. Stěžovatel totiž ohledně udělení doplňkové ochrany dospěl k závěru, že „žadatelka
v průběhu řízení hovořila pouze o ekonomických problémech v zemi původu, snaze legalizovat si svou žádostí
pobyt na území České republiky a neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno vážné újmě ve smyslu
zákona o azylu podřadit“. Jakkoliv lze stěžovateli vytknout, že explicitně nezmínil a blížeji nerozvedl
relevantnost obavy stěžovatelky ze splácení dluhů věřitelům při udělení doplňkové ochrany, zdejší
soud je toho názoru, že vzhledem k projednávané věci se lze s úsporným hodnocením stěžovatele
přeci jenom spokojit. Je tomu tak proto, že obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti
splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního
zřetele hodných okolností vnímat jinak než pouze jako důvody ekonomické, na nějž je však
v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele pamatováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 – 64). Žalobkyně totiž v průběhu řízení setrvávala
ve zcela obecném konstatování nedostatku prostředků ke splacení dluhů věřitelům, aniž by tvrdila
nebo by ze správního spisu vyplývala jakákoliv další okolnost, která by se netýkala pouhé
ekonomické roviny úhrady dluhu věřitelům při návratu do vlasti a jejím následným ekonomickým
problémům v zemi původu.
Závěr stěžovatele, že žalobkyně uváděla pouze ekonomické problémy v zemi původu
a snahu o legalizaci pobytu, neuvedla skutečnosti svědčící tomu, že by jí hrozila vážná újma podle
§14a zákona o azylu, plně vychází ze skutkového stavu zjiště ného v průběhu správního řízení,
kdy rozsah vyhledávací aktivity stěžovatele byl dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli
o mezinárodní ochranu v případě navrácení do země původu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se stěžovatel vypořádal s námitkou žalobkyně
ohledně neudělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zák ona o azylu přezkoumatelným
způsobem.
Nejvyšší správní soud navíc uvádí, že označené problémy nelze považovat za relevantní
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
již opakovaně vyslovil, že ekonomické potíže, ani žadatelem vyjádřená obava z jeho věřitele,
nejsou relevantním důvodem z hlediska možného udělení jedné z forem mezinárodní ochrany
(např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
ze dne 19. 6. 2008, č. j. 6 Azs 35/2008 - 57, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, nebo
ze dne 16. 2. 2005, č . j. 4 Azs 333/2004 - 69). Rovněž snaha o legalizaci pobytu za účelem hledání
či pokračování ve vykonávání práce na území České republiky z důvodu tíživé finanční situace
v zemi původu neobstojí jako relevantní důvod ve smyslu §12 ani §14a zákona o azylu. Řízení
o mezinárodní ochraně je třeba chápat jako zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců,
kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu nebo kterým
by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Legalizace pobytu prostřednictvím
řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná (viz rozhodnutí ze dne 18. 11. 2004,
č. j. 7 Azs 117/2004 - 55).
Pokud krajský soud zavázal stěžovatele k vyslechnutí tlumočníka označeného žalobkyní,
uvádí Nejvyšší správní soud ke skutečnostem stran neúplné výpovědi žalobkyně učiněné
z donucení a novým důvodům pro udělení mezinárodní ochrany následující:
Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž
základě by mu mělo být vyhověno. K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle §22 odst. 1
zákona o azylu účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo
v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne
bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. Podle odst. 2 téhož ustanovení je účastník řízení
oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.
V rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, zaujal zdejší soud právní názor,
že správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí při osobních pohovorech
postupovat tak, aby žadateli o udělení mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody
své žádosti [§23 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve spojení s čl . 13 odst. 3 procedurální
směrnice (č. 2005/85/ES)]. Tak tomu podle názoru zdejšího soudu bylo i v souzené věci,
přičemž tvrzení žalobkyně prvně uplatněné až v žalobním řízení, že se řídila příkazem tlumočníka
(„jinak by jí nepomohl“), aby uváděla při pohovoru pouze ekonomické důvody, považuje zdejší
soud za nevěrohodné, účelové a nesouhlasí tím se závěry krajského soudu, jenž stěžovateli uložil
v dalším řízení provést výslech tlumočníka za účelem jeho konfrontace s výpovědí žalobkyně.
Po žadateli o udělení mezinárodní ochrany je předně požadováno, aby dostatečně
věrohodně a přesvědčivě vyložil konkrétní skutkové okolnosti svého případu, neboť jedině
tak může unést důkazní břemeno ohledně důvodů týkajících se výlučně jeho osoby.
V posuzované věci po sepsání žádosti pracovníkem žalovaného byla žalobkyně vyzvána,
aby veškeré své důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany vlastnoručně uvedla
na zvláštním listu papíru. To také žalobkyně učinila, aniž by se jakkoliv zmínila o politických
a jiných důvodech předestřených prvně v žalobě.
Při pohovoru k žádosti dne 30. 6. 2010 byla žalobkyně poučena o povinnosti uvádět
pravdivé a úplné informace. Pohovor byl veden v jazyce vietnamském a žalobkyně neprojevila
nesouhlas s tlumočením panem RNDr. PHAM Ba Thich. Opět poukazovala na ekonomické
důvody a snahu o legalizaci pobytu, na dotaz pracovníka žalovaného, zda uvedla všechny důvody,
pro které opustila vlast, odpověděla kladně, dále využila právo, aby jí byl celý pohovor, tj. všechny
otázky i odpovědi zpětně přetlumočeny za účelem kontroly. Žalobkyně nevznesla žádnou
námitku k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí v rámci protokolu a všechny strany protokolu
bez připomínek stvrdila svým podpisem. V průběhu azylového řízení nebyl stěžovatel žádným
jiným způsobem informován o tvrzeném nátlaku tlumočníka a o dalších důvodech žalobkyně
pro udělení mezinárodní ochrany, než které uváděla v žádosti a při pohovoru, ač tak žalobkyně
učinit jistě mohla, předpoklad jiných důvodů žalobkyně pro odchod ze země nevyvstal
ani ze správního spisu. Žalobkyni byl během správního řízení, zejména při pohovoru k důvodům
podání žádosti, nepochybně poskytnut dostatečný prostor k vylíčení veškerých potíží a ke sdělení
důvodů, pro něž se rozhodla vycestovat z Vietnamu a bylo jen v jejím zájmu správní orgán
se svým pravdivým a úplným azylovým příběhem seznámit a upozornit na případné výhrady
k činnosti tlumočníka. Tyto skutečnosti však byly uplatněny toliko v řízení o žalobě.
Pokud se tedy jedná o obsáhlé námitky žalobkyně týkající se nově (až v žalobě) uváděných
okolností, které žalobkyně netvrdila v předcházejícím řízení a jež byly diametrálně odlišné
od důvodů uplatněných ve správním řízení, Nejvyšší správní soud opětovně připomíná,
že v řízení o udělení mezinárodní ochrany je zákla dním a často jediným důkazním prostředkem,
který žadatel o udělení mezinárodní ochrany může žalovanému předložit, jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které vedly k odchodu ze země původu. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti
poukazuje na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého je krajský soud v řízení o žalobě vázán
skutkovým a právním stavem platným ke dni vydání napadené ho správního rozhodnutí.
Žalobkyně se proto nemůže až v řízení před krajským soudem domáhat posouzení nových
skutečností, pokud je při dokazování nesdělila žalovanému a ten neměl možnost je ve svém
rozhodnutí vyhodnotit (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61, publikované na www.nssoud.cz).
Po zhodnocení důvodnosti námitek uplatněných v kasační stížnosti žalovaného
a na základě úvah výše uvedených dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze trpí vadami ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je Krajský soud v Praze v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán
právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
Krajský soud v Praze novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti, neboť tento zástupce
v něm neučinil žádný úkon právní služby, za nějž by mu odměna náležela.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu