ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1369.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1369/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovoláních, která podali obvinění Ing. I. K. a B. A.–K. A.–J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 41 T 2/2013 , byl obviněný Ing. I. K. v bodech 1. – 10. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. b), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a obviněný B. A. –K. A. –J. v bodech 3., 4., 6. – 10. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný Ing. I. K. podle §211 odst. 6 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný B. A. –K. A. –J. byl podle §211 odst. 6 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Z. O. a obvinění I. S., N. P., S. F. a R. M. byli zproštěni obžaloby.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. I. K. podle §210 odst. 6 trestního zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a dále podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 40 denních sazeb po 25.000 Kč, kdy podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a obviněného B. A. –K. A. –J. podle §210 odst. 6 trestního zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Ing. I. K. a B. A. –K. A. –J. dovoláními.
Obviněný Ing. I. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu prostřednictvím obhájce uvedl, že soudy zaměřily své dokazování výhradně na prokázání jeho viny, aniž by vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině. S jeho obhajobou se náležitě nevypořádaly a bez řádného zdůvodnění neprovedly jím navržené důkazy. Za zásadní označil obviněný skutečnost, že soudy vycházely pouze z výpovědi obviněného Z. O., který se k údajné trestné činnosti plně doznal, učinil tak ovšem ryze účelově, aby se tím vyhnul nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Orgány činné v trestním řízení pak podle obviněného zcela rezignovaly na to, aby byl tento jediný nepřímý usvědčující důkaz doplněn důkazy jinými. Závěr o jeho vině proto podle obviněného nemůže obstát. Bez prokázání jeho vědomé účasti na trestné činnosti dalších obviněných by bylo možné jeho jednání kvalifikovat pouze jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013, a Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 41 T 2/2013, a věc vrátil podle §265l trestního řádu Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž obviněný B. A. –K. A. –J. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v tvrzení, že se dopustil trestné činnosti jako spolupachatel společně s dalšími odsouzenými, přičemž je podle něj zcela nezpochybnitelné, že trestnou činnost společně páchali zbylí dva obvinění, zatímco vůči němu byla celá situace účelově vytvořena, když byly zneužity jeho osobní údaje lidmi, kteří k nim měli přístup. Jako jednatel společností O. C. s. r. o. a T. spol. s r. o. uzavřel se společností Kooperativa a. s. pojistné smlouvy, ale jelikož se žádné přepravy zboží do S. neuskutečnily, nemohl provést žádné oznámení o vzniku škodních událostí. O trestné činnosti dalších obviněných neměl tušení. Jelikož soudy neprokázaly opak, spočívá rozhodnutí na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k trestního řádu zrušil v plném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 To 76/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 41 T 2/2013, a aby podle §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl o jeho zproštění viny.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vztahu k dovolání obviněného B. A. –K. A. –J. uvedla, že obviněný důvod výjimečného rozsahu dovolacího přezkumu spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy deklaroval pouze formálně, ale argumentačně je nepodložil takovými konkrétními důvody, z nichž by bylo dovoditelné, že skutkový podklad výroku o vině postrádá obsahovou spojitost s důkazy, že by rozhodná skutková zjištění soudů nevyplynula z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a že by byla opakem toho, co je obsahem důkazů. K dovolání obviněného Ing. I. K. státní zástupkyně uvedla, že výjimečnou revizi rozhodných skutkových zjištění svými námitkami nezaložil ani on, neboť obsah dostupného spisového materiálu vypovídá o tom, že skutkový stav věci plně odpovídá skutečně vypovídací hodnotě provedených důkazů, aniž by byly dány jakékoliv indicie o tom, že by se soudy dopustily buď deformace při hodnocení důkazů. popř. by jinak vybočily ze zákonem předepsaného hodnotícího postupu ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Právní námitka obviněného Ing. I. K. týkající se závěru o jeho eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nebyla podle státní zástupkyně uplatněna při respektu k opatřeným skutkovým zjištěním. Skutkové okolnosti naopak vypovídají o společně dohodnutém modu operandi při uplatňování fiktivních pojistných událostí v mezinárodní přepravě zboží, který byl při znalosti interních poměrů poškozeného pojistitele iniciován právě ze strany obviněného Ing. I. K.
Podle státní zástupkyně tak byla dovolání obou obviněných uplatněna z jiných než ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obvinění Ing. I. K. i B. A. –K. A. –J. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byly obviněným uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatelů dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolatelé se ve skutečnosti domáhali pouze revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k odlišnému rozsudečnému výroku. Nenaplnili proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložili tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných Ing. I. K. a B. A. –K. A. –J. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký