ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1200.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1200/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To 92/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 59/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 T 59/2016, byla obviněná P. F. uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to a za zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T 277/2013, byla podle §345 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3 T 277/2013-1431, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To 92/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , které podala prostřednictvím dvou obhájců, přičemž v obou podáních uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněné rozhodl ve věci místně nepříslušný soud, když předmětná recenze byla napsána v Praze. Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož soudy postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Soudům vytkla jednostranné hodnocení důkazů v její neprospěch a opakované dotváření jejího „vědomí“. Text, který na internetu zveřejnila, byl pouze její subjektivní negativní recenzí činnosti advokáta, pro kterou měla dostatek relevantních argumentů. Subjektivní stránka trestného činu proto nebyla prokázána. Advokát je navíc svým způsobem obecně známá osoba, která by měla snést jistou míru subjektivní kritiky.
Ve druhém podání obviněná namítla nesprávné právní posouzení věci, porušení práva na spravedlivý proces a skutečnost, že její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Uvedla, že soudy hodnotily důkazy zcela jednostranně a v její neprospěch, přičemž důkazy svědčící v její prospěch byly upozaděny nebo nebyly provedeny vůbec. Obviněná zdůraznila, že soudy neprovedly řádně a zákonně v dostatečné míře dokazování za účelem nezpochybnitelné jistoty pravosti výkazu právních služeb poškozeného advokáta, a proto obviněná setrvává na svém původním přesvědčení, že její předmětný výrok je objektivně pravdivý a ke spáchání činu pomluvy vůbec nedošlo. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/03 obviněná nesouhlasila s posouzením důkazní váhy výpovědí jednotlivých svědků z okolí poškozeného na jedné straně a matky obviněné na straně druhé. Obviněná chápe celou kauzu spíše jako nedorozumění než trestný čin. Tenkou hranici mezi hodnotovými soudy a faktickými tvrzeními považuje za laicky nedefinovatelnou, ve stávající situaci ji nebyla schopna spolehlivě identifikovat. S poukazem na princip ultima ratio je obviněná přesvědčena, že věc měla být řešena maximálně v přestupkovém řízení, eventuálně za účasti mediátora. Pokud jde o skutkový stav věci, soudy podle obviněné vůbec neakceptovaly právní zásadu in dubio pro reo.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To 92/2018, a rovněž rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 3 T 59/2016-723, a aby podle §265l trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Ten ve svém vyjádření konstatoval, že dovolací námitky jsou totožné s námitkami odvolacími, kterými se odvolací soud pečlivě zabýval, svým obsahem odpovídají obhajobě, uplatněné již před prvoinstančním soudem. Charakter textu jednoznačně naplnil přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Navrhl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnout.
Obviněná P. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Převážná část dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, a proto deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídala. Pokud obviněná namítala, že text zveřejněný na internetu byl pouze její subjektivní negativní recenzí činnosti advokáta a navíc se jednalo o výrok objektivně pravdivý, pak její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy. Obviněná v dovolání zcela přehlíží jednoznačná a přesvědčivě odůvodněná skutková zjištění soudů, že podstata její internetové recenze spočívající v tvrzení, že poškozený se spojil s protistranou a neprovedl jediný právní úkon, je objektivně nepravdivá, a nejedná se tak pouze o vyjádření jejího subjektivního názoru na činnost poškozeného. Rovněž nelze souhlasit s její námitkou, podle které soudy hodnotily důkazy zcela jednostranně a v její neprospěch. Nalézací soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědí obviněné, poškozeného, svědků a rovněž z celé řady listinných důkazů, zejména emailové komunikace mezi obviněnou a poškozeným. Nelze přehlédnout, že je to výpověď obviněné, která je vnitřně rozporná a nelogická, a stojící proti konzistentní a listinnými důkazy i výpověďmi svědků podporované výpovědi poškozeného. Proti právnímu posouzení skutku nesměřuje ani poukaz obviněné na porušení pravidla in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazovala. Uvedené pravidlo, které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Lze přitom konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Pokud obviněná v dovolání hovořila o subjektivní stránce trestného činu, nerozporovala její naplnění (právní posouzení) vzhledem k rozhodným skutkovým zjištěním soudů, nýbrž namítala to, že k zavinění se vztahující skutkové závěry v soudy dovozené podobě nebyly prokázány. K tomu lze připomenout, že podle závěrů soudů jednala obviněná v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Z dokazování je zřejmé, že obviněná znala všechny rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá objektivní nepravdivost jí zveřejněných tvrzení i jejich způsobilost značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání. Obviněná sama volila zveřejnění nepravdivých údajů o poškozeném prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě internet na portálu Firmy.cz, tedy portálu velmi hojně navštěvovaném. Ve vztahu k volní složce zavinění nalézací soud přiléhavě poukázal na výpověď obviněné, podle které měla v úmyslu napsat vyjádření podstatně ostřejší, kde by označila poškozeného pejorativními výrazy typu „sprostý zloděj“, přičemž dehonestující úmysl a krajně nesmířlivý vztah k poškozenému byl patrný z jejího postoje v průběhu celého hlavního líčení.
Deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani výhrada obviněné spočívající v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu lze za splnění dalších podmínek namítat pouze věcnou nepříslušnost rozhodujícího soudu, nikoliv nepříslušnost místní.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak odpovídal pouze poukaz obviněné na porušení principu ultima ratio. Obviněné však v tomto směru nebylo možné přisvědčit. Jednáním obviněné totiž došlo k výraznému porušení zájmu společnosti na ochraně cti a dobré pověsti člověka před pomluvou. Obviněnou formulované nepravdivé údaje se navíc dotýkaly samotné podstaty činnosti poškozeného jako advokáta a byly schopny ohrozit u stávajících klientů jejich nezbytný vztah důvěry k poškozenému i odradit další potenciální klienty. Prokázána pak byla i korelace mezi obviněnou zveřejněnými nepravdivými údaji a dramatickým poklesem počtu nových klientů poškozeného v následujícím období.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu