ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1187.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1187/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání E. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 257/2007 ze dne 20. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 46/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006, byla obviněná E. Ch. uznána vinnou jednak trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., za které byla podle §174 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku obviněná podala, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, a to tak, že jej svým usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 9 To 433/2006, podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
O dovolání, které proti tomuto usnesení obviněná podala, rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesením sp. zn. 3 Tdo 424/2007 ze dne 10. 5. 2007 tak, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na základě tohoto rozhodnutí se Krajský soud v Praze znovu zabýval odvoláním obviněné a rozsudkem sp. zn. 9 To 257/2007 ze dne 20. 6. 2007 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 1 T 46/2006 ze dne 17. 10. 2006 v celém rozsahu a s použitím §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou trestným činem křivého obvinění dle §174 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je obsažen ve výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin jí uložil podle §174 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí dle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala E. Ch. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c), g) a l) tr. ř. Jelikož dovolací argumentaci pak směřovala toliko do důvodů dle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., nezabýval se dovolací soud přezkumem napadeného rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení pod písm. c).
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku z hlediska ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že i kdyby byly po formální stránce naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, pak po stránce materiální nedošlo k naplnění vyššího stupně nebezpečnosti než nepatrného, když na splnění materiální podmínky nelze usuzovat pouze ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení upravujících skutkové podstaty trestných činů bez současného hodnocení významu a závažnosti všech ostatních okolností. Dále je toho názoru, že pouhá neschopnost či nemožnost prokázat legálním způsobem trestný čin spáchaný na ní, nemůže být současně důkazem toho, že se trestně relevantní skutek neudál a vést k právnímu závěru, že tvrzení dovolatelky, že se skutek (trestný čin znásilnění) stal, je současně skutkovým jednáním vykazujícím všechny znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., k čemuž uvedla také nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 485/01. Napadenému rozhodnutí vytkla v tomto smyslu nesprávnost jeho závěrů ohledně zjištěného skutkového stavu ze tří hlavních (podrobněji rozvedených) důvodů. Za prvé proto, že skutek, který v protokolu o trestním oznámení ze dne 7. 10. 2005 policejnímu orgánu popsala, nelze bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, když v celém tomto protokolu se neobjevil výraz „znásilněna, znásilnění, apod.“. Za druhé má za to, že nebylo prokázáno, že skutkové jednání, jehož se měla osoba dovolatelkou označená (D. S.) účastnit, se nestalo tak, jak dovolatelka uvedla policejnímu orgánu. Tvrzení obou účastníků předmětného děje je totiž možné a nelze nijak vyloučit, že by jedno či druhé bylo pravdivé. Jednomu či druhému lze toliko přisuzovat více či méně věrohodnosti, avšak pouze spekulativní formou. Za třetí je přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by popisovala policejnímu orgánu skutkové jednání mezi ní a D. S. proto, aby zapříčinila jeho trestní stíhání, neboť z přední strany protokolu o trestním oznámení ani z jiné části nelze nijak dovodit, že by měla vypovídat či oznamovat trestný čin znásilnění, když stejně tak není uvedeno, proti komu by toto mělo směřovat. Jelikož dovolatelka se nikdy nevyjádřila k tomu, zda chtěla svou výpovědí či jinou formou sdělení před policejním orgánem zapříčinit trestní stíhání D. S., když netvrdila ani způsobenou škodu, když dokonce před orgánem činným v trestním řízení nikdy nepoužila termín „znásilnění“ a dále proto, že bez vyzvání by nikdy nešla skutek předmětné soulože oznámit, lze mít oprávněně za to, že si vyšetřování věci ani trestní stíhání S. nepřála. Poukázala rovněž na úřední záznam z 8. 11. 2005, jenž obsahuje konstatování policejního orgánu, že byla provedena prověrka její výpovědi pomocí figurantů, tento však není jí podepsán a nelze dovodit, jaké poučení měla obdržet předtím, než se měla vyjadřovat ke skutku. Sám údajně poškozený S. se navíc vyjadřoval, že nemá v úmyslu dát souhlas k trestnímu stíhání dovolatelky. Dále uvedla, že dle jejího přesvědčení mělo řízení, jež rozsudku předcházelo, podstatné vady, zejména proto, že v něm byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo na obhajobu, a tato porušení mohla mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Toto dle ní platí pro tzv. autorizované výpisy hovorů a znalecký posudek a svědeckou výpověď znalkyně Mgr. R. H., které byly získány v rozporu se zákonem, konkrétně s ust. §88a a §118 tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu dle §265b odst. písm. b) tr. ř. uvedla, že v prvoinstančním řízení rozhodoval ve věci předseda senátu, který měl být vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu svého extrémně negativního postoje k ženám, který se jednoznačně projevil v jeho projevu podaném v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Nemohl proto nestranně posoudit případ, v němž se objevila protichůdná tvrzení dovolatelky (ženy) a (dle názoru předsedy senátu soudu prvního stupně) „jí svedeného poškozeného“ muže. Lze tedy dle ní dovodit, že předseda senátu byl myšlenkově a již před provedením dokazování přesvědčen o tom, že dovolatelka lže a poškozený hovoří, byť i rozporuplně (protože se stydí), pravdu.
Z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedla, že: „ napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tedy v řízení prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) a b) tr.ř…“.
Na závěr svého podání pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a současně zrušil i jemu přecházející rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému dovolání Nejvyšší soud do současné doby neobdržel.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citovaný důvod předpokládá splnění těchto dvou kumulativně stanovených podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci podjatý z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Zákon však (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b/ tr. ř.) neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, pak v ní lze spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení.
Dovolací soud vzhledem k řečenému naplnění tohoto dovolacího důvodu neshledal, a to především proto, že, jak bylo studiem spisu zjištěno, samosoudce Okresního soudu v Rakovníku o své podjatosti již jednou rozhodoval, a to na základě námitky obhajoby podané v hlavním líčení (viz usnesení na č. l. 80-81), kdy rozhodl, že „k projednávané věci a ani k osobám na ní zúčastněným, a to včetně obhájců, zákonných zástupců, zmocněnců či jakémukoliv orgánu činnému v trestním řízení, nemá žádný osobní vztah, a tudíž se necítí být ve věci jakkoliv podjatý.“ Kromě toho dovolací soud poznamenává, že dovolatelka ve své argumentaci fakticky ani nenamítla porušení ust. §30 odst. 1 tr. ř. a nelze tak shledávat existenci „pochybností o jeho nestrannosti pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká“, kdy toto nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém jej dovolatelka ve svém podání cituje. V tomto rozhodnutí tak nejsou obsaženy žádné náznaky toho, že by samosoudce Mgr. M. L. měl jakýkoliv negativní, zaujatý postoj k ženám, včetně dovolatelky samé. Jmenovaný soudce v odůvodnění svého rozsudku toliko analyzuje okolnosti případu, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly (skutečnost, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin znásilnění se nestal a dovolatelka tak ohledně této skutečnosti uvedla nepravdu), a na základě nich pak pouze dovozuje skutkový stav případu a jeho náležité právní posouzení. Dle názoru dovolacího soudu tak v daném případě podjatosti jmenovaného soudce nic nenasvědčuje a námitky dovolatelky v tomto smyslu nutno odmítnout.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelka nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku toliko částečně, když dovolatelka namítá, že v daném případě nebyly naplněny ani materiální ani formální znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění dle §174 tr. zák. To proto, že dle jejího přesvědčení jednak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nebyl vyšší než nepatrný, jednak proto, že ze skutkových zjištění nelze dovozovat, že chtěla křivě obvinit D. S. ze spáchání trestného činu znásilnění a přivodit mu tím trestní stíhání. Tyto námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
Ze skutkových zjištění, k nimž soudy v rámci řízení dospěly, a která následně zahrnuly do výroku o vině, vyplynulo, že dovolatelka dne 7. 10. 2005 podala trestní oznámení na D. S. pro spáchání trestného činu znásilnění, jež následně ještě doplnila dne 8. 11. 2005, když před každým tímto úkonem byla řádně poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů ve smyslu ust. §174 tr. zák. V příslušném trestním řízení vedeném na základě tohoto jejího trestního oznámení však nebylo zjištěno, že ke spáchání trestného činu znásilnění došlo, a proto bylo trestní stíhání D. S. odloženo usnesením policejního orgánu ze dne 31. 1. 2006 (viz č. l. 2-6 vyšetřovacího spisu č. ORRA 318/OOK-2005). S ohledem na uvedené pak soudy logicky dospěly k závěru, že obvinění konkrétní osoby dovolatelkou ze spáchání konkrétního trestného činu proti ní bylo obviněním křivým. Rovněž tvrzení dovolatelky, že se o trestný čin křivého obvinění nejedná proto, že ve svém trestním oznámení neoznačila pachatele ani neuvedla slovo „znásilnění, znásilněna, apod.“, je pro posouzení její trestní odpovědnosti irelevantní. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu je postačující, pokud pachatel uvede skutkové okolnosti naplňující znaky některého trestného činu; právní kvalifikaci činu uvádět nemusí. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je pak navíc bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění nebo došlo k jejímu odsouzení, nebo zda věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože obvinění (lživému sdělení) neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, k čemuž došlo právě i v řešeném případě. V dané věci je tak rozhodné, že dovolatelka v trestním oznámení uvedla jak celé jméno údajného pachatele znásilnění, tak i všechny relevantní skutkové okolnosti údajného trestného činu. Jelikož přitom takto vypovídala po řádném poučení, je evidentní, že si musela být alespoň vědoma a srozuměna s tím, že jej křivě obviňuje z trestného činu, a že v důsledku jejího obvinění tato osoba bude (může být) trestně stíhána. Ani po stránce materiální není hodnocení činu co vytýkat, když jeho společenská nebezpečnost je rozhodně vyšší než nepatrná, neboť nutno vzít v úvahu jak to, že dovolatelka takto závažné nepravdivé obvinění poškozeného D. S. učinila dvakrát, tak i to, že svým jednáním mohla zapříčinit i případné odsouzení jmenovaného (poškozeného) za skutečně společensky nebezpečný a veřejností kriticky vnímaný trestný čin. V tomto smyslu lze odkázat též na odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu (č. l. 113).
Pokud jde o zbytek dovolací argumentace, dovolací soud uvádí, že tato směřuje výhradně proti opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy, a takto učiněným skutkovým zjištěním. Co se týče tzv. autorizovaných výpisů hovorů, nutno upozornit, že tyto byly opatřeny již v rámci trestního stíhání dovolatelky za trestný čin křivého obvinění dle §174 tr. zák., a to na žádost policejního orgánu ze září roku 2006 (viz č. l. 46 spisu). Není tak pravda, že by byly opatřeny v rámci jiného trestního řízení a následně použity pro aktuální trestní řízení v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. K výtce směřující proti znaleckému posudku vypracovanému znalkyní z oboru psychologie Mgr. H., je nutné uvědomit si, že ten byl v rámci řízení o trestném činu křivého obvinění dle §174 tr. zák. opatřen a čten jako důkaz listinný, a proto se na jeho provedení nevztahovala příslušná ustanovení týkající se provádění důkazů prostřednictvím znaleckých posudků (§105 – 118 tr. ř.) a zákon tak nebyl porušen. Dle §89 odst. 2 tr. ř. může ostatně jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Stejným způsobem (tedy jako důkaz listinný) byl opatřen a proveden i důkaz úředním záznamem o provedení prověrky výpovědi obviněné, přičemž tento byl navíc pořizován již v rámci trestního stíhání D. S. pro trestný čin znásilnění, které bylo posléze usnesením policejního orgánu odloženo.
V této souvislosti však nutno zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Uvedené výhrady takto dovolatelkou vznesené jsou tudíž pouze takové, které směřují proti způsobu provádění, opatřování a hodnocení důkazů, resp. následně učiněným skutkovým zjištěním, která soudům, co do jejich rozsahu i obsahu, umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatelky přiléhavá. V uvedeném směru takto zvolené námitky jsou ryze procesního charakteru a žádnému ze zvolených dovolacích důvodů tak neodpovídají.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. byly částečně právně relevantně uplatněny i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem jsou zjevně neopodstatněné. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka