ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1193.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1193/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněným B. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 44/2002, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, v části týkající se obviněného B. R. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vsetíně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, v trestní věci obviněných M. J., B. R. a T. S., byl obviněný B. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit společně s obviněným M. J. útoky (skutky) popsanými pod body 16) – 22) výroku rozsudku a jednak společně s obviněnými M. J. a T. S. útoky (skutky) popsanými pod body 24) – 27) výroku rozsudku. Podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení dohledu v rozsahu „§26 písm. b)“ tr. zák. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky po dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému B. R. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným M. J. nahradili škodu T. – H. V., ve výši 20.000,- Kč, a společně a nerozdílně se spoluobviněnými M. J. a T. S. nahradili škodu společnosti N., s. r. o., ve výši 241.110,- Kč, společnosti A. P., a. s., ve výši 19.101,- Kč, společnosti E.-I., spol. s r. o., ve výši 15.837,- Kč a firmě T. D., ve výši 15.600,- Kč. Výroky podle §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se část poškozených buď zcela nebo se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání, která proti předmětnému rozsudku podali státní zástupce, obvinění M. J., B. R., T. S. a poškozená S. e., a. s., projednal ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, rozhodl ohledně obviněného B. R. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek u tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., znovu rozhodl, že se mu podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. ukládá úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti roků. V ostatních výrocích byl u obviněného ponechán napadený rozsudek nezměněn. O odvolání obviněného B. R. rozhodl odvolací soud výrokem podle §256 tr. ř., jímž toto odvolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl ve vztahu k obviněnému B. R. právní moci dne 14. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, podal obviněný následně dovolání, jímž napadl tato rozhodnutí ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně vycházel z v výpovědí spoluobviněného M. J. o tom, že dovolatel dával tipy obviněnému M. J., jenž to měl dále sdělit obviněnému T. S. Přitom znalecký posudek, který je obsažen ve spise jednoznačně hovoří o obviněném J. jako o antisociálním typu, což podle dovolatele znamená, že nelze vyloučit nevěrohodnost jeho výpovědi. Dovolatel zdůraznil, že setrvává na tom, že pokud opravoval nějaké komponenty počítačů, které mu přinesl obviněný Janák „neměl sebemenšího důvodu pochybovat o tom, že se jedná o počítače kradené“. Podle dovolatele je v praxi obvyklé, že se podnikatelé zbavují vlivem nové technologie starých počítačů a kupují se počítače nové generace. Vnějším pohledem přitom nelze zjistit přesná technická data počítačů. Dovolatel dále poukázal na to, že na prováděných krádežích neměl žádný podíl. Je-li mu přesto kladeno za vinu, že se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel společným jednáním s dalšími osobami, nebylo to podle jeho přesvědčení v průběhu řízení v žádném směru prokázáno, a to ani výpověďmi svědků, popř. tvrzením poškozených, nehledě na to, že navíc nebyl vyhledán ani žádný z nových majitelů údajně odcizené výpočetní techniky. Argumentace soudů obou stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí je podle dovolatele nepřesvědčivá a především není ničím podložena. Dovolatel připomněl, že úkolem důkazního řízení bylo prokázat přímým a nepřímým svědectvím řetězec jednání, kterého se měl dovolatel dopustit, když měl odcizovat věci společně s obviněným J. To podle dovolatele nebylo v žádném směru prokázáno, toliko s výjimkou jediného případu, kdy dovolatel rozpoznal, že věci, které mu přivezl obviněný J., patří podniku ze Z. Toto jednání ve skutečnosti představuje jediný případ dovolatelovy trestné činnosti, kterou však nelze hodnotit jako spolupachatelství ke krádeži, ale výhradně jako trestný čin podílnictví. Výše uvedené námitky pak dovolatel shrnul v čl. 3 dovolání tak, že u jeho osoby se nejedná o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže a poškozování cizí věci, ale s ohledem na prokázané jednání týkající se odvozu počítačové techniky z podniku v Z. může jít pouze o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., když dovolatel připustil, že v tomto případě věděl, že čin spáchaný jinou osobou, tj. spoluobviněným J., kterým byla věc získána, je trestným činem.
Se zřetelem ke všem uplatněným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené rozsudky zrušil a 1/ věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo 2/ napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o vině obžalovaného z tr. činu podle §251 odst. 1 tr. zák., uložil podmíněné odsouzení na přiměřenou zkušební dobu a poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud by dovolatel naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval pouze v námitce nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. J., nezbylo by než navrhnout, aby dovolání bylo odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož by bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Státní zástupce současně uvedl, že ve vztahu k námitce, která se týká právní kvalifikace dovolatelova jednání, je naopak třeba dovolání přisvědčit, jelikož je důvodně namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem. Podle názoru státního zástupce nejsou totiž součástí zjištěného skutkového stavu věci takové okolnosti, které by naplňovaly zákonné znaky předmětných trestných činů. V případech, kdy má soud za prokázané, že se dovolatel společně s obviněným M. J. podílel na vytipování objektů vhodných pro odcizení výpočetní techniky, by jeho jednání mohlo podle státního zástupce naplňovat zákonné znaky návodu (§10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.), popř. organizátorství (§10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) k trestnému činu krádeže podle §247 tr. zák., avšak výlučně ve vztahu ke konkrétní trestné činnosti, na jejímž vytipování se dovolatel aktivně podílel. V žádném případě však jeho jednání nemůže být právně posuzováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v případech, kdy vhodné objekty k odcizení výpočetní techniky vybíral výlučně spoluobviněný M. J. a dovolatel výpočetní techniku, kterou mu obviněný M. J. předal, „pouze“ upravoval a po úpravě zabezpečoval její prodej. Naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. by pak bylo možno dovodit v případech, kdy na sebe dovolatel prokazatelně převedl věci, které byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou. Státní zástupce dále konstatoval, že právnímu závěru o tom, že se dovolatel dopustil ve spolupachatelství též trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neodpovídají žádná soudem učiněná skutková zjištění, neboť soudy vycházely z toho, že se dovolatel aktivně nepodílel na realizaci vlastních vloupání do objektů poškozených a nemohl tak poškodit jejich věci. Podle státního zástupce je tak zřejmé, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože rozhodnutí soudu druhého stupně trpělo vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za konstatovaného stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby dovolací soud dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by v době rozhodování dovolacího soudu již obviněný (dovolatel) vykonával trest odnětí svobody, mělo by být ve smyslu ustanovení §265l odst. 4 tr. ř. rozhodnuto tak, že se dovolatel nebere do vazby. V závěru svého vyjádření vyslovil státní zástupce souhlas, aby i v případě, že by dovolací soud shledal, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, bylo o dovolání obviněného rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl o dovolání obviněného poprvé usnesením ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 736/2005, kterým toto dovolání v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Důvody odmítnutí pak v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí vyložil s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu a současně i rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně napadl obviněný B. R. ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí s poukazem na to, že jejich vydáním došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ve věci podané ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, jímž výrokem pod bodem I) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 736/2005, zrušil. Výrokem pod bodem II) rozhodl tak, že ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud uvedl, že podané dovolání je sice, pokud se týče rozvedení dovolacího důvodu velmi kusé, avšak závěr, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím naplněn nebyl, v daném případě učinit nelze. Podle Ústavního soudu namítal stěžoval ve svém dovolání mj. to, že žalovaný skutek byl ze strany především soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího nesprávně právně kvalifikován a jeho právní kvalifikace měla být jiná. Za této situace se měl dovolací soud námitkami stěžovatele zabývat a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Tím, že Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele meritorně nerozhodl, ačkoliv zde ve skutečnosti byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedodržel podle Ústavního soudu stanovený postup ve smyslu čl 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů se Ústavní soud nezabýval námitkami stěžovatele proti rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě s tím, že tyto námitky budou předmětem přezkumu dovolacím soudem, jehož závěr v této věci nemůže Ústavní soud předjímat.
Předmětný nález Ústavního soudu byl Nejvyššímu soudu doručen dne 21. 9. 2006. Podle §314h odst. 1 tr. ř. po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud.
V novém řízení o dovolání obviněného B. R. Nejvyšší soud především konstatuje, že nebyly zjištěny (namítnuty) žádné skutečnosti, jež by měly za následek změnu formálních podmínek pro konání dovolacího řízení. Obviněný B. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé a obviněnému byl (nově) uložen trest a současně byl tímto rozhodnutím zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) podaný obviněným proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Při posuzování otázky, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno, vycházel Nejvyšší soud ze závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem a podané dovolání shledal právně relevantním v té části, v níž dovolatel namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestných činů krádeže ani poškozování cizí věci, když toliko v jediném případě se mohlo jednat o trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák.
Jelikož za daného stavu věci nepřicházelo odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. již v úvahu a Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z dalších důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, a způsobí činem značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se pak dopustí pachatel, jenž zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.).
Dále je nutno připomenout ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle kterého je-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.). Stejné závěry platí i pro pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.).
Od spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je nutno v užším smyslu odlišovat účastenství na trestném činu. Podle §10 odst. 1 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně (písm. a/) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), nebo (písm. b/) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), nebo (písm. c/) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Zároveň je třeba zdůraznit, že podmínkou trestní odpovědnosti za účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a následkem, kterým je zde trestný čin jiné osoby. Mezi jednáním účastníka a tímto trestným činem musí být vždy příčinný vztah.
V posuzovaném případě soud prvního stupně svá skutková zjištění ohledně společného jednání (spolupachatelství) obviněných B. R., M. J. a T. S. vyjádřil v popisu skutku ve výrokové části rozsudku tak, že po předchozí vzájemné domluvě obviněný B. R. několikrát vytipoval objekty vhodné pro odcizení počítačové techniky, kdy samotné vloupání a její odcizení prováděl v případě útoků (skutků) popsaných pod body 16) až 22) obviněný M. J., a v případě útoků (skutků) popsaných pod body 24) až 27) pak obvinění M. J. a T. S., přičemž odcizenou počítačovou techniku následně předávali obviněnému B. R. k její úpravě za účelem prodeje.
V odůvodnění svého rozsudku pak soud prvního stupně poukázal na to, že obviněný B. R. je spolupachatelem u obou trestných činů, když jeho účast na nich je dána tím, že zajišťoval odbyt pro odcizenou výpočetní techniku a „bezprostředně se vždy účastnil páchaného jednání, neboť fungoval jako koncový a v některých případech i počáteční (tipy na jednotlivé firmy) článek celého řetězce.“ Tyto skutkové a právní závěry soudu prvního stupně posléze plně akceptoval i odvolací soud, jenž v napadeném rozsudku konstatoval, že „to byl právě obžalovaný B. R., který v tomto případě vytipoval objekt firmy, odcizené počítače kompletně rozebral a ačkoliv bezprostředně nebyl účasten na samotném vloupání do objektu a odcizení počítačů, … následně po realizaci vloupání do objektu prováděl úpravy parametrů počítačů a zajišťoval odbyt.“
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů si v dané věci především dostatečně neujasnily otázku rozdílu mezi spolupachatelem (§9 odst. 2 tr. zák.) a účastníkem (§10 tr. zák.) trestného činu a tato skutečnost se následně promítla do právního posouzení skutku do té míry, že Nejvyšší soud nemohl právním závěrům soudů obou stupňů přisvědčit.
Jde především o to, že jednání obviněného (dovolatele) spočívající ve vytipování objektů, do kterých později provedli vloupání další osoby, není jednáním (a to ani dílčím aktem), kterým by již došlo k naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže (§247 tr. zák.) nebo trestného činu poškozování cizí věci (§257 tr. zák.), a to ani ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V případech, kde bylo možno vzít za prokázané, že se obviněný (dovolatel) B. R. na vytipování objektů vhodných pro vloupání a odcizení výpočetní techniky skutečně podílel, naplňovalo by takové jednání zákonné znaky účastenství na trestném činu ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., případně organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., když ovšem v tomto druhém případě by zjištěný skutkový stav věci musel dovolovat závěr, že obviněný se ve svém jednání neomezil jen na vzbuzení rozhodnutí jiné osoby spáchat trestný čin, ale vyvíjel širší a intenzivnější činnost, která svým charakterem naplňuje znaky „zosnování“ nebo „řízení“ trestného činu. V případech, ve kterých se obviněný na vytipování předmětných objektů sice nepodílel, avšak odcizenou výpočetní techniku měl po předchozí dohodě - slibu ve více případech (po dílčích útocích pachatelů) přebírat a upravovat za účelem jejího prodeje, by bylo možno uvažovat též o pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., spočívající v přispění při činu. Taková pomoc je totiž možná ještě i ve fázi dokonání činu, nikoliv ovšem po jeho dokončení. Za stavu, kdy by nebylo možno dovodit žádnou z forem účastenství, přicházelo by v úvahu posouzení jednání obviněného případně jako trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., když soudy zjistily, že obviněný B. R. přebíral od spoluobviněných inkriminované věci, o kterých věděl, že pocházejí z jimi páchané trestné činnosti. Ke shora naznačeným otázkám zaujal ve vyjádření k dovolání obviněného v podstatě shodný právní názor i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Na základě shora provedeného rozboru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku a trpí tudíž vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného B. R. bylo proto v jeho relevantně uplatněné části shledáno důvodným.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, a zároveň i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, v části týkající se výlučně obviněného B. R. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy se Okresní soud ve Vsetíně bude ohledně obviněného B. R. věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a odstraní vytýkané vady. Jde především o to, že soud prvního stupně bude muset zejména upřesnit svá skutková zjištění v tom směru, v případě kterých konkrétních útoků (skutků) obviněný B. R. vytipoval objekty vhodné ke vloupání, které pak provedly další osoby, a následně posoudit a v rozsudku vyložit, zda se jedná o účastenství na trestném činu ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. či toliko návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Bude-li zapotřebí ke spolehlivému objasnění těchto otázek doplnit dokazování, soud prvního stupně dokazování v potřebném rozsahu doplní. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci soud dále zváží, zda v případech, kdy nebylo zjištěno (prokázáno), že by se obviněný na vytipování objektů vhodných k provedení vloupání podílel, se nejedná (pokud jde o úpravu odcizené počítačové techniky za účelem jejího prodeje) o přispění při činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., případně o trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. Výrok rozsudku pak musí být v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. formulován tak, aby tzv. skutková a právní věta výroku byly (pokud jde o právní posouzení skutku) v naprostém souladu a v tomto smyslu nevzbuzovaly pochybnosti.
Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud, bude-li podán opravný prostředek), je v novém řízení o této věci vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je zároveň zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler