ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1128.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1128/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2003 o dovolání podaném obviněným V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 12 To 69/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 12/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2002, č. j. 10 T 12/2002-264, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §249a odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, bylo podle §54 odst. 3 tr. zák. rozhodnuto, že se obviněnému stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 12 To 69/2003, jímž z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci nově rozsudkem rozhodl, že se obviněný V. Š. uznává vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěný den koncem ledna 2001 v K. n. O., okr. R. n. K., v domě J. P., zamezil přívodu elektrické energie zejména tím, že nechal zazdít rozvaděč do bytu L. K., a tak jí zabránil v řádném užívání bytu“. Podle §249a odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm.a ), odst. 3 tr. zák. byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. odvolací soud rozhodl o stanovení náhradního trestu odnětí svobody shodně jako v již předcházejícím rozsudku soud prvního stupně.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Š. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž předmětný rozsudek napadl ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že z provedených důkazů bylo sice zřejmé, že k přerušení dodávky elektrického proudu do bytu poškozené L. K. skutečně došlo, avšak podle jeho názoru se soud dostatečně nezabýval otázkou, zda skutek, pro který byl odsouzen, naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle dovolatele bylo k trestnosti činu zapotřebí úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) a navíc by muselo jít o čin společensky nebezpečný ve smyslu ustanovení §3 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatel provedl rozbor jednotlivých důkazů a poukázal na to, že z jejich obsahu nevyplynulo, že by poškozené vyhrožoval rozbitím rozvaděče ani že by jeho zazděním vznikla neodstranitelná překážka, pro kterou by jej nebylo možno nechat opravit. Dovolatel zdůraznil, že k jeho tíži vypovídala pouze poškozená a její přítel F. Š. Podle dovolatele jako jednoho ze spoluvlastníků domu byl zásah do elektroinstalace nutný na základě odborného vyjádření příslušné firmy i vzhledem k zajištění bezpečnosti osob pohybujících se v domě. Pokud jde o následky činu a s tím související stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, poukázal dovolatel na to, že poškozená jako nájemce neužívala byt řádným způsobem a odmítala spolupracovat v nutném rozsahu při provádění oprav a udržování bytu. Význam pro zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu má podle dovolatele i ta skutečnost, že již koncem ledna 2001 nabízel poškozené náhradní byt, resp. několik náhradních bytů, aby jí mohl být přívod elektrické energie zajištěn. Poškozená se však odmítla přestěhovat, a to i za stavu, že by jí byla poskytnuta sleva na nájemném a uhrazeny náklady na přestěhování.
Na shora uvedeném základě pak dovolatel dospěl k závěru, že se nemohl dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., když navíc jednání popsané v napadeném rozsudku postrádá zákonné znaky, které jsou potřebné k tomu, aby inkriminované jednání mohlo být posuzováno jako trestný čin. V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12 2002, č. j. 10 T 12/2002-264, zrušil a poté, aby sám rozhodl, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V rámci podaného dovolání současně navrhl, aby dovolací soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného dne 2. 9. 2003 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla využít svých práv vyplývajících z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k dovolání obviněného.
Obviněný V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci dovolatel V. Š. opřel námitky uplatněné na základě shora uvedeného dovolacího důvodu převážně o tvrzení, že se soudy obou stupňů a zejména odvolací soud dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, jestliže dospěly k závěru, že dovolatel jednal v úmyslu oprávněné osobě bránit v užívání bytu, ačkoliv ve skutečnosti nebylo možno jeho úmyslné zavinění (§4 tr. zák.) na podkladě výsledků dokazování dovodit. Dovolatel dále poukázal na existenci skutkových okolností, které podle jeho názoru vylučovaly naplnění materiálních znaků trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.). S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem dílem spatřován v porušení procesních zásad o hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel se tedy v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal revize skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, tzn. že dovolání zčásti uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Výše uvedená část dovolacích námitek proto důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podané dovolání považovat za právně relevantní výlučně v té části, kde dovolatel poukázal na to, že jednání popsané ve výroku o vině v napadeném rozsudku ani další skutkové okolnosti zjištěné soudem neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
K této části námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který mj. jedná tak, že oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně brání. Za bránění v užívání bytu je přitom třeba považovat jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby spočívající nejen ve znemožnění přístupu do bytu, ale i takové zásahy do užívacího práva, které jeho výkon závažným způsobem narušují (srov. přiměřeně např. rozhodnutí č. 8/1999 SbRt. druhou část právní věty). Proto sem patří též svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu. Pro zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) je přitom nezbytné, aby vůle pachatele (buď ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem předpokládanému následku (účinku).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že svůj názor o zavinění dovolatele ve formě úmyslu založil na zjištění, že dovolatel za stavu, kdy věděl, že dodávka elektrického proudu do bytu poškozené je přerušena poškozením rozvaděče, neučinil nic pro to, aby tento stav byl napraven. Naopak jednal tak, že nechal rozvaděč zazdít a tím opravu znemožnil (str. 4 rozhodnutí). Odvolací soud dále konstatoval, že ani v případě, kdy obviněný hodlal provádět stavební úpravy včetně rekonstrukce elektrické instalace, nebyl oprávněn počínat si způsobem, kdy zamezením přívodu elektrického proudu do jednoho z bytů způsobil situaci, že ani provizorně nebylo možno sjednat nápravu. Z tohoto hlediska se zásah dovolatele do užívacího práva poškozené k předmětnému bytu jeví jako podstatný.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel, lze dále dovodit, že obviněný V. Š. jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu po formální stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Zbývá proto posoudit, zda v projednávaném případě mohl být dovolatelem namítaný stupeň společenské nebezpečnosti inkriminovaného činu natolik nízký, aby jej bylo možno ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák hodnotit. jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestný čin nešlo, i když by jinak jeho znaky byly naplněny (tzv. materiální stránka trestného činu).
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 SbRt. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však odvolací soud neshledal a pokud se jejich zjištění (v rámci revize skutkového stavu věci) v řízení o mimořádném opravném prostředku dovolatel domáhal na podkladě vlastního rozboru provedených důkazů, nelze dovolání v této části podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. výše).
Za konstatovaného stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové není zatížen hmotně právními vadami se kterými dovolatel spojuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku, přičemž s ohledem na již uvedené skutečnosti nebylo v projednávané věci možno dovolací námitky shledat v žádném směru opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. Š. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal dovolatel jako součást svého dovolání a nikoliv předseda senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn, nebylo zapotřebí rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem. Předmětnou část podání dovolatele lze považovat pouze za podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., pro který však Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler