ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1508.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1508/2011 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. P. N. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 5. 2009, č. j. 2 To 330/2008-2461, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 157/2007, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 2 T 157/2007-2334, v trestní věci obviněných L. B., D. B., B. V., P. P., Ing. P. N. a I. P. byl obviněný Ing. P. N. v bodě 3) výroku o vině uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a podle §148 odst. 2 tr. zák., jichž se jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že jako osoba samostatně podnikající pod jménem Ing. P. N. i jako osoba vystupující za společnost T. N., a. s., v úmyslu ovlivnit daňovou povinnost obou těchto plátců daně u daně z příjmů právnických a fyzických osob, podal dne 25. 7. 2003 u F. ú. v Z. přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost T. N., a. s., za červen 2003, za firmu Ing. P. N. rovněž dne 25. 7. 2003 přiznání k dani za měsíc červen 2003 a dne 25. 4. 2003 za měsíc březen 2003, a dále v úmyslu vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podal daňové přiznání dne 25. 4. 2003 za březen 2003 a dne 25. 7. 2003 za červen 2003, v nichž uplatnil neoprávněně ve výroku o vině specifikované faktury, které získal po dohodě se spoluobviněným L. B., případně další dosud nezjištěnou osobou, přičemž předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele, společnosti T., s. r. o., faktury obviněnému dodali obvinění L. B. a D. B. pomocí účetního I. P., jimž uhradil dohodnutý podíl na neoprávněně získaných prostředcích, a popsaným jednáním tak zkrátil daň z příjmů právnických a fyzických osob ve výši 56.110 Kč u společnosti T. N., a. s., a ve výši 159.093 Kč u firmy Ing. P. N. – T. N., celkem tedy o částku 215.203 Kč, a neoprávněně vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty u společnosti T. N., a. s., ve výši 20.765 Kč, která byla vyplacena či započtena na úhradu již existující daňové povinnosti, a u společnosti Ing. P. N. – T. N. ve výši 30.149 Kč, celkem ve výši 50.914 Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §148 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů v obchodních společnostech dle obchodního zákoníku ČR na dobu dvou let.
Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 2 To 330/2008-2461, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému podle §148 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. nově uložil pouze úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 5. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích ohledně obviněného právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním , které v části týkající se jeho osoby směřuje i proti nezrušeným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně a proti řízení mu předcházejícím. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve odcitoval výrokovou část usnesení policejního orgánu ze dne 28. 3. 2006, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro shora uvedený skutek, kvalifikovaný jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2 tr. zák. Pro stejný skutek pak na něj byla dne 2. 10. 2007 podána obžaloba. Dovolatel namítl, že již dne 27. 1. 2005 proti němu týž orgán činný v trestním řízení zahájil trestní stíhání pro skutek se stejnou právní kvalifikací, kdy měl zkrátit daň o 592.374,- Kč a současně mu měla být poskytnuta výhoda na dani ve výši 438.347,- Kč. Obžaloba pro tento skutek na něj byla podána dne 18. 5. 2007. Jednotlivé dílčí skutky na sebe časově navazovaly, byly provedeny stejným způsobem, směřovaly vůči stejnému předmětu útoku, v obou případech v nich také vystupoval obviněný L. B.. Podle dovolatele je tak zřejmé, že se jednalo ve skutečnosti o jeden pokračující trestný čin, a proto podle §20 odst. 1 tr. ř. mělo dojít ke spojení obou věcí. V řízení by tím současně byly založeny důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť by byl stíhán za trestný čin, kde horní hranice trestu odnětí svobody převyšuje pět let. Vyšetřovací úkony v předmětné trestní věci však probíhaly bez účasti obhájce. Důkazy provedené od zahájení trestního stíhání až do doby, kdy si dovolatel v řízení před soudem zvolil obhájce, tak byly procesně neúčinné a soud z nich podle jeho názoru nemohl při zjišťování skutkového stavu vycházet. V této souvislosti dovolatel současně rozvedl obecné zásady týkající se realizace ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě a k těmto otázkám připomněl i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 851/2005.
V další části svého dovolání obviněný namítl, že státní zástupce ani soud se nezabývali skutečností, že devět měsíců před zahájením trestního stíhání celou inkriminovanou daň Finančnímu úřadu v Z. uhradil, a to ihned poté, co mu byla její výše vyměřena. Podle jeho názoru tedy trestnost činu zanikla v důsledku účinné lítosti ve smyslu §66 tr. zák. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 7 Tz 289/2000.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jednak podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 5. 2010, č. j. 2 To 330/2008-2461, „jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející“, a jednak podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tomuto důvodu v podstatě odpovídají, nicméně jim nelze přisvědčit. Zdůraznil, že obviněný byl od počátku stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. Přičítáno mu bylo vylákání neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 50.914,- Kč (zcela shodně jako v odsuzujícím rozsudku) a zkrácení daně o částku 181.271,- Kč (tedy o něco méně než v odsuzujícím rozsudku). Skutek byl přitom zcela shodně právně posuzován jak v podané obžalobě, tak i následně v rozsudku soudu prvního stupně. V předmětné trestní věci, a to v žádné její fázi, nebyl obviněný stíhán pro trestný čin, u kterého by byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 tr. ř., popřípadě pro skutek, který by bez ohledu na zvolenou právní kvalifikaci fakticky znaky takového činu vykazoval. V této trestní věci proto namítaná ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě porušena nebyla. K dovolatelem citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 851/2005 státní zástupce poznamenal, že se týkalo poněkud jiné procesní situace, kdy obviněný sice byl po větší část trestního stíhání stíhán pro skutek nezakládající svým charakterem důvody nutné obhajoby, nicméně posléze byl odvolacím soudem za použití §37a tr. zák. uznán vinným trestným činem, u kterého horní sazba trestu odnětí svobody přesahovala pět let a v této sazbě mu byl ukládán společný trest.
K dovolatelově poukazu na zánik trestnosti činu v důsledku účinné lítosti podle ustanovení §66 tr. zák. státní zástupce uvedl, že tato námitka deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. především vůbec neodpovídá, a proto k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet. Bylo by ji možno uplatňovat pouze pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ani tak by jí nebylo možno považovat za opodstatněnou. Účinná lítost podle §66 tr. zák. totiž přichází při dodatečném doplacení zkrácené daně na základě výměru správce daně v úvahu jen ve výjimečných případech, když z určitých důvodů bude možno obviněnému tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku vyčkal právě na rozhodnutí správce daně. V případě, kdy obviněný uplatňuje pro daňové účely zcela fiktivní plnění, se však o takový případ zjevně jednat nemůže.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Ing. P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak výslovně vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší v tom smyslu, že nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce buď vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. v judikatuře R 48/2003 SbRt., Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 17/2002-T 413, NS 19/2003-T 455).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. právně relevantně námitkou, že již v přípravném řízení měl být zastoupen obhájcem, neboť v jeho případě byly splněny podmínky nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění.
Obviněný musí mít podle §36 odst. 3 tr. ř. obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Z předloženého procesního spisu je zřejmé, že pro skutek, kterým byl následně uznán vinným, bylo trestní stíhání dovolatele zahájeno usnesením Policie ČR – Správy Sm. kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Šumperk ze dne 28. 6. 2006, ČTS: PSM 215/OL-2005, přičemž skutek zde byl kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. ř. a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák., spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. ř. Na tyto trestné činy stanoví trestní zákon sazbu trestu odnětí svobody s horní hranicí tři léta . Podle popisu skutku ve výroku tohoto usnesení měl dovolatel vylákat neoprávněné vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 50.914,- Kč a zkrátit daň o částku 181.271,- Kč (č. l. 1034 spisu). Státní zástupce v Šumperku podal dne 2. 10. 2007 pod sp. zn. 1 Zt 475/2005 na obviněného obžalobu pro skutek kvalifikovaný shodně jako v usnesení o zahájení trestního stíhání. Popis skutku (s určitou modifikací) pak po provedeném hlavním líčení převzal do výroku svého rozsudku i soud prvního stupně. Ačkoliv nebyl právním posouzením skutku v obžalobě vázán (§220 odst. 3 tr. ř.), uznal obviněného (dovolatele) vinným stíhaným trestným činem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby v obou stíhaných základních skutkových podstatách podle §148 odst. 1 tr. zák. i podle §148 odst. 2 tr. zák. Z výše uvedeného vyplývá, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 157/2009 nebyla ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě porušena. Namítané důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. soud konečně nezaložil ani případným pozdějším postupem podle §225 odst. 2 tr. ř., neboť k přísnější právní kvalifikaci skutku zřejmě neshledal důvod. Tyto důvody nutné obhajoby pak nevznikly ani v řízení před odvolacím soudem, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně ukončena. To znamená, že věc nebyla zatížena vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. v průběhu řízení ve skutečnosti nevznikly.
Jestliže dovolatel namítá, že proti němu v rozhodné době probíhalo další (jiné) trestní stíhání a že se přitom mělo jednat o týž pokračující trestný čin, je nutno vzít v úvahu, že pokud se nekonalo společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř., ve kterém by důvody nutné obhajoby byly dány (např. s ohledem na povahu /právní kvalifikaci/ pokračujícího trestného činu), pak s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze v nyní projednávané samostatné věci úspěšně vytýkat porušení ustanovení §36 odst. 3 tr. ř., když zde procesní situace zakládající důvody nutné obhajoby nenastala (viz shora).
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 Tdo 851/2005, jak konečně konstatoval i vyjadřující se státní zástupce, je v dané věci nepřípadný, neboť Nejvyšší soud zde posuzoval poněkud jinou otázku, kdy obviněný byl sice stíhán po větší část řízení pro trestnou činnost, která důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. nezakládala, avšak odvolací soud mu následně za použití §37a tr. zák. uložil společný trest za pokračování v trestném činu , kde s ohledem na konečnou právní kvalifikaci skutku vznikly důvody nutné obhajoby (§63 odst. 3 tr. ř.), protože horní hranice trestu odnětí svobody přesahovala pět let, a v této sazbě mu také soud uložil trest. To se však v dovolatelově případě nestalo.
Námitku dovolatele, že státní zástupce ani následně soudy v jeho případě nevzali v úvahu skutečnost, že ještě před zahájením trestního stíhání doplatil finančnímu úřadu celou dlužnou částku, což mělo být posouzeno jako účinná lítost podle §66 tr. zák., pod jím zvolený důvod dovolání podřadit nelze. Zánik trestnosti činu v důsledku účinné lítosti mohl obviněný relevantně namítat pouze v rámci hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod však nepoužil (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Nicméně je namístě jako obiter dictum poznamenat, že shora uvedené námitce by nebylo možno přisvědčit ani z věcného hlediska. V minulosti již předmětná otázka byla řešena např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, uveřejněném v Soudních rozhledech, sešit č. 4/1999, rozhodnutí č. 56, se závěrem, od kterého se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat ani v nyní posuzované věci, a sice že podmínkou účinné lítosti podle §66 tr. zák. je mimo jiné dobrovolné jednání pachatele, který tak činí z vlastní vůle, na základě svobodného rozhodnutí a nikoli pod tlakem hrozícího trestního stíhání či s vědomím, že jeho trestný čin je již prozrazen . V konkrétním případě sice nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu podle §148 tr. zák. shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně nebo na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (resp. neoprávněného odpočtu daně). Půjde však o případy výjimečné, kdy lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku čekal až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. Dobrovolnost jednání však nelze dovodit, jestliže platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli. V podstatě právě takovým způsobem si počínal dovolatel.
Dovolání obviněného Ing. P. N. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler