ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.114.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 114/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2004 o dovoláních podaných obviněnými M. H. a M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 124/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a M. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, v řízení vedeném proti obviněným J. H., M. H., M. Š., J. Š. a J. J. byli obvinění M. H. a M. Š. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jíž se s obviněnými J. H. a J. Š. dopustili podle rozsudku tím, že „na základě dohody o získání stavebního stroje – traktorového rypadla – nakladače předstíraným zapůjčením se záměrem stroj nevrátit dne 11. 1. 2001 v provozovně obchodní společnosti P. – Z., s. r. o. v obci M., okr. P. – v., předložili padělaný občanský průkaz na jméno K. K. s fotografií obžalovaného H., který osobně ve firmě jednal, padělaný živnostenský list, údajně vydaný Městským úřadem v P. dne 7. 1. 1998, výpis z obchodního rejstříku firmy S.-T.-C. K. K., osvědčení o registraci pro tuto firmu a snímek pozemkové mapy s pozemkem, na kterém měly být prováděny výkopové práce, při tomto jednání získali informaci o ceně a byl dohodnut termín uzavření smlouvy o operativním pronájmu na 15. 1. 2001 s tím, že podmínkou bude předložení smlouvy s objednatelem stavebních prací a nahlášení jména strojníka, který převezme stroj, a čísla strojnického průkazu, poté dne 15. 1. 2001 vyhotovili smlouvu o dílo znějící na neexistující osobu jménem A. N. a padělali průkaz strojníka, znějící na jméno O. S., který měl použít J. J., jehož zajistili, aby předstíral, že je strojník a stroj vyzvedl, a s přichystanými výše uvedenými doklady a penězi na zaplacení pronájmu stroje na jeden měsíc, který činil 80.520,- Kč, odjeli do provozovny firmy P. – Z. v M., aby uzavřeli smlouvu a převzali stroj, a to traktorové rypadlo – nakladač typu CAT 428C, v hodnotě nejméně 1.754.900,- Kč, záměr vylákat tak stroj se jim však nezdařil, neboť firma P. – Z. v této době již jednala v součinnosti s policií, která byla připravena k zásahu v provozovně a blízkosti provozovny, takže bezprostředně po uzavření smlouvy a vyvezení stroje z objektu firmy policie zasáhla a obžalované zadržela, přičemž tímto jednáním hrozila poškozené firmě škoda ve výši 1.674.380,- Kč.“
Za to byl obviněný M. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na 3 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 63 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. Š. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci – finanční částky 80.520,- Kč uložené u Krajského státního zastupitelství v Praze.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali mj. obvinění M. H. a M. Š. a krajský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, trestu a způsobu jeho výkonu též ohledně obviněných M. H. a M. Š. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že rovněž tyto obviněné uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spáchaným skutkem zjištěným již Krajským soudem v Praze s upřesněním, že „…s přichystanými výše uvedenými doklady a penězi na zaplacení pronájmu stroje na jeden měsíc, který činil 80.520,- Kč, odjeli do provozovny firmy P. – Z. v M., aby uzavřeli smlouvu a převzali stroj, a to traktorové rypadlo – nakladač typu CAT 428C, v hodnotě nejméně 1.754.900,- Kč v úmyslu tento stroj nevrátit, přičemž vzhledem k následnému zásahu policie byl stroj vrácen poškozené společnosti.“ Obviněného M. H. za to odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na 3 roky. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 63 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného M. Š. odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci – finanční částky 80.520,- Kč uložené u Krajského státního zastupitelství v Praze. Odvolání obviněných M. H a M. Š. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 6. 2003 (§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (a rozsudku Krajského soudu v Praze) podali ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obvinění M. H. a M. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. H. především vyjádřil nesouhlas se závěry obou soudů s tím, že sice potřeboval provést výkopové práce a přislíbil obviněnému M. Š. sehnat strojníka, nikdy však neinicioval vypůjčení stavebního stroje a tato skutečnost žádnými důkazy nebyla prokázána. Nebyla mu známa ani skutečnost, že vypůjčení předmětného stroje bylo realizováno na základě padělaných či neoprávněně získaných dokladů. V návaznosti na to provedl obviněný rozbor důkazů, zvláště výpovědi obviněného J. H., z níž zejména soudy obou stupňů vycházely. Opakoval pak, že z výpovědi žádného ze spoluobviněných ani svědků nevyplynulo, že by věděl o průběhu skutkového děje a o konkrétnosti celé akce tak, aby z toho mohl usuzovat, že dochází k trestnému činu. Nebyl u něho prokázán úmysl spáchat trestný čin. Nalézací soud měl proto postupovat podle zásady in dubio pro reo a podle §226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zprostil obviněného J. Š. ze stíhaného skutku podle §226 písm. c) tr. ř., měl i v případě dovolatele postupovat stejně. Pokud tak neučinil, pak došlo podle dovolatele k porušení základního předpokladu trestní odpovědnosti daného trestním zákonem, jímž je bezpečné zjištění „příčinného“ jednání obviněného „na trestním zákonem chráněné společenské vztahy“ a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění podle §4 tr. zák. nebo §5 tr. zák. Právní závěr soudu o subjektivních znacích trestného činu, se totiž, stejně jako závěr o znacích objektivních, musí vždy zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. To soudy obou stupňů nerespektovaly, přestože ze skutkového děje vyplývaly ve prospěch dovolatele jiné právní závěry a tím porušily čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele vzhledem k tomu, že soudy přehlédly, že k naplnění trestného činu podvodu je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění, když nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit alespoň na nepřímý úmysl, nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako uvedený trestný čin. Jelikož neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o jeho účasti na předmětné trestné činnosti má dovolatel za to, že byl nesprávně hmotně právně posouzen skutek i důkazy o jeho vině a v návaznosti na to je nesprávný i celý výrok o trestu.
Obviněný M. H. proto v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, ve výroku o jeho vině, ve výroku o trestu a v dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Obviněný M. Š. zdůraznil, že jeho cílem nebylo odcizení stavebního stroje, ale pouze jeho zajištění. Nebylo podle něho zjištěno, v jakém stadiu došlo k páchání trestné činnosti, a zejména jaké stadium bylo v době jednání všech obviněných, když do průběhu skutkového děje zasáhla policie. Ta se podle dovolatele aktivně zapojila tím, že prostřednictvím svědka T. vyprovokovala obviněné J. a H. k uzavření smlouvy na předmětný stroj. Pokud by tomu tak nebylo, jmenovaný svědek či jím pověřený pracovník by smlouvu neuzavřel. Podle dovolatele pod kontrolou policie bylo jednání obviněných před jejich příjezdem a zejména pak dohodnutá povinnost svědka T. k uzavření zmíněné smlouvy a předání vypůjčovaného stavebního stroje obviněným J. a H. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů neaplikovaly nález Ústavního soudu ČR, který pod sp. zn. III. ÚS 597/99 judikoval, že je nepřípustným porušením čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže se jednání státu stává součástí skutkového děje. Úkolem policie je zamezit v pokračování trestné činnosti, a to zejména od okamžiku, kdy se o trestné činnosti dozví. Soudy se, jak dovolatel tvrdí, náležitě nezabývaly otázkou, v jakém stadiu bylo jednání v době, kdy se policie dozvěděla o trestné činnosti, zda bylo ve stadiu přípravy podle §7 tr. zák. nebo pokusu podle §8 tr. zák. a z těchto zjištění měly učinit odpovídající právní závěry. Nelze přitom vyjít ze stavu, kdy jednání obviněných hlídala policie a očekávala pokračování v trestné činnosti a její dokončení, které má naplnit znak nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Navíc záměr obviněných nebyl zcela náležitě objasněn a stále zůstává otázkou, zda jednání dovolatele směřovalo ke zmocnění se stroje či pouze k jeho neoprávněnému užívání. Dodal, že v důsledku shora uvedených skutečností je nutno jeho jednání posoudit zejména po materiální stránce „i se zřetelem k jeho osobnímu profilu, neboť jde o osobu, která nebyla doposud soudně trestána a s trestnou činností neměla žádné zkušenosti tak, aby bylo nutno dospět k závěru, že jde o jednání vysoce společensky nebezpečné, které je nutno represivně hodnotit.“ V závěru dovodil, že „jeho jednání nebylo správně posouzeno po hmotně právní stránce a se zřetelem na předmětný skutkový děj a v důsledku této skutečnosti neměl být uznán vinným zažalovaným trestným činem.“
Obviněný M. Š. proto v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, ve výroku o jeho vině, ve výroku o trestu a v dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
K dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že závěry soudu o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a hrozící škodou na cizím majetku, jakož i o úmyslné povaze jejich zavinění jsou zcela patrné již z popisu skutku v meritorním rozhodnutí. Jejich chování ani nepřipouští jiný závěr, než že všichni jednali ve vzájemné shodě, plánovitě a s jasným cílem – podvodně se zmocnit zemního stroje v hodnotě přesahující jeden milion korun. Námitku obviněných v tomto směru je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou. K výhradám týkajícím se skutkových zjištění není nutné se vyjadřovat, neboť nekorespondují s deklarovaným (ani jiným) zákonným důvodem dovolání. Pokud jde o zásah policie, podrobně se touto otázkou zabývaly soudy obou stupňů. Podle státního zástupce je třeba konstatovat, že do jednání obviněných příslušníci policie přímo nezasahovali, neprovokovali je k tomu, aby v trestném jednání pokračovali a dokončili je, pouze střežili průběh událostí a posléze, kdy již o trestné povaze jednání obviněných nemohlo být nejmenších pochybností, proti nim zasáhli. Není proto možné hovořit o nepřípustné ingerenci státu do skutkového děje. Napadené rozhodnutí tedy podle názoru státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání byla podána oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obvinění M. H. a M. Š. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání podali prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že obě dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Dovolání také splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž jsou dovolání opírána, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V případě obviněného M. H. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenamítá vadnost právního posouzení skutku tak, jak byl zjištěn napadeným rozhodnutím, nýbrž de facto poukazuje na to, že nebyly řádně zhodnoceny provedené důkazy, a vyjadřuje výhrady vůči zjištěním soudů vyjádřeným v jejich rozhodnutích. Sám přitom činí a prosazuje odlišné skutkové závěry, než jaké učinily soudy obou stupňů, a teprve ve spojení s nimi poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky tak, ač formálně deklaruje hmotně právní důvody, spatřuje vytýkaná pochybení v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci (tuto skutečnost potvrzuje i argumentace odvolatele opírající se o zásadu in dubio pro reo, která vychází z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku (srov. jeho vyjádření, podle něhož vzhledem k tomu, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o účasti dovolatele na předmětné trestné činnosti, má za to, že byl nesprávně hmotně právně posouzen skutek i důkazy o jeho vině, resp. že nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit na jeho zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu).
Jinými slovy, dovolatel zpochybňuje skutková zjištění obou soudů, které podle něj nevzaly v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento soud vycházel z jiných skutkových zjištění (jež jsou v jeho rozhodnutí vyložena a odůvodněna), o která následně opřel právní posouzení (kvalifikaci) skutku.
Stejné závěry platí i pro dovolání obviněného M. Š. Také on primárně napadá skutkové závěry odvolacího soudu, přičemž též prosazuje vlastní verzi skutkového děje (srov. námitku, že jeho cílem nebylo odcizení stavebního stroje, ale pouze jeho zajištění, resp. že záměr obviněných nebyl zcela náležitě objasněn a stále zůstává otázkou, zda jeho jednání směřovalo ke zmocnění se stroje či pouze k jeho neoprávněnému užívání, že nebylo zjištěno, jaké stadium bylo v době jednání všech obviněných, když do průběhu skutkového děje zasáhla policie) a zdůrazňuje skutkové okolnosti týkající se činnosti policie, aniž by brojil proti právnímu posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí (v němž se mimochodem odvolací soud pečlivě zabýval též zákrokem policie a i od těchto skutkových okolností odvinul své právní úvahy a závěry). Pokud se domáhá náležitého zhodnocení materiální stránky svého jednání, pak i v tomto směru se v prvé řadě domáhá jiného zhodnocení skutkových okolností vztahujících se k posouzení stupně společenské nebezpečnosti, a to v tom smyslu, že určující mají být okolnosti jím akcentované. Teprve v návaznosti na to dovozuje, že „jeho jednání nebylo správně posouzeno po hmotně právní stránce a se zřetelem na předmětný skutkový děj a v důsledku této skutečnosti neměl být uznán vinným zažalovaným trestným činem.“ Rovněž podle jeho přesvědčení tedy objektivně existoval takový skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nedovoloval.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a převzatých soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v dovoláních obviněných M. H. a M. Š. sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovoláních vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných M. H. a M. Š. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý