ECLI:CZ:US:2009:4.US.3093.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3093/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. G. (N.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008 č. j. 7 Tdo 1195/2008-417, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2008 č. j. 3 To 389/2007-398, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově rozhodnuto o uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. října 2006 č. j. 12 T 85/2005-301, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu 18 měsíců.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2008 č. j. 7 Tdo 1195/2008-417 a rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2008 č. j. 3 To 389/2007-398 a Městského soudu v Brně ze dne 9. října 2006 č. j. 12 T 85/2005-301 bylo porušeno právo stěžovatelky na uplatňování státní moci jen podle zákona a v jeho mezích zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřena jejich podstata a smysl. Dále práva zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Dále mělo být zasaženo do jejího práva konat, co zákon nezakazuje, a nebýt nucena k činnosti, kterou zákon nestanoví, zaručeného v čl. 2 odst. 3 Listiny, a konečně práva nebýt podroben krutému trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny.
2. Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka shledána vinnou, že spáchala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou a půl roku. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudkem ze dne 17. ledna 2007 č. j. 3 To 670/2006-332 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku zprostil obžaloby. K dovolání státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. července 2007 č. j. 7 Tdo 643/2007-351 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal mu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Následným shora citovaným rozsudkem ze dne 12. března 2008 č. j. 3 To 389/2007-398 Krajský soud v Brně zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shora napadeným usnesením ze dne 1. října 2008 č. j. 7 Tdo 1195/2008-417 odmítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala okolnosti případu, který spočíval ve skutečnosti, že v daňových přiznáních pro roky 1999 a 2000, které podávala jako statutární orgán společnosti, došlo k nesprávnému a neoprávněnému zaúčtování faktur, což vedlo ke snížení daňového základu, a tedy i vypočtené daně z příjmu právnických osob. Následně však došlo ke vzniku daňového přeplatku (453 770 Kč), který nebyl společností stěžovatelky inkasován ani započten. Při kontrole prováděné od února 2003 do února 2004 byla společnosti doměřena daň z příjmu za roky 1999 a 2000 ve výši 638 390 Kč, která byla zčásti uhrazena zápočtem daňového přeplatku a zbytek byl doplacen dne 8. března 2004, tedy měsíc po doměření daně. Dne 6. října 2005 bylo pro předchozí popsané pochybení vyměřeno penále ve výši 700 000 Kč, které stěžovatelka v plném rozsahu zaplatila dne 18. října 2005.
4. Trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno teprve 27. prosince 2004, tedy devět měsíců po doplacení dlužné daně. V důsledku trestního řízení byla stěžovatelka shledána vinnou a odsouzena jak popsáno výše.
5. Ve svém podání stěžovatelka obsáhle konstatovala nesprávný postup obecných soudů při rozhodování o vině, kdy, i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255), namítla nepřiměřenost aplikace trestního práva, zejména pak nesprávnost aplikace institutu účinné lítosti. Současně odkázala i na nález sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113); nález sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006 (N 186/43 SbNU 129); nález sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161); nález sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. 9. 2007 (N 151/46 SbNU 505) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 99/03 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dále namítla i nepřiměřenost při rozhodování o trestu, vzhledem ke společenské nebezpečnosti jejího jednání i ve vztahu k časové prodlevě mezi jednáním, pro které byla souzena, a vydáním pravomocného rozhodnutí soudů.
6. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky soudu prvního a druhého stupně včetně usnesení Nejvyššího soudu.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil za Nejvyšší soud předseda senátu 7 Tdo, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že se v něm k otázce účinné lítosti vyjádřil. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu 3 To, který rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na vázanost soudu prvním rozhodnutím dovolacího soudu. Rovněž předseda senátu 12 T Městského soudu v Brně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
8. Vzhledem k tomu, že vyjádření obecných soudů nepřinesla nová tvrzení ani důkazy, Ústavní soud je stěžovatelce k případné replice nezasílal.
II.
9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575).
10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V projednávaném případě však Ústavní soud zastává názor, že obecné soudy v projednávané věci nepostupovaly v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
III.
11. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 85/2005. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ze spisu Městského soudu v Brně se podává, že stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin, jehož spáchání nepopírala a doznala se k němu. Od samého počátku však deklarovala, že nápravu svého jednání učinila devět měsíců před zahájením trestního stíhání. Poukazovala na ustanovení o účinné lítosti. Dále namítala, že její jednání, úhradu dluhu a sankce, není možné považovat za jednání pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání. Soud prvního stupně přesto stěžovatelku shledal vinnou a vyměřil jí trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou a půl roku. Odvolací soud přihlédl k projevené účinné lítosti, rozsudek zrušil a stěžovatelku obžaloby zprostil. Nejvyšší soud neposoudil jednání stěžovatelky při doplacení daně jako dobrovolné. Vycházel přitom z rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006 sp. zn. 15 Tdo 756/2006, když dovodil, že stěžovatelka své plnění učinila pod reálnou hrozbou trestního stíhání.
13. Následně krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zrušil původní výrok o trestu a nově jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Uvedl přitom, že účinnou lítost nelze zúžit na pouhé zaplacení škody, ale jedná se o aktivní jednání vůči finančnímu úřadu. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV.
14. Trestní zákon zná, mimo obecné ustanovení o účinné lítosti v §66, rovněž speciální ustanovení o účinné lítosti uvedené v §147a, které se týká výhradně trestného činu neodvedení daně podle §147 trestního zákona. V §147a trestního zákona je lhůta, v níž je možné projevit účinnou lítost, ukončena počátkem vyhlašování rozsudku soudu prvního stupně. V typově shodné trestné činnosti, definované v §147 a 148 trestního zákona, považuje Ústavní soud pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je přitom zvláštním ustanovením poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, v níž není lhůta zákonem stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti byly pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílné. Zvláště pak v případě, kdy přísnější je interpretace obecného ustanovení §66 trestního zákona než zákonné vymezení v §147a trestního zákona.
15. Z dikce zákona je zjevné, že v případě trestného činu zkrácení daně nastává reálná hrozba trestního stíhání vždy v okamžiku jeho spáchání. Jakékoliv jednání pachatele je tedy možné považovat za jednání pod reálnou hrozbou trestní sankce. Podle judikatury Nejvyššího soudu by přesto mohla účinná lítost být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně, a nikoliv až poté. Dobrovolnost jednání přitom není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, například s jakou bezprostředností trestní stíhání hrozí (viz i NS 1/2001-T14; R 35/2001).
16. Při rozhodování v konkrétní věci však Nejvyšší soud vycházel ze svojí předchozí judikatury, již zmíněného rozhodnutí kolegia ze dne 19. října 2006, a dále z rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 119/98, podle kterého "Nejde o dobrovolné napravení škodlivého následku, a tedy o účinnou lítost jako okolnost zániku trestnosti činu podle §66 písm. a) trestního zákona, pokud pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 trestního zákona daň uhradil až na základě kontroly provedené správcem daně, jíž bylo jeho úmyslné zkrácení daně odhaleno.". S takto restriktivním výkladem však Ústavní soud nemůže souhlasit a to tím spíše, pokud považuje Nejvyšší soud za významné "jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §66 trestního zákona není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání." (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000).
17. Ustanovení §66 trestního zákona je zvláštním projevem vůle zákonodárce, v němž deklaroval, že pro stát, proti němuž jsou namířeny v citovaném ustanovení uvedené trestné činy, je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě, uvedení v původní či pokojný stav, než takové jednání trestat. Zákonodárce projevil snahu pomoci pachateli trestné činnosti opustit jinak bezvýchodnou situaci, do níž se dostane ten, kdo se sice dopustil trestného jednání, jehož důsledky však stát doposud nepocítil. V opačném případě by pachatele nic nemotivovalo k odstranění protiprávního stavu. Přitom důsledky a dopad trestného činu by měl nepochybně závažnější důsledky než nepotrestání pachatele.
18. V projednávané věci tedy Ústavní soud sdílí přesvědčení, že institut účinné lítosti na jedné straně vedl k bezproblémovému uhrazení daňového dluhu a následně i příslušné sankce; na straně druhé však nevedl k deklarovanému prominutí jednání. Jinými slovy jednoduše řečeno, stát slíbil, prostřednictvím zákona, beztrestnost výměnou za peníze, avšak po jejich obdržení svůj slib nedodržel. Takový přístup považuje Ústavní soud za nepřiměřenou restrikci.
19. Taková situace nastala i v projednávaném případě. Je zjevné, že pokud by bylo ustanovení o účinné lítosti aplikováno před podáním obžaloby, případně po vydání zprošťujícího rozsudku krajského soudu, byl by ekonomický přínos již udělené sankce, která byla stěžovatelce uložena a kterou bezprostředně uhradila, vyšší než za stávajícího stavu řízení.
20. S ohledem na skutečnost, že státní moc je možné uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zaručenou v čl. 2 odst. 2 Listiny jakož i v čl. 2 odst. 3 Ústavy, je výše popsané nedodržení zákona při jeho aplikaci nutno považovat ze zásah do zaručených práv stěžovatelky.
21. Čtvrtý senát Ústavního soudu shledal stěžovatelkou tvrzené pochybení obecných soudů, a proto v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu jejich napadená rozhodnutí zrušil.