ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.26.2013:29
sp. zn. 3 Azs 26/2013 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. B. M.,
zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, 326
00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2013, č. j. 63 Az 9/2012 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Anně Doležalové, MBA, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která ji bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 29. 10. 2013 kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 9. 10. 2013, č. j. 63 Az 9/2012 - 30
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 8. 2012, č. j. OAM-359/ZA-ZA14-P12-2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“)
o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
Krajský soud se s posouzením žádosti žalovaným ztotožnil a konstatoval, že stěžovatel
v průběhu správního řízení bezprostředně předcházejícího podání žaloby, ale ani v předchozím
správním řízení, neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr,
že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Naopak,
jeho výpovědi se různily, ať se jedná o jeho členství ve straně PDS, či okolnosti týkající se smrti
jednoho či obou rodičů, či tvrzení ohledně toho, kdy se o smrti otce dozvěděl. Krajský soud
s ohledem na zprávy o situaci v Senegalské republice dospěl k závěru, že žalobce neprokázal,
že by ve své vlasti mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu. Pokud žalobce uváděl, že mu hrozí nebezpečí ze strany rebelů
v oblasti Casamanca, pak soud odkázal na zprávy o situaci v Senegalu, ze kterých vyplývá,
že vláda se snaží situaci řešit. K tvrzení žalobce, že i názory neprojevované, ale osobě žadatele
původci pronásledování přičítané a odvozované ze skutkových okolností (zde opoziční aktivita
jeho otce) je možné shledat v azylově relevantním smyslu, krajský soud uvedl, že žalobce
konkrétně neuvedl, jakým způsobem je či byl pronásledován. I pokud by byly jeho obavy
z tvrzeného pronásledování alespoň z části důvodné, má možnost přestěhovat se do jiné oblasti
Senegalu, kde nepokoje nejsou. Krajský soud posoudil také splnění čtyř kritérií možnosti vnitřní
ochrany. Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s přítelkyní je důvodem
pochopitelným, ale nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností
zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný
ve smyslu §14 zákona o azylu. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §13,
ani podmínky doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud také
konstatoval, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8
Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu
automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah.
Kasační stížnost stěžovatel podal s odkazem na důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“).
V kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí správního orgánu je s ohledem na nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci nezákonné, a rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Konkrétně namítá, že soud se nevypořádal se žalobní argumentací stěžovatele, že mu v zemi
původu byla připisována určitá politická aktivita (jakkoliv ji v azylovém řízení popíral) a proto
správní orgán nemohl odmítnout posoudit možnost pronásledování s odůvodněním,
že se stěžovatel politicky neangažoval. Dále namítá, že soud neposoudil možnost přesídlení
přímo ve vztahu k osobě stěžovatele (jeho osobní situace, rodinné vazby či ekonomická situace).
Na závěr uvádí, že soud se nedostatečně vypořádal s tvrzením o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“).
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že u stěžovatele neshledal
existenci důvodů k udělení některé z forem mezinárodní ochrany, v podrobnostech odkázal
na své vyjádření k žalobě ze dne 14. 11. 2012. Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry krajského
soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se poté, co shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti
napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který
demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně (rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu); 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon (to znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně); 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení krajského
soudu především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat, tj. projednat ji jako přijatelnou.
Zde je nutné upozornit, že stěžovatel neuvedl žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační námitky v rozhodující míře opakují námitky
žalobní, s nimiž se vypořádal již krajský soud, a posoudil je jako nedůvodné. Stejně tak platí,
že s obdobnými kasačními námitkami se vypořádala již dřívější judikatura Nejvyššího správního
soudu.
K námitce tvrzeného zásahu do čl. 8 Úmluvy Nejvyšší správní soud uvádí, že na situaci
stěžovatele nedopadá úprava v §13 odst. 1 zákona o azylu, o udělení azylu za účelem sloučení
rodiny, a spornou byla pouze otázka možnosti udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě
vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval, např. v rozsudcích
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28,
a ze dne 11. 7. 2009 č. j. 9 Azs 5/2009 - 65 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, Nejvyšší správní
soud výslovně uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR
bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné
vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem
mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR,
totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem
povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců“. Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl,
„obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR
vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů
pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování
z území ČR“. V rozsudku ze dne 11. 7. 2009 č. j. 9 Azs 5/2009 - 65 potom Nejvyšší správní soud
uvedl, že „[v]ztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah manželů v zákonném a skutečném
manželství, což není stěžovatelův případ. Ten by případně mohl naplnit pojem soukromého života zahrnujícího
do určité míry i širší aspekty života jednotlivce, včetně práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými
bytostmi (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz proti
Německu, stížnost č. 13710/88, http://echr.coe.int.). Ovšem i kdyby v daném případě bylo vůbec možné hovořit
o naplnění pojmu rodinného, resp. soukromého života, je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá
státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat
rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti
Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, http://echr.coe.int.) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo
jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný,
případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen
umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem
povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá,
že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne
6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98)“. Krajský soud, byť stručně,
ale přezkoumatelně, vyjádřil, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní
ochranu automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah, v posouzení přitom nevybočil
z výše citované judikatury.
Na zbylé kasační námitky také dává jednoznačnou odpověď ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu ve věcech mezinárodní ochrany. Námitky stěžovatele, že v zemi
původu bude vystaven pronásledování, řešil Nejvyšší správní soud již ve více případech,
kdy konstantně rozhoduje, že „[t]vrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a případně i z jejich
násilného jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní
orgány země původu takové ohrožení podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly, nezajistily účinnou
ochranu apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě nečiní
z takového ohrožení „pronásledování“, a tedy ani azylový důvod“. (rozsudek ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 7 Azs 43/2008 – 47, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48). Otázku
připisování určité politické aktivity k osobě žadatele o mezinárodní ochranu řešil Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, publikovaný
pod č. 1713/2008 Sb. NSS, dle něhož „za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní
ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi pronásledováním a azylově
relevantními důvody ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, vykládaného v souladu s čl. 10 odst. 2 kvalifikační
směrnice, rozhodné, zda žadatel politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování
hrozí, skutečně zastává“. V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57 Nejvyšší správní
soud uvedl, že „[p]ředpokladem naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod
proto je, aby žadatel o azyl nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat,
a věrohodně popsal příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo“.
Podle krajského soudu stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo
možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv
a svobod. Ze zpráv o situaci v Senegalu vyplývá, že problém s rebely je lokální a státní orgány
tuto situaci průběžně řeší. Není důvod se obávat, že by státní orgány v zemi původu stěžovateli
neposkytly pomoc, pokud by se na ně obrátil. Stěžovatel neměl ve vlasti potíže se státními orgány
ani se soukromými osobami, a pokud se obává nebezpečí ze strany rebelů v oblasti Casamanca,
má možnost usídlit se v jiné oblasti. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal také nedostatečné
zhodnocení ve vztahu k možnosti přesídlení, k této otázce se Nejvyšší správní soud
vyjádřil opakované např. v rozsudku ze dne ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publ.
pod č. 1551/2008 Sb. NSS, a dále v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, přičemž
soud zhodnotil kriteria možnosti vnitřní ochrany v souladu s uvedenou judikaturou.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nevypořádání se s žalobní
argumentací stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že eventuální nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu může za určitých okolností naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti,
ve smyslu shora citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. K podmínkám přezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud vyjádřil opakovaně, například v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 -
75, v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52. Zdejší soud konstatuje, že v daném
případě rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, neboť poskytuje odůvodnění
ke všem zásadním žalobním námitkám. Krajský soud se vypořádal s námitkou tvrzeného
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
s tvrzením stěžovatele, že jej rebelové považují za představitele opozice v souvislosti s aktivitami
jeho otce, a také s jeho tvrzením, že situaci nemůže řešit vnitřním přesídlením. Dále se vypořádal
i se žalobní námitkou, že by vycestováním došlo k zásahu do práva na soukromý a rodinný život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu,
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné konkrétní důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupkyni z řad advokátů;
náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů
spočívá v odměně advokátky za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení,
doplnění kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. b), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
jejích hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč.
Vzhledem k tomu, že advokátka není plátkyní daně z přidané hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší
správní soud ke zvýšení jejího nároku o částku odpovídající této dani. Částka 6.800 Kč bude
ustanovené advokátce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu