ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.189.2015:22
sp. zn. 3 Azs 189/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců a) O. M. b) L.
M. a c) nezl. K. M., žalobkyně c) zastoupena žalobkyní a), zastoupeni JUDr. Annou
Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 5. 2013, č. j. OAM-274/ZA-ZA06-K01-2012 a ze dne 15. 5. 2013, č. j.
OAM-273/ZA-ZA06-K01-2012, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 49 Az 37/2013 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelů JUDr. Anně Doležalové, MBA, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 7.740 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatelů nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 5. 2013, č. j. OAM-274/ZA-ZA06-K01-2012 a ze dne 15. 5. 2013,
č. j. OAM-273/ZA-ZA06-K01-2012. Rozhodnutím správního orgánu nebyla stěžovatelům
k jejich žádosti udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Stěžovatelé
toto rozhodnutí napadli pouze v rozsahu výroku o neudělení doplňkové ochrany.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly splněny důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Výpovědi stěžovatelů totiž považoval
za nevěrohodné pro jejich rozpornost, a to jak jejich tvrzení o hrozící újmě, tak zejména jejich
tvrzení o bezúčelném vyčerpání možností ochrany ukrajinskými státními orgány. Právě v tomto
bodě jsou rozpory mezi jejich tvrzeními nejmarkantnější. Krajský soud dále připustil,
že od vydání napadeného správního rozhodnutí došlo na Ukrajině k zásadním společenským
změnám, současně však konstatoval, že stěžovatelé mají na základě mezinárodního závazku
non-refoulement dostatečné právní záruky k tomu, aby tyto skutečnosti mohly být dodatečně
posouzeny v novém řízení o mezinárodní ochraně, pokud takové řízení vyvolají. Soud dále
neshledal žádná pochybení při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu.
Stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítli, že správní orgán náležitě nezjistil skutkový stav, pro tuto vadu měl
krajský soud jeho rozhodnutí zrušit. Jestliže žalovaný argumentoval tím, že se stěžovatelé
v případě pronásledování ze strany soukromých osob mohou obrátit s žádostí o pomoc na státní
orgány své země, pak byl povinen toto doložit např. pomocí dostupných informací o zemi
původu. Současně se měl vypořádat s tvrzením stěžovatelů, že justiční systém na Ukrajině
ohrožuje vysoká míra korupce. Stěžovatelům není zřejmé, z jakého důvodu krajský soud
nepochybuje o existenci účinného právního systému na Ukrajině. Připomněli, že policie po nich
opětovně požadovala peníze, právě z tohoto důvodu se neobraceli s žádostí o pomoc na další
státní orgány. Krajský soud se dále vůbec nezabýval tvrzeními stěžovatelů ohledně dostupnosti
vnitřní ochrany v zemi jejich původu, jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Stěžovatelé navrhli
zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelé spatřují
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se již podrobně
zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz,
či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.
Rovněž problematika volného hodnocení důkazů krajským soudem a utváření závěru
o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 – 76.
Ohledně stížní námitky, že žalovaný neprokázal, že se stěžovatelé mohou v případě
nebezpečí hrozícího ze strany soukromých osob obrátit s žádostí o pomoc na státní orgány
své země, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, v němž zdůraznil, že břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti
(resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně žadatele. K problematice hrozící
vážné újmy ze strany soukromých osob pak lze odkázat i na rozsudek ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře rovněž dostatečně zabýval otázkou
posuzování věrohodnosti tvrzení žadatele, zmínit lze např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, a rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 Azs 18/2009 – 79.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobců
podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů náleží podle §11
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti
snížená v souladu s §12 odst. 4 vyhlášky o 20 %, tedy ve výši 7.440 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 7.740 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu