ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.736.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 736/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným B. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 44/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, v trestní věci obviněných M. J., B. R. a T. S., byl obviněný B. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil společně s obviněným M. J. útoky (skutky) popsanými pod body 16) – 22) výroku rozsudku a jednak společně s obviněnými M. J. a T. S. útoky (skutky) popsanými pod body 24) – 27) výroku rozsudku. Podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení dohledu v rozsahu „§26 písm. b)“ tr. zák. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky po dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému B. R. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným M. J. nahradili škodu T. – H. V. ve výši 20.000,- Kč, a společně a nerozdílně se spoluobviněnými M. J. a T. S. nahradili škodu společnosti N., s.r.o., ve výši 241.110,- Kč, společnosti A. P., a.s., ve výši 19.101,- Kč, společnosti E.-I., spol. s r.o., ve výši 15.837,- Kč a firmě T. D., ve výši 15.600,- Kč. Výroky podle §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se část poškozených buď zcela nebo se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání, která proti předmětnému rozsudku podali státní zástupce, obvinění M. J., B. R., T. S. a poškozená S. e., a.s., O., projednal ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 To 351/2003, rozhodl ohledně obviněného B. R. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek u tohoto obviněného ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., znovu rozhodl, že se mu podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. ukládá úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti roků. V ostatních výrocích byl u obviněného ponechán napadený rozsudek nezměněn. O odvolání obviněného B. R. rozhodl odvolací soud výrokem podle §256 tr. ř., jímž toto odvolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl ve vztahu k obviněnému B. R. právní moci dne 14. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 5 T 44/2002, podal obviněný následně d o v o l á n í, jímž napadl tato rozhodnutí ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně vycházel z v výpovědí spoluobviněného M. J. o tom, že dovolatel dával tipy obviněnému M. J., jenž to měl dále sdělit obviněnému T. S. Přitom znalecký posudek, který je obsažen ve spise, jednoznačně hovoří o obviněném J. jako o antisociálním typu, což podle dovolatele znamená, že nelze vyloučit nevěrohodnost jeho výpovědi. Dovolatel zdůraznil, že setrvává na tom, že pokud opravoval nějaké komponenty počítačů, které mu přinesl obviněný J., „neměl sebemenšího důvodu pochybovat o tom, že se jedná o počítače kradené.“ Podle dovolatele je v praxi obvyklé, že se podnikatelé zbavují vlivem nové technologie starých počítačů a kupují se počítače nové generace. Vnějším pohledem přitom nelze zjistit přesná technická data počítačů. Dovolatel dále poukázal na to, že na prováděných krádežích neměl žádný podíl. Je-li mu přesto kladeno za vinu, že se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel společným jednáním s dalšími osobami, nebylo to podle jeho přesvědčení v průběhu řízení v žádném směru prokázáno, a to ani výpověďmi svědků, popř. tvrzením poškozených, nehledě na to, že navíc nebyl vyhledán ani žádný z nových majitelů údajně odcizené výpočetní techniky. Argumentace soudů obou stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí je podle dovolatele nepřesvědčivá a především není ničím podložena. Dovolatel připomněl, že úkolem důkazního řízení bylo prokázat přímým a nepřímým svědectvím řetězec jednání, kterého se měl dovolatel dopustit, když měl odcizovat věci společně s obviněným J. To podle dovolatele nebylo v žádném směru prokázáno, toliko s výjimkou jediného případu, kdy dovolatel rozpoznal, že věci, které mu přivezl obviněný J., patří podniku ze Z. Toto jednání ve skutečnosti představuje jediný případ dovolatelovy trestné činnosti, kterou však nelze hodnotit jako spolupachatelství ke krádeži, ale výhradně jako trestný čin podílnictví. Výše uvedené námitky pak dovolatel shrnul tak, že u jeho osoby se nemůže jednat o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže a poškozování cizí věci, ale s ohledem na prokázané jednání týkající se odvozu počítačové techniky z podniku v Z. může jít pouze o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., když dovolatel připustil, že v tomto případě věděl, že čin spáchaný jinou osobou, tj. spoluobviněným J., kterým byla věc získána, je trestným činem.
Se zřetelem ke všem uplatněným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené rozsudky zrušil a 1/ věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo 2/ napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o vině obžalovaného z tr. činu podle §251 odst. 1 tr. zák., uložil podmíněné odsouzení na přiměřenou zkušební dobu a poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud by dovolatel naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval pouze v námitce nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. J., nezbylo by než navrhnout, aby dovolání bylo odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož by bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Státní zástupce současně uvedl, že ve vztahu k námitce, která se týká právní kvalifikace dovolatelova jednání, je naopak třeba dovolání přisvědčit, jelikož je důvodně namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem. Podle názoru státního zástupce nejsou totiž součástí zjištěného skutkového stavu věci takové okolnosti, které by naplňovaly zákonné znaky předmětných trestných činů. V případech, kdy má soud za prokázané, že se dovolatel společně s obviněným M. J. podílel na vytipování objektů vhodných pro odcizení výpočetní techniky, by jeho jednání mohlo podle státního zástupce naplňovat zákonné znaky návodu (§10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.), popř. organizátorství (§10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) k trestnému činu krádeže podle §247 tr. zák., avšak výlučně ve vztahu ke konkrétní trestné činnosti, na jejímž vytipování se dovolatel aktivně podílel. V žádném případě však jeho jednání nemůže být právně posuzováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v případech, kdy vhodné objekty k odcizení výpočetní techniky vybíral výlučně spoluobviněný M. J. a dovolatel výpočetní techniku, kterou mu obviněný M. J. předal, „pouze“ upravoval a po úpravě zabezpečoval její prodej. Naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. by pak bylo možno dovodit v případech, kdy na sebe dovolatel prokazatelně převedl věci, které byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou. Státní zástupce dále konstatoval, že právnímu závěru o tom, že se dovolatel dopustil ve spolupachatelství též trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neodpovídají žádná soudem učiněná skutková zjištění, neboť soudy vycházely z toho, že se dovolatel aktivně nepodílel na realizaci vlastních vloupání do objektů poškozených a nemohl tak poškodit jejich věci. Podle státního zástupce je tak zřejmé, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, přestože rozhodnutí soudu druhého stupně trpělo vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za konstatovaného stavu státní zástupce navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby dovolací soud dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by v době rozhodování dovolacího soudu již obviněný (dovolatel) vykonával trest odnětí svobody, mělo by být ve smyslu ustanovení §265l odst. 4 tr. ř. rozhodnuto tak, že se dovolatel nebere do vazby. V závěru svého vyjádření vyslovil státní zástupce souhlas, aby i v případě, že by dovolací soud shledal, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, bylo o dovolání obviněného rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Obviněný B. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen trest a současně zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi skutkem zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a o nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž oba soudy na tomto základě dospěly. Vytkl jim rovněž neúplnost provedeného dokazování a nepřesvědčivost (popř. též neúplnost odůvodnění jejich rozhodnutí). Podstatou dovolatelovy argumentace pak bylo tvrzení, že v průběhu celého důkazního řízení nebyla ničím prokázána jeho účast na tom, že zajišťoval odbyt pro odcizenou výpočetní techniku a že v inkriminované činnosti měl fungovat jako koncový a v některých případech i počáteční článek celého řetězce. Ve skutečnosti mu mělo být prokázáno toliko jednání spočívající v jediném útoku (skutku), a to v odvozu počítačové techniky ze Z., kdy podle vlastního vyjádření věděl o tom, že tyto věci získal spoluobviněný M. J. trestným činem. S takto namítanými skutečnostmi pak dovolatel spojoval závěr o možnosti posuzovat jeho jednání nikoliv způsobem, jak to učinily oba soudy, nýbrž jen ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 7, 8) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 12, 14 – 17), s nímž se odvolací soud ztotožnil, však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Názor o hmotně právních vadách těchto závěrů (s příslušnou argumentací) vyslovil ve svém vyjádření k dovolání pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nikoliv ovšem samotný dovolatel. Nejvyšší státní zástupkyně v daném případě nevyužila práva podat ve prospěch obviněného dovolání (§265d odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a důvody uvedené v písemném vyjádření státního zástupce se samy o sobě nemohly stát předmětem dovolacího přezkumu (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud dovolatel napadá též důvody rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4). Proto se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně. Obviněný v doplnění svého dovolání sice citoval shora uvedené ustanovení zákona i s příslušnou dikcí („rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“), ale ani argumentace v čl. 3 dovolání, na kterou v této souvislosti výslovně odkazuje, použitému dovolacímu důvodu neodpovídala. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž ve svém vyjádření zmiňuje státní zástupce, pak dovolatel nepoužil vůbec.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného B. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler