ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.944.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 944/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného Ing. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 6 To 612/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 276/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 2 T 276/2008, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 13. 2. 2008 kolem 18.30 hodin na silnici v km 35,8 u obce P., soudní okres L., jel jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Fabia 1,9 D ve směru od P. na Ch. a již v místě zvaném „U B.“, kde je na vozovce podélná souvislá čára V1A začal předjíždět nákladní soupravu zn. Renault Premium, s návěsem, kterou řídil P. K., dále pokračoval v předjíždění, při kterém levými koly přejel dvojitou podélnou souvislou čáru V1B a začal se vracet do pravého jízdního pruhu, který se začal rozdvojovat na dva jízdní pruhy, z nichž pravý byl pro pomalá vozidla a předjížděná nákladní souprava do tohoto pruhu počala uhýbat, do svého pravého jízdního pruhu se ale nestačil vrátit a v době, kdy levými koly zasahoval v rozsahu 0,6 metru do protisměrného jízdního pruhu přes dvojitou podélnou souvislou čáru V1B, se bočně střetl s protijedoucím dodávkovým automobilem zn. Ford Transit, který řídil A. D., v důsledku tohoto bočního střetu byl automobil zn. Ford Transit vychýlen ze svého směru jízdy vlevo, stal se neovladatelným a pokračoval šikmo přes protisměrné jízdní pruhy a zde se čelně střetl s nákladní soupravou tvořenou tahačem zn. Renault Magnum, který řídil R. F., s návěsem zn. Kögel, obě tato vozidla byla ve značné rychlosti v předních částech silně zdemolována a řidič vozidla zn. Ford Transit A. D., a jeho spolujezdci sedící na sedadlech ve třech řadách, a to B. B., J. M., V. K., R. V., Z. T., D. S., a J. S., utrpěli řadu těžkých se životem neslučitelných zranění a byli na místě mrtvi, nikdo z osádky tohoto automobilu nebyl připoután bezpečnostními pásy, řidič nákladní soupravy zn. Renault Magnum R. F. utrpěl jen lehké zranění, a to zhmoždění a oděrky pravého kolenního kloubu s pracovní neschopností od 15. 2. 2008 do 31. 3. 2008, na nákladní soupravě zn. Renault Magnum s návěsem majetek firmy Zlínská dopravní, a. s., Z. vznikla škoda ve výši 286.447,- Kč a na dodávkovém automobilu zn. Ford Transit majetek F. F., který byl v podstatě zničen, vznikla škoda kolem 50.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce a obviněný odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 6 To 612/2009, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s dohledem. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Tento rozsudek krajského soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Císaře dovoláním podaným proti výroku o vině i trestu, s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně vyložily porušení povinností, jež měl jako řidič podle zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), [dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“] porušit a to, že v jejich porušení nelze shledat naplnění znaku hrubého porušení dopravních předpisů podle §224 odst. 3 tr. zák. Při výkladu porušení povinnosti vyplývající z §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. bylo nutno řešit otázku místa střetu, přičemž toto nemohlo být dovozeno z dřecí stopy, když v důsledku střetu se obě vozidla vychýlila z dosavadního směru jízdy. Soudy však nesprávně vyhodnotily dřecí stopu, a to tím spíše, když místo střetu obou vozidel nebylo zjištěno, nevzaly do úvahy, že vozidlo obviněného zanechalo dřecí stopu diskem levého předního kola, tj. poté, co unikl vzduch z pneumatiky, k čemuž došlo v důsledku střetu s vozidlem Ford Transit. Nejprve tedy nastal střet obou vozidel, a až poté k úniku vzduchu a k zanechání dřecí stopy. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že se jeho vozidlo pohybovalo v jeho jízdním pruhu, z něhož až do nárazu nevybočil, a teprve až po nárazu se ocitlo v protisměru, kde zanechalo stopu. Obviněný též považoval za nesprávné, že soudy neshledaly spoluzavinění u řidiče vozidla Ford Transit a nevyloučily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, když jak tvrdil, sám dopravní předpisy neporušil vůbec. Obviněný poukázal na způsob zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy, zejména zmínil, že znalec vycházel z plánku dopravní nehody a z měření, které bylo prováděno Policií České republiky, aniž by toto měření bylo možné ověřit, když se nepodařilo zjistit, kteří policisté měření skutečně prováděli. Znalec neurčil místo střetu vozidel, přičemž bez tohoto závěru nelze dospět k tomu, že jel obviněný v protisměru. Obviněný zdůraznil, že dopravní předpisy hrubě porušila osádka vozidla Ford Transit a střet vozidla obviněného s vozidlem Ford Transit nebyl příčinou dalšího střetu uvedeného vozidla s nákladní soupravou. Obviněný nebyl tím, kdo zavinil vzniklý následek, naopak porušení předpisů o bezpečnosti dopravy bylo na straně řidiče vozidla Ford Transit, které se stalo příčinou následného střetu tohoto vozidla s nákladní soupravou. Řidič vozidla Ford Transit porušil §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. tím, že nejel s vozidlem v pravé části svého jízdního pruhu, byť tomu nebránila žádná zvláštní okolnost, a i podle znalce měl řidič tohoto vozu dostatek prostoru na vozovce pohybovat se v pravé části svého jízdního pruhu, žádný z členů osádky nebyl připoután bezpečnostními pásy a ve vozidle se nacházel neupevněný náklad. Tato porušení pak byla příčinou střetu a smrtelných následků. Střet vozidla Škoda Fabia s vozidlem Ford Transit nebyl v příčinné souvislosti s dalším střetem s nákladní soupravou. Nezabezpečený náklad v tomto vozidle se začal pohybovat, a to bylo důvodem, proč se Ford Transit střetl s dalším vozidlem, což způsobilo smrt všech lidí nacházejících se ve vozidle Ford Transit. Toto vozidlo si navíc zachovalo směr jízdy ve svém jízdním pruhu dalších 40 metrů, a teprve poté se ocitlo v protisměru, kde došlo ke střetu. Obviněný se dále domáhal nové právní úpravy podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a za nesprávné označil, pokud odvolací soud nesprávně aplikoval na jeho trestný čin právní úpravu účinnou do 31. 12. 2009. Podle obviněného je však pro něj příznivější právní posouzení jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný poukázal zejména na ustanovení §38 trestního zákoníku, které klade důraz na přiměřenost trestních sankcí a zdůraznil i příznivější právní úpravu u §81 trestního zákoníku dovolující, narozdíl od právní úpravy platné do 31. 12. 2009, podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta. S těmito ustanoveními se však odvolací soud nevypořádal a čin po právní stránce tak nesprávně právně posoudil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 6 To 612/2009, a také rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 2 T 276/2008, a navrhl zrušení výroku o trestu postupem podle §265 l odst. 4 tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve uvedl, že dovolání nebylo právně relevantně uplatněno tam, kde obviněný brojil proti učiněným skutkovým závěrům, zejména, jestliže se neztotožnil se zjištěním týkajícím se dřecí stopy, a pokud způsobení vzniklého následku svaluje na řidiče vozidla Ford Transit. Tyto výhrady státní zástupce považoval za skutkové povahy, jež na označený dovolací důvod nedopadají. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, který se již zabýval námitkou, že obviněný neporušil žádná ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., když státní zástupce doplnil, že plnou čáru nelze přejíždět, přičemž obviněný přejel dokonce dvojitou plnou čáru, a to nikoli zanedbatelnou rychlostí, což svědčí o jeho pohrdání pravidly upravujícími silniční provoz a o jejich hrubém porušení, jak má na mysli §224 odst. 3 tr. zák. Bez porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného by k dopravní nehodě, i přes zjištěná porušení těchto pravidel ze strany posádky vozu Ford Transit, nedošlo. Za hlavní příčinu dopravní nehody bylo shledáno jednání obviněného a skutečnost, že k jeho jednání přistoupily ještě okolnosti další, ho viny nezbavuje, a to zejména za situace, kdy z vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že zranění, která poškození z vozu Ford Transit utrpěli, byla takového charakteru, že by vedla k jejich smrti i v případě, že by všichni byli připoutáni bezpečnostními pásy. Ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. i §143 odst. 4 trestního zákoníku mají shodnou trestní sazbu. Dovolatelem namítaná ustanovení §38 odst. 1, 2 trestního zákoníku toliko obecně upravují ukládání trestu a žádnou faktickou výhodu oproti předchozí zákonné úpravě obviněnému nepřinášejí. Obdobná ustanovení obsahoval již předchozí trestní zákon, takže obviněnému bylo možno uložit stejný trest bez ohledu na to, zda byl uznán vinným podle trestního zákona či zákoníku. Pozdější právní úprava tudíž není pro obviněného výhodnější, takže jeho uznání vinným ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. podle zákona účinného v době spáchání trestného činu, je v souladu se zákonem. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudů nižších stupňů a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, event. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tudíž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
S ohledem na takto vymezená pravidla je nutné nejprve zmínit, že obviněný v části podal dovolání podložené výhradami, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Zejména se jedná o námitky, jimiž brojil proti skutkově prokázanému závěru, že se s vozidlem Ford Transit bočně střetl v situaci, kdy levými koly jím řízeného vozidla zasahoval 0,6 m do protisměrného jízdního pruhu přes dvojitou podélnou souvislou čáru, což bylo příčinou, že se vozidlo Transit vychýlilo ze svého střetu a stalo se neovladatelným. Tyto výhrady obviněného, jakož i další vycházející z jeho názoru, že uvedený boční střet nezavinil, jsou v rozporu s tím, co bylo soudem prvního stupně prokázáno a ve skutkovém zjištění popsáno. Takto obviněným učiněné výhrady nezasahují do oblasti hmotného práva, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, a ani nenaplňují žádný z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto neměl povinnost ve vztahu k těmto námitkám obviněného, které jsou jen skutkového charakteru, napadená rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti přezkoumávat.
Za námitky, jež je možné považovat za uplatněné relevantně s označeným dovolacím důvodem, lze pokládat výtky obviněného, že neporušil ustanovení §11 odst. 1 a §4 zák. č. 361/2000 Sb., že nedošlo k hrubému porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 3 tr. zák., že neexistuje příčinná souvislost mezi jízdou dovolatele a smrtí poškozených, a že čin měl být posouzen §143 odst. 4 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady mají právní povahu, Nejvyšší soud z jejich podnětu dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. spáchá ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z něhož mu jeho povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb. a při zjišťování zavinění je nutno vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s havárií (viz rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnosti, za nichž k dopravní nehodě v předmětné trestní věci došlo, a jejichž porušení soudy obou stupňů shledaly, je dále vhodné uvést, že podle §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle §19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. V ustanovení §17 odst. 5 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb. je stanoveno, že je řidiči zakázáno předjíždět, pokud před sebe nemá rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí nebo jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
Soudy obou stupňů, se na základě učiněných skutkových zjištění okolnostmi, za kterých došlo v důsledku porušení shora uvedených povinností obviněným ke vzniklému následku, velmi pečlivě zabývaly a ve svých rozhodnutích se dostatečně se všemi důležitými skutečnostmi vypořádaly a na obhajobu obviněného přiléhavě reagovaly. Lze tak pro stručnost poukázat na stranu 17, 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou všechny rozhodné úvahy soudu o zavinění dopravní nehody obviněným podrobně rozvedeny. Na tyto závěry reagoval z podnětu podaného odvolání rovněž i odvolací soud, jenž shrnul soudem prvního stupně učiněné závěry na straně 7 - 9, kde také v potřebné míře konstatoval stejná porušení pravidel silničního provozu, jak je vymezil soud prvního stupně, když navíc zdůraznil i porušení jednoho ze základních ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, což s ostatními, již soudem prvního stupně rozvedenými obviněným porušenými povinnostmi úzce souvisí.
Nejvyšší soud k této části dovolání obviněného nad rámec závěrů, které oba soudy ve svých rozhodnutích správně dovodily, považuje za potřebné jen ve stručnosti doplnit, že nerespektování ustanovení zaručujících bezpečnost při předjíždění, je obvykle častou příčinou dopravních nehod s tragickými a neodčinitelnými následky. Jestliže bylo prokázáno, že obviněný předjížděl tak, že nerespektoval souvislou podélnou čáru, a to i dvojitou, předjížděl v zimním období a ve večerních hodinách nákladní soupravu s návěsem, je v takovém způsobu jízdy nutné spatřovat hazardérství a vážné nerespektování pravidel zajišťujících bezpečnost silničního provozu. Z pohledu řešené problematiky je v této věci podstatné i ustanovení §4 písm. a), b), zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen se chovat ohleduplně a kromě jiného i neohrožovat život, zdraví apod.
Právě tento způsob jízdy v souvislosti s porušením výše zmíněných a citovaných povinností stanovených pravidly silničního provozu, je nutné považovat za jejich hrubé porušení ve smyslu ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. V tomto konkrétním případě je tak splněna podmínka, že za hrubé porušení se považuje takové porušení některé normy, která má za dané situace zpravidla za následek možnost způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti více osob, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k následku předpokládanému v ustanovení §224 odst. 3 tr. zák., neboť se jednalo o porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu majících základní význam pro bezpečnost dopravy (k tomu viz č. 13/1972 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný kromě uvedeného též namítal, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně k příčinné souvislosti zdůraznit, že tato musí být dána mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný nedostatek v příčinné souvislosti vyvozoval z toho, že nezapříčinil střet s vozidlem Ford Transit, což jak bylo výše rozvedeno, Nejvyšší soud, s ohledem na skutkovou podstatu této námitky, nepovažoval za relevantně uplatněnou výhradu a jen pro úplnost dodává, že uvedený skutkový závěr vyplynul z provedeného dokazování a byl oběma soudy dostatečně jasně objasněn a ve skutkovém zjištění formulován, jak na to výše již bylo poukázáno. Pokud však obviněný své výhrady k příčinné souvislosti dovozoval z toho, že vzniklý následek byl zapříčiněn vedle porušených povinností obviněného i tím, že osoby ve vozidle nebyly připoutány a v kabině vozidla byl nepřipevněný náklad, tyto skutečnosti rovněž nebyly ponechány bez povšimnutí, a soudy se jimi velmi pečlivě po skutkové stránce zabývaly a všechny rozhodné souvislosti objasňovaly.
Znalec z oboru dopravy v písemně zpracovaném znaleckém posudku zcela jednoznačně konstatoval, že příčinou střetu vozidla Škoda Fabia, které řídil obviněný a vozidla Ford Transit bylo, že obviněný se svým vozidlem jel v protisměru, tedy přejel dvojitou plnou čáru, když předjížděl jiné vozidlo, přičemž si od něho neponechal dostatečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce. V důsledku tohoto střetu se vozidlo Ford Transit stalo neovladatelným a vjelo do protisměru, kde došlo ke střetu s návěsem, přičemž řidič tohoto vozidla neměl časový prostor pro zabránění nehody.
Především však je potřeba zdůraznit, že i když bylo objektivně zjištěno, že osádka vozidla Ford Transit nebyla připoutána, což lze považovat za porušení ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., nebyla tato skutečnost tou okolností, která by k jejich smrti vedla nebo by se na ní spolupodílela. Tento závěr učinily oba soudy a lze jen připomenout stranu 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který shledal, že „..tato skutečnost sama o sobě nemá žádný podstatný vliv na zavinění obviněného, neboť podle závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství by při kinetické energii, která způsobila v střetu prudkou deceleraci, u všech poranění v případě připoutání bezpečnostním pásem došlo též ke smrti“. Znalci totiž zjistili, že decelerace byla tak prudká, že i připoutání pásy mohlo vést k tomu, že by u poškozených došlo k poranění hrudní dutiny, tzn. trhlin srdečnice apod., a tudíž i přesto, že by byli připoutáni, všichni by zemřeli. S velkou pravděpodobností by nepřežily ani osoby sedící na sedačkách v zadní řadě.
Znalci rovněž shledali, že u všech poškozených byla zjištěná a utrpěná zranění téměř identická. Jednalo se u nich o zranění hlavy hrudníku, břicha pánve a končetin. Tato zranění vznikla v důsledku násilí působícího zepředu a o velké ploše. Tím znalci vyloučili možnost, že byla příčina vzniklých devastujících zranění způsobena ve vozidle se povalujícím nářadím či jinými předměty. Takové předměty nejsou způsobilé vyvolat zranění, jež poškození utrpěli jedině tím, že došlo k čelnímu nárazu.
Je tak zřejmé, že jedinou příčinou následného střetu, při kterém došlo k usmrcení všech osob nacházejících se ve voze Ford Tranzit, byl právě boční střet tohoto vozidla s vozidlem obviněného, který porušil své povinnosti shora konstatované a uložené mu zák. č. 361/2000 Sb.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že na příčině vzniku dopravní nehody a jejich následcích se nespolupodílela žádná taková skutečnost, která by k zavinění obviněného přistoupila, neboť bylo prokázáno, že skutečnost, že osádka vozidla Ford Transit nebyla připoutána, nebyla pro vznik zjištěných následků jakkoli významná.
Na základě všech těchto skutečností a závěrů Nejvyšší soud shledal, že tím, že obviněný porušil více shora citovaných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., způsobil smrt více osob, přičemž tyto normy měly základní význam pro bezpečnost dopravy, když jejich dodržování zajišťuje právě bezpečnost účastníků silničního provozu a plynulost dopravy. Jedná se tak o závažné porušení předpisů, v důsledku něhož došlo k usmrcení osmi osob, a v němž lze shledat za naplněný znak kvalifikované skutkové podstaty §224 odst. 3 tr. zák., tedy že k usmrcení více osob došlo v souvislosti s tím, že obviněný hrubě porušil dopravní předpisy.
Použitá právní kvalifikace je plně v souladu se zákonem a nevyvolává jakékoliv pochybnosti, a to i s přihlédnutím k ustanovení o časové působnosti zákonů, jíž se obviněný domáhal ve vztahu trestnímu zákoníku, který považoval za příznivější.
Posouzení správnosti použité právní kvalifikace v projednávané trestní věci je založeno na posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů podle §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 trestního zákoníku. Je vhodné připomenout, že dikce těchto dvou ustanovení se plně shoduje a spočívá v tom, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (přim. srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. též Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I.§1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.40-46).
V projednávané věci se takto vyslovená pravidla vztahují na porovnání trestnosti činu, jenž byl jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozsudku odvolacího soudu po skutkové stránce shodně vymezen a je shora popsán, v němž byl shledán trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. se sazbou trestu odnětí svobody stanovenou na tři roky až deset let.
Podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3, 4, bude ten, kdo z nedbalosti způsobí smrt nejméně dvou osob, a to proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy nebo hygienické předpisy, potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
Je tedy zřejmé, že u těchto dvou trestných činů, které se porovnávají, se zřetelem na skutečnosti, které je nutné v dané věci na čin obviněného aplikovat, není nová právní úprava pro obviněného příznivější. Nelze přihlížet k takovým ustanovením, které nejsou v dané konkrétní věci zvažovány či posuzovány. Je proto zcela v rozporu s citovaným ustanovením zvažovat podmínky po ukládání podmíněného trestu odnětí svobody (§81 trestního zákoníku), když obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených skutečností shledal dovoláním napadené rozhodnutí správným a použitou právní kvalifikaci v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že z obsahu příslušného spisu je dostatečně patrné, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného již ve svých rozhodnutích vypořádaly a ze samotného obsahu spisu v konfrontaci s obsahem příslušných rozhodnutí, aniž bylo potřeba provádět další důkazy, byla dostatečně shledána správnost napadených rozhodnutí a v nich učiněných právních závěrů, Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová