ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.343.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 343/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. března 2014 v Brně dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 6 To 229/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 27/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 20 T 27/2012, byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že „dne 19. 3. 2011 kolem 19,45 hodin jel jako řidič osobního automobilu - zn. Škoda Fabia, v obci O. směrem na J., obojí okres Ch., na pozemní komunikaci II. třídy čl. ...... u firmy KVN Otvice v mírné levotočivé zatáčce v důsledku požití alkoholu před jízdou a nepřiměřeně vysoké a v obci nepovolené rychlosti kolem 78 km/hod. řízení vozidla nezvládl, vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do stromu, zábradlí a dopadl do koryta místního potoka, při nehodě utrpěl jeho nepřipoutaný opilý spolujezdec M. L., který při nehodě z vozidla vypadl, řadu těžkých a se životem neslučitelných zranění, a na místě nehody ve 20.20 hodin téhož dne zemřel, obviněný před jízdou požil takové množství alkoholických nápojů, že v době nehody nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla.“
Za tyto přečiny byl obviněný podle §143 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 6 To 229/2013, k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 20 T 27/2012, ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu zákazu činnosti obviněného odsoudil podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací skutek nesprávně právně posoudily. Obviněný namítá, že svým jednáním nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle ust. §143 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve „způsobení smrti pro hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy.“ V návaznosti na to zdůraznil nutnost uvádět ve výroku odsuzujícího rozsudku konkrétní zákonné normy, v nichž spočívá, ať již „hrubé porušení“ zákonů o bezpečnosti dopravy, případně diferencovat „hrubé porušení“ od „porušení důležité povinnosti“, neboť ne každé porušení zákona může být kvalifikováno jako „hrubé“, a ne každé je porušením „důležité“ povinnosti , jak stanoví kvalifikovaná skutková podstata §143 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru obviněný vytkl, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku nevyplývá, která zákonná norma byla porušena, a není tedy zřejmé, zda došlo k porušení zákonů o bezpečnosti dopravy hrubým způsobem ve smyslu ust. §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebo k porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, či zda došlo k jednání v základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněl dále, že za hrubé porušení zákonů se považuje tak intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v §143 tr. zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více norem příslušného dopravního předpisu (např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy), tedy se jedná o kombinaci přinejmenším tří hrubých porušení zákonů o bezpečnosti dopravy a v této souvislosti poukázal obviněný na rozhodnutí č. 13/1972 Sb. rozh. tr. Protože soudy nedefinovaly usmrcení v důsledku hrubého porušení zákonů o bezpečnosti v dopravě, podle obviněného nesprávně posoudily jeho jednání podle §143 odst. 3 tr. zákoníku.
Obviněný označil za významnou skutečnost, že jeho spolujezdec M. L. nebyl v inkriminovanou dobu připoután bezpečnostním pásem, čímž porušil povinnost podle §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Pokud nejsou dány výjimečné okolnosti, aby řidič byl povinen v tomto směru přepravovanou osobu poučit, zásadně neodpovídá za porušení povinnosti přepravované osoby připoutat se za jízdy na sedadle bezpečnostním pásem. V tomto směru obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1389/2010. Podotkl, že rovněž znalec z oboru zdravotnictví, specializace soudní lékařství, před odvolacím soudem jednoznačně konstatoval, že pokud by byl spolujezdec M. L. připoután bezpečnostním pásem, dopravní nehodu by přežil s nevýznamným poraněním srovnatelným s poraněním, které utrpěl obviněný. Ohledně rychlosti vozidla 78 km/h, kterou mělo na počátku nehodového děje, pak znalec uvedl, že se nejednalo o rychlost nepřiměřeně vysokou, nýbrž o rychlost bezpečnou, kterou se zatáčka dala projet.
Obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Podle jeho názoru zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. hmotně právní posouzení, zahrnuje i otázku ukládání trestu, neboť při aplikaci §143 odst. 1 tr. zákoníku je dána trestní sankce až na tři léta a podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je dán rozsah trestní sankce od jednoho roku do šesti let. Za situace, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dohledem, takto uložený trest podle obviněného neodpovídá hlediskům zákona a právní posouzení věci může „zásadně“ ovlivnit jeho postavení. Bylo tedy namístě uložit mu při změněné právní kvalifikaci skutku trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání shledal důvodnou námitku obviněného, že konkrétní porušená ustanovení zákona o bezpečnosti dopravy nejsou uvedena ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Tato vada rozsudku však podle jeho názoru není natolik závažná, aby znamenala nesprávné právní posouzení skutku. Skutková věta rozsudku totiž obsahuje konkrétní popis jednání obviněného a nalézací soud uvedl na str. 8 odůvodnění rozsudku konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu, která obviněný porušil. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s námitkami obviněného, že se v jeho případě nemohlo jednat o hrubé porušení zákona o silničním provozu, za situace, když ke smrti poškozeného spolujezdce došlo, protože nebyl připoután bezpečnostním pásem, a že rychlost jeho jízdy byla sice nepovolená, ale nikoliv nepřiměřená (patrně vzhledem k poloměru zatáčky). K namítané absenci naplnění znaku hrubého porušení zákona o silničním provozu státní zástupce odkázal na konstantní judikaturu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1971, sp. zn. Tzv 27/71, publ. pod č. 13/1972 Sb. rozh. tr. je považováno za hlavní východisko pro výklad předmětného znaku „hrubě porušil“. Ohledně dané problematiky dále rovněž citoval i další judikaturu, např. rozhodnutí publikované pod č. 44/1998 Sb. rozh. tr., usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 14 To 337/97, publikováno v Soudní judikatuře pod č. 52/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 660/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 944/2010, přičemž uvedl, že v předmětné věci následně akceptoval existenci znaku „hrubého porušení“ i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3601/10. Připomněl rovněž judikáty, týkající se skutků spáchaných již za účinnosti nyní platného trestního zákoníku, v němž ustanovení §143 odst. 3 neobsahuje znak „více osob“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 709/2011, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 310/2012, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 7 Tdo 112/2013). Ve smyslu citované judikatury podle státního zástupce soudy znak „hrubé porušení“ považují za naplněný širokým spektrem různých jednání, zejména, že nepovažují za rozhodné ani předchozí hazardní chování usmrcených spolucestujících. Klíčový není ani počet porušených předpisů. Rozhodná je jen reálnost nebezpečí, že dojde k závažnému následku uvedenému ve skutkové podstatě toho kterého trestného činu.
Podle nevyššího státního zástupce je tak v předmětné věci podstatné, že obviněnému bylo prokázáno jednak snížení schopnosti bezpečně řídit vozidlo a jednak započetí jízdy s nepřipoutaným spolucestujícím, a to poškozeným M. L. Vytýkaným jednáním obviněný zjevně „hrubě“ porušil své povinnosti. Nepřipoutání spolucestujícího zvyšovalo takové porušení povinností, neboť ještě více posilovalo nebezpečí smrtelného následku, k němuž pak skutečně při nehodě došlo. Rychlost, kterou jel obviněný, byla nepřiměřená nikoliv ke stavu zatáčky (dopravně technickému stavu pozemní komunikace), nýbrž ve vztahu k aktuálnímu stavu řidiče, tedy jeho aktuálním schopnostem ve smyslu §18 odst. 1 silničního zákona. K námitce obviněného, že „hmotně právní posouzení zahrnuje i otázku ukládání trestu“ státní zástupce uvedl, že přiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odkázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší státní zástupce námitky obviněného shledal zčásti zjevně neopodstatněnými, zčásti neodpovídajícími důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný právně relevantně namítl na základě uplatněného, že svým jednáním nenaplnil znak přečinu podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, že „hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy“. Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Za hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy lze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu považovat takové porušení některé normy, které má za dané situace zpravidla za následek možnost způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k tomuto závažnému následku. Musí jít přitom o podstatně závažnější porušení předpisu, než je porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se zejména o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (srov. č. 13/1972 Sb. rozh. tr.). Za rozhodné není považováno ani předchozí hazardní chování usmrcených spolucestujících a ani otázka, zda by jiný (střízlivější, schopnější, opatrnější) řidič byl schopen bezpečně projet daným úsekem komunikace. V souvislosti s tímto znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle §143 odst. 3 tr. zákoníku lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 44/1998 Sb. rozh. tr., v němž bylo spatřováno hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy v jednání řidiče, který při řízení malé dodávky se sedmi cestujícími v zavazadlovém prostoru v místě s rychlostním omezením na 40 km/h v důsledku podnapilosti a nepřiměřené rychlosti 65,4 km/h narazil do sloupu, tři osoby usmrtil a další zranil. Nejvyšší soud shledal tento znak, jak vyplývá z usnesení ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 7 Tdo 112/2013, také v jednání řidiče, který agresivně nacouval na přechod pro chodce, srazil tam dvě děti, které potom znovu přejel a tím je obě usmrtil. Konečně i aktuálně bylo posouzeno Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1356/2013, jako hrubé porušení zákonů o dopravě takové jednání řidiče, který rychle a bezohledně projel přechodem pro chodce v obci za situace, kdy jiný řidič jedoucí v témže směru jízdy v jiném jízdním pruhu na pozemní komunikaci o dvou jízdních pruzích vyznačených na vozovce zastavil své vozidlo před přechodem pro chodce, aby dal přednost chodcům, kteří přecházeli pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, přičemž řidič, který projížděl nepřiměřenou rychlostí přechodem pro chodce v druhém jízdním pruhu, srazil dva chodce, z nichž jeden utrpěl smrtelná zranění a druhý lehká zranění.
Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. č 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále o nepřiměřeně rychlou jízdu, hlavně v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (srov. č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další náležitě poučenou osobou (srov. č. 17/1959 Sb. rozh. tr. i č. 40/1978 Sb. rozh. tr.). Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „ v mírné levotočivé zatáčce v důsledku požití alkoholu před jízdou a nepřiměřeně vysoké a v obci nepovolené rychlosti kolem 78 km/hod. řízení vozidla nezvládl, vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do stromu, zábradlí a dopadl do koryta místního potoka, při nehodě utrpěl jeho nepřipoutaný opilý spolujezdec M. L., který při nehodě z vozidla vypadl, řadu těžkých a se životem neslučitelných zranění, a na místě nehody téhož dne zemřel, obviněný před jízdou požil takové množství alkoholických nápojů, že v době nehody nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla.“ Z takto popsaného skutkového stavu věci je zřejmé, že obviněný nepřizpůsobil rychlost vozidla zejména svých schopnostem ve vztahu ke svému aktuálnímu stavu, jakož i okolnostem na silnici s tím, že pokud se blížila levotočivá zatáčka, byl jako řidič vozidla povinen přizpůsobit této okolnosti rychlost vozidla, což neučinil. Obviněný tak způsobil jinému usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, konkrétně povinnost vyplývající z §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu spočívající v tom, že řidič nesmí řídit vozidlo po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kde by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Porušil také §18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničním provozu, podle něhož musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, přičemž v obci smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h. Obviněný byl při vjíždění do levotočivé zatáčky povinen podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu přizpůsobit rychlost jízdy těmto okolnostem tak, aby uvedenou zatáčkou projel bezpečně, aniž by ohrozil ostatní osoby s ním ve vozidle jedoucí. Tyto důležité povinnosti obviněný porušil, neboť z řidičské praxe musel vědět, že do levotočivé zatáčky, navíc silně ovlivněn alkoholem, vjížděl rychlostí, při níž může dojít ke kolizi či nezvládnutí řízení vozidla, a tím i k ohrožení spolucestujícího M. L. na jeho zdraví či životě.
V tomto směru je namístě souhlasit se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že: „ podle výpovědi svědka P. K., obviněný nejprve přejel do jeho poloviny vozovky, tedy v podstatě nejprve vlevo, poté teprve vozidlo vybočilo zpět doprava a vyjelo zcela mimo vozovku do silničního příkopu.“. „ Tím, že obviněný řídil vozidlo pod značným vlivem alkoholu, nebyl za jízdy připoután, jel nepřiměřeně vysokou a danému místu nepovolenou rychlostí porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §18 odst. 1, odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Tato porušení jsou natolik závažná, že je nutno je vyhodnotit tak, že obviněný hrubě porušil zákon o bezpečnosti dopravy“ . Konstantní judikatura vychází z toho, že takovým „hrubým porušením“ je porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu, neboť řidiči je uložena při řízení motorového vozidla řada povinností, které nelze od sebe oddělovat. V případě usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku spočívá hrubé porušení zákonů o dopravě vždy v porušení obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikací uvedených v §4 silničního zákona, dále pak v porušení dalších ustanovení, zejména §5 a §18, případně i jiných ustanovení tohoto zákona. Na tomto závěru, jak vyplývá se shora uvedeného, nic nemění skutečnost, že poškozený spolujezdec M. L. nebyl připoután a ani skutečnost, že technicky vzato a za určitých standardních okolností na straně řidiče, by bylo možno projet předmětnou zatáčku i rychlostí 78 km/h. Za těchto skutkových okolností je namístě přisvědčit i právní kvalifikaci, jak jednání obviněného posoudily soudy obou stupňů a z tohoto důvodu shledal Nejvyšší soud tuto část námitek obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Na straně druhé je třeba přisvědčit námitce obviněného stran absence uvedení konkrétního zákonného ustanovení v popisu skutku, jehož porušení je mu kladeno za vinu. Ve výroku rozsudku je třeba v případě naplnění znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku uvést především konkrétní zákonné normy, v nichž spočívá „hrubé porušení“ zákonů o bezpečnosti dopravy. Trestní zákoník používá u této kvalifikované skutkové podstaty uvedeného přečinu pojem zákony, aby vyjádřil, že povinnosti musí být v zásadě stanoveny zákony, což navazuje na čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Namítaná vada však nezakládá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacích námitek obviněného. Samotná skutková věta vyjadřuje popis jednání obviněného včetně konkretizace, jaké porušil povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu.
Jedná se přitom o porušení základních povinností, které jsou pro každého řidiče obecně známou notorietou, tedy i pro obviněného, což vyplývá mimo jiné i z obsahu jeho dovolacích námitek. Porušení povinnosti uvedené v §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu je vyjádřeno v popisu skutku slovy „jako řidič …v důsledku požití alkoholu před jízdou …obviněný před jízdou požil takové množství alkoholických nápojů, že v době nehody nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla“. Další povinnost uvedená v §18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničním provozu, kterou obviněný porušil, je vyjádřena v popisu skutku slovy „nepřiměřeně vysoké a v obci nepovolené rychlosti kolem 78 km/h řízení vozidla nezvládl, vyjel mimo vozovku…“. Lze tedy konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně sice trpí vytýkanou vadou, která formálně naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem tuto vadu není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Případné zrušení napadeného rozhodnutí a nové projednání věci by totiž nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a také otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, když soudní praxe je v tomto směru zcela jednotná a ustálená. V této věci se přitom ve vztahu k vytýkané vadě jedná o výjimku z běžné rozhodovací praxe. Zájem na zachování stability pravomocného soudního rozhodnutí zde zřetelně převažuje nad potřebou odstranit cestou dovolání zmiňovanou dílčí nesprávnost popisu skutku, a to zvláště proto, že tato nesprávnost nemá z hlediska postavení obviněného prakticky žádný reálný význam. Výsledkem takového projednání by byla jen formální změna v popisu skutku bez jakéhokoli vlivu na použitou právní kvalifikaci skutku obviněného, na výrok o trestu a ani na výrok o náhradě škody.
Obviněný dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat nepřiměřenost trestu. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vyslovil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě se o takovou situaci nejedná. V rámci trestní sazby trestu odnětí svobody od dvou do osmi roků byl obviněnému uložen dvouletý trest odnětí svobody. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel namítal právě nepřiměřenost uloženého trestu, a proto se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného zčásti neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné a v té části, v níž byly opodstatněné, jsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako celek podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.