ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.283.2015:62
sp. zn. 3 Azs 283/2015 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce S. S. A., zastoupeného
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 907/10, proti žalované
Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň,
Nádražní 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
8. 12. 2015, č. j. 17 A 88/2015 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodla podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
rozhodnutím ze dne 22. 8. 2015, č. j. KRPP-136353-10/ČJ-2015-030022, o zajištění žalobce
(dále jen „stěžovatel“) na dobu 30 dnů, za účelem správního vyhoštění, jehož výkon by mohl
mařit, a to poté, co byl stěžovatel nalezen bez cestovních dokladů a oprávnění k pobytu na území
České republiky v úkrytu v nákladovém prostoru dodávkového vozidla směřujícího do Německa.
Následným rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015, č. j. KRPP-136353-29/ČJ-2015-030022, prodloužila
žalovaná dobu zajištění na celkem 90 dní, neboť usoudila, že v době stanovené v původním
rozhodnutí se nepodaří správní vyhoštění realizovat. Téhož dne vydala žalovaná také
rozhodnutí č. j. KRPP-136353-31/ČJ-2015-030022, kterým stěžovateli uložila podle §119
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku.
Dne 9. 11. 2015 pak žalovaná vydala rozhodnutí č. j. KRPP-136353-35/ČJ-2015-030022,
kterým podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění stěžovatele
za účelem správního vyhoštění o dalších 90 dnů, tedy na celkem 180 dnů, neboť nadále probíhalo
ověřování totožnosti stěžovatele prostřednictvím zastupitelského úřadu Iráku, přičemž bez jím
vydaného náhradního cestovního dokladu nelze výkon správního vyhoštění realizovat.
To byla přitom jediná překážka realizace stěžovatelova vyhoštění, jinak bylo jeho vyhoštění podle
názoru žalované realizovatelné.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou podle §65 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), odůvodněnou tím, že není dán reálný předpoklad
dosažení účelu zajištění, vzhledem k nespolupráci ze strany iráckých úřadů a také bezpečnostní
situaci v Iráku, dále tím, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s otázkou, zda dosud trvají
podmínky zajištění, a že napadeným rozhodnutím již žalovaná vyčerpala maximální zákonnou
lhůtu 180 dnů pro trvání zajištění a přitom neexistují ani indicie toho, že dojde k naplnění účelu
zajištění.
Krajský soud v Plzni zamítl žalobu rozsudkem ze dne 8. 12. 2015. Neshledal důvodnou
námitku, že není dán reálný předpoklad dosažení účelu zajištění, neboť žalovaná již možnost této
překážky zvážila a posoudila ji podle stanoviska Ministerstva vnitra, jak požaduje judikatura
Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že je Irák
zemí, do níž vůbec nelze vycestovat; ostatně takzvaný Islámský stát, jehož útoků se stěžovatel
podle žaloby obával, okupuje pouze část iráckého území. Odmítl také předjímat, zda se podaří
zajistit stěžovateli vydání náhradního cestovního dokladu a zda v budoucnu bude vyhošťování
osob do Iráku stejně neúspěšné jako v prvních devíti měsících roku 2015, jak vyplývalo z tabulky
přiložené k žalobě. Za nedůvodné označil krajský soud i stěžovatelovo tvrzení, že žalovaná
neučinila žádné úkony, na základě kterých by mohla být odstraněna hlavní překážka realizace
správního vyhoštění, tedy neověření stěžovatelovy totožnosti. Žalovaná správně posoudila
i důvody nedostatečnosti uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. a) či b) zákona
o pobytu cizinců a krajský soud se s jejím posouzením ztotožnil, vzhledem k tomu,
jakým způsobem stěžovatel na území České republiky přicestoval, i k tomu, že tu nemá adresu
možného pobytu, dostatečné finanční prostředky a nechce se vrátit do domovského státu.
Co se týče údajné přílišné délky doby zajištění, krajský soud připomněl, že nynější právní úprava
již poskytuje dostatečné záruky pravidelného soudního přezkumu trvání podmínek zajištění
formou žádosti o propuštění.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu nyní posuzovanou kasační stížností,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . Trvá na tom, že v době vydání
napadeného rozhodnutí nebyly dány reálné předpoklady dosažení účelu zajištění, neboť
Irák jen obtížně vykonává základní úkoly státu. Ani po uplynutí poloviny maximální doby,
po niž je stěžovatele možno omezit na svobodě, nevyvinul zastupitelský úřad Iráku prakticky
žádnou aktivitu týkající se opatření stěžovatelova cestovního dokladu, takže bylo namístě dospět
k závěru, že je realizace stěžovatelova vyhoštění do Iráku vysoce nepravděpodobná, a stěžovatele
je třeba ze zajištění propustit. Přestože za prvních devět měsíců roku 2015 nedošlo k realizaci
žádného vyhoštění z ČR do Iráku, krajský soud se spokojil s pouhou existencí závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, aniž by je podrobil jakémukoli kritickému zkoumání.
Toto stanovisko se ostatně nijak nevěnovalo situaci v Iráku a nebezpečí hrozícímu v místě,
kam by se stěžovatel měl vrátit, nýbrž pouze subjektivním důvodům, pro které stěžovatel nepodal
žádost o mezinárodní ochranu. Podle stěžovatele je ovšem třeba zvážit nejen samotné závazné
stanovisko Ministerstva vnitra, nýbrž i další faktory, jako je skutečnost, že již uplynula polovina
z doby, po niž je stěžovatele možno omezovat na svobodě, a žalovaná přesto nadále pouze
tvrdila, že kroky k ověřování totožnosti stěžovatele stále probíhaly. Přitom kroky,
které v rozsudku uváděl krajský soud, byly podniknuty již před vydáním rozhodnutí
o prodloužení zajištění ze dne 17. 9. 2015, takže mohou stěží ospravedlnit další prodloužení
provedené napadeným rozhodnutí o dva měsíce později. Samotný spisový materiál přitom
neobsahuje dostatek podkladů pro konstatování toho, že žalovaná postupovala při realizaci
správního vyhoštění dostatečně aktivně.
Stěžovatel dále brojí proti tomu, že se žalovaná při rozhodování o prodloužení zajištění
nedostatečně vypořádala s trváním podmínek zajištění. Krajský soud se podle něj spokojil s tím,
že při zkoumání možnosti využití alternativních opatření pro realizaci účelu zajištění postačovalo
konstatovat, že se stěžovatelova situace nijak nezměnila. K tomu ovšem stěžovatel připomíná,
že od něj nelze očekávat, že bude sám iniciovat změnu postoje žalované, když pochází z jiného
kulturního prostředí, neovládá češtinu, nedohovoří se ani arabsky a rozumí pouze irácké variantě
kurdštiny. Přitom mnohdy se změní i situace zajištěného cizince, neboť u iráckých uprchlíků není
vůbec výjimečné to, že si dokáží opatřit i v době svého zajištění značné finance. I těmito
eventuálními změnami se tedy měla žalovaná zabývat.
Svou další kasační námitkou stěžovatel kritizuje, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s nezákonností doby zajištění. Stěžovatel totiž v žalobě namítal excesivnost doby,
o niž bylo jeho zajištění prodlouženo, přičemž z pomalého postupu iráckého velvyslanectví bylo
zřejmé, že pokud by například měsíc před uplynutím 180 denní doby zajištění nebyla ověřena
jeho totožnost, pak by již nemohlo dojít k vydání cestovního dokladu a k realizaci vyhoštění
a stěžovatel by byl poslední týdny zákonné doby zajištěn zcela bezúčelně. Krajský soud podle
stěžovatele vůbec nevypořádal podstatu tohoto žalobního bodu, když zareagoval poukazem
na to, že stěžovatel může využít institutu žádosti o propuštění podle §129a zákona o pobytu
cizinců a žalovaná jej může kdykoli v průběhu zajištění propustit. Navíc stěžovatel zdůrazňuje
důvodnost tohoto žalobního bodu, neboť žalovaná se nemůže spolehnout na to, že přezkum
zákonnosti samotného zajištění bude realizován v rámci řízení o propuštění ze zajištění podle
ustanovení §129a zákona o pobytu cizinců nebo že se uskuteční z úřední povinnosti, nýbrž musí
vždy důkladně zvažovat, jaká doba zajištění je přijatelná. Proto by žalovaná měla zejména
u iráckých či afghánských občanů bez dokladů totožnosti, u nichž nemá žádnou odpověď
příslušného zastupitelského úřadu, přistupovat ke kratším dobám prodloužení zajištění, jež může
v případě pozitivního posunu ve spolupráci příslušného zastupitelského úřadu případně
prodlužovat. Ačkoliv pak soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí k okamžiku jeho vydání,
upozorňuje stěžovatel, že právě tato nezákonná situace v jeho případě nastala, neboť bude
ze zajištění propuštěn až dne 16. 2. 2016, tedy po uplynutí 180denní zákonné doby zajištění,
bez toho, aby v realizaci jeho vyhoštění došlo k jakémukoliv pokroku a k uskutečnění jakéhokoliv
úkonu nad rámec prostého pokusu o zjištění totožnosti. Přinejmenším poslední měsíc
stěžovatelova zajištění tak byl zcela zbytečným zásahem do jeho základního práva na osobní
svobodu, kterému žalovaná mohla předejít, kdyby napadeným rozhodnutím rozhodla o kratší
době prodloužení zajištění.
Konečně také namítá, že jeho vydání do Iráku je zcela nepřijatelné, jelikož mu tam hrozí
nebezpečí vážné újmy. Přitom stanovisko Ministerstva vnitra, které stěžovatel nemohl dříve
zkritizovat, když nestihl včas napadnout samotné rozhodnutí o správním vyhoštění, se nijak
nevěnovalo situaci v Iráku, konkrétně v místě, kam by se měl vrátit. Polemizuje s názorem
krajského soudu, že pokud se v Iráku obával Islámského státu, mohl využít vnitřního přesídlení.
K tomu stěžovatel připomíná komplikace spojené s vnitřním přesídlením v Iráku, plynoucí
z etnického složení země a z kmenového systému, a zdůrazňuje, že je zcela pochopitelné,
že namísto překračování frontové linie mezi kurdskými bojovníky a Islámským státem přešel
raději do Turecka.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na vyjádření, které učinila
ke stěžovatelově žalobě. Nadto pouze informovala zdejší soud, že stěžovatel byl dne 8. 2. 2016
propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců, Vyšní Lhoty. Zanikl totiž důvod jeho zajištění,
neboť správní vyhoštění nebylo možno realizovat ve lhůtě do 16. 2. 2016, takže byl stěžovateli
toliko vydán výjezdní příkaz.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas, a to osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel svou stěžejní kasační námitkou brojí proti tomu, jak krajský soud a předtím
žalovaná posoudily přípustnost pokračování jeho zajištění, vůči níž namítá, že v době vydání
napadeného rozhodnutí ze dne 9. 11. 2015 nebyly dány reálné předpoklady dosažení účelu
zajištění a žalovaná postupovala v jeho realizaci nedostatečně aktivně. K tomu je třeba nejprve
připomenout, že i na prodlužování doby zajištění se vztahují nároky, které dopadají
na rozhodování o samotném zajištění cizince, jak zdejší soud konstatoval v rozsudku ze dne
2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 - 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná
v tomto rozsudku jsou dostupná z www.nssoud.cz): „Správní orgány jsou povinny při rozhodování
o prodloužení doby zajištění cizince podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly.
Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu.
Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán v řízení vychází,
oporu v předloženém spisovém materiálu.“
Co se týče podmínky realizovatelnosti správního vyhoštění, jako podmínky přípustnosti
pokračování zajištění cizince, shoduje se Nejvyšší správní soud se stěžovatelem v základním
východisku, kterým je právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS,
podle nějž „[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu.“ K možným důvodům takové nemožnosti naplnění zákonného důvodu omezení
osobní svobody cizince zde rozšířený senát dodal: „Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení
o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle
mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení
vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit
a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“
V nyní posuzovaném případě se nicméně zdejší soud ztotožňuje s krajským soudem
i s žalovanou, že v době vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2015 nebyly dány
důvody se domnívat, že nebude možno vyhoštění stěžovatele realizovat. Stěžovatel systematicky
poukazoval na malé množství vyhoštění do Iráku, která se podařilo českým státním orgánům
realizovat v průběhu roku 2015. Nejvyšší správní soud ovšem odmítá akceptovat stěžovatelovu
úvahu, která by fakticky vedla k tomu, že pokud je vyhošťování cizinců do určité země původu
často, neúspěšné, pak by měly české státní orgány na toto vyhošťování zcela rezignovat ve vztahu
k dalším cizincům pocházejícím z této země, respektive by měly rezignovat právě na ty kroky,
které mají realizaci vyhoštění cizince umožnit a mezi něž patří i zajištění těch cizinců,
u nichž je důvodný předpoklad, že by mohli mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Nelze přitom shledat, a ani stěžovatel to netvrdí, že je vyhošťování z ČR do Iráku
neúspěšné vždy a že je tedy jeho úspěšnost zcela vyloučena.
V nyní posuzovaném případě je ze správního spisu zjevné, že žalovaná činila v otázce
realizace stěžovatelova správního vyhoštění ty kroky, které činit mohla, a podle zdejšího soudu
nelze konstatovat, že by byla pasivní. Podle stěžovatele sice spisový materiál neobsahuje dostatek
podkladů pro závěr, že žalovaná postupovala při realizaci správního vyhoštění dostatečně aktivně,
ovšem stěžovatel nijak neupřesňuje, jaké konkrétní postupy žalovaná opomněla,
když ve skutečnosti musela čekat na kroky ze strany iráckých zastupitelských orgánů.
Zdržení realizace stěžovatelova správního vyhoštění totiž nepadalo na vrub pasivitě
žalované, ale dvěma souběžně působícím skutečnostem. Především stěžovatel cestoval přes české
státní území, nemaje cestovní doklady, a zastupitelské orgány jeho země původu byly pomalé
při ztotožňování stěžovatele a vyhotovování náhradních cestovních dokladů. To je ovšem
zdržení, které žalovaná neměla jak ovlivnit za situace, kdy ona sama učinila, co bylo potřeba.
Zároveň nebylo nijak vyloučeno, že stěžovatel obdrží od zastupitelských orgánů své země
původu náhradní cestovní doklady kdykoli, třeba i velmi krátkou dobu poté, co bylo jeho zajištění
prodlouženo napadeným rozhodnutím. Za této situace skutečnost, že v době prodloužení
již uplynula polovina z doby, po niž je stěžovatele možno omezovat na svobodě, nevylučovala,
že bude možno realizovat jeho vyhoštění, neboť pokud by obdržel náhradní cestovní doklady,
není důvod se domnívat, že by realizace těch kroků, které byly v dispozici žalované, trvala
tak dlouho, že by doba, o niž bylo zajištění prodlouženo, nedostačovala. Naopak je třeba ocenit,
že žalovaná byla při svém postupu vedena snahou o minimální zásah do stěžovatelovy osobní
svobody, když prodlužovala dobu zajištění pouze postupně s tím, jak se prodlužovalo čekání
na nezbytnou aktivitu ze strany iráckých zastupitelských orgánů. Lze tedy shrnout, že sama
žalovaná nebyla při realizaci stěžovatelova správního vyhoštění pasivní a že zdržení při jeho
realizaci bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů jeho země původu v kombinaci s tím, že sám
stěžovatel cestoval bez cestovních dokladů. Tyto dvě skutečnosti ovšem nelze klást
k tíži žalované a v dané situaci nezakládaly nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění.
Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že se spokojil s existencí závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 9. 9. 2015 a nepodrobil je žádnému přezkumu. K tomu je třeba uvést,
že stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, kterými by vyvrátil možnost realizace
svého vyhoštění do Iráku. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 9. 2015
toliko obecně uvedl, že je v Iráku špatná bezpečnostní situace a bojí se o život kvůli náletům,
které Turecko podniká v některých částech Iráku, včetně jeho vesnice, kde působí kurdská
ozbrojená skupina bojující proti Turecku, a že je v Evropě dost práce a jsou tu dodržována lidská
práva. S touto výpovědí je zcela v souladu závěr obsažený v závazném stanovisku Ministerstva
vnitra, že stěžovateli ve vlasti nehrozí uložení či vykonání trestu smrti či že by právě jemu
v případě návratu do vlasti hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo trest či svévolné násilí.
Teprve v žalobě a nyní v závěru kasační stížnosti uvádí, že se obává též takzvaného Islámského
státu. Přitom si je zjevně sám vědom, že polemiku s obsahem závazného stanoviska Ministerstva
vnitra měl vést nikoli v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o prodloužení svého zajištění,
nýbrž v rámci napadení samotného rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť právě pro toto
rozhodnutí je podle §120a zákona o pobytu cizinců uvedené stanovisko Ministerstva vnitra
podkladem. Na zákonnost rozhodnutí o prodloužení stěžovatelova zajištění, které bylo
předmětem přezkumu krajského soudu, má toto stanovisko vliv pouze zprostředkovaně,
přes rozhodnutí o správním vyhoštění, které ovšem stěžovatel opravnými prostředky nenapadl,
jak sám přiznává. V takové procesní situaci je míru, v jaké krajský soud konfrontoval obsah
tohoto stanoviska s novými informacemi, které stěžovatel uvedl teprve v žalobě a nyní je opakuje
v kasační stížnosti, nutno označit za zcela dostatečnou a přiměřenou tomu, že nepřezkoumával
samotné rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž pouze rozhodnutí o prodloužení zajištění,
jehož předpokladem je uskutečnitelnost správního vyhoštění, o němž bylo závazně rozhodnuto
v rozhodnutí stěžovatelem nenapadnutém. Tím méně je pak prostor v rámci kasačního přezkumu
tohoto rozsudku krajského soudu pro to, aby Nejvyšší správní soud polemizoval
se stěžovatelovými novými faktickými údaji o otázce, přes kterou hranici se mohl či nemohl vydat
ze své rodné vesnice při hledání bezpečí.
Lze tak posouzení této námitky uzavřít, že v době vydání napadeného rozhodnutí
žalované ze dne 9. 11. 2015 nebyly dány důvody se domnívat, že nebude možno vyhoštění
stěžovatele realizovat. Nic na tom nemění fakt, že nakonec se vyhoštění nepodařilo v době trvání
zajištění cizince realizovat a byl ze zajištění propuštěn, jak plyne z vyjádření žalované ke kasační
stížnosti. Zákonnost napadeného rozhodnutí totiž nemůže být účinně zpochybněna událostmi,
které nastaly až skoro tři měsíce po vydání napadeného správního rozhodnutí. Naopak postup
žalované, která stěžovatele propustila ze zajištění ještě před uplynutím lhůty, o kterou bylo
zajištění prodlouženo, jakmile zjistila, že vyhoštění již nestihne realizovat, svědčí o tom,
že postupovala v souladu s požadavky plynoucími z výše rekapitulované judikatury zdejšího
soudu k požadavku možnosti realizace vyhoštění při jeho zajištění.
Co se týče druhé stěžovatelovy námitky týkající se údajně nedostatečného posouzení
možnosti využití alternativních opatření pro realizaci účelu zajištění, Nejvyšší správní soud
připomíná, že se krajský soud s touto námitkou obsáhle vypořádal na straně 13 svého rozsudku.
Zde obsaženou argumentaci pak stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje pouze zcela
hypotetickými výtkami. Je sice pravdou, že žalovaná k možnostem uložení zvláštního opatření
podle §123b nebo §123c zákona o pobytu cizinců uvedla v rozhodnutí o prodloužení zajištění
pouze tolik, že k nim nepřistoupila, protože se stěžovatelova situace od zajištění nezměnila.
Ovšem ani v žalobě, ani nyní v kasační stížnosti stěžovatel s tímto tvrzením fakticky
nepolemizuje, neboť netvrdí, že se změnila. Brojí pouze proti tomu, že žalovaná aktivně
nezjišťovala, zda se nezměnila, přestože hypoteticky se změnit mohla, protože k tomu
u některých cizinců v minulosti došlo.
Jeho hypoteticky konstruované výtky je ovšem třeba odmítnout. Pokud tvrdí,
že od něj nebylo možno čekat, že by na možnou změnu své situace sám aktivně upozornil,
protože nemluví česky ani arabsky a dorozumí se pouze iráckou variantou kurdštiny, je taková
výtka zcela nedůvěryhodná za situace, kdy ji uvádí teprve v kasační stížnosti a po celé správní
řízení komunikoval s žalovanou právě v arabštině, a za pomoci tlumočníka z arabštiny dokázal
popsat svůj komplikovaný příběh, jak je vidno z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení
ze dne 8. 9. 2015. Není pak vůbec zjevné, jaký dopad měla mít na rozhodnutí v jeho věci
skutečnost, že některým jiným cizincům pocházejícím z Iráku se během trvání zajištění podařilo
obstarat si finanční prostředky, jak uvádí v kasační stížnosti, když nikdy netvrdil a ani v kasační
stížnosti netvrdí, že by to byl i jeho případ, a tedy že se v tomto ohledu změnila jeho situace
a bylo možno u něj namísto zajištění využít zvláštní opatření za účelem vycestování cizince
z území v podobě složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši
předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním podle §123b odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Pokud tak stěžovatel ani nyní v kasační stížnosti netvrdí,
že u něj před vydáním rozhodnutí ze dne 9. 11. 2015 došlo ke změně, díky které by byly splněny
podmínky pro využití některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území,
nelze označit za pochybení na straně žalované, že takovou eventuální změnu, k níž nedošlo,
v tomto svém rozhodnutí nezohlednila. Postup žalované tak byl zcela v souladu s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs
8/2014 - 20, podle nějž správní orgán nemůže „zcela rezignovat na zvažování uložení zvláštních opatření
namísto rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. Žalovaný pouze nemusí opakovat zcela shodné úvahy,
které již uvedl v rozhodnutí o zajištění cizince, pokud shledá, že nedošlo k žádné změně skutkových okolností
z hlediska možnosti uložení zvláštních opatření. Postačuje, že z rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
vyplývá, že nemožnost uložení zvláštních opatření již byla vyslovena v předchozím rozhodnutí a že nedošlo v tomto
směru ke změně skutkových okolností. Stěžovatel, který je detailně seznámen s obsahem správního spisu
i s rozhodnutím o jeho zajištění, na které nové rozhodnutí navazuje, nemůže být tímto postupem nijak zkrácen
na svých právech.“
Nedůvodná je konečně i námitka údajné nepřezkoumatelnosti toho, jak se krajský soud
vypořádal s žalobní námitkou nezákonnosti doby zajištění. Žalobce totiž v žalobě i nyní v kasační
stížnosti dovozoval excesivnost doby zajištění z dalšího vývoje, který mohl nastat po vydání
rozhodnutí žalované, tedy z toho, kdyby irácké zastupitelské úřady zůstaly nadále pasivní,
takže již v určitém předstihu před uplynutím doby, o niž bylo jeho zajištění prodlouženo, by bylo
jasné, že ve zbývajícím čase se nepodaří jeho vyhoštění realizovat. Podle Nejvyššího správního
soudu ovšem bylo zcela přiléhavé, pokud na výtku opřenou o možný vývoj po vydání
napadeného správního rozhodnutí zareagoval krajský soud právě podrobným upozorněním
na procesní nástroje, které se stěžovateli nabízejí v případě, že takový vývoj nastane. V takovém
odůvodnění nelze shledat nedostatečné vypořádání s žalobní námitkou.
Jak stěžovatel správně upozornil, tyto úvahy se zčásti vymykají z limitů vyjádřených
v §75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Nicméně když už sám stěžovatel v žalobě
dovozoval nezákonnost napadeného rozhodnutí z možného skutkového stavu, který by mohl
nastat po době rozhodování správního orgánu, Nejvyšší správní soud k těmto úvahám doplní
následující: z kasační stížnosti i z následného postupu žalované je zjevné, že ve skutečnosti
se stěžovatel a žalovaná shodují v názoru, že je potřeba zajištění ukončit již v okamžiku,
kdy je zjevné, že zbývající čas zajištění je již nedostatečný pro realizaci správního vyhoštění.
Rozcházejí se pouze v určení délky doby, která je pro jeho realizaci ještě dostatečná poté,
co by stěžovateli zastupitelský úřad jeho země původu vydal náhradní cestovní doklady.
Lze se domnívat, že žalovaná za tuto dobu považovala v daném případě osm dní, neboť ukončila
stěžovateli zajištění osm dní před skončením doby, o niž bylo jeho zajištění prodlouženo,
přičemž ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v této zbývající době již nebylo možno
správní vyhoštění realizovat. Naopak ze stěžovatelovy kasační stížnosti lze nabýt dojmu, že podle
něj je tato doba alespoň měsíc. Vzhledem k tomu, že vyhoštění realizuje právě žalovaná, tedy ona
má kontrolu nad kroky, které by případně následovaly po vydání náhradních cestovních dokladů,
přičemž stěžovatel nijak neodůvodnil, proč by podle něj byl k realizaci vyhoštění potřebný
alespoň měsíc, nemá Nejvyšší správní soud důvod, akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že poslední
měsíc už bylo jeho zajištění zjevně zbytečné.
Lze ostatně přitakat krajskému soudu, že pokud stěžovatel považoval své zajištění měsíc
před skončením doby zajištění za zbytečné, neměl tento svůj názor promítnout v době, kdy byl
ještě pouhou spekulací, do žaloby proti rozhodnutí o prodloužení této doby, nýbrž do žádosti
o propuštění ze zařízení podle §129a zákona o pobytu cizinců. To, zda se žalovaná rozhodne pro
opakované prodlužování doby zajištění o kratší intervaly, nebo naopak pro prodloužení o delší
dobu, je pak primárně otázkou procesní efektivnosti v daném konkrétním případě, pokud přitom
dodrží zákonné časové limity obsažené v §125 zákona o pobytu cizinců a zohlední hlediska
vyjádřená v §124 zákona o pobytu cizinců a vyložená v judikatuře zdejšího soudu.
V nyní posuzovaném případě tak ostatně postupovala, když nejprve rozhodla o zajištění
stěžovatele na 30 dnů, následně teprve přistoupila k prodloužení zajištění o 60 dnů a konečně
napadeným rozhodnutím k prodloužení o dalších 90 dnů. Takový postup je možno označit
za přiměřený a reagující na postupně se vyjasňující předpokládanou složitost přípravy výkonu
správního vyhoštění ve smyslu §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v daném konkrétním
případě.
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech řízení rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu