ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.136.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 136/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2014 o dovolání, které podal obviněný A. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 To 33/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný A. A., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 61 T 17/2012 , byl obviněný A. A. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Pojišťovně Slavia, a. s., Praha 1, Revoluční 1, PSČ 110 00, částku 3.218,- Kč.
O odvolání obviněného a matky obviněného S. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 To 33/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„dne 11. 12. 2011 okolo 20:00 hod. v P., okres Z., v pronajatém pokoji v patře rodinného domu na ulici L., majitele V. K., ve stavu střední opilosti, do které se vědomě sám přivedl, po předchozí slovní rozepři se spolubydlícím poškozeným Y. Ch. nečekaně a bez varování následně fyzicky napadl spícího čelem ke zdi otočeného poškozeného Y. Ch., kterého udeřil pěstí do temene hlavy, pak mu vytrhl polštář zpod jeho hlavy, který mu přitiskl na obličej, a poté si sedl obkročmo na poškozeného a začal ho oběma rukama, a to tlačením prstů na ohryzek krku, rdousit po dobu asi 2 minut, ale poškozenému, který se intenzivně bránil jeho útoku, se podařilo vymanit a útočníka odhodit na podlahu, ale obžalovaný nadále pokračoval ve svém útoku na poškozeného, a to pomocí kuchyňského nože s délkou čepele 15 cm, kterým se opakovaně v rychlém sledu za sebou snažil vícekrát bodnout poškozeného do hrudi a hlavy, čemuž se poškozený bránil přikrývkou, uhýbáním a kopáním nohou, ale i přes tuto aktivní obranu utrpěl poškozený celkem 5 bodných ran na levém bérci, z nichž jedna měla délku 2 cm a sahala až ke kosti bércové, přičemž ostatní rány měly délku 1 cm a končily povrchně, když způsobená zranění si u poškozeného vyžádala ošetření na urgentním příjmu a jednodenní hospitalizaci na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice T. B., a. s., ve Z., s následným léčením po dobu 3 týdnů bez citelného omezení v obvyklém způsobu života; k usmrcení poškozeného nedošlo v důsledku jednak pohotové reakce poškozeného spojené s jeho aktivní obranou a jednak odeznění zlobného afektu obžalovaného, které vedlo k ukončení fyzického útoku na poškozeného“.
Za to byl obviněný A. A. podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Pojišťovně Slavia, a. s., Praha 1, Revoluční 1, PSČ 110 00, částku 3.218,- Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. A. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po stručné rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení k případu uvedl, že konflikt byl determinován sociálním a kulturním zázemím obou aktérů, kdy mezi spolubydlícími vznikl banální opilecký spor, který se odehrál na posteli poškozeného Ch. a vyvrcholil tím, že obviněný souběžně s výzvami k uklidnění a ukončení povykování ze strany poškozeného píchal nožem pro výstrahu, či z nějakého podobného důvodu, do míst, kde byla deka a nohy poškozeného. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Tesařem, které považuje za spekulativní a odpovídající pouze subjektivním pocitům poškozeného Ch. Vlastní dovolací důvod spatřoval obviněný v tom, že soudy zjištěné skutečnosti neposkytují spolehlivý závěr o úmyslu obviněného zavraždit poškozeného Ch. Soudy měly podle jeho přesvědčení přistoupit ke zmíněnému znaleckému posudku kriticky, přičemž měly zohlednit krkolomné a krajně nepřesvědčivé vysvětlení rozporů mezi znalcem popisovaným „zuřivým vraždícím útokem“ a objektivně zanedbatelným poškozením pana Ch. Pokud soudy z několika možných interpretací zvolily tu, podle které měl obviněný snahu usmrtit poškozeného Ch., pak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Správně měl být konflikt hodnocen jako ublížení na zdraví nebo nanejvýš jako pokus o těžké ublížení na zdraví. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, stejně tak jako předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, příp. aby Nejvyšší soud postupem podle §271 tr. ř. sám uznal obviněného vinným z přečinu lehkého ublížení na zdraví a uložil mu odpovídající přiměřený trest.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že námitky uvedené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení. Státní zástupkyně se plně ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že obviněný poté, co spícího poškozeného napadl, rdousil ho přes polštář a poté, co ho bránícího se zranil nožem na noze, v útoku nepokračoval v důsledku odeznění zlobného afektu a z místnosti odešel, o zranění poškozeného nikoho ze svědků neinformoval, pouze svědkovi S. sdělil, aby šel na pokoj, že mu poškozený něco chce a posléze při návratu do místnosti svědku S. pouze odkrytím přikrývky ukázal zranění poškozeného. Zdravotnickou pomoc nepřivolal, toto učinil až svědek K. na podnět svědka S. a neučinil ani oznámení o svém činu na Policii. Byť obviněný svými projevy po činu prezentoval úmysl poškozeného neusmrtit, přesto z jeho laxního přístupu a nezájmu o zdravotní stav poškozeného, ale především ze způsobu opakovaně provedeného útoku jednoznačně vyplývá jeho úmysl usmrtit poškozeného.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný A. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z konkrétní dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud zjistil, že převážná část jeho námitek byla zaměřena proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, přičemž výhrady se vztahovaly především k hodnocení výpovědi poškozeného Y. Ch. a závěrům znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Tesařem, CSc. Obviněný tím však zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem uplatnil obviněný námitku jedinou, podle níž skutkové závěry soudů neposkytují spolehlivý podklad pro závěr o úmyslu obviněného zavraždit poškozeného Y. Ch. Této námitce obviněného však nelze přisvědčit, jelikož skutková zjištění zachycená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu nepochybně poskytují dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu, a to ve formě přímého úmyslu. K tomu lze odkázat zejména na podrobné a jasné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho strany 18 až 20), podle kterého byl v této otázce hodnocen nejen samotný způsob užití nože proti poškozenému, ale rovněž jednání obviněného útoku předcházející, jakož i na něj navazující. Pokud tedy bylo zjištěno, že obviněný poté, co spícího poškozeného napadl, rdousil ho přes polštář a poté, co ho bránícího se zranil nožem na noze, v útoku nepokračoval v důsledku odeznění zlobného afektu a z místnosti odešel, následně o zranění poškozeného nikoho ze svědků neinformoval, pouze svědkovi S. sdělil, aby šel na pokoj, že mu poškozený něco chce a posléze při návratu do místnosti svědku S. pouze odkrytím přikrývky ukázal zranění poškozeného, zdravotnickou pomoc nepřivolal, když toto učinil až svědek K. na podnět svědka S., a neučinil ani oznámení o svém činu na policii, je závěr soudů o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] přiléhavý. Nesprávný je proto i odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013, jelikož v nyní projednávané věci bylo bezpečně prokázáno, že vědomostní i volní složka zavinění směřovaly k porušení chráněného zájmu v podobě života poškozeného.
Na tom nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že skutečný následek na zdraví poškozeného byl „zanedbatelný“. Absence následku zamýšleného obviněným našla totiž svůj odraz v posouzení jednání obviněného právě jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na rozdíl od dokonaného zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který by se nastalým těžším následkem vyznačoval. Rozhodné v této souvislosti je, že jednání obviněného k těžšímu následku předpokládanému v předmětné skutkové podstatě trestného činu bezprostředně směřovalo a že k jeho nenastání došlo v důsledku okolností majících svůj původ mimo vliv obviněného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký