ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.305.2020:49
sp. zn. 3 Azs 305/2020 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. L., zastoupený
Mgr. Bc. Milanem Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 13 A 50/2020 – 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 13 A 50/2020 – 49,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
4. 8. 2020, č. j. KRPA-201278-21/ČJ-2020-000022-ZSV, se zru š u je a věc
se v r ací žalované k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Milanu Janákovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 8. 2020, č. j. KRPA-201278-21/ČJ-2020-000022-ZSV,
rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění.
Žalovaná shledala existenci nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu nebo
závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a dále existenci nebezpečí, že by mohl mařit
či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 40 dnů ode
dne omezení osobní svobody.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobu, který ji rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 13 A 50/2020 – 49, jako nedůvodnou
zamítl.
[3] Městský soud ze správního spisu zjistil, že dne 3. 8. 2020 se k žalované dostavil
žalobce z důvodu nahlášení ztráty cestovního dokladu, ve kterém měl údajně vylepené
polské vízum platné do konce srpna 2020 (druhý cestovní doklad s biometrickými údaji
přitom neztratil). S žalobcem bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců. Žalobce při výslechu mimo jiné uvedl,
že z Ukrajiny vycestoval dne 22. 2. 2020, přičemž přes Maďarsko a Slovensko přijel do Polska,
kde pracuje. Pobýval tam až do 1. 8. 2020. Poté přicestoval do České republiky za účelem
návštěvy otce, který zde žije. Nevěděl, že na základě ochranného opatření Ministerstva
zdravotnictví nemohl vstoupit na území České republiky. Nepodrobil se žádnému testu
na přítomnost onemocnění označovaného jako SARS CoV-2 a neoznámil svůj vstup příslušné
krajské hygienické stanici. Bydlí u otce na adrese P. Žalobce doplnil, že je svobodný a bezdětný,
je zdráv, v ČR má jen otce, jinak nikoho. Na Ukrajinu se může vrátit, nic mu tam nehrozí.
Žalobci bylo následně rozhodnutím žalované uloženo správní vyhoštění, proti němuž se odvolal.
[4] Žalobou napadeným rozhodnutím jej žalovaná zajistila, neboť porušil ochranné opatření
Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 7. 2020, č. j. MZDR 20599/2020-15/MIN/KAN (dále také
jen „ochranné opatření“), kterým byl mimo jiné zakázán vstup na území České republiky
pro všechny cizince ze třetích zemí, které nejsou uvedeny na seznamu zemí s nízkým výskytem
nemoci SARS CoV-2. Žalobce v rozporu s uvedeným opatřením vstoupil na území ČR, svůj
pobyt nikde nehlásil a nebyl testován na přítomnost nemoci SARS CoV-2. Žalovaná shledala,
že u žalobce existuje nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek,
a to zejména tím, že by mohl nadále setrvávat na území ČR v rozporu s vydaným opatřením,
jehož účelem byla ochrana obyvatelstva a prevence vzniku a šíření onemocnění SARS CoV-2.
Dle žalované nepostačovalo uložení žádného ze zvláštních opatření za účelem vycestování. Doba
zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu realizace
správního vyhoštění. Žalovaná zohlednila dobu, po kterou byl žalobce povinen vykonat
karanténní opatření, a též dobu, která byla nezbytná pro zabezpečení přepravních dokladů,
zajištění policejní eskorty a komunikaci s Ukrajinou ohledně převzetí cizince.
[5] Městský soud s ohledem na předestřený skutkový stav a žalobní body dospěl k závěru,
že bylo namístě rozhodnout o zajištění žalobce, aby došlo k zabránění jeho volného pohybu
na území ČR a potenciálnímu šíření onemocnění SARS CoV-2. Samotný nelegální vstup žalobce
na území ČR a jeho další pobyt nepředstavoval narušení veřejného pořádku závažným způsobem,
ale okolnost, že tak učinil v době pandemie koronaviru, nenahlásil se krajské hygienické stanici
a nenechal se otestovat na výskyt uvedeného onemocnění, již založila hrozbu závažného narušení
veřejného pořádku v budoucnu. S ohledem na žalobcovo jednání nebylo možné předpokládat,
že bude nadále dodržovat ochranné opatření a podrobí se případné nařízené karanténě. Podle
městského soudu bylo dále nerozhodné, zda žalobce přicestoval do ČR z Polska, jak tvrdil, nebo
přímo z Ukrajiny. I pokud by přicestoval z Polska, které bylo uvedeno na seznamu zemí s nízkým
výskytem nemoci SARS CoV-2, zásadně by to nesnížilo riziko ohrožení obyvatelstva. Žalobce
se totiž mohl i během svého pracovního pobytu v Polsku stýkat se svými krajany či s cizinci
z jiných zemí, které na daném seznamu nebyly uvedeny. Ani zvláštní opatření nebyla v případě
žalobce využitelná, protože bylo nutné bez prodlení zabránit jeho volnému pohybu po území ČR;
na tom nemohla nic změnit ani žalobcem udaná kontaktní adresa v Praze. Městský soud uzavřel,
že obstojí i druhý důvod zajištění, tedy obava z možného maření či ztěžování výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění, a to s ohledem na žalobcovu dosavadní nespolehlivost. Doba trvání
zajištění byla rovněž určena adekvátním způsobem, stanovit tuto dobu pouze na období
předpokládané karantény (cca 14 dnů) by dle městského soudu nebylo dostatečné. Doba zajištění
totiž musela odrážet i úkony směřující k realizaci správního vyhoštění.
[6] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel v prvé řadě podotýká, že zajištění nesmí být jako institut omezující osobní
svobodu automatismem, ale musí reflektovat specifické okolnosti každého případu a zohlednit
individuální situaci cizince. Má být aplikováno jen tam, kde je ho skutečně třeba. Těchto zásad
si byl městský soud vědom, přesto je při rozhodování o žalobě nereflektoval. Není možné
automaticky zajistit každého cizince, který na území ČR vstoupí v rozporu s ochranným
opatřením, respektive jen z tohoto faktu dovozovat, že bude porušovat právní povinnosti
i v budoucnu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by svým jednáním závažně narušil veřejný
pořádek. Naplnění tohoto pojmu nezakládá samotný nelegální vstup či pobyt cizince v ČR,
ani vstup na území navzdory ochrannému opatření. Druhá z uvedených možností by teoreticky
mohla představovat ohrožení veřejného zdraví, to je ovšem pojem odlišný od veřejného pořádku
a nemůže být důvodem pro zajištění, respektive správní vyhoštění cizince (vyjma situace,
při níž by cizinec infekčním onemocněním prokazatelně trpěl, což nebyl případ stěžovatele).
Podřazení porušení ochranného opatření pod výhradu veřejného pořádku je nesprávným
právním posouzením rozhodné otázky, a to jak ze strany žalované, tak i městského soudu.
[8] Dále namítá, že neobstojí ani druhý důvod pro zajištění, tedy nebezpečí maření
či ztěžování výkonu správního vyhoštění. Žalovaná oba uplatněné důvody zajištění směšovala.
Nadto nezohlednila zvláštní okolnosti daného případu. Stěžovatel přijel do ČR z Polska, tedy
země, která byla zařazena v seznamu s nízkým rizikem onemocnění SARS CoV-2. Sice nebylo
možné ověřit pobyt stěžovatele v Polsku, ale žalovaná mohla alespoň zjistit, zda opustil
schengenský prostor. Argument městského soudu, že i v rámci případného pobytu v Polsku
se stěžovatel mohl stýkat se svými krajany či jinými cizinci (kteří nepochází z „bezpečných“ států),
je čirou spekulací bez opory ve správním spisu. Ze spisu nevyplývají ani žádné jiné okolnosti,
pro které by byl dán důvodný předpoklad, že stěžovatel bude mařit či ztěžovat výkon správního
vyhoštění. Stěžovatel naopak v zařízení pro zajištění cizinců požádal o dobrovolný návrat,
aby dále nemusel snášet omezení osobní svobody.
[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo namístě aplikovat
některé ze zvláštních opatření. Poukazuje na to, co vypověděl ve správním řízení a domnívá
se, že mohl pobývat v Praze u svého otce a ve stanoveném čase se hlásit na policii. Argument,
že porušil právní předpisy, je nepřípadný, neboť porušil toliko podzákonný předpis, navíc
neúmyslně. Závěry městského soudu jsou v tomto směru nepřípustně paušalizující. Dále uvádí,
že doba zajištění v délce trvání 40 dnů je nepřiměřená. Pokud mělo zajištění stěžovatele ochránit
společnost před šířením nakažlivé nemoci, měla doba zajištění tomuto účelu odpovídat.
Stěžovatel nebyl hrozbou pro ostatní nejpozději po vykonání karantény v zařízení pro zajištění
cizinců, kde byl také negativně testován na přítomnost onemocnění SARS CoV-2. Bylo by tedy
odpovídající zajistit jej jenom po dobu trvání karantény s možností prodloužení doby zajištění
v případě, že by se nákaza touto nemocí později prokázala.
[10] Stěžovatel dále prostřednictvím ustanoveného zástupce doplnil kasační stížnost podáním
ze dne 12. 1. 2021, v němž poukazuje na aktuální judikaturní vývoj. Judikatura správních soudů
je jednotná v tom, že vstup cizince na území ČR v rozporu s ochranným opatřením sám o sobě
nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek či bezpečnost. Porušení ochranného opatření nemůže
být důvodem pro uložení správního vyhoštění, a tím ani pro zajištění cizince. Cituje z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Azs 333/2020 – 30, jakož i z dalších
souvisejících rozhodnutí. Podle stěžovatele je jeho případ odlišný pouze v tom, že žalovaná
aplikovala dva zákonné důvody k zajištění. To však není nikterak podstatné, protože oba důvody
se vztahovaly ke stejným skutkovým okolnostem. Pro úplnost dodává, že žádnou nemocí netrpěl,
nepředstavoval tak hrozbu pro veřejné zdraví, veřejný pořádek či bezpečnost státu. Zajištění
stěžovatele bylo od počátku nezákonné, proto navrhuje nejen zrušení rozsudku městského soudu,
ale i správního rozhodnutí žalované.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti ani k jejímu doplnění nevyjádřila.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. O věci přitom rozhodl bez jednání podle §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Jádrem sporu jsou v posuzovaném případě otázky, zda stěžovatel představoval nebezpečí
pro veřejný pořádek (případně pro bezpečnost státu), respektive zda byla dána důvodná obava,
že bude mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže na území ČR vstoupil
v rozporu s ochranným opatřením a mohl zde tak šířit onemocnění označované jako
SARS CoV-2. Nejvyšší správní soud ve shodě se stěžovatelem předesílá, že těmito otázkami
se v nedávné době judikatura tohoto soudu opakovaně zabývala, přičemž není žádný důvod
pro to, aby se od jejích závěrů tento soud nyní odchýlil. Níže proto zrekapituluje pouze její
stěžejní závěry a v podrobnostech na daná rozhodnutí odkazuje. Ostatně účastníkům řízení
je tato judikatura dobře známa, neboť sám stěžovatel na ni v doplnění kasační stížnosti odkázal,
a některá z citovaných rozhodnutí tohoto soudu byla vydána přímo za účasti nynější žalované.
[15] Podle právní věty ke stěžovatelem zmiňovanému rozhodnutí č. j. 6 Azs 333/2020 – 30
(veškerá zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
platí, že „[c]izinec, který vstoupil na území České republiky v době, kdy to bylo zakázáno ochranným
opatřením Ministerstva zdravotnictví vydaným v souvislosti s výskytem onemocnění covid-19, nepředstavuje
bez dalšího nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky.“ Jakkoli se uvedené závěry vztahují
na rozhodnutí o správním vyhoštění, lze je analogicky aplikovat i v nynější věci. Stěžovatel
byl totiž zajištěn za účelem správního vyhoštění, které s ním bylo zahájeno právě dle
§119 odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona o pobytu cizinců, shodně jako v odkazovaném případě.
[16] Mimo to kasační soud v rozsudcích ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 166/2020 – 27,
a ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 Azs 165/2020 – 27, v kontextu posuzování zajištění cizinců podle
§124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (tedy zajištění odůvodněné tím, že by cizinec mohl
závažným způsobem narušit veřejný pořádek) odmítl názor tehdejší žalované, že by samotný
volný pohyb cizince, který vstoupil na území ČR v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva
zdravotnictví, sám o sobě představoval „bezprecedentní“ hrozbu pro veřejný pořádek.
V rozsudku ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/2020 – 19, pak tento soud konstatoval, že „[j]estliže
nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku z jednorázového porušení zákazu vstupu stanoveného ochranným
opatřením Ministerstva zdravotnictví nelze dovozovat v případě řízení o správním vyhoštění, stejná skutková
podstata obsažená v §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jako předpoklad pro zajištění cizince
nemůže být naplněna ani v projednávaném případě stěžovatele. (…) Rovněž je třeba odmítnout názor žalované,
že zajištění stěžovatele bylo nezbytné s ohledem na ochranu před šířením choroby COVID-19. Stěžovatel sice
nevykazoval žádné příznaky onemocnění a dle svého tvrzení se před odjezdem z Ukrajiny nechal otestovat
PCR testem, jehož výsledek byl negativní (potvrzení musel odevzdat při přechodu maďarské hranice), avšak
přicestoval ze země s výskytem této nemoci, která se u něj mohla projevit po uplynutí inkubační doby. Po příjezdu
se neohlásil u příslušné krajské hygienické stanice a nový test nepodstoupil. Jeho jednání lze skutečně považovat
za nezodpovědné a potenciálně ohrožující obyvatelstvo České republiky nákazou tímto vysoce infekčním
onemocněním. Uvedené nebezpečí pro veřejné zdraví ovšem bylo možné podstatně omezit standardními prostředky,
tj. karanténou, kterou mohl stěžovatel strávit v domě svého zetě a následně se podrobit novému testu. Stěžovatel
přitom neprohlašoval, že by se karanténním opatřením odmítal podřídit, pouze uvedl, že o nich nevěděl. Mimoto
je třeba vzít v úvahu, že i v případě zajištění stěžovatel (pokud by byl skutečně infekční, což však nebylo zjištěno)
představoval riziko z hlediska možnosti nakažení personálu a osob ubytovaných v zařízení pro zajištění cizinců,
tudíž zbavení stěžovatele osobní svobody podstatnou mírou k ochraně veřejného zdraví nepřispělo.“ Pro úplnost
lze dále odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021,
č. j. 8 Azs 216/2020 – 61, který se taktéž předestřenými otázkami (mimo jiné) zabýval a dospěl
k obdobným závěrům.
[17] V nyní posuzovaném případě na základě výše uvedeného důvody pro zajištění stěžovatele
neobstojí. Není sporu o tom, že stěžovatel vstoupil na území ČR v rozporu s ochranným
opatřením, takové jednání však samo o sobě nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti a rozhodně nesvědčí
o tom, že by stěžovatel představoval takové ohrožení v budoucnu. Žalovaná dále nezjistila,
že by stěžovatel porušil pobytové či jiné předpisy již v minulosti, a jeho zajištění odůvodnila
právě jen porušením ochranného opatření a nebezpečím šíření onemocnění SARS CoV-2.
Takový závěr nebyl dostatečný pro zajištění stěžovatele s tím, že představuje závažnou hrozbu
pro veřejný pořádek. Lze také upozornit na to, že veřejné zdraví chrání zákon o pobytu cizinců
prostřednictvím §119 odst. 1 písm. c) bod 3., který umožňuje uložit správní vyhoštění cizinci,
který by mohl při pobytu na území závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí
nemocí uvedenou v opatření před zavlečením infekčního onemocnění. Toto ustanovení však
lze použít pouze v případě, že cizinec nemocí, kvůli níž bylo vydáno ochranné opatření podle
§68 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících
zákonů, skutečně trpí (srov. již citovaný rozsudek č. j. 6 Azs 333/2020 – 30). To ovšem nebyl
případ stěžovatele. Stěžovateli kasační soud rovněž přisvědčuje, že úvahy městského soudu
o jeho možném styku s jinými Ukrajinci či cizinci v Polsku, kteří tam mohli přijet později
z rizikových zemí, jsou spekulativní a nemají oporu v tom, co bylo k věci zjištěno.
[18] Nejvyšší správní soud (podobně jako v také již citovaném rozsudku
č. j. 4 Azs 284/2020 – 19) souhlasí též s námitkou stěžovatele, že nebyl naplněn ani druhý důvod,
o který žalovaná napadené rozhodnutí opřela, tj. nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo
ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců]. Jednak je třeba uvést, že dle výše vyloženého právního názoru vyplývajícího z rozsudku
č. j. 6 Azs 333/2020 – 30 stěžovatel nemohl být vyhoštěn pouze pro vstup na území v rozporu
s ochranným opatřením dle §119 odst. 1 písm. a) bod 2. zákona o pobytu cizinců, podle kterého
lze cizince vyhostit až na 10 let, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným
způsobem narušit veřejný pořádek (řízení o správním vyhoštění bylo se stěžovatelem zahájeno právě
dle tohoto ustanovení, jak již bylo výše uvedeno). V případě, že správní vyhoštění není možné,
nelze cizince ani zajistit za účelem správního vyhoštění (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012
Sb. NSS). Nadto v posuzované věci nebyly zjištěny ani žádné další skutečnosti, z nichž by bylo
možné dovozovat, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění (kromě faktu porušení ochranného opatření). Stěžovatel se neskrýval, naopak
se na pracoviště žalované sám dostavil, neuváděl nepravdivé údaje, se správním orgánem
spolupracoval, při výslechu uvedl, že se hodlá vrátit zpět na Ukrajinu, kde má zázemí. Stěžovatel
rovněž uvedl adresu svého otce v Praze, na které se hodlal v průběhu pobytu v ČR zdržovat.
V tomto kontextu je nesprávný názor, že k uvedené adrese stěžovatele nic nevázalo,
jak bez dalšího dovodila žalovaná.
[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1, větou první s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu
zrušil (výrok I. tohoto rozsudku). Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu,
a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci
by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost,
než zrušit napadené rozhodnutí žalované, učinil tak Nejvyšší správní soud sám dle
§78 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
(výrok II. tohoto rozsudku). Dle §78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
je žalovaná v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v odůvodnění tohoto rozsudku. S ohledem na povahu věci, ukončení zajištění stěžovatele
a faktickou realizaci jeho správního vyhoštění však žalované nezbude, než řízení zastavit
usnesením dle §66 odst. 2 správního řádu, které se pouze poznamená do spisu.
[20] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vycházel kasační soud z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož
zákona). Z tohoto hlediska byl úspěšný stěžovatel, nicméně mu v řízení před městským soudem
ani v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, jež by mu bylo možné přiznat, nevznikly. Žalovaná
v řízení úspěšná nebyla, a právo na náhradu nákladů tudíž nemá. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III. tohoto
rozsudku).
[21] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2020,
č. j. 3 Azs 305/2020 – 18, ustanoven zástupcem Mgr. Bc. Milan Janák, advokát se sídlem třída
Kpt. Jaroše 1844/28, Brno. Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce v takovém případě
hradí podle §35 odst. 10 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
za řízení o kasační stížnosti odměnu za dva úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem a za sepsání doplnění kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); dále jen „advokátní tarif“].
Za ně mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) advok átního tarifu, ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč za každý úkon, tedy celkem 6 200 Kč.
K tomu se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši
300 Kč za každý úkon, celkem 600 Kč. Ustanovený zástupce nedoložil, že je plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), proto mu výše odměny nebyla o částku odpovídající sazbě této
daně navýšena. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku
(výrok IV. tohoto rozsudku). Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu