ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1244.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1244/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný G. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2011, č. j. 39 To 73/2008-419, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 46/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, č. j. 1 T 46/2008-228, byl obviněný G. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v blíže nezjištěné době kolem dne 20. 12. 2006 v Š., na ulici V., v areálu a sídlech společností Italia Transport, s. r. o., a Europatransport, s. r. o., nejprve jako řídící pracovník bez stavebního povolení nařídil namíchání betonové směsi na ostění vjezdového otvoru objektu skladu, nedostatečné kvality s nízkou dávkou cementu, a poté dne 27. 12. 2006 kolem 09.00 hodin nařídil demontáž plastového bednění dodatečného dobetonování ostění, aniž si ověřil kvalitu a pevnost betonu, v důsledku čehož a z důvodu nepevnosti se ostění zřítilo a zasáhlo zde se pohybujícího zaměstnance M. O., který tak utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění v temenní části hlavy a záhlaví, oděrkách, krevních podlitinách a otoku přední strany pravého bérce, dysfunkci krčně hrudního přechodu páteře s porušením stability krčního úseku a zlomenině těla 10. hrudního obratle s obvyklou délkou léčení v trvání 5 až 6 týdnů“ . Za to byl podle §223 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozeného M. O. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, č. j. 39 To 73/2008-283, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době kolem 20. 12. 2006 v Š., na ul. V., v areálu a sídlech společností Italia Transport, s. r. o., a Europatransport, s. r. o., jako řídící pracovník bez stavebního povolení a příslušné dokumentace v rozporu s §§44 odst. 1, 54 a 55 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a §4 odst. 1, 8 vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích a v rozporu s bodem 1. stavebního povolení Městského úřadu v Š. ze dne 22. 2. 2007 nařídil namíchání betonové směsi na ostění vjezdového otvoru objektu skladu nedostatečné kvality s nízkou dávkou cementu a dne 27. 12. 2006 kolem 09.00 hod. nařídil demontáž plastového bednění dodatečného dobetonování ostění, aniž si ověřil kvalitu a pevnost betonu, v důsledku čehož a z důvodu nepevnosti se ostění zřítilo a zasáhlo zde se pohybujícího zaměstnance M. O., který tak utrpěl zranění v podobě zhmoždění v temenní části hlavy a záhlaví, oděrek, krevních podlitin a otoku přední strany pravého bérce, dysfunkce krčně hrudního přechodu páteře s porušením stability krčního úseku a zlomeniny těla 10. hrudního obratle s obvyklou dobou léčení nejméně pěti týdnů“. Za to obviněného podle §223 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu jednoho roku. O nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 2. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Na základě dovolání obviněného G. S. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 883/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém usnesení současně uvedl, jaké vady a pochybení v napadeném rozhodnutí a jemu předcházejícím řízení zjistil a odvolacímu soudu přikázal, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil (k tomu v podrobnostech viz str. 6 - 8 citovaného zrušujícího usnesení).
Krajský soud v Ostravě poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 21. 1. 2011, č. j. 39 To 73/2008-419, jímž obviněného znovu uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době od 20. 12. 2006 v Š., na ulici V., v areálu a sídlech společností Italia Transport, s. r. o., a Europatransport, s. r. o., jako odpovědný pracovník ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, bez příslušné projektové dokumentace nařídil dodatečné dobetonování ostění, při kterém zvolil s ohledem na panující klimatické podmínky nesprávný technologický postup betonování v rozporu s §33 odst. 3 vyhlášky výše uvedené a dále v rozporu s čl. 1.1.33.2, čl. 6.4.1., čl. 12.1.1., čl. 12.2.2 a čl. 12.3.1. ČSN 73 2400 Provádění a kontrola betonových konstrukcí, a poté dne 27. 12. 2006 kolem 9:00 hod., v rozporu s čl. 13.1.2.2. ČSN 73 2400 nařídil předčasně demontáž plastového bednění dodatečného dobetonování ostění, aniž si ověřil kvalitu a pevnost betonu, který s ohledem na výše uvedená pochybení nemohl dosáhnout požadované pevnosti, v důsledku čehož se ostění zřítilo a zasáhlo zde se pohybujícího zaměstnance M. O., který utrpěl zranění v podobě zhmoždění v temenní části hlavy a záhlaví, oděrek, krevních podlitin a otoku přední strany pravého bérce, dysfunkce krčně hrudního přechodu páteře s porušením stability krčního úseku a zlomeniny těla 10. hrudního obratle s obvyklou délkou léčení nejméně pěti týdnů “ . Za to obviněného podle §223 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto tak, že poškozený M. O. se s uplatněným nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Také proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný G. S. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Namítl, že odvolací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování a upravil skutkovou větu výroku rozsudku, namísto aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu ji zpět k dalšímu řízení. Svým postupem, pokud ve věci sám rozhodl rozsudkem, na sebe de facto převzal roli soudu prvního stupně a v konečném důsledku tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatel je navíc přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela neodpovídá ani požadavkům obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 883/2009. Odvolací soud se totiž podle jeho názoru dostatečně nezabýval otázkou jeho postavení na stavbě ani tím, jakým způsobem porušil povinnosti upravující bezpečnost práce na pracovišti. Dovolatel připustil, že má odborné znalosti na úseku stavebních prací a výroby betonu. Nesouhlasí však s odůvodněním napadeného soudního rozhodnutí, podle kterého byl odpovědným pracovníkem ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb. Pravomoc odpovědného pracovníka nemůže zakládat chování obviněného na pracovišti ani jakýkoli vztah ke společníkovi společnosti, v daném případě manželský vztah s jedinou společnicí firem Italia Transport, s. r. o., a Europatransport, s. r. o. Podle dovolatele byla v té době jednatelkou obou společností paní E. A., kterou však soud nevyslechl a nevypořádal se ani s tím, která společnost stavbu vlastně prováděla. V rozporu s pokyny Nejvyššího soudu nebyla také vyřešena otázka, zda a jakým způsobem byl dovolatel k provádění stavební činnosti zmocněn, když v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v inkriminované době nebyla zpracována projektová dokumentace. Trvá na tom, že projektová dokumentace v rozhodné době zpracována byla a později se stala součástí řízení, na jehož základě bylo vydáno stavební povolení. Ovšem i v případě, že by projektová dokumentace skutečně chyběla, neměla by tato okolnost jakýkoliv příčinný vztah ke vzniku zranění poškozeného.
Podle dovolatele nebyla dána ani příčinná souvislost mezi namícháním nevhodné betonové směsi a předčasným odstraněním bednění a zraněním poškozeného M. O. Hlavní příčinou byl totiž nevhodný pohyb tohoto zaměstnance na pracovišti, neboť se pohyboval v místě, kam při odstraňování bednění mohl z výšky dopadnout nejen beton, ale případně i nějaký jiný předmět. V této souvislosti dovolatel soudu vytkl, že v řízení nebylo zkoumáno, kdo vlastně dal poškozenému pokyn, aby se v tomto nebezpečném prostoru pohyboval. Nezodpovězenou otázkou zůstává i to, zda by ke zranění poškozeného došlo za situace, že by použil ochranné pomůcky (přilbu). Dovolatel poukázal také na rozdílné podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a trestněprávní odpovědnosti konkrétní osoby a uvedl, že i v případě, že by porušil právní předpisy při výrobě betonové směsi, nebyla by tato okolnost důvodem pro jeho trestní stíhání.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud vydal rozhodnutí, jímž zruší rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 39 To 73/2008, ve všech výrocích a přikáže tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na dovolatelem uplatněnou argumentaci a připomněl, že v rámci hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Zvolenému dovolacímu důvodu pak podle jeho názoru neodpovídá především námitka, podle které nebyly splněny podmínky k tomu, aby odvolací soud mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem, neboť směřuje výlučně do procesní oblasti. Primárně skutkového charakteru je i námitka týkající se existence projektové dokumentace v rozhodné době. Dovolateli lze nicméně přisvědčit v tom, že neexistence projektové dokumentace nebyla příčinou zranění poškozeného; tou byl podle zjištění obsažených ve skutkové větě především nesprávně zvolený technologický postup při namíchání betonové směsi a následně i při demontáži plastového bednění. Státní zástupce konstatoval, že neexistence projektové dokumentace byla ve skutkové větě zmíněna poněkud nadbytečně; vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by ovšem tato skutečnost zakládala pouze v případě, že by žádné další protiprávní jednání obviněného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku vymezeno nebylo.
Relevantně byly z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle státního zástupce uplatněny námitky týkající se postavení obviněného na stavbě, podle kterých nebyl odpovědným pracovníkem ve smyslu §2 písm. f) tehdy platné vyhlášky č. 324/1990 Sb., byť i v tomto směru se podatel uchyluje k částečně skutkovým tvrzením o neprovedení potřebného dokazování. Tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Zdůraznil, že podle výše citovaného ustanovení vyhlášky č. 324/1990 Sb. byl odpovědným pracovníkem pracovník pověřený řízením práce na svěřeném úseku s pravomocí samostatně rozhodovat. Vyhláška č. 324/1990 Sb. zároveň nestanovila, jakým způsobem měla být určitá osoba do funkce odpovědného pracovníka ustanovena. Postavení „odpovědného pracovníka“ tedy mohlo vzniknout i konkludentně, tj. tak, že určitá osoba se fakticky ujala řízení stavebních prací a firma provádějící stavbu (tj. „dodavatel stavebních prací“ ve smyslu §1 odst. 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb.) takovýto stav akceptovala. Ze skutkových zjištění podrobně rozvedených zejména na str. 6 - 7 rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá, že předmětné stavební práce prováděla svépomocí firma Italia Transport, s. r. o., přičemž dovolatel byl tím, kdo tyto práce řídil. Odvolací soud tak zcela správně dospěl k závěru, že se nacházel v postavení „odpovědného pracovníka“ ve smyslu ustanovení §2 písm. f) tehdy platné vyhlášky č. 324/1990 Sb., byť se do tohoto postavení zřejmě dostal faktickou cestou a nikoli formálním aktem.
Jakoukoli logiku pak podle státního zástupce postrádá námitka, podle které příčinou zranění poškozeného byl jeho neopatrný pohyb na pracovišti. Poškozený M. O. byl totiž jedním z pracovníků, kteří na příkaz dovolatele prováděli demontáž plastového bednění, a je tudíž poněkud absurdní vytýkat mu, že se za těchto okolností pohyboval v ohroženém prostoru. Navíc jednání pachatele zůstává příčinou následku i tehdy, když by se na vzniku následku podílely i další okolnosti. Porušení technologické kázně obviněným přitom nepochybně bylo základní příčinou zranění poškozeného, i kdyby se na vzniku tohoto následku podílela i další příčina, např. skutečnost, že poškozený neměl ochrannou přilbu.
Za bezpředmětný považuje státní zástupce i poukaz obviněného na rozdíl mezi odpovědností zaměstnavatele za pracovní úraz a odpovědností trestněprávní. Obviněnému není přičítána objektivní odpovědnost, kterou má zaměstnavatel za pracovní úraz (§366 zákoníku práce), ale odpovědnost za konkrétní zaviněné protiprávní jednání vymezené ve výroku o vině.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tímto způsobem bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný G. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Znovu je namístě připomenout, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ryze procesní námitka dovolatele, že odvolací soud měl správně postupovat tak, že zruší rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, namísto aby ve věci prováděl dokazování sám a sám také rozhodl rozsudkem (k tomu srov. ustanovení §259 odst. 3 písm. a/, b/ tr. ř.). Primárně procesního charakteru je i skutková námitka týkající se otázky existence či neexistence projektové dokumentace v rozhodné době, tj. v době, kdy došlo k úrazu poškozeného.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že Krajský soud v Ostravě v opakovaném řízení o jeho odvolání nepostupoval v souladu s pokyny Nejvyššího soudu obsaženými ve zrušujícím usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 883/2009. Pod uplatněný důvod dovolání lze podřadit i námitku, že nebylo zjištěno, na základě jakého právního předpisu či zmocnění obviněný řídil stavební práce, což má podstatný význam z hlediska jeho případného postavení jako „odpovědného pracovníka“ ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb. a v souvislosti s tím i pro závěr o jeho trestní odpovědnosti, dále námitku spoluzavinění následku poškozeným a také argumentaci, v jejímž rámci dovolatel naznačuje, že předmětný odpovědnostní vztah za pracovní úraz poškozeného měl být řešen prostředky soukromoprávními v duchu zásady subsidiarity trestní represe.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí opět připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona (v širším smyslu zde může jít případně i o jiné právní normy). Za důležitou povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou zákonem je nutno považovat především povinnost s bezprostředním vztahem k ochraně života a zdraví lidí. Přitom nestačí porušení jakékoliv povinnosti, i když se týká ochrany života a zdraví lidí, ale musí jít o povinnost, která je svou povahou důležitá (významná). Proto za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a jejím porušením tedy může snadno dojít k takovému následku.
Mezi porušením důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona a následkem (účinkem) trestného činu musí být zároveň dána příčinná souvislost. Pokud při vzniku následku v podobě újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu směřující ke vzniku následku zvlášť a určit její důležitost (význam) pro následek, který z inkriminovaného jednání nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Určitá skutečnost (okolnost) totiž neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (v judikatuře srov. např. R 37/1975 SbRt.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v novém řízení po vrácení věci vycházel při právním posouzení jednání obviněného z podstatně pozměněného skutkového základu, který vzešel z poměrně rozsáhlého dokazování doplněného podle pokynů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 883/2009. Zjištěný skutkový stav věci v jeho konečné podobě lze stručně shrnout tak, že obviněný G. S. v přesně nezjištěné době od 20. 12. 2006 v postavení odpovědného pracovníka ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích (dále jen „vyhláška č. 324/1990 Sb.“), prováděl dodatečné dobetonování ostění, při kterém zvolil s ohledem na panující klimatické podmínky nesprávný technologický postup betonování v rozporu s §33 odst. 3 citované vyhlášky a dále v rozporu s příslušnými ustanoveními normy ČSN 73 2400 - Provádění a kontrola betonových konstrukcí, a poté dne 27. 12. 2006 kolem 9:00 hodin v rozporu s čl. 13.1.2.2. normy ČSN 73 2400 nařídil předčasně demontáž plastového bednění dodatečného dobetonování ostění, aniž si ověřil kvalitu a pevnost betonu, který s ohledem na výše uvedená pochybení nebyl dostatečně pevný, přičemž ostění se v důsledku toho zřítilo na zde se pohybujícího poškozeného M. O., který utrpěl zranění specifikovaná ve výroku rozsudku.
Nejvyšší soud především nepřiznal opodstatnění námitce dovolatele, že nemůže být trestně odpovědný už jen z toho důvodu, že pokud nebylo dosud zjištěno, z jakého titulu (pověření) práce na stavbě řídil, nelze jej mít za odpovědného pracovníka ve smyslu §2 písm. f) tehdy účinné vyhlášky č. 324/1990 Sb., a tudíž ani nemohl porušit důležitou povinnost „vyplývající z jeho postavení“, jak je uvedeno v právní větě výroku napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě se na základě pokynů Nejvyššího soudu touto otázkou podrobně zabýval a zejména na str. 5 – 6 rozsudku náležitě zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že obviněný kritéria „odpovědného pracovníka“ podle vyhlášky č. 324/1990 Sb. splňuje. Jeho úvahy Nejvyšší soud považuje za správné a nemá, co by jim vytkl. „Odpovědným pracovníkem“ ve smyslu §2 písm. f) citované vyhlášky byl pracovník pověřený řízením práce na svěřeném úseku s pravomocí samostatně rozhodovat. Předmětná vyhláška současně nijak neupravovala způsob, jakým je nutno určitou osobu do funkce odpovědného pracovníka ustanovit. Postavení „odpovědného pracovníka“ tedy mohlo vzniknout i konkludentně, tj. tak, že určitá osoba se fakticky ujala řízení stavebních prací a firma provádějící stavbu (tj. „dodavatel stavebních prací“ ve smyslu §1 odst. 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb.) takový stav akceptovala. Na to ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že předmětné stavební práce prováděla svépomocí firma Italia Transport, s. r. o., přičemž tyto práce řídil právě dovolatel. Sám (s poukazem na své odborné znalosti v oblasti stavebnictví) to konečně nijak nezpochybnil a ve svých výpovědích to potvrdili i svědci O., P., P., Č., M. a T., kteří v plném rozsahu respektovali veškeré jeho pokyny a bez výhrad je plnili. Dovolatel tedy fakticky převzal a vykonával funkci jejich vedoucího, a proto byl nepochybně i v postavení odpovědného pracovníka podle §2 písm. f) vyhlášky 324/1990 Sb. Pokud Krajský soud v Ostravě založil právní posouzení věci na pochybnosti nevzbuzujícím zjištění, že obviněný (dovolatel) v plném rozsahu řídil práce související s dobetonováním ostění a měl v tomto postavení také všechny pravomoci rozhodovat, nelze tomuto soudu již vytýkat, že se mu nepodařilo objasnit, zda byl k řízení stavebních prací někým pověřen či zmocněn. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného by se jednalo o prakticky stejnou situaci.
Jednání dovolatele, který zásadním způsobem nedodržel normativně upravené technologické postupy při betonování v daných podmínkách (viz výše), je nutno považovat jednak za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení (vzhledem k riziku vyvolání poruchy /zde zřícení betonové konstrukce/) a zároveň za příčinu dostatečně významnou pro vznik zákonem předpokládaného následku (porucha zdraví jiné osoby). Pokud si poškozený M. O. skutečně nepočínal s náležitou opatrností, případně neměl ochrannou přilbu, nelze této skutečnosti přiznat dovolatelem přisuzovaný význam. Primární příčinou úrazu poškozeného je totiž to, že dovolatel jako odpovědný pracovník řídící veškeré práce poškozenému podle zjištění soudu nařídil, aby šel k nezabezpečenému a nekvalitnímu betonovému ostění a pod ním dosbíral zbytky bednění, ačkoli věděl, že ostění je z nekvalitního betonu a měl proto předvídat, že do prostoru, kde měl poškozený operovat, může dojít k uvolnění či zřícení ostění a zranění poškozeného.
Výše popsané okolnosti způsobení újmy na zdraví poškozenému M. O. pak vyloučily možnost posuzování věci podle principu subsidiarity trestní represe, neboť normy jiného právního odvětví by v daném případě nebyly způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty závažného jednání dovolatele, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. uznán vinným právem. Nelze mu tak přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného G. S. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo dovolání shledáno v žádném směru opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler