ECLI:CZ:US:2011:3.US.3601.10.1
sp. zn. III. ÚS 3601/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 944/2010, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 6 To 612/2009, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 2 T 276/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a podle §224 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl s poukazem na §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený R. F. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 13. 2. 2008 kolem 18:30 hod. na silnici číslo 1/7 v km 35,8 u obce Panenský Týnec, soudní okres Louny, jel jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Fabia 1,9 D RZ XXX XXXX ve směru od Prahy na Chomutov a již v místě zvaném "U Blažeje", kde je na vozovce podélná čára souvislá V1A začal předjíždět nákladní soupravu zn. Renault Premium R2 XXX XX-XX s návěsem, kterou řídil P. K., dále pokračoval v předjíždění, při kterém levými koly přejel dvojitou podélnou souvislou čáru V1B a začal se vracet do pravého jízdního pruhu, kdy tento se začal rozdvojovat na dva jízdní pruhy, z nichž pravý byl pro pomalá vozidla a předjížděná nákladní souprava do tohoto pruhu počala uhýbat, do svého pravého jízdního pruhu se ale vrátit nestačil a v době, kdy levými koly zasahoval v rozsahu 0,6 metru do protisměrného jízdního pruhu přes dvojitou, podélnou souvislou čáru V1B se bočně střetl s protijedoucím dodávkovým automobilem zn. Ford Transit R2 XXX XXXX, který řídil A. D., v důsledku tohoto bočního střetu byl automobil zn. Ford Transit vychýlen ze svého směru jízdy vlevo, stal se neovladatelným a pokračoval šikmo přes protisměrné jízdní pruhy a zde se čelně střetl s nákladní soupravou tvořenou tahačem zn. Renault Magnum RZ XXX XX-XX, který řídil R. F., s návěsem zn. Kögel RZ XX XX-XX, obě tato vozidla byla ve značné rychlosti v předních částech silně zdemolována a řidič vozidla zn. Ford Transit A. D. a jeho spolujezdci sedící na sedadlech ve třech řadách, a to B. B., J. M., V. K., R. V., Z. T., D. S. a J. S., utrpěli řadu těžkých se životem neslučitelných zranění a byli na místě mrtví, nikdo z osádky tohoto automobilu nebyl připoután bezpečnostními pasy, řidič nákladní soupravy zn. Renault Magnum R. F. utrpěl jen lehké zranění, a to zhmoždění a oděrky pravého kolenního kloubu s pracovní neschopností od 15. 2. 2008 do 31. 3. 2008, na nákladní soupravě zn. Renault Magnum s návěsem majetek firmy Zlínská dopravní a.s. Zlín vznikla škoda ve výší 286.447,- Kč a na dodávkovém automobilu zn. Ford Transit majetek F. F., který byl v podstatě totálně zničen, vznikla škoda ve výši kolem 50 000 Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a s poukazem na §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona se stěžovatel pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dohledem.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že:
1/ Ze znaleckého posudku z oboru dopravy podaného znalcem Ing. R., z nějž obecné soudy vycházely, ani výpovědí svědků - příslušníků Policie České republiky, resp. listinných důkazů "nelze dospět k závěru o místě střetu obou vozidel" . Znalec Ing. R. při výslechu u hlavního líčení dne 2. 3. 2009 sdělil, že část stěžovatelova vozidla se nacházela cca 0,6 m v protisměrném jízdním pruhu těsně před střetem, tj. 0,05 - 0,1 sekundy od okamžiku kolize. Dále znalec uvedl, že časové rozpětí mezi okamžiky, kdy začne únik vzduchu z poškozené pneumatiky a dojde ke kontaktu disku kola s povrchem vozovky (tj. začátku "dřecí stopy"), je asi 0,05 vteřiny. Při zjištěné rychlosti vozidla za tuto dobu došlo k ujetí nejméně 1 m, resp. 1,2 až 2,5 metru. Vlivem nárazu do protijedoucího automobilu (které mělo přibližně dvojnásobnou hmotnost oproti stěžovatelovu a po střetu ujelo cca 45 metrů) mohlo dojít k vychýlení směru jízdy též vozidla stěžovatele, v důsledku kterého nastalo jeho - až následné - přejetí do protisměrného pruhu. Podrobnější zjištění, která by se týkala přesné doby úniku vzduchu z poškozené pneumatiky, "podélné vzdálenosti", státní normy o rozměrech (šíři) vodorovného dopravního značení, však obecné soudy neučinily a odpovídající navržené důkazy označily za nadbytečné.
Stěžovatel má za to, že z provedených důkazů nebylo zjištěno, kdo z příslušníků Policie ČR prováděl na místě dopravní nehody měření pásmem, z něhož měl vyplynout údaj o pohybu jeho vozidla 60 cm v protisměru. Výpovědi policistů se v tomto směru rozcházejí a neobstojí ani tvrzení svědka P. C., že předmětný údaj je zaznamenán ve spisu. Jednou z osob provádějících toto měření byl "patrně svědek B.", druhá však zůstala neztotožněna, když svědek H. tuto svoji úlohu vyloučil.
Dále stěžovatel namítá, že tzv. dřecí stopa nebyla dostatečně fotograficky dokumentována. Svědek R. K. (policejní technik) vypověděl, že na snímku č. 53 tuto stopu nevidí, neboť byl "tmavý", a na fotografii č. 54 je stopa zachycena na dvojité plné čáře. Jiné stopy fotodokumentované za obdobných světelných podmínek ("v noci") ovšem viditelné jsou. Dřecí stopa v protisměrném jízdním pruhu není patrná ani z videozáznamu a zřetelná je teprve na fotografiích pořízených následující den; v mezidobí přitom došlo "nepochopitelně" k dopravnímu zpřístupnění místa nehody a průjezdu "mnoha vozidel".
2/ Situace opomenutých důkazů, tvrdí dále stěžovatel, nastala tím, že obecné soudy zamítly jeho důkazní návrh směřující k prověření "schopností a zkušeností při řízení vozidla Ford Transit" zemřelého řidiče D. Soudy neprovedly ani důkaz vyžádáním zprávy Policie ČR, "včetně diskety", kde byl obsažen plánek dopravní nehody, a (viz argumentace sub 1/) vyjádření znaleckého ústavu či výrobce o tom, jaká doba je nutná k úniku vzduchu z pneumatiky, a příslušné státní normy.
3/ Obecné soudy nedocenily povinnost jezdit na pozemní komunikaci vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak (§11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Podle výpovědi znalce mohl řidič D. nehodě zabránit, pokud by jel v pravé části svého jízdního pruhu; nenastaly přitom žádné okolnosti, které by mu v tom bránily.
4/ Obecné soudy též nevěnovaly adekvátní pozornost přítomnosti radiátoru a nářadí, které byly ve vozidle Ford Transit převáženy bez uchycení a mohly svým následným pohybem přispět k následkům dopravní nehody; podle stěžovatele měl být k těmto okolnostem proveden výslech policistů, kteří provedli ohledání místa dopravní nehody, včetně policisty D., jenž pořizoval videozáznam.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, str. 257).
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu inkriminovaného nehodového děje je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soud prvního stupně i odvolací soud předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z §2 odst. 5, §2 odst. 6 a §89 a násl. tr. řádu.
K právnímu posouzení věci se podrobně a přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) též vyjádřil dovolací soud (včetně odkazu na judikaturu vlastní, jakož i Ústavního soudu), a jím uplatněným právním názorům není důvod (natožpak z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat. Také dovolací soud se - adekvátně - vyjádřil k námitkám, jež stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti.
Stojí za zaznamenání, že nové rozhodnutí o způsobu výkonu uloženého trestu odvolací soud výstižně odůvodnil posílením důrazu na zjištěnou dosavadní bezúhonnost stěžovatele.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Potud považuje Ústavní soud své (přezkumné) možnosti za vyčerpané, pročež má za to, že - již toliko nad tento rámec - je přiléhavé připomenout následující.
Ad1/ Ohledně místa střetu vozidel Ford Transit a Škoda Fabia je podstatné, že soudní znalec z oboru dopravy Ing. R. věnoval ve svém posudku detailní pozornost trajektorii pohybu obou vozidel i parametrům rázu, přičemž v rámci výslechu - k dotazům obhajoby - konstatoval, "těsně před střetem" ... "levý bok vozidla (stěžovatele) byl (cca) 0,6 m v protisměrném jízdním pruhu" a po nárazu se obě vozidla pohybovala "minimálně směrem doprava", resp. "nemohla se pohybovat doleva do sebe" (procesní spis, č.l. 341). Řečeným soudní znalec - podle obecných soudů - vyvrátil stěžovatelovu oponenturu (předestřenou v hypotetické rovině), že stěžovatel do protisměrného jízdního pruhu (kde byla zaznamenána tzv. dřecí stopa, vytvořená diskem kola jeho vozu) přejel až následkem tečného střetu. Neovladatelnost vozidla Ford Transit soudní znalec posléze uvedl do souvislosti s výškou těžiště.
Soudy považovaly za nadbytečné znalecké dokazování k otázce, jaká doba je "v průměru" nutná k úniku pneumatiky, popř. získání téhož údaje dotazem u výrobce, neboť "nikdo přesně neví, jak došlo k proražení pneumatiky, jaký byl prvotní otvor, když vzduch z pneumatiky unikal" (str. 16 rozsudku soudu prvního stupně). Stěžovatel neotevřel relevantní polemiku ohledně závěru soudů, že není potřebné vyžádání příslušné státní normy ohledně síly bílé nepřerušované čáry.
Měření pásmem prováděl policista B. za pomoci policisty Bc. J. K. Stěžovatel neuplatnil věcné výhrady proti výpovědi Bc. J. K., že pásmo lze "na půl metru" udržet napnuté i bez pomoci další osoby. Vzdálenost tzv. dřecí stopy od "plné čáry" potvrzovali ve svých výpovědích i ostatní policisté (též na základě vlastního odhadu), kteří byli přítomni na místě, a pochybnosti neměl ani soudní znalec.
Úsudkem, že při kolizi stěžovatelovo vozidlo zasahovalo do protisměrného jízdního pruhu, nemůže - v ústavněprávní rovině - otřást ani stěžovatelem zdůrazňovaná nikoli optimální kvalita některých fotografií z místa nehody. Poukaz na zpřístupnění místa dopravní nehody stěžovatel nespojuje s konkrétním odůvodněním vlivu této okolnosti na polohu tzv. dřecí stopy (resp. její souvislost s předmětnou dopravní nehodou).
Ad 2/ K řidičským dovednostem, "proškolení", lékařské prohlídce a "zkušební jízdě" řidiče D. vypovídal svědek F. F. a byly doloženy i zprávy "PROBOZP" a Autoškoly V. P., k dispozici byla kopie občanského průkazu zemřelého A. D. Soud prvního stupně zamítl výslech svědků J. B. a V. P., neboť již měl k dispozici jejich vyjádření.
Soud zdůvodnil nevyžádání záznamu Policie ČR, včetně diskety, konstatováním, že zde obsažený plánek představoval toliko prvotní pracovní materiál z místa dopravní nehody, přičemž přesná prostorová dokumentace byla dostupná z jiných důkazních materiálů.
Ad 3/ Odlišný výsledek řízení není podle obecných soudů způsobilá založit ani okolnost, že vozidlo Ford Transit se pohybovalo nikoli "zcela" při pravém okraji vozovky. Obecné soudy vzaly v potaz relevanci §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., nicméně - ústavněprávně konformním způsobem - dovodily, že význam tohoto pochybení je nesouměřitelný s hrubým porušením pravidel silničního provozu stěžovatelem, který "předjížděl tak, že nerespektoval souvislou podélnou čáru, a to i dvojitou, předjížděl v zimním období a ve večerních hodinách nákladní soupravu s návěsem" (str. 6 usnesení dovolacího soudu). Soudy též výstižně upozornily na ustanovení §4 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen se chovat ohleduplně a kromě jiného i neohrožovat život, zdraví apod.
Ad 4/ Podle vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, by ani použití bezpečnostních pásů nezabránilo smrtelným následkům osádky vozidla Ford Transit (toliko v případě osob sedících "ve třetí řadě" existovala "malá pravděpodobnost" přežití). Soudy na podkladě týchž důkazních pramenů dospěly k závěru, že nebyla zjištěna ani potenciálně významná zranění osádky tohoto automobilu způsobená "malým radiátorem", který byl uložen v nákladovém prostoru, nebo nezajištěným nářadím. Z výslechu znalce vyplynula rovněž absence spolehlivé opory pro úsudek, že neupevněný náklad převážený ve vozidlu Ford Transit relevantně ovlivnil trajektorii jeho jízdy po střetu se stěžovatelovým vozidlem.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu