ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1230.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1230/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání podaném P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 68 To 40/2014 ze dne 27. 3. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 116/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 116/2013 ze dne 29. 11. 2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Konečně bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem sp. zn. 68 To 40/2014 ze dne 27. 3. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným A. M., a M. M. M., a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. P. K. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. M. M., bytem L., U., částku 175.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. potom poškozenou A. M., bytem T.-V. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak napadený rozsudek ponechal beze změn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jím porušené povinnosti řidiče, když dospěly k závěru, že takto porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že je vždy nutné postupovat stran porušení důležité povinnosti řidiče s ohledem na individuální okolnosti každého případu, kdy v posuzované věci šlo o porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), podle kterého je povinností řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a dále o ustanovení §18 odst. 1 téhož zákona o tom, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zde vyjmenovaným okolnostem, které je možno předvídat, a jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Přitom za porušení oné důležité povinnosti nelze mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené mu podle zákona, ale pouze takové, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. V těchto souvislostech dovolatel poukázal na to, že jeho jízdu v rozhodné době nebylo možné považovat za bezohlednou, když se plně věnoval řízení vozidla, projížděl úsekem, který znal (ten byl přehledný) a v kritické době na něm nebyl žádný provoz. Pootočení k zadnímu sedadlu, na kterém seděla poškozená, přitom bylo jeho reakcí na opakované vyrušování a ztěžování řízení její osobou a šlo z jeho strany o pouhý exces při řízení vozidla. Poukázal na to, že poškozená opakovaně rušila jízdu, upoutávala jeho pozornost, náhle a nepředvídaně se nakláněla do prostoru řidiče, ukazovala mu mobilní telefon, který jej oslňoval. Tímto jednáním zjevně vícekrát porušila povinnost přepravované osoby neohrožovat svým chováním bezpečnost silničního provozu a neomezovat řidiče v bezpečném ovládání vozidla ve smyslu §9 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, když poškozená takto jednala opakovaně vzdor jeho vyzváním, aby takového jednání zanechala. Dále poukázal na to, že sice jel rychlostí 106 km/hod., avšak s ohledem na již uvedené (bez zmíněného působení poškozené) byl schopen projet inkriminované místo (pravotočivou zatáčku) bez potíží. Jeho rychlost v kritické době tak byla sice nepovolená, ale nikoliv nepřiměřená zmíněným okolnostem, jak nesprávně dovodily soudy. Jeho krátká nepozornost v důsledku popsaného jednání poškozené potom vedla ke vzniku samotné nehody, přičemž soudy uvedenou skutečnost chybně kvalifikovaly jako porušení povinnosti plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích uložené mu (jako řidiči) dle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu a tedy porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu §143 tr. zákoníku. Dovolatel takto namítl nedůsledné a chybné posouzení tzv. zásady gradace příčinné souvislosti ze strany nalézacího soudu a její opomenutí ze strany soudu odvolacího. Poukázal na to, že je důležité, aby jednání pachatele bylo z hlediska následku příčinou dostatečně významnou. Pokud při vzniku následku uvedeného v §143 tr. zákoníku v podobě způsobení smrti poškozené spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou z nich co do jejího významu pro vznik následku zvlášť. Uvedeným se soudy nezabývaly, když spoluvinu poškozené na vzniku následku pouze naznačily, aniž by se zabývaly jejím podrobným zkoumáním, přičemž se nezabývaly ani skutečností, že poškozená v kritické době nebyla připoutána bezpečnostním pásem. V tomto směru polemizoval s tím, že soud prvního stupně odkázal v rámci posuzované věci na srovnatelný případ rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1217/2010 s tím, že tehdy nepřipoutaná poškozená řidiče nijak neomezovala. K odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2012 ke vztahu řidiče a přepravované osoby (její vyloučení z přepravy řidičem) uvedl, že tento vztah mezi dvěma povinnostmi řidiče a přepravované osoby nelze vyložit jednostranně, jak učinily oba soudy. V uvedeném směru odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1536/2010 se zvýrazněním spoluviny poškozené, u níž by (pokud by byla připoutána) nemuselo dojít k zásadní újmě na jejím zdraví, jak plyne i z příslušného znaleckého posudku. V uvedeném směru tak uzavřel, že výlučnou a hlavní příčinou dopravní nehody nebylo porušení pravidel silničního provozu jím samým, ale zejména i porušení povinnosti poškozené, která nerespektovala ustanovení §9 odst. 1 písm. a), c), d) zákona o silničním provozu. I kdyby totiž nehodu spoluzavinil svou zbrklou reakcí na vzniklou (popsanou) situaci, nebylo možné posoudit jeho jednání jako porušení důležité povinnosti podle kvalifikované skutkové podstaty. Vzhledem k uvedenému (i s ohledem na označenou judikaturu Ústavního soudu) namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jednání, které je mu kladeno za vinu. Poukázal i na to, že odvolací soud, přesto, že byl v trestním řízení řádně proveden důkaz znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tento důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil předmětem svých úvah a hodnocení a jedná se tak ve skutečnosti o tzv. opomenutý důkaz. Stejně při rozhodování o povinnosti k náhradě škody soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že počínání poškozené nepromítly do rozhodování o náhradě škody. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a o ní rozhodnout. Současně požádal, aby dovolací soud rozhodl (s ohledem na vytýkané vady) o přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř., když týž návrh učinil i předsedovi senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření státní zástupce poukázal na to, že tvrzení uvedená v dovolání byla trvalou součástí obhajoby dovolatele před oběma soudy. Přitom zejména nalézací soud v důvodech svého (citovaného) rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč v dané konkrétní situaci porušení povinnosti poškozené připoutat se nevyloučilo povinnost dovolatele zajistit bezpečnost přepravovaných osob, když soud také opřel právní posouzení skutku o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Rovněž odvolací soud správně v důvodech napadeného usnesení (pozn. správně rozsudku) uvedl, že „primární příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obžalovaného a jeho chování během jízdy“. S uvedeným se státní zástupce shodl s tím, že způsob jízdy dovolatele v kritické době byl hazardní, a to proto, že byl řidičem nepochybně nezkušeným, což jej mělo vést k opatrnější jízdě, obzvláště kdy šlo o jízdu v noci po úzké silnici bez vodorovného značení s nepříliš kvalitním povrchem a se spolujezdkyní, která jej opakovaně vyrušovala při řízení vozidla a dovolateli nebylo ani zřejmé, zda je připoutána. Rychlost jeho jízdy v kritické době byla 106 km/hod., a takto byla za daných okolností hazardní, když se navíc otočil k poškozené, aniž by výrazně snížil rychlost jízdy nebo zastavil v době, kdy projížděl táhlou zatáčkou. Za daných okolností se tak jednalo o porušení povinností, „jejichž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže jejich porušením může snadno dojít k takovému následku (R 11/1964)“. To s tím, že porušením důležité povinnosti je rovněž nepřiměřená rychlost jízdy v zatáčce, jak je dlouhodobě judikováno např. rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr. K situaci v samotném vozidle státní zástupce uvedl, že bylo zcela na vůli dovolatele kdykoliv zastavit a korigovat chování poškozené, když byl vůči ní starší, podle svého tvrzení střízlivý, a to na rozdíl od poškozené. Poukázal i na obdobnou dopravní nehodu (nepřipoutaný spolujezdec), o které rozhodoval Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 7 Tdo 343/2014. Z tohoto rozhodnutí potom plyne, že v nyní posuzované věci (pokud nalézací soud dovodil znak „porušení důležité povinnosti“ nijak nepřepínal trestní represi. Dále státní zástupce uvedl, že nalézacím soudem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1217/2010 považuje za přiléhavé, když dovolatel měl velmi široké možnosti, jak eliminovat případné nepřístojné chování poškozené ve vozidle. Zvolil však možnost nejhorší, když nesnížil rychlost jízdy na rozumnou mez a v zatáčce se pokusil patrně podnapilou a zjevně nepřipoutanou poškozenou napomenout, když za daných okolností její nepřipoutání nemohlo být významnou příčinou jejího následného úmrtí a tedy škodlivého následku. Dovolatel výrazně překročil rychlost jízdy přiměřenou svým schopnostem, stejně jako rychlost v místě povolenou, když z příslušného znaleckého posudku plyne, že právě rychlost jízdy v kombinaci s nesprávnou technikou jízdy byla právě příčinou vzniku nehody. Státní zástupce připustil, že i povinnost, která se obecně jeví jako „důležitá“ může tento znak v konkrétní věci pozbýt, jestliže se na vzniku škodlivého následku výrazně podílel i poškozený. V předmětné věci však žádné podstatné spoluzavinění poškozené zjištěno nebylo, když pro celý průběh předmětných událostí bylo rozhodné jednání dovolatele. Proto také považuje za přiléhavé i dovolatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2012. Přitom závěr odvolacího soudu, že přežití poškozené v případě jejího připoutání je pouhou spekulací, považuje státní zástupce za názor logický a odpovídající skutkovým zjištěním. To proto, že příslušný znalec Ing. Rábek, Ph.D., ve svém posudku uvedl, že zadní část vozidla byla výrazně více deformována než jeho část přední a z pořízené fotodokumentace je patrno, že vlevo vzadu došlo k prolomení střechy vozidla, přičemž je skutečně otázkou, zda by poškozená, sedící vzadu, se nezranila při opakovaném převrácení vozidla o tuto nečekanou překážku. Přesto však uvedený závěr je pro právní posouzení skutku nadbytečný, když nebylo zjištěno výrazné spoluzavinění poškozené na vzniklém následku. Za právně nepodstatný tak považuje státní zástupce i dovolaelem tvrzený závěr znalce MUDr. Fialky, CSc., že připoutaná poškozená by zásadní újmu na zdraví neutrpěla, neboť by nebyla vyvržena mimo vozidlo. K vyvržení z vozidla poznamenal, že ke zranění poškozené mělo dojít již ve vozidle, neboť týž znalec ve svém posudku usoudil na to, že zevní oblasti těla poškozené jsou příliš čisté a že se tedy střetly s interiérem vozidla a nikoli se zeminou. K poukazovanému „extrémnímu nesouladu“ státní zástupce uvedl, že soud akceptoval tvrzení dovolatele, že jej poškozená při jízdě vyrušovala, ale současně poukázal i na to, že soud prvního stupně správně dovodil, že dovolatel měl takto zastavit a z přepravy ji vyloučit. V tomto směru jsou učiněná skutková zjištění shodná s tvrzením dovolatele a není tak zřejmé v čem je shledáván onen „extrémní rozpor“. K námitce, že odvolací soud neučinil předmětem svých úvah znalecký posudek MUDr. Fialky, CSc., státní zástupce poukázal na již zmíněný závěr znalce, že poškozená utrpěla zranění již ve vozidle, přičemž žádné významné spoluzavinění nepřipoutané poškozené zjištěno nebylo. Dodal, že odvolací soud skutečně v důvodech svého rozhodnutí výslovně nepoznamenal, že vzhledem k absenci zavinění poškozené je již nepodstatné zkoumání variant způsobení následku, pokud by byla poškozená připoutána s tím, že nepřihlíží k označenému posudku. Tento důvod však zřejmě plyne z celého (úplného) odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Připomněl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu může k takovému pochybení dojít i opomenutým důkazem, současně však soudy jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikaturu). Namítaný extrémní nesoulad proto ani takto dán není a opomenut byl pouze důkaz pro posouzení věci zcela nepodstatný. V této části dovolání tak uvedené důvody směřují pouze do skutkových zjištění a zjevně tím nenaplňují žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Konečně poukázal i na to, že pokud nebylo shledáno spoluzavinění poškozené, nebyl důvod ani snižovat náhradu škody pozůstalým, a proto v této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že jeho počínání v kritické době (řízení předmětného auta) soudy nesprávně posoudily, jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že s ohledem na uvedené soudy chybně posoudily i zásadu tzv. gradace příčinné souvislosti, když poukázal rovněž na to, že poškozená se před jízdou ani v době jízdy (ač to byla její povinnost) nepřipoutala bezpečnostním pásem a na vzniklém následku se tak podílela. Takto vznesené námitky byly uplatněny právně relevantně, jsou však zjevně neopodstatněné. K nim je nezbytné předně uvést, že z učiněných skutkových zjištění (zejména i z výpovědi samotného dovolatele i dalšího spolujezdce O. M., stejně jako ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy) zřetelně plyne, že v kritické době jel dovolatel jako řidič předmětného auta nezanedbatelně vyšší než povolenou rychlostí (106 km/hod.), a to ve chvíli, kdy jej svým opakovaným jednáním poškozená (nepřipoutaná bezpečnostním pásem) vyrušovala v řízení vozu. Za těchto okolností bylo jeho povinností na uvedenou skutečnost reagovat, když jednak se měl důsledně přesvědčit o tom, zda je poškozená připoutána, zejména však měl výrazně omezit rychlost své jízdy, nejlépe však vozidlo zastavit, a to hned při prvním vyrušení poškozenou, vyzvat ji, aby ve svém jednání nepokračovala, případně ji z přepravy vyloučit. Uvedený postup, který je v souladu se zákonem o silničním provozu, však nezvolil a místo toho s poškozenou ve vysoké rychlosti dále komunikoval, obracel se k ní a v důsledku uvedeného nakonec vybočil ze směru své jízdy a přivodil havárii vozidla se zmíněným následkem. Dlužno podotknout, že vyrušování poškozenou nebylo ojedinělé a náhlé, ale jednalo se z její strany o jednání opakované. V tomto směru tak soudy správně dospěly k závěru, že dovolatel porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 silničního zákona s tím, že se jednalo o porušení důležité povinnosti uložené dovolateli (jako řidiči) podle zákona, když ten byl v dané chvíli povinen plně se věnovat řízení vozidla, navíc v době, kdy jel nepřiměřeně rychle. Přitom mezi tímto (výrazným) porušením zmíněné důležité povinnosti a jejím následkem je nepochybně dána i příčinná souvislost. Je namístě zopakovat to, že dovolatel věděl o tom, že poškozená není připoutána (v tomto směru neučinil ani opatření ve smyslu §5 odst. 1 písm. i/ silničního zákona, tedy zajistit bezpečnost přepravované osoby) věděl, že je jí opakovaně při řízení vozu vyrušován a na uvedené adekvátním způsobem nereagoval, přestal se důsledně věnovat řízení automobilu, otáčel se k poškozené, mluvil s ní, když takovéto jeho jednání vyústilo v dopravní nehodu. Lze tak v této části uzavřít, že hlavní a rozhodující (primární) příčinou zmíněné dopravní nehody bylo popsané jednání dovolatele, který tak nepochybně porušil onu důležitou povinnost, uloženou mu jako řidiči ze zákona, když zejména ve smyslu §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval řádně situaci v silničním provozu. To, že silnici znal, na věci nic nemění, když lze poukázat i na to, že se jednalo o silnici úzkou, bez vodorovného značení, jízdu v zatáčce a v noci. Dovolatel také namítl, že poškozená nebyla připoutána bezpečnostním pásem, a takto vlastně to byla ona, která se na vzniku svého smrtelného zavinění výrazně podílela. S ohledem na již uvedené však i k této námitce lze pouze zopakovat, že dovolatel měl všechny možnosti a také povinnost v uvedeném směru zasáhnout, což však neučinil, když naopak jednal již popsaným způsobem, v jehož důsledku došlo k popsané dopravní nehodě a následku s ním spojeného. Za daných okolností takto poukazovat na výraznou spoluvinu poškozené (byť bylo její povinností se připoutat) neobstojí. To také proto, že i když nepochybně bylo povinností poškozené (jako spolujezdkyně) se přivázat, tak to, že tak neučinila, neznamená (s ohledem na již uvedené), že dovolatel (bez ohledu na tuto skutečnost) neporušil namítanou důležitou povinnost a uvedené nelze ani vztáhnout k námitkám stran uvažované příčinné souvislosti. S dovolatelem potom lze souhlasit v tom, že odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí měl alespoň stručně zabývat znaleckým posudkem MUDr. Fialky, CSc., stran možností vzniku zranění poškozené. K tomu je namístě uvést, že nejde takto o tzv. opomenutý důkaz, který by byl schopen přivodit tzv. (namítaný) extrémní rozpor, a současně nejde ani o exces, a to právě v souvislosti s dalšími, shora poukazovanými a nepochybně učiněnými skutkovými zjištěními, ze kterých soudy vycházely a na která také (i odvolací soud) přiléhavě poukázaly, když ve světle jejich rozhodnutí se označené znalecké zkoumání jeví jako důkaz marginální. Konečně ke druhu a výši uložených trestů a úvah v tomto směru vedených soudy, včetně vyjádření případné spoluviny poškozené, potom dovolací soud z hlediska parametrů řízení o dovolání v tomto směru (i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) není oprávněn do věci ingerovat.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. O žádosti dovolatele stran přerušení výkonu uloženého trestu potom již Nejvyšší soud za daných okolností nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka