ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1019.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1019/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. září 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným B. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 6/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 33 T 6/2008-54.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 33 T 6/2008-54, byl obviněný B. S. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 13. 1. 2008 v 01.45 hod. řídil pod vlivem alkoholu v obci T., po veřejných komunikacích osobní automobil zn. VW Golf, přičemž mu při kontrole policejní hlídkou PČR Obvodního oddělení D. bylo zjištěno orientační dechovou zkouškou pomocí alkotestu Dräger, že měl v krvi 1,75 g/kg alkoholu v krvi, kdy však lékařské vyšetření spojené s odběrem krve bez důvodu odmítl“. Za to byl podle §201 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 1. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v průběhu trestního řízení byla prokázána pouze skutečnost, že dne 13. 1. 2008 řídil automobil po veřejné komunikaci pod vlivem alkoholu, kterou ostatně nijak nezpochybňoval. Zda však řídil automobil též ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., podle dovolatele žádným důkazem prokázáno nebylo. Na stav vylučující způsobilost totiž nelze usuzovat výhradně z výsledku dechové zkoušky, neboť tento důkaz není sám o sobě k prokázání viny dostačující. Dovolatel připomněl, že stejný názor vyjádřil i státní zástupce, který v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu zaujal k odvolání obviněného souhlasný postoj a navrhl, aby byl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla postoupena k projednání jako přestupek.
Dovolatel na podporu své argumentace zároveň poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, které soudy činné ve věci nevzaly náležitě v úvahu, ačkoliv je na ně výslovně upozorňoval. Z uvedeného judikátu přitom jasně vyplývá, že na stav vylučující způsobilost k řízení lze usuzovat především z množství alkoholu v krvi řidiče. Pokud však takový spolehlivý údaj k dispozici není, je možné a nutné zmíněný stav vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je jednotlivě i v souhrnu zhodnotit (§2 odst. 6 tr. ř.). Uvedenou povinnost však soudy v dovolatelově trestní věci zjevně nesplnily, neboť jej uznaly vinným za stavu, kdy jeho nezpůsobilost k řízení motorového vozidla dovodily pouze z výsledku dechové zkoušky. Tento jediný důkaz však k prokázání dovolatelovy viny nepostačuje, neboť v daném případě není objektivizován (ověřen) dalšími důkazy, resp. souhrnem důkazů ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. To znamená, že soudy na podkladě svých dosavadních zjištění nemohly spolehlivě dovodit, že dovolatel - s ohledem na množství požitého alkoholu - řídil osobní automobil, ačkoliv byl k této činnosti nezpůsobilý. Nebyl tedy splněn základní předpoklad pro závěr, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně proto spočívají na nesprávním právním posouzení skutku, tedy na vadě odpovídající uplatněnému důvodu dovolání.
Vzhledem k namítaným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, č. j. 55 To 508/2008-77, ze dne 20. 1. 2009, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, a nelze se jím úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je však výjimečně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
V další části vyjádření pak státní zástupce rozvedl skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. s tím, že stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. S odkazem na dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, pak konstatoval, že v úvahu připadajícím důkazem ve vztahu k řízení vozidla a podezření na ovlivnění pachatele alkoholem je především přesně zjištěné množství alkoholu v krvi pachatele v době jízdy, a to provedeným odběrem a vyšetřením jeho krve. Stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze však prokázat i jinými důkazními prostředky, jako např. svědeckými výpověďmi nebo znaleckým posudkem. Důkazním prostředkem přitom může být i výsledek orientační dechové zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu, pokud tento výsledek jinak odpovídá dalším provedeným důkazům ohledně stupně ovlivnění pachatele požitým alkoholem, a na základě souhrnu provedených důkazů tedy lze učinit závěr o vyloučení jeho řidičské způsobilosti.
V návaznosti na další obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (např. usnesení ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1061/2008) pak státní zástupce poukázal na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Pokud by se ovšem jednalo o důkaz jediný a správnost zjištění míry ovlivnění pachatele požitým alkoholem by nebylo možno ověřit důkazy dalšími, pak by nebylo možné bez důvodných pochybností konstatovat, že pachatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. V předmětné věci přitom nastala právě zmíněná situace, kdy ve vztahu ke zjištění dovolatelova ovlivnění alkoholem a dopadům na schopnost řídit motorové vozidlo byla provedena pouze dechová zkouška (ve výroku o vině je nesprávně uvedeno, že dechovou zkouškou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi), když další důkazy (zejména výpověď obviněného /dovolatele/) svědčí jen o tom, že dovolatel řídil automobil, přestože před jízdou požil alkohol.
Své vyjádření k dovolání státní zástupce uzavřel tím, že závěr o spáchání trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. nelze v posuzovaném případě dovodit, resp. pokud byl takový závěr vysloven, je v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci právního názoru tomuto soudu uložil, aby buď - bude-li to možné - doplnil dokazování tak, aby byl závěr o existenci stavu dovolatele vylučujícího způsobilost k výkonu činnosti podle §201 tr. zák. podložen i dalšími zjištěními, anebo vzhledem k tomu, že požití určitého množství alkoholických nápojů před jízdou bylo jinak objektivně zjištěno, soud dále postupoval podle §222 odst. 2 tr. ř. Navrhované rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyslovil i pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným než navrženým způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.)
Obviněný B. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Určitý průlom do výkladu obsahu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem představují některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94), v nichž se Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) posuzuje příliš restriktivně, ačkoliv Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v těch případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S ohledem na výše uvedené důvody je zřejmé, že obviněný uplatnil své dovolání právně relevantně. Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Zároveň je třeba připomenout, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
Dále je nutno připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99 (na které dovolatel a ve vyjádření k dovolání i státní zástupce výslovně odkazují) vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Zákon totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi pachatele, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla inkriminovaná činnost - zde jízda řidiče motorového vozidla - uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že není-li k dispozici výsledek rozboru krve řidiče, např. proto že se odmítne podrobit jejímu odběru, pak vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky přitom není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností. Současně je ovšem nezbytné, aby stupeň ovlivnění alkoholem zjištěný z dechu řidiče odpovídal i dalším ve věci provedeným důkazům, takže by o stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla nebylo možno pochybovat.
V posuzovaném případě se však soudy výše uvedenými zásadami důsledně neřídily.
Z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že vycházely z téhož skutkového základu, podle kterého obviněný B. S. inkriminovaného dne řídil osobní automobil po požití alkoholu. Stupeň jeho ovlivnění alkoholem pak bylo podle názoru soudů bezpečně prokázán pozitivním výsledkem dechové zkoušky provedené orgány Policie ČR za použití přístroje Dräger, kdy podle výroku rozsudku soudu prvního stupně mu měla být zjištěna hladina alkoholu „v krvi 1,75g/kg“. Lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve se obviněný odmítl podrobit.
V odůvodnění svých rozhodnutí pak oba soudy s poukazem na provedení dechové zkoušky řádně kalibrovaným a přezkoušeným přístrojem, umožňujícím kvantifikaci požitého alkoholu, uzavřely, že obviněnému byla v době kontroly naměřena v dechu hodnota 1,75 g/kg alkoholu, což ve vztahu k posuzovanému jednání znamenalo, že byl v danou chvíli evidentně ve stavu vylučujícím řádné řízení motorového vozidla. Odvolací soud přitom vyjádřil přesvědčení, že případná odchylka (tolerance) přístroje nemůže znehodnotit výsledek dechové zkoušky natolik, aby po nebylo možné učinit spolehlivý závěr o stupni ovlivnění alkoholem. Kromě toho připomněl, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1.00 g/kg, tedy hodnoty podstatně nižší, než byla naměřena obviněnému (viz str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Za těchto okolností pak podle názoru soudů bylo možno spolehlivě dovodit, že obviněný byl ovlivněn alkoholem v míře předpokládané v ustanovení §201 odst. 1 tr. zák., která vylučuje, aby vykonával činnost řidiče řádným způsobem.
Názor, že předmětný skutek bylo možno bez dalšího právně posoudit jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., však Nejvyšší soud nesdílí.
Soudy sice správně nepochybovaly o tom, že obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu řídil kontrolovaný osobní automobil, se kterým odjížděl od místní restaurace, a že před jízdou požil alkohol. Tato zjištění měla oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a to jak ve výpovědích příslušníků Policie ČR, výsledku dechové zkoušky na alkohol, tak i ve výpovědi samotného obviněného (dovolatele), který doznal že řídil po vypití „asi jednoho a půl piva“ (č. l. 51 spisu).
Právní závěr o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k činnosti podle §201 odst. 1 tr. zák., však soudy opřely výlučně o jediný důkaz, a to o výsledek dechové zkoušky pomocí přístroje Dräger a o technickou (ovšem ničím odborně nepodloženou) úvahu, že je vyloučeno, aby předmětný přístroj dosáhl při měření tak výrazné odchylky, tj. že by při naměřené hodnotě 1,75 g/kg nedosáhlo ovlivnění alkoholem ani hranice nejméně 1,00 g/kg, tedy hodnoty, kdy žádný řidič není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Soudy především nezjistily nic o způsobu jízdy obviněného, ani o jeho chování během prováděné kontroly. Jestliže totiž odmítl odběr krve k přesnému zjištění množství požitého alkoholu, pak právě jeho chování (např. nejisté pohyby, vrávorání, zápach požitého alkoholu, atd.) mohly svědčit o zkonzumování většího množství alkoholických nápojů. Stupeň opilosti pak by na základě takových projevů mohl posoudit příslušný znalec, jež by se zároveň mohl vyjádřit i k odborné otázce týkající se míry tolerance u přístrojů Dräger, zejména provádí-li se měření bezprostředně či krátce po požití alkoholu, jak tomu bylo zřejmě i v posuzovaném případě (obviněným byl kontrolován po odchodu /a následné jízdě/ z pohostinství).
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze dovolateli plně přisvědčit, že byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák., ačkoliv tento právní závěr soudů neměl oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci (skutku), jenž byl založen toliko na výsledku dechové zkoušky na alkohol, při absenci souhrnu jakýchkoliv dalších důkazů, jež by tento výsledek dostatečně objektivizovaly (ověřovaly). V tomto smyslu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na dovolatelem vytýkané vadě, pro kterou nelze spravedlivě trvat na jejich právní moci a stabilitě.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného B. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2009, č. j. 55 To 508/2008-77, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 33 T 6/2008-54. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby v hlavním líčení doplnil dokazování novým výslechem příslušníka Policie ČR, prap. R. (který si na celou událost - kontrolu obviněného - před soudem vzpomněl /viz č. l. 52 spisu/), a dotázal se jej na způsob jízdy obviněného B. S. a jeho chování v průběhu prováděné kontroly, zejména zda si svědek případně všiml některých příznaků, jež mohly nasvědčovat určitému stupni jeho ovlivnění alkoholem (jako je např. nejistý způsob jízdy, artikulace řeči, vrávoravá chůze apod.). Ke stejným okolnostem by bylo možno vyslechnout i osobu, která se tehdy měla s obviněným nacházet ve vozidle. Neproveditelnost tohoto důkazu zatím nelze předjímat. Soud se proto bude muset o jeho opatření alespoň pokusit. V návaznosti na obsah výpovědí těchto svědků bude třeba, aby skutečnosti, které z nich případně vyplynou, odborně posoudil příslušný znalec, jehož soud přibere a který by se ve svém posudku zaměřil na to, zda celkové chování obviněného během jízdy a po ní svědčilo o požití alkoholu v takové míře, jež by z lékařského hlediska (vzhledem k poruše psychosenzomotorických funkcí) vylučovala jeho řidičskou způsobilost. Znalec by se měl zároveň vyjádřit i k tomu, zda při dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger (který jinak umožňuje numericky vyjádřit množství požitého alkoholu) je v určitých režimech měření nutno počítat i s významnou (větší) tolerancí, a to především v případech, je-li měření prováděno bezprostředně či krátce po požití alkoholu.
Skutková zjištění, ke kterým soud shora naznačeným způsobem dospěje, mu pak umožní posoudit, zda se obviněný B. S. dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. či nikoliv. Závěr o jeho případné trestní odpovědnosti musí být zásadně podmíněn zjištěním, že se obviněný v inkriminovanou dobu nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost k výkonu řidičské činnosti, tedy činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Jak již Nejvyšší soud shora zdůraznil, zjištění tohoto stavu nelze opírat - není-li k dispozici laboratorní rozbor krve podle standardních metod - pouze o výsledek zkoušky na alkohol v dechu pachatele. Stav vylučující řidičskou způsobilost je v takových případech vždy nutno dovozovat ze souhrnu skutkových okolností zjištěných dalšími ve věci provedenými důkazy.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler