ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1191.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1191/2013 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 o dovoláních obviněného F. V., a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 33/2012, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, zrušuje ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, /dále jen „tr. zák.“/), a ve výroku o trestu.
Současně se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T 33/2012-488, ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným pod bodem ad I/ trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný F. V. bere do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T 33/2012-488, byl obviněný F. V. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., který měl spáchat tím, že „nejméně v době od poloviny roku 2001 do 29. 10. 2003 v S., okr. P., ve svém tehdejším bydlišti U., kde žil ve společné domácnosti se svou manželkou L. V., dnes Š., a s její tehdy nezletilou dcerou, kdy se se souhlasem matky nezletilé podílel na její výchově, nezletilou nejdříve opakovaně nejméně ve třech případech osahával na přirození a zasouval jí do přirození prsty, požadoval opakovaně po nezletilé, aby mu třela do vyvrcholení pohlavní úd, což nezletilá na jeho příkaz učinila; a následně od přesně nezjištěné doby ve školním roce 2001 až 2002, když navštěvovala sedmou třídu základní školy, opakovaně s nezletilou souložil a líbal ji, a to i přes její nesouhlas, kdy ji udeřil otevřenou dlaní do hlavy a držel jí ruce, požadoval po nezletilé orální a anální styk, což nezletilá odmítla, přičemž nezletilé říkal, že pokud to někomu řekne, dá ji do dětského domova, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o osobu mladší než 15 let, přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená trvalou posttraumatickou stresovou poruchu s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců, vyžadující i nadále psychiatrickou pomoc ambulantní formou“ , v bodě ad 2/ výroku o vině trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. na skutkovém základě, že „v době od počátku roku 2009 do měsíce července 2009 v S., okres P., ve svém tehdejším bydlišti U., kde žil se svou manželkou L. V., dnes Š., a s její tehdy nezletilou dcerou se k nezletilé nevhodně choval tak, že ji nejméně čtyřikrát osahávat přes oděv na prsou, nejméně třikrát jí stáhl spodní kalhotky pod hýždě, zvedal jí tričko a pronášel k ní nevhodné vulgární intimní poznámky uvedené ve spise, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o osobu mladší 18 let“ , a v bodě ad 3/ výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že „dne 26. 6. 2006 ve večerních hodinách v S., okres P., ve svém tehdejším bydlišti U., požadoval po své manželce L. V., nyní Š., a její dceři, aby vzaly zpět trestní oznámení týkající se jeho pohlavního zneužívání tehdy nezletilé, které učinily téhož dne na Obvodním oddělení Police ČR S., jinak zabije celou rodinu, což obě ze strachu dne 28. 6. 2006 u policejního orgánu SKPV Policie ČR P. učinily a rozhodnutím policejního orgánu byla dne 16. 7. 2006, sp zn. ORPB-383/OOK-2006, věc podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena.
Za to soud obviněnému podle §242 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o vině pod bodem ad 1/ a proti výroku o trestu, též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, která se domáhala, aby výše popsaný skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem ad 1/ a ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněných výrocích o vině pod body ad 2/ a 3/, na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně, uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle §242 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., mu nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb.) ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali následně dovolání jak obviněný, tak i nejvyšší státní zástupce, který tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a do výroku o trestu. Oba dovolatelé uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný F. V. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že se svým jednáním vůči poškozené, popsaným v bodě ad 2/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Z formulace skutku ani z odůvodnění rozhodnutí není podle něj zřejmé, jak by mohlo vést poškozenou k nemravnému životu jednání spočívající v osahávání přes oděv na prsou, stahování spodních kalhotek pod hýždě, zvedání trička a pronášení nevhodných vulgárních poznámek. Povaha a počet takových jednání (3x resp. 4x) navíc vylučuje naplnění znaku „po delší dobu“, který je nezbytný pro použití přísnější právní kvalifikace. Dovolatel zároveň poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, publikované pod R 47/1992 SbRt., a konstatoval, že toto judikatorní rozhodnutí lze plně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Nutí-li pachatel nezletilou poškozenou, aby strpěla jeho sexuální chování, nelze to totiž považovat za svádění k nemravnému životu.
Pokud jde o skutek ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že jeho věcný a časový popis je oproti usnesení o zahájení trestního stíhání již natolik odlišný, že nebyla zachována tzv. totožnost skutku. Původně byl stíhán pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., který skutkově spočíval v tom, že měl opakovaně bodat nožem do sedací soupravy a za přítomnosti L. V. vyjmenovávat jména členů rodiny, které zabije. Tím měl v L. V. vzbudit důvodnou obavu nejen o její život, ale i o život celé rodiny. Proto jeho žena spolu s dcerou následně na policii nevypovídaly a celá věc byla odložena. Podle napadeného rozsudku však měl přímo vyhrožovat i H., přičemž obě svědkyně vzaly trestní oznámení zpět. Způsob, jakým jednaly po údajném vydírání, je tedy popsán zcela odlišně, od „pasivního nevypovídání“ po „aktivní zpětvzetí trestního oznámení“. Doba spáchání skutku je v usnesení o zahájení trestního stíhání oproti rozsudku rovněž vymezena zcela odlišně. Byť se zde časové údaje překrývají, je i tato změna podle dovolatele v kontextu s dalšími podstatnými odlišnostmi natolik významná, že o zachování totožnosti skutku již hovořit nelze.
K výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dovolatel uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení se obecně nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V daném případě však existuje situace, kdy takový výjimečný zásah do skutkového stavu podle stávající soudní judikatury připustit lze. Soudy totiž podle jeho názoru neprovedly dokazování v rozsahu požadovaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když přes opakované návrhy obhajoby nevyslechly rodiče dovolatele, jejichž výpovědi by mohly poskytnout významné informace k věrohodnosti výpovědí svědkyň. Odvolací soud zde nesprávně dovodil, že pokud by rodiče obviněného předvolal, navzdory tomu že v přípravném řízení odepřeli výpověď, jednalo by se o nepřípustné nucení k výpovědi.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“ ) v podaném dovolání namítl, že již soud prvního stupně nesprávně právně posoudil jednání obviněného popsané v bodě ad 1/ výroku o vině pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. a nikoli jako trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. Odvolací soud namísto toho, aby tuto vadu napravil a zjištěný skutek právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., postupoval ještě benevolentněji než soud prvního stupně a tentýž skutkový základ podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání toliko podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Přitom není sporu o tom, že obviněný věděl, že poškozená byla v době činu osobou mladší 15 let. Dopustil se vůči ní brachiálního i kompulzivního násilí, které spočívalo jednak v úderech otevřenou dlaní do hlavy a jednak v pohrůžkách umístěním do dětského domova, pokud mu poškozená nebude po vůli a pokud jeho čin oznámí. Tímto způsobem si na ní vynutil různé sexuální praktiky podrobněji popsané ve výroku napadeného rozsudku, opakovanou soulož nevyjímaje. V příčinné souvislosti s tímto jednáním se pak u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha, která ji omezila v běžném způsobu života, narušila její psychosexuální vývoj a v tomto smyslu představuje těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Celý skutkový děj byl zároveň zahrnut zaviněním obviněného ve formě přímého úmyslu, vznik posttraumatické stresové poruchy pak nedbalostním zaviněním, což však vzhledem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty postačuje.
Státní zástupce připomněl, že odvolací soud vyslovil pochybnosti o vypovídací hodnotě svědeckých výpovědí poškozené, která se měla snižovat vzhledem k časovému odstupu od spáchání činu. Takovou úvahu považuje dovolatel za případně akceptovatelnou u svědků, kteří nejsou v postavení poškozené osoby a na kterých se obviněný žádného sexuálního násilí nedopustil. Pro poškozenou však inkrimimované jednání představovalo silně traumatizující zážitek, který u ní vedl až ke vzniku posttraumatické stresové poruchy s dlouhodobými, možná celoživotními následky. Jestliže věrohodnost její výpovědi přesto nebyla žádným objektivním důkazem zpochybněna a její obecná věrohodnost je dokumentována i závěry vypracovaného znaleckého posudku, pak není důvod pravdivost jejích tvrzení relativizovat. Úvahy odvolacího soudu o nižší intenzitě použitého násilí ze strany obviněného pak považuje státní zástupce - z hlediska právní kvalifikace - za zcela irelevantní. Zákon totiž u trestného činu znásilnění žádnou vyšší intenzitu násilí nevyžaduje. Postačí, pokud obviněný násilí užil, a to s úmyslem donutit poškozenou k souloži či jinému obdobnému pohlavnímu styku. Míra násilí je nepodstatná, zvláště když k naplnění znaků trestného činu znásilnění postačuje i samotná pohrůžka bezprostředním násilím. Význam pro právní kvalifikaci skutku nemají ani odvolacím soudem vyslovené pochybnosti k otázce, proč poškozená nekladla obviněnému větší odpor. Absence výraznější obrany poškozené zde vyplývala z věkového rozdílu mezi ní a obviněným, který byl navíc jejím otčímem. Vědomí marnosti případného fyzického odporu, když poškozená byla svěřena dozoru obviněného, a proto na něm i závislá, bylo dále umocněno obavou před stupňováním brachiálního násilí. O tom podle státního zástupce nelze v daném případě pochybovat.
Dokonce i za předpokladu, že by zjištěný skutek bylo namístě právně kvalifikovat pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., dopustil se odvolací soud pochybení v tom směru, že vadně aplikoval ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a při vlastním právním posouzení skutku nepřihlédl ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené. Státní zástupce odmítl konstrukci odvolacího soudu, podle níž by okamžik trestního oznámení ve vztahu k délce doby uplynulé od spáchání skutku měl mít vliv na stupeň společenské nebezpečnosti pachatelova činu. Jestliže v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené, pak se podle státního zástupce jedná o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, ke které je soud povinen přihlížet, nejsou-li dány jiné výjimečné okolnosti, které podstatně snižují stupeň společenské nebezpečnosti stíhaného skutku. To, že trestní oznámení bylo podáno až s delším časovým odstupem od jeho spáchání, zcela jistě takovou výjimečnou okolností není. Uvedená skutečnost mohla být zohledněna maximálně při úvahách o výši ukládaného trestu.
Závěrem dovolání státní zástupce poukázal i na formální vadu výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud opomněl samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítnout odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, jakkoli z odůvodnění rozsudku vyplývá, že jejím námitkám uplatněným v řádném opravném prostředku věcně nevyhověl. Absence tohoto výroku pak způsobila, že státní zástupce nemohl v dovolání uplatnit i důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů pak uzavřel své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., ad 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a ad 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci postupu podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslala dovolání nejvyššího státního zástupce obviněnému a dovolání obviněného nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se k nim mohou vzájemně vyjádřit.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím pověřené státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 27. 9. 2013 sdělil, že tohoto svého oprávnění nevyužije a k dovolacím námitkám obviněného se věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil toliko souhlas s projednáním dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Obviněný F. V. v rámci svého vyjádření k dovolání státního zástupce předně znovu zdůraznil, že se žádného protiprávního jednání vůči poškozeným a L. Š., tehdy V., které by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin, nedopustil. Dovolání státního zástupce proto považuje za nedůvodné. Pokud státní zástupce namítl, že skutek popsaný pod bodem ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, o němž následně rozhodoval i odvolací soud, měl být právně posouzen jako trestný čin znásilnění, založil podle obviněného svůj mimořádný opravný prostředek na zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění, resp. na vlastním, od obou soudů zcela odlišném hodnocení provedených důkazů, což v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně činit nelze. Hmotně právní námitku státního zástupce směřující proti vadnému výkladu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem pak obviněný považuje za zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud podle jeho názoru postupoval v souladu se zákonem, jestliže značný časový odstup mezi údajným spácháním trestného činu, jeho oznámením a odsuzujícím rozsudkem zohlednil nejen při výměře ukládaného trestu, ale i při posouzení, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zde vznik těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozené) podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K námitce státního zástupce, že odvolací soud nepostupoval formálně správně, pokud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. nezamítl odvolání státní zástupkyně, obviněný odkázal na stanovisko trestního kolegia tehdejšího Nejvyššího soudu ČSR, č. j. Tpj 45/84, podle nějž odvolací soud v případě, kdy na základě odvolání státního zástupce i obžalovaného ruší napadený rozsudek a sám ve věci rozhoduje, nemůže nikdy (tedy ani zčásti) podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítnout.
V daném případě jsou tak podle obviněného dány důvody k tomu, aby Nejvyšší soud dovolání státního zástupce jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný F. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), v případě obviněného prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a dílem podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně vytvořil svým rozhodnutím, kdy podaným odvoláním v požadovaném rozsahu nevyhověl, takový procesní stav, jakoby odvolání v této části de facto zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce a obviněný svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), na který oba odkazují.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat např. přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebo vytýkat jiná procesní pochybení, pokud neměla zásadní a bezprostřední vliv na správnost hmotně právního posouzení skutku.
Se zřetelem k obsahu výše uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno dovodit, že mu neodpovídá procesní námitka obviněného ve vztahu k bodu ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podle níž jsou věcný a časový popis tam uvedeného skutku natolik odlišné od jeho popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, že již došlo rozhodnutím soudu k porušení zásady zachování totožnosti skutku (§220 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud k této námitce pouze jako obiter dictum dodává, že soud prvního stupně postupoval vytýkaným způsobem veden snahou upřesnit skutkové okolnosti, tzn. uvést dobu a způsob, jakým obviněný působil na vůli poškozených, aby vzaly trestní oznámení týkající se jeho pohlavního zneužívání tehdy nezletilé zpět, do souladu s obsahem provedeného dokazování v hlavním líčení. Požadavek zachovat totožnost skutku tím přitom nijak neporušil. Obecně platí, že na zachování totožnosti žalovaného skutku nemají vliv změny v okolnostech, které jej pouze individualizují, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Proto na podstatě skutku nic nezmění například upřesnění data spáchání trestného činu a způsobu jeho provedení, jak k tomu došlo v nyní projednávaném případě. V podrobnostech lze v tomto směru odkázat i na výstižné vysvětlení dané problematiky odvolacím soudem na str. 5/6 odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud jde o výrok o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku odvolacího soudu, obviněný F. V. s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Soudům obou stupňů v zásadě vytkl, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo při zjišťování skutkového stavu věci neakceptovaly jeho obhajobu, podle níž z pohlavního zneužívání tehdy nezletilé byl touto poškozenou a její matkou L. V. obviněn křivě, toliko ze msty. Jinými slovy, že oba soudy vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem v této části primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy brát v úvahu ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí, byť nespočívají přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Mezi tyto vady nepochybně patří existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v dovolatelem vytýkaném směru netrpí. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému jednání za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozené i svědkyně L. V. věnoval náležitou pozornost a přesvědčivě zdůvodnil, proč o pravdivosti jejich tvrzení neměl důvodných pochybností a proč naopak konstantní obhajobu obviněného považoval za účelovou, vedenou snahou se z trestné činnosti vyvinit (viz zejména str. 15 dole až 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde způsob, jakým obviněný nakládal s poškozenou v období od poloviny roku 2001 do 29. 10. 2003, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 6 až 8 shora napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému neprovedení některých navrhovaných důkazů, zejména pak výslechem jeho rodičů F. V. a M. V., Nejvyšší soud podotýká, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují, neboť oba soudy v nich dostatečně zdůvodnily, proč k navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupily (viz str. 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Právně relevantně uplatnil obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko námitkou, že jednání, tak jak bylo popsáno ve výroku o vině pod bodem ad 2/ z rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť především není zřejmé, jak by inkriminovaným způsobem mohl poškozenou svádět k nemravnému způsobu života, a kromě toho se předmětného jednání nedopouštěl po delší dobu.
Nejvyšší soud však uvedené námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném v době spáchání stíhaného činu, se dopustil pachatel, který vydal, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu a pokračoval v páchání činu po delší dobu. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, případně sklony a zájmy. Uplatnění trestní odpovědnosti bude proto namístě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let se bude chovat například promiskuitně a pohlavně nevázaně. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Svádění k takovému nemravnému způsobu života je pak nutno chápat šířeji než přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k nemravnému životu. Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Znak pokračování v páchání činu po delší dobu bude naplněn za předpokladu, že pachatel jedná výše uvedeným způsobem po dobu řádově několika týdnů či měsíců. Přitom platí, že čím méně intenzivní bude posuzované ohrožování mravní výchovy osoby mladší osmnácti let, tím delší dobu bude muset takové jednání trvat, aby došlo k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a naopak.
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, lze konstatovat, že právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem ad 2/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. byla zcela namístě.
Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný si po dobu delší šesti měsíců počínal vůči poškozené, tehdy čtrnáctileté, na jejíž výchově (se souhlasem její matky) se podílel, tak, že ji nejméně 4x osahával přes oděv na prsou, nejméně třikrát jí stáhl kalhotky pod hýždě, zvedal jí tričko a pronášel k ní opakovaně nevhodné vulgární intimní poznámky. Poněkud nepřesný a neúplný popis inkriminovaného skutku ve výrokové části rozsudku však v daném případě nebyl takovým pochybením, aby měl vliv na správnost právního posouzení jednání obviněného (dovolatele). Poškozená totiž ve své výpovědi explicitně jednotlivé výroky obviněného, vyznačující se silným sexuálním zaměřením a určené k působení na její osobu, dostatečně podrobně popsala.
Soudem zjištěné úmyslné jednání obviněného vůči dívce, která v té době nedosáhla ani věku patnácti let, ve svém souhrnu nepochybně bylo způsobilé vážně ohrozit její citový vývoj a především zdeformovat její postoje v otázkách intimního partnerského soužití či sexuálního života vůbec. Poškozenou, za jejíž výchovu obviněný dobrovolně převzal odpovědnost, svým jednáním ochudil o přirozený postupný rozvoj představ, myšlenek a fantazií ve věcech milostných (erotických), jimiž běžně prochází zdravý člověk (dítě). To pak mohlo u poškozené vést k citové rezervovanosti v dané oblasti nebo dokonce k osvojení si v sexuální sféře takových návyků či „hodnot“, které mohly její budoucí chování dostat do rozporu nejen se zájmy morálky, ale i se zájmy společnosti chráněnými trestněprávními předpisy. Obviněný si shora uvedeným způsobem počínal po dobu více než šesti měsíců (tj. po delší dobu), a to vůči nezletilé, která byla aktuálně v pubescentním věku, kdy mohla jeho nevhodné počínání a vulgarity vnímat zvláště citlivě a kdy byla k osvojení si společensky neakceptovatelných vzorců chování nejnáchylnější.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91, publikované pod R 47/1992 SbRt. V citovaném rozhodnutí byla totiž řešena zcela odlišná otázka, a to zda lze pod skutkovou podstatu trestného činu podle §217 tr. zák. podřadit jednání pachatele, který hrubým způsobem nutil dvanáctiletou dívku k tomu, aby se podvolila jeho sexuálně deviantnímu chování, což u ní vyvolalo těžkou újmu na zdraví v podobě mučivých fyzických a psychických útrap, jestliže takové jednání bylo zároveň podřaditelné pod skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. a vydírání podle §235 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně námitkou, že jednání obviněného vůči poškozené - tak jak bylo zjištěno soudy obou stupňů a shodně popsáno ve výrocích o vině v jejich rozhodnutích - vykazuje zákonné znaky trestného činu znásilnění (§241 tr. zák.) spáchaného na osobě mladší než patnáct let a nikoli trestného činu pohlavního zneužívání (§242 tr. zák.), jak soudy předmětný skutek nesprávně posuzovaly.
Se zřetelem k argumentaci uplatněné dovolatelem v neprospěch obviněného neshledal Nejvyšší soud důvody pro odmítnutí dovolání, a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému výroku předcházející. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání skutku, se dopustil pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. je nutno považovat použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí bude uskutečněno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Donucením jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku se pak rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo podlehnutí jiného při poznání beznadějnosti kladení odporu. Výsledkem vykonaného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu, popř. projeveném odporu upustí od dalšího odporu (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákon, komentář II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 1411 a 1412).
Jestliže k naplnění formálních znaků trestného činu znásilnění postačí, aby pachatel donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku již samotnou pohrůžkou bezprostředního násilí, lze z toho per arg. a minori ad maius dovodit, že tento trestný čin, bude tím spíše spáchán za použití síly byť i jen v malé intenzitě. Tato míra (intenzita) násilí užitého pachatelem bude mimo jiné závislá na psychickém stavu a fyzické dispozici napadené oběti. K překonání odporu nezletilé osoby, resp. dítěte proto nebude zpravidla zapotřebí většího násilí. V obecné rovině je přitom třeba vzít v úvahu, že stupeň užitého násilí je z hlediska právní kvalifikace jednání jako trestného činu znásilnění irelevantní. Postačí, pokud pachatel násilí užil (ať již v jakékoliv intenzitě) s úmyslem překonat vážně míněný odpor oběti donutit ji k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku.
Těmito výkladovými postuláty se při svém rozhodování neřídil již soud prvního stupně, když jednání obviněného spočívající mimo jiné v tom, že ve školním roce 2001/2002 s poškozenou, navštěvující 7. třídu základní školy, opakovaně souložil, a to přes její nesouhlas, k čemuž ji donutil tak, že ji podle zjištění soudu udeřil otevřenou dlaní do hlavy a držel ji přitom za ruce, neposoudil jako trestný čin znásilnění s odůvodněním, že se „ nejednalo o takovou intenzitu násilí“, aby právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. bylo nutno zvažovat (viz str. 27 odůvodnění rozsudku).
Soud druhého stupně pak při úvahách o správnosti právní kvalifikace předmětného skutku zašel ještě dál, když vedle požadavku na dostatečnou intenzitu násilí ze strany obviněného vázal možnost (resp. nemožnost) právního posouzení jeho jednání jako trestného činu znásilnění také na chybějící zjištění, jak velký odpor poškozená obviněnému kladla (str. 8 napadeného rozsudku).
Kromě toho, že zákon nevyžaduje, aby oběť znásilnění kladla pachateli jakýkoli fyzický odpor, když postačí pouze její vážně (třeba jen verbálně) míněný nesouhlas se souloží nebo jiným pohlavním stykem, je nutno brát zřetel také na to, že poškozená byla v době spáchání činu dítětem, zatímco obviněný dospělým mužem, nadto jejím otčímem, jehož dozoru byla se souhlasem matky svěřena a byla na něm závislá i výživou. Obviněný přitom vůči ní neváhal užít brachiálního násilí ve chvíli, kdy mu dávala najevo, že se mu nepodrobuje dobrovolně. Spekulace o tom, zda poškozená měla snad „lépe a intenzivněji nesouhlasit“ či mohla udělat fyzicky víc proto, aby obviněný nedosáhl svého cíle, tj. pohlavního styku, jsou zde zcela nadbytečné a bezpředmětné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího zástupce rozhodl za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1,odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013, ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), a ve výroku o trestu. Současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T 33/2012-488, ve výroku, jímž byl obviněný F. V. uznán vinným pod bodem ad I/ trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného Nejvyšší soud samostatným výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat a v rozsahu zrušení ji znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby odstranil a napravil zjištěnou vadu v právním posouzení jednání (skutku) obviněného, které - v podobě jak bylo soudem prvního stupně zjištěno a stručně formulováno ve výroku o vině (bod I/) odsuzujícího rozsudku a převzato do pozdějšího rozsudku odvolacího soudu - nepochybně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění minimálně podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Své závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní. Za předpokladu, že by (např. po doplnění dokazování) hodlal setrvat v názoru, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednání, ve kterém - ve vztahu k sexuálním aktivitám (zde souloži) - chyběl prvek užití násilí a zakládá tudíž jeho trestní odpovědnost toliko za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., musel by skutek tomu odpovídajícím způsobem nově formulovat.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Bylo zjištěno, že obviněný F. V. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 2 To 22/2013. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku o trestu zrušil, odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad. Ve výroku o trestu byl zároveň zrušen i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 1 T 33/2012-488. Proto bylo pod bodem IV) usnesení Nejvyššího soudu rozhodnuto o vazbě obviněného, a to tak, že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř., neboť je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul dalšímu trestnímu stíhání nebo trestu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud neučinil pouze na podkladě trestní sazby stanovené trestním zákonem na trestný čin znásilnění podle §241 odst. 3 tr. zák., která činí 5 až 12 let. Vyjma skutečnosti, že obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, vzal v úvahu také to, že soudy učiněná dosavadní skutková zjištění důvodně nasvědčují tomu, že shora uvedený závažný trestný čin spáchal. Navíc nelze pominout, že obviněnému bude ukládán úhrnný trest za souběh několika závažných úmyslných trestných činů, přičemž pro některé z nich byl již pravomocně uznán vinným. Účelu vazby přitom jiným opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň nebrání ustanovení §68 odst. 1 tr. ř. ani §68 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler