ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.3.2006
sp. zn. 3 Azs 3/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
V. S., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 8. 2005, č. j. OAM-503/LE-B02-B02-2005, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 60 Az 78/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 11. 10. 2005, č. j. 60 Az 78/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta
žádost žalobce (dále též „stěžovatel“) o udělení azylu na území České republiky jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném do 12. 10. 2005 (nyní §16 odst. 2 zákona o azylu – pozn. soudu). Podle
tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná v případě,
že žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Žalovaný uvedl, že žalobce vstoupil za území České republiky dne 15. 7. 2002 s cestovním
pasem a vízem platným devadesát dní. Po uplynutí platnosti víza pobýval na území České
republiky nelegálně. V březnu roku 2003 byl zadržen policií, obdržel rozhodnutí o správním
vyhoštění na dobu tří let a výjezdní vízum; Českou republiku však neopustil a v červnu roku
2005 byl policií opět zadržen a umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců. Podle žalovaného
žalobce uvedl, že v době odchodu z vlasti nevěděl o možnosti požádat o udělení azylu a ani
při svém prvním zadržení nebyl o této možnosti informován; o udělení azylu se rozhodl
požádal až po druhém zadržení policií. Žalovaný shrnul, že ačkoliv měl žalobce během svého
tříletého pobytu na území České republiky možnost svobodně se pohybovat a vešel do
kontaktu se zástupci zdejších státních orgánů, možnosti požádat o udělení azylu nevyužil
a učinil tak až po svém umístění do Zařízení pro zajištění cizinců poté, co dne 26. 6. 2005
převzal druhé rozhodnutí o uložení správního vyhoštění na dobu deseti let. Skutečnosti
uvedené v žádosti o udělení azylu, tj. obava z uvěznění za nelegální podnikání a z policistů
v zemi původu, byly přitom žalobci známy již dříve, v podání žádosti o udělení azylu mu tedy
nebránily žádné objektivní skutečnosti. Proto byly podle žalovaného splněny podmínky pro
zamítnutí žádosti o udělení azylu podle uvedeného ustanovení. Žalovaný nezkoumal, zda jsou
dány důvody pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu nebo překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť mu to za této procesní situace nepřísluší.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j. 60 Az 78/2005 - 29,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalobce
žalovanému vytkl nesprávné hodnocení shromážděných důkazů, jež mělo vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného; takové pochybení však soud neshledal a uvedl, že žalobce pobýval
na území České republiky od 15. 7. 2002 nepřetržitě až do svého druhého zadržení policií dne
25. 6. 2005 a teprve v zařízení pro zajištění cizinců, kam byl umístěn po udělení správního
vyhoštění, požádal o udělení azylu. Skutečnosti uvedené v žádosti o udělení azylu mu přitom
byly známé již v roce 2002 a nic mu nebránilo v tom, aby žádost o udělení azylu podal
již dříve. Během správního řízení bylo tedy nepochybně prokázáno, že žalobce podal žádost
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv tak mohl učinit již dříve;
proto soud shledal postup žalovaného v souladu se zákonem. Soud dále uvedl, že námitky
směřující k udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu nejsou součástí výrokové části
rozhodnutí žalovaného a žalovaný nepochybil, když se podmínkami podle §12 a §14 zákona
o azylu nezabýval. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda měl žalovaný dostatek podkladů pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu. Soud
sice uvedl, že žalovaný se situací žalobce zabýval v celém kontextu, dále však
jen konstatoval, že žalobce mohl požádat o udělení azylu již dříve. Žalovaný ani soud se podle
žalobce nevypořádali s tím, že zdrojem problémů žalobce na Ukrajině byla policie;
pronásledování přitom nebylo jednorázové a jeho strůjcem byl státní orgán. Žalobce se v zemi
původu dostal do finančních potíží, když nebyl schopen zajistit si prostředky pro svou obživu;
pro provozování živnosti mu byly kladeny nezákonné překážky. Proto opustil zemi původu
a požádal o udělení azylu. Žalobce tedy splňuje podmínky podle §12 zákona o azylu; to však
žalovaný vůbec nehodnotil a soud mu tuto vadu ani nevytkl. Žalobce je dále přesvědčen,
že soud nedostatečně provedl dokazování, neboť na základě jím zjištěného skutkového stavu
nebylo možné v řízení spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval omezené možnosti
žalobce ohledně opatření důkazů ke svým tvrzením. Stěžovatel se tedy neztotožnil se závěrem
soudu, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Za nepřezkoumatelné
považuje stěžovatel rozhodnutí krajského soudu proto, že soud nevytkl žalovanému,
že neposoudil otázku existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť tím
podle stěžovatele došlo k porušení mezinárodněprávních závazků České republiky, zejména
zákazu vyhoštění a navrácení (tzv. „non-refoulement“) ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků; přitom žalobci hrozí při návratu na Ukrajinu mučení, nelidské
a ponižující zacházení a administrativní šikana. Stěžovatel dále rozhodnutí žalovaného vytkl,
že neodpovídá §46 a §47 odst. 3 spr. ř. účinného do 31. 12. 2005, neboť žalovaný neověřil
skutková tvrzení žalobce a bez dalšího dospěl k závěru, že není dán důvod pro udělení azylu.
Rozhodnutí žalovaného navíc není dostatečně odůvodněno, pročež správní řízení trpí
neodstranitelnou vadou. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 10. 2005, č. j. 60 Az 78/2005 - 29, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání
a vyslovil názor, že rozhodnutí žalovaného i krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Žalovaný uvedl, že v rozhodnutí řádně popsal důvody zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu; kasační námitky proto
pokládá za irelevantní a navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jde tedy o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
je přesvědčen, že mu měl být udělen azyl, neboť byl v zemi původu pronásledován ze strany
policistů kvůli svého nelegálnímu podnikání. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že –
jak správně uvedl žalovaný i krajský soud – rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné vylučuje možnost posuzovat podmínky pro udělení azylu podle §12 či
§14 zákona o azylu. Rozhodnutí podle §16 zákona o azylu znamená, že nastoupí některý
v tomto ustanovení předpokládaný důvod, pročež se žalovaný žádostí o udělení azylu nemůže
vůbec meritorně zabývat. Žádost žalobce o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, neboť žalobce požádal o udělení azylu po tříletém pobytu na území České
republiky až v situaci, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění na dobu deseti let, ačkoliv
mohl žádost o udělení azylu podat i dříve. Byl tedy dán důvod pro zamítnutí žádosti o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu (nyní srov. §16 odst. 2 zákona o azylu –
pozn. soudu); proto nebylo na místě vůbec zkoumat důvody žalobce pro udělení azylu podle
§12 či podle §14 zákona o azylu ani rozhodovat o existenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu, neboť o překážce vycestování žalovaný v souladu s §28 zákona o azylu
rozhoduje toliko v případě neudělení nebo odnětí azylu. Nejvyšší správní soud v souladu
s názorem krajského soudu dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když za výše uvedené
situace žádost žalobce o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou; tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti o jeho důvodech pro udělení azylu tedy nejsou právně relevantní. Důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souzené věci je však zřejmé, že žalovaný rozhodl
na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce Nejvyšší správní soud
ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr žalovaného byl učiněn zcela
v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení žalobce v průběhu správního řízení
o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl pro rozhodnutí dostatek podkladů, se kterými
měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim a rozhodnutí žalovaného vycházelo
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako takové bylo žalovaným správním orgánem
řádně odůvodněno, když bylo uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
nichž rozhodoval, tedy v souladu s §47 odst. 3 spr. ř. účinného do 31. 12. 2005. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. není dán.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Pokud jde o tvrzení
stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť nevytklo žalovanému
neposouzení existence překážky vycestování, pak je zapotřebí odkázat na výše uvedenou
skutečnost, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné žalovaný
neposuzuje existenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Vzhledem k tomu,
že se jednalo o jediné tvrzení týkající se procesního pochybení krajského soudu a tedy
podřaditelné pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že ani tento důvod kasační stížnosti není dán.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 věta první
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu