ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.189.2020:26
sp. zn. 3 Azs 189/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: S. D., zastoupená
Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 27, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 A 14/2020-52,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 A 14/2020-52, se zrušuje
a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2020, č. j. OAM-305-16/ZR-2020, zrušil žalovaný podle
§77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), povolení k trvalému pobytu udělené žalobkyni dne 6. 11. 2012
a stanovil jí lhůtu k vycestování v trvání 30 dnů (§77 odst. 3 tohoto zákona). V poučení žalovaný
mimo jiné uvedl, že „toto rozhodnutí dle §168 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. nabývá právní moci
jeho oznámením, tedy doručením jeho písemného vyhotovení účastnici řízení nebo jejímu zástupci,
je-li zastoupen. Z tohoto důvodu proti němu nelze podat odvolání “ (zdůraznění doplněno). Toto
rozhodnutí napadla žalobkyně přímo žalobou u Městského soudu v Praze.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 A 14/2020-52, žalobu odmítl
a věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“).
Konstatoval, že odstavec 3 byl do §168 zákona o pobytu cizinců vložen zákonem
č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
(dále jen „novela č. 176/2019 Sb.“). Touto novelou zákonodárce zjevně usiloval o vyloučení
dalšího přezkumu některých rozhodnutí Komisí (tj. vyloučení možnosti podat odvolání), s cílem
urychlit ukončení pobytu cizince na území České republiky. Pravidlo upravené v §168 odst. 3
zákona o pobytu cizinců se však uplatní toliko na taková rozhodnutí, jež jsou (i) vydána
z některého z důvodů uvedených v §37 odst. 1 písm. a), §37a odst. 1 písm. d), §37a odst. 2
písm. c), §46a odst. 1 větě druhé, §46a odst. 2 písm. c), §46b odst. 1 větě druhé, §46b odst. 2
písm. a), §46d odst. 1 větě druhé, §46d odst. 2 písm. b), §46f odst. 1 písm. j), §46f odst. 2 písm.
b), §46g odst. 1 písm. c), §46g odst. 2 písm. d), nebo §56 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu
cizinců, za kumulativního splnění druhé podmínky, tj. (ii) jde-li o skutečnosti uvedené v §9 odst.
1 písm. h), §56 odst. 2 písm. a), §75 odst. 1 písm. e), §75 odst. 2 písm. e) nebo f), §77 odst. 1
písm. h) nebo i), §77 odst. 2 písm. a) nebo f), §87d odst. 2 písm. c) nebo d), §87e odst. 1 písm.
f) nebo g), §87f odst. 3 písm. e) nebo f), §87k odst. 1 písm. a) nebo d) nebo §87l odst. 1
písm. a), e) nebo f) zákona o pobytu cizinců.
[3] Žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil povolení k trvalému pobytu žalobkyně podle
§77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení však není zahrnuto pod důvody
vydání rozhodnutí ad (i), jak je předpokládáno v první části §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců. Ačkoli tedy bylo napadené rozhodnutí vydáno se zřetelem ke skutečnosti, pro kterou lze
obecně o aplikaci pravidla vyplývajícího z §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvažovat, nebyla
současně splněna první komplementární podmínka, neboť rozhodnutí nebylo vydáno z jednoho
z důvodů taxativně uvedených v první části §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Za této situace
tedy nedošlo k naplnění hypotézy právní normy obsažené v tomto ustanovení a napadené
rozhodnutí proto právní moci jeho oznámením nenabylo. Žalovaný tak nesprávně žalobkyni
poučil o tom, že odvolání proti jeho rozhodnutí není přípustné. Za této situace městský soud
žalobu odmítl podle §46 odst. 5 s. ř. s. a věc postoupil k vyřízení opravného prostředku Komisi,
jakožto orgánu nadřízenému žalovanému.
[4] Městský soud dále obiter dictum vyslovil pochybnost nad tím, zda bylo dikcí
§168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců účinně dosaženo zákonodárcem zamýšleného výsledku,
tedy vyloučení přípustnosti odvolání proti tam uvedeným rozhodnutím ministerstva. Připomněl,
že podle §73 odst. 1 správního řádu je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti
kterému nelze podat odvolání. Uvedené zákonné pravidlo přitom stojí na obecných principech
doktríny procesního práva, dle nichž je jedním z předpokladů právní moci nenapadnutelnost
rozhodnutí řádnými opravnými prostředky. Ustanovení §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
přitom explicitně nestanoví, že by odvolání proti zde uvedeným rozhodnutím nebylo přípustné;
výslovně pouze (odchylně od §73 odst. 1 správního řádu) váže okamžik nabytí právní moci
rozhodnutí na okamžik jeho oznámení. Pokud však zákonodárce současně explicitně
nestanovil pro tyto případy výjimku z obecného pravidla o přípustnosti odvolání uvedeného
v §170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, lze legitimně pochybovat o tom, zda
§168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců skutečně odvolání vylučuje, anebo zda je případně
odvolání sice přípustné, ale je v těchto případech (zcela nesystémově) fakticky mimořádným
opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí. V tomto směru odkázal
na související odbornou literaturu, ze které vyplývají obdobné pochybnosti o důsledcích
plynoucích ze zvoleného legislativního řešení.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že městský soud vyložil §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
v rozporu s jeho jazykovým zněním a jeho výklad neodpovídá logice ani systematice tohoto
zákona. Z gramatického hlediska je předmětné ustanovení tvořeno jedním souvětím, které
se skládá převážně z chronologického výčtu ustanovení zákona o pobytu cizinců, upravujících
důvody nevydání, neprodloužení nebo zrušení různých druhů pobytových oprávnění. Toto
souvětí je rozděleno vsuvkou: „jde-li o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h)“. Tato vsuvka se však
vztahuje toliko k ustanovení bezprostředně předcházejícímu, tj. §56 odst. 1 písm. g), a upřesňuje
tak důvod neudělení dlouhodobého víza, u kterého má být řádný opravný prostředek vyloučen;
posledně citované ustanovení totiž žádný konkrétní důvod neobsahuje a odkazuje na vybrané
důvody odepření vstupu na území podle §9 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zákonodárce
tak v §168 odst. 3 tohoto zákona vyloučil možnost podání odvolání proti rozhodnutí o neudělení
dlouhodobého víza z důvodu podle §56 odst. 1 písm. g) ve spojení s §9 odst. 1 písm. h) téhož
zákona. Vsuvka „jde-li o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h)“ nerozděluje §168 odst. 3 na dvě
části a nepodmiňuje uplatnění důvodů uvedených v části před ní skutečnostmi uvedenými
v ustanoveních citovaných za ní, jak dovozuje městský soud; naopak, za touto vsuvkou
věta pokračuje dále chronologickým výčtem ustanovení upravujících důvody odepření
či zrušení jednotlivých pobytových oprávnění. Stručně řečeno, předmětná vsuvka rozvíjí pouze
§56 odst. 1 písm. g) a nemá žádný vztah k následně vypočteným ustanovením zákona o pobytu
cizinců.
[7] Výše uvedený názor podporuje i fakt, že zákon o pobytu cizinců je protkán řadou odkazů,
odkazových ustanovení a výjimek. Jde-li například o důvody nevydání nebo zrušení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu, zákon s určitými výjimkami odkazuje na obdobné použití
důvodů pro neudělení dlouhodobého víza (§46 odst. 1 až 6), podobně je tomu u neprodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu či neprodloužení platnosti pobytové karty. Zákonodárce proto
v §168 odst. 3 hovoří o „důvodu uvedeném v (…)“ a pokračuje výčtem „koncových“ ustanovení
zákona o pobytu cizinců, které již obsahují konkrétní důvod pro nevyhovění žádosti či zrušení
pobytového titulu.
[8] Je-li tedy rozhodnutí opřeno o některé z ustanovení taxativně vyjmenovaných
v §168 odst. 3 citovaného zákona, je – bez ohledu na to, zda se jedná o žádost o vydání
či prodloužení pobytového oprávnění nebo o zrušení tohoto oprávnění – vždy vyloučen
řádný opravný prostředek. Opačný výklad by ostatně postrádal smysl. Odkazy
na §56 odst. 1 a §56 odst. 2 by totiž byly zcela nepoužitelné, neboť zakotvují důvody
pro neudělení víza; na řízení o udělení víza se přitom nevztahuje část druhá a třetí správního řádu,
tedy ani ustanovení o odvolání (viz §168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
[9] Výklad městského soudu je nelogický i proto, že ustanovení vypočtená před vsuvkou
se vztahují k dlouhodobým vízům a dlouhodobým pobytům, zatímco ta za vsuvkou se týkají
převážně potvrzení o přechodném pobytu, povolení k přechodnému pobytu a povolení
k trvalému pobytu. Stěží by tedy mohlo být odepření povolení k dlouhodobému pobytu
podmiňováno dalšími skutečnostmi, které jsou například důvodem neprodloužení pobytové karty
rodinného příslušníka občana EU. Použitím výkladu městského soudu by byl řádný opravný
prostředek vyloučen jen u dlouhodobých pobytů a víz, nikoli u trvalých pobytů a pobytových
titulů občanů EU a jejich rodinných příslušníků. Zákonodárce však nezamýšlel činit mezi těmito
oprávněními rozdíl; naopak, jeho záměrem bylo vyloučit možnost podat odvolání v případě,
kdy byl pobytový titul zrušen z důvodu spáchání trestného činu, narušování veřejného pořádku
nebo ohrožování bezpečnosti ČR.
[10] Stěžovatel dále rozporuje názor městského soudu, vyslovený obiter dictum, dle kterého
novelou č. 176/2019 Sb. nebyla vyloučena možnost podat odvolání proti rozhodnutím
založeným na některém z důvodů podle §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Souhlasí sice
s tím, že citované ustanovení odvolání výslovně nevylučuje, to však neznamená, že není
vyloučeno fakticky; jedná se o svébytné vyloučení odkladného účinku rozhodnutí stanovením
okamžiku nabytí právní moci jeho oznámením. Tento názor stěžovatel podrobně rozvádí
a poukazuje i na konkrétní rozhodnutí správních soudů, které v obdobných případech žaloby
projednaly věcně.
[11] Stěžovatel tak uzavřel, že proti jeho rozhodnutí nebylo možné podat řádný opravný
prostředek a nebyl proto dán důvod k odmítnutí žaloby a postoupení věci Komisi.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti označila §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců za nejasný a nesrozumitelný. Ztotožnila se s názorem městského soudu, že vsunutá věta
„jde-li o skutečnosti uvedené v […]“ rozděluje §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na dvě části,
a citované ustanovení se tedy uplatní pouze v případě, že jsou kumulativně splněny podmínky
předvídané v části před vsuvkou, i za ní. V této souvislosti poukázala na §168 odst. 1 tohoto
zákona, který rovněž odkazuje na jiná ustanovení téhož zákona, a výjimky z tohoto odkazu uvádí
v závorce (viz odkaz na §9, přičemž §9 odst. 4 je dán do závorky). Pokud by se tedy předmětná
vsunutá věta měla vztahovat pouze k bezprostředně předcházejícímu ustanovení, byla by dána
do závorky. Je s podivem, že se stěžovatel vůbec nezaměřil na způsob uvádění odkazů v zákoně
o pobytu cizinců, ten totiž svědčí o naprosté chaotičnosti; k tomu žalobkyně odkázala
na judikaturu Ústavního soudu týkající se srozumitelnosti, jasnosti a předvídatelnosti zákonů.
[13] Interpretace městského soudu, že možnost podat odvolání je vyloučena pouze v případě
zrušení platnosti víz k pobytu nad 90 dní a zrušení platnosti povolení k dlouhodobým pobytům
za zpřísněných podmínek stanovených v §56 odst. 2 písm. a), §75 odst. 1 písm. e), §75 odst. 2
písm. e) nebo f), §77 odst. 1 písm. h) nebo i), §77 odst. 2 písm. a) nebo f), §87d odst. 2 písm. c)
nebo d), §87e odst. 1 písm. f) nebo g), §87f odst. 3 písm. e) nebo f), §87k odst. 1 písm. a)
nebo d) nebo §87l odst. 1 písm. a), e) nebo f) zákona o pobytu cizinců, je logická. Odráží
skutečnost, že právní úprava je u těchto pobytových oprávnění značně přísnější než u trvalých
pobytů a pobytových titulů občanů EU a jejich rodinných příslušníků.
[14] Pokud měl §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyvolávat následky uváděné
stěžovatelem, nic zákonodárci nebránilo, aby pod jednotlivá písmena rozčlenil jednotlivé případy,
kdy má rozhodnutí nabýt právní moci jeho oznámením. Zákon o pobytu cizinců obsahuje značně
dlouhá ustanovení a §168 odst. 3 by v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou.
[15] Žalobkyně se také domnívá, že v jejím případě ani nemohlo být dosaženo cíle
sledovaného novelizovaným ustanovením, tj. uspíšení procesu vyhoštění cizince. Trestní soud
v její věci vážil možnost uložení trestu vyhoštění; s ohledem na to, že žalobkyně má v ČR
pracovní a osobní zázemí, jej však neuložil.
[16] Konečně žalobkyně vyjádřila názor, že zákonodárce upřednostnil urychlení celého
procesu ukončení pobytu cizinců na území ČR před tím, aby rozhodnutí byla – jak je tomu
ve správním řízení zvykem – přezkoumána v druhé instanci Komisí, která není vůči cizincům
tak předpojatá jako stěžovatel. Zásada dvojinstančnosti má ve správním řízení důležité místo, její
prolomení sice není absolutně vyloučeno, je nutno je však považovat za výjimku; výjimky
je přitom třeba vykládat restriktivně. Je rovněž zcela irelevantní, že je městský soud ve svém
názoru dosud osamocen. Skutečnost, že se identickou právní otázkou žádný další správní soud
dosud nezabýval, není argumentem pro to, že názor stěžovatele je správný.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti
(§104 odst. 2 s. ř. s.). Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012-41, totiž platí, že „[k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení
před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout
jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“. V intencích tohoto právního názoru obecně platí,
že je-li žaloba proti správnímu rozhodnutí odmítnuta, nemůže žalovaný správní orgán takové
usnesení napadnout kasační stížností, neboť z procesního hlediska byl úspěšný (jeho rozhodnutí
nebylo soudem zrušeno, moderováno či deklarováno jako nicotné). V nyní projednávané věci
však nelze přehlédnout, že městský soud spolu s výrokem o odmítnutí žaloby současně rozhodl
o postoupení věci Komisi, která by měla rozhodnout (namísto soudu) o opravném prostředku
proti žalobou napadenému rozhodnutí. Daným usnesením městského soudu tedy není přezkum
rozhodnutí žalovaného ukončen (stricto sensu prostým odmítnutím žaloby k žádnému přezkumu
ani nedochází, neboť návrh z ryze procesních důvodů není a limine vůbec k věcnému projednání
připuštěn), nýbrž má následovat jeho přezkum v odvolacím správním řízení před žalobci
instančně nadřízeným orgánem. Za této situace žalovaný, jakožto jedna ze stran soudního řízení
vedeného před městským soudem, již nebude mít možnost ovlivnit výsledek přezkumu svého
rozhodnutí v dalším průběhu řízení, což jej staví do zcela odlišné situace, než tomu bylo v řízení
soudním. Nelze tedy vycházet z toho, že jen z důvodu odmítnutí žaloby je žalovaný a priori
procesně úspěšný. Současně není splněna ani druhá, rozšířeným senátem vyslovená, podmínka
pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost, a sice že stěžovatel nenamítá, že měl krajský soud
výrokem ve věci rozhodnut jinak. Je evidentní, že žalovaný jako stěžovatel primárně napadá tu část
výroku napadeného usnesení, kterým městský soud rozhodl o postoupení věci Komisi; fakticky
pak jeho argumentace směřuje k závěru, že o žalobě mělo být rozhodnuto meritorně, neboť
nebyly dány důvody pro její odmítnutí. Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost je přípustná.
[18] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] V dané věci je jedinou spornou otázkou správnost výkladu ustanovení
§168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců předestřeného městským soudem, stojící na premise,
že zmiňované ustanovení stanoví dvě podmínky, které musí být kumulativně splněny,
aby rozhodnutí zde uvedená nabyla právní moci okamžikem jejich doručení (viz bod [2] výše).
Tento právní názor Nejvyšší správní soud nesdílí.
[21] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s právním názorem stěžovatele, podle
kterého §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádné kumulativní podmínky pro následek
tímto ustanovením předvídaný nezakotvuje, neboť městský soudem akcentovaná pasáž
„(…) jde-li o skutečnosti uvedené v §(…)“ je pouhou vsuvkou, upínající se výlučně k ustanovení
§56 odst. 1 písm. g) tohoto zákona, předcházejícímu v textu. Argumentaci stěžovatele uvedenou
pod body [6], [7] a [9] výše považuje kasační soud za naprosto přiléhavou a vyčerpávající;
opakovat tuto argumentaci jinými slovy by postrádalo smysl a lze na ni tedy bezezbytku odkázat.
[22] Tyto závěry nevyvrací ani argumenty předložené žalobkyní. Lze jistě souhlasit s jejím
názorem, že v §168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vsuvka upřesňující jedno ze zde
uváděných ustanovení provedena formou textu v závorce (což jasně indikuje, že se upíná pouze
k tomuto ustanovení), zatímco v odst. 3 tohoto ustanovení tomu tak není; jen z tohoto faktu však
nelze dovodit, že se v řešeném ustanovení o vsuvku nejedná. Tato rozdílnost je nepochybně
důsledkem technicky nekvalitně odvedené legislativní práce při novelizacích zákona o pobytu
cizinců; takových deficitů lze v daném zákoně nalézt celou řadu, ostatně na problematickou
kvalitu tohoto zákona z pohledu jeho srozumitelnosti a jednoznačnosti poukazuje i sama
žalobkyně. Jakkoli si tedy lze představit jiný způsob provedení výčtu případů tvořících hypotézu
daného ustanovení (například ve smyslu zmíněném žalobkyní), je třeba při interpretaci
jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců reflektovat problematickou kvalitu zde užitých
formulací.
[23] K opačnému závěru nelze dospět ani teleologickým výkladem nabídnutým žalobkyní
(viz bod [13] tohoto odůvodnění). Stěžovatel totiž správně poukazuje na vzájemnou
nekompatibilitu či neprovázanost případů uvedených před vsuvkou a za ní; je evidentní, že nejde
o vzájemně se podmiňující důvody pro vznik důsledku v podobě nabytí právní moci rozhodnutí
již okamžikem jejich oznámení, aniž by se předpokládala možnost jejich napadení řádným
opravným prostředkem. Zcela přiléhavě rovněž stěžovatel poukazuje na fakt, že výklad
ustanovení §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zaujatý městským soudem by bez zjevného
důvodu vedl k závěru, že shora uvedený způsob nabytí právní moci by dopadal pouze
na rozhodování ve věcech dlouhodobých pobytů a víz, nikoli též na případy rozhodování
ve věcech trvalých pobytů a pobytových titulů občanů EU a jejich rodinných příslušníků.
Všechna vyjmenovaná ustanovení přitom spojuje charakteristika účastníků řízení coby
(zjednodušeně řečeno) osob potenciálně ohrožujících bezpečnost státu a veřejný pořádek; právě
tento materiální znak je nepochybně důvodem, který zákonodárce vedl ke snaze jednotlivá
pobytová řízení s těmito osobami zjednodušit, respektive zkrátit. Nejvyšší správní soud nenalézá
důvod, pro který by problematičnost pobytu těchto osob na území ČR měla být zohledněna
pouze u některých typů pobytových řízení, jak naznačuje žalobkyně, neboť jejich (potenciálně)
negativní vliv na společnost je ve všech případech stejný a podle zákonodárce odůvodňuje
zjednodušení řízení s nimi vedených.
[24] Lze tedy uzavřít, že ratio decidendi, na němž městský soud vystavěl závěr o existenci
důvodů pro odmítnutí žaloby a postoupení věci Komisi, neobstojí. Jelikož napadené usnesení
stojí na nesprávném výkladu zákona, je z důvodu nesprávného právního posouzení věci naplněn
kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (který jako jediný připadá
v případě usnesení o odmítnutí žaloby v úvahu).
[25] Nejvyšší správní soud reflektuje, že městský soud vyslovil v odůvodnění svého usnesení
též pochybnosti o tom, zda §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců skutečně vylučuje odvolání
v případech spadajících pod hypotézu tohoto ustanovení. Jakkoli by případná negativní odpověď
na nastolenou otázku mohla být dalším důvodem pro procesní postup zvolený městským
soudem, nelze přehlédnout, že se jedná pouze o úvahu městského soudu bez vyslovení
konečného právního závěru, nadto explicitně uvedenou mimo rámec rozhodovacích důvodů
(viz odst. [19] a [21] odůvodnění jeho usnesení). Přestože procesní úprava nevylučuje,
aby se kasační soud vyjádřil (byť opět jen obiter dictum) i k právním otázkám, které nepředstavují
rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí prvoinstančního soudu, v daném případě je takový
postup vyloučen. K městským soudem nastolené otázce se totiž ji Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j 6 Azs 192/2020-21 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že „[p]rávo účastníka správního řízení na odvolání
(§170b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) zůstalo nedotčeno
zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným z důvodů taxativně vymezených
v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., lze nadále podat odvolání,
přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím“. Tento právní názor
byl následován i v dalších rozhodnutích tohoto soudu (například rozsudky ze dne 2. 9. 2020,
č. j. 6 Azs 140/2020-27, a ze dne 11. 12. 2020, č. j. 5 Azs 312/2020-15). Třetí senát Nejvyššího
správního soudu ovšem tento právní názor považuje za nesprávný. Za této situace nicméně
nemůže (ani obiter dictum) tento právní názor městskému soudu prezentovat, neboť není souladný
s již existující judikaturou tohoto soudu; takový postup by ignoroval požadavek na konzistenci
judikatury kasačního soudu. Jediný možný postup, jak by mohl být odlišný názor třetího senátu
na výklad ustanovení §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců lege artis prosazen, je vyvolání řízení
o této otázce před rozšířeným senátem tohoto soudu postupem dle §17 s. ř. s. Takový postup
však není myslitelný za situace, kdy by byla rozšířenému senátu předložena k řešení fakticky
jen abstraktní právní otázka, jejíž zodpovězení by nemělo na výsledek řízení o kasační stížnosti
žádný vliv (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 12. 6. 2007,
č. j. 2 Afs 52/2006-86). Z uvedeného důvodu se Nejvyšší správní soud k městským soudem
nastíněné otázce za daného stavu věci blíže nevyjadřuje.
[26] Vzhledem k tomu, že nosné důvody, na nichž stojí usnesení městského soudu, z hlediska
zákona neobstojí, Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V něm bude městský soud respektovat závazný
názor tohoto soudu shrnutý v bodě [21] tohoto odůvodnění (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] V novém rozhodnutí ve věci městský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
.
V Brně dne 27. července 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu