ECLI:CZ:US:2002:4.US.485.01
sp. zn. IV. ÚS 485/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. Z-ové a M. Z-é, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2001, sp. zn. 7 To 2/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 11 T 80/2000, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2001, sp.
zn. 7 To 2/2001, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14.
listopadu 2000, sp. zn. 11 T 80/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se obě stěžovatelky domáhaly
zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2001, sp. zn.
7 To 2/2001 a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 11 T 80/2000.
Tímto rozsudkem byly obě stěžovatelky uznány vinnými
trestnými činy křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák.
a křivého obvinění a nepravdivého znaleckého posudku podle §175
odst. 1 písm. a) tr. zák., a byly jim uloženy úhrnné tresty odnětí
svobody, u každé v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu
trestu na zkušební dobu dvou roků. Odvolání obou stěžovatelek bylo
výše uvedeným usnesením zamítnuto.
Podle zjištění soudu prvého stupně se stěžovatelky trestných
činů dopustily tím, že dne 6.7.1998 na Obvodním oddělení Policie
ČR Brno-Žabovřesky učinily trestní oznámení v němž nepravdivě
uvedly, že týž den přes jejich odpor vnikl do rodinného domku, kde
obě bydlí, R. F., při čemž je obě napadl. Jmenovanému bylo proto
sděleno obvinění z trestného činu porušování domovní svobody podle
§238 odst. 1, 2 tr. zák. Poté obě stěžovatelky slyšené jako
svědkyně v přípravném řízení po náležitém poučení vypověděly před
vyšetřovatelem nepravdu, spočívající v tvrzení, že R. F. vnikl do
jejich bytu násilím a v bytě je obě fyzicky napadal. Trestní
stíhání R. F. bylo usnesením vyšetřovatele podle §172 odst. 1,
pís. a) tr. řádu zastaveno.
Stěžovatelky uvedly, že jim bylo soudy obou stupňů odepřeno
právo na spravedlivý proces, když v řízení, které před nimi
proběhlo, nebyla prokázána jejich vina a nebyl řádně zjištěn
skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelky měly úmysl křivě
obvinit. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s pochybnostmi
ohledně zjištěného skutkového stavu coby základu pro spravedlivé
rozhodnutí. Tímto postupem tedy byla porušena zásada in dubio pro
reo. Dále se obecné soudy nevypořádaly se zprávou Policejního
ředitelství v Brně, dosvědčující, že v předchozím řízení policie
nepostupovala profesionálně, když nezajistila na místě samém
stopy. Nebylo tak prokázáno a ani vyvráceno, zda se R. F. nacházel
v domě stěžovatelek a tuto neprofesionalitu Policie ČR nelze
přičíst k jejich tíži.
Stěžovatelky dále uvedly, že byla porušena rovnost účastníků
řízení, když v případě důkazů svědčících v jejich prospěch braly
soudy v úvahu blízké vztahy mezi svědkem a stěžovatelkami, avšak
u důkazů směřujícím proti nim nebylo vzato v úvahu, že se rovněž
jedná o osoby panu F. blízké. Dále v ústavní stížnosti upozornily,
že trestné činy, pro jejichž spáchání byly odsouzeny, vyžadují
úmysl, který musí být v řízení prokázán. V trestním řízení však
nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustily, neboť
celé důkazní řízení bylo vedeno pouze ohledně zjišťování "kde kdo
stál" v době, kdy měl spáchat trestný čin pan F.
V uvedeném postupu stěžovatelky shledaly porušení svých
základních práv zaručených v čl. 36., 37 odst. 3, 39 a 40 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu
vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy
senátu 7 To, který uvedl, že navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti,
neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi
k porušení zákonných práv stěžovatelek.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Městský soud v Brně
prostřednictvím předsedy senátu 11 T, který plně odkázal na
odůvodnění rozsudku.
Krajské státní zastupitelství Ústavnímu soudu sdělilo, že
jako vedlejší účastník nepovažuje za potřebné se k věci blíže
vyjádřit.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 11 T 80/2000 a vyšetřovací spis vedený
u Městského úřadu vyšetřování Brno, Policie ČR ČVS:
MVV-640/10-98, a seznámil se podrobně s jejich obsahem.
Při ústním jednání, které ve věci proběhlo před Ústavním
soudem dne 7.3. 2002 setrval právní zástupce stěžovatelek na
argumentaci uvedené ve stížnosti a dále uvedl, že postup orgánů
činných v trestním řízení nebyl v souladu s ustanovením §2 odst.
5 tr. řádu, nebyly ve vzájemných souvislostech hodnoceny důkazy
svědčící ve prospěch či neprospěch té či oné verze události
a stěžovatelky tak byly odsouzeny na základě spekulativních úvah.
Nebyly vyhodnoceny rozpory ve výpovědích příbuzných pana F.
a MVDr. M., rozpory byly též mezi spontánní výpovědi inspektora H.
a jeho následnými odpověďmi na otázky státního zástupce.
Na základě výše uvedených argumentů a po prostudování
uvedených spisů uvážil Ústavní soud o věci takto:
Stěžovatelky byly stíhány a odsouzeny pro trestné činy
křivého svědectví, resp. křivé výpovědi, kterých se měly dopustit
tím, že R. F. nařkly z neoprávněného vniknutí do svého domu
a následného svého napadení. Z toho důvodu mu bylo sděleno
obvinění pro trestný čin narušování domovní svobody dle ustanovení
§238 odst 1, 2 trestního zákona.
Z obsahu obou spisů a rovněž i z odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení kladly důraz
na znalecký posudek, na základě kterého nebylo jednoznačně
prokázáno, že by stěžovatelky utrpěly zranění, ke kterým mělo při
incidentu dojít.K otázce samotného vniknutí R. F. do domu
stěžovatelek však nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů,
které by svědčily pro tvrzení kterékoliv ze stran. Ze spisu je
zjevné, že nebylo prokázáno, zda F. do domu stěžovatelek vůbec
vnikl. Nelze však mít ani za prokázané, že se tak nestalo. Naopak
je zřejmé, že policejní technička byla potrestána za nezajištění
stop na místě činu. Ze zbývajících důkazů umožňujících objasnit,
jak konflikt mezi stěžovatelkami a F. proběhl, lze vytvořit
v podstatě dvě různé verze průběhu děje, které jsou protikladné.
Na jedné straně stojí verze stěžovatelek jako osob, které se
primárně obrátily na Policii ČR se žádostí o pomoc. Tuto verzi
potvrdil jako svědek i manžel jedné z nich. Na straně druhé je
verze R. F., kterou potvrdily výpovědi jeho bratra, bývalé
manželky, švagrové a švagra. Výpovědi nepříbuzných osob (MVDr. M.
a policejního inspektora H.) však již této verzi příliš nesvědčí.
Obecným soudům za této situace nezbylo, než hodnotit tvrzení proti
tvrzení, výpovědi svědků z hlediska jejich věrohodnosti a všechny
důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu podle svého
vnitřního přesvědčení. Oba soudy však postupovaly čistě
formalisticky. Při již zmíněné absenci dalších objektivních
důkazů, se při protichůdnosti svědectví soud prvého stupně
v podstatě přiklonil na početnější stranu, neboť de facto svědky
pouze spočítal. Svědectví jedné strany bylo akceptováno
a svědectví strany druhé bylo s poukazem na rodinné poměry
shledáno jako nevěrohodné, i když svědci vypovídající ve prospěch
akceptované verze, byli nepochybně ve vztahu k F. osobami
blízkými.
Jak již Ústavní soud uvedl ve své judikatuře (např. v nálezu
II. ÚS 418/99), k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu
je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti.
Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnut ve prospěch obviněného.
Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např.
rozhodnutí ve věci Barbera, Messseque a Jabardo z roku 1988,
A-146) vyžaduje, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní
pochybnosti byl vyložen ve prospěch obviněného. Pokud tedy na
základě sporných a nejednoznačných skutkových zjištění dospěly
orgány činné v trestním řízení k přesvědčení o trestní
odpovědnosti stěžovatelek, je Ústavní soud nucen konstatovat,
že takové závěry jsou v rozporu s citovanými rozhodnutími
a právními principy v nich uvedenými, neboť ve svých důsledcích
porušují zásadu in dubio pro reo.
Kromě pochybností o skutečném průběhu incidentu, které měly
být vyloženy ve prospěch stěžovatelek, nelze opomenout ani
nedostatky hmotněprávního posouzení věci. I kdyby totiž
neexistovaly pochybnosti o pravdivosti verze R. F., nelze
pominout, že ne každé jednání naplňující formální zákonné znaky
skutkové podstaty lze hodnotit jako trestný čin. Pokud chybí
naplnění materiální stránky, tj. určitý stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost (§3 trestního zákona), nemůže být jednání, byť
formálně jeví znaky trestného činu, takto kvalifikováno. Podstatou
projednávané věci byla bagatelní sousedská neshoda. R. F. doznal
vlastní iniciativu a slovní napadení obou stěžovatelek
nevybíravými slovy. Na incidentu tedy nepochybně měl svůj podíl.
Stěžovatelky se následně telefonicky obrátily na policii se
žádostí o zásah proti jeho nevhodnému chování. Šlo o běžnou
občanskou žádost o ochranu, která byla později policií zpracována
jako trestní oznámení, i když lze důvodně pochybovat o tom, zda
původní úmysl stěžovatelek vůbec směřoval k trestnímu postihu
R. F. Lze tedy uzavřít, že jednání stěžovatelek byl dodatečně
úředním postupem orgánů veřejné moci přiznán neopodstatněně vysoký
stupeň společenské nebezpečnosti, dosahující trestného čin a jako
trestné bylo posouzeno oznámení jednání, které se nepodařilo
orgánům činným v trestním řízení prokázat tomu, kdo byl za
pachatele označen. To však podle přesvědčení Ústavního soudu
nepředstavuje samo o sobě dostatečný důkaz o tom, že takové
obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.
S ohledem na uvedené skutečnosti je Ústavní soud nucen
konstatovat, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, které jako
celek nebylo řízením spravedlivým. Došlo tak k porušení práva
stěžovatelek na spravedlivý proces tak, jak je definován v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
36 odst. 1 Listiny. Nerespektování zásady in dubio pro reo pak ve
svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu,
založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, za který
Ústava v čl. 1 Českou republiku prohlašuje. Přiznání nedůvodně
vysoké míry nebezpečnosti jednání, které takovýto stupeň zjevně
nedosahovalo, pak představuje i porušení čl. 39 Listiny.
Z těchto důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 7. března 2002