ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1595.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1595/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovoláních podaných obviněnými C. O. a J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 To 27/2008-300, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 6/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2008, č. j. 36 T 6/2006-209, byli obvinění C. O. a J. V. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., na tom skutkovém základě, že jako společníci a jednatelé firmy V., spol. s r. o., společně po předcházející vzájemné dohodě, s úmyslem získat finanční prostředky pro účely podnikání ke škodě fyzických osob, inzerovali nejpozději počátkem března roku 1992 v tisku možnost 30% zúročení vkladu tichého společníka za rok, ačkoliv z důvodu neúplně vedeného účetnictví V., spol. s r. o., a nesledování hospodářských výsledků firmy nevěděli a ani nemohli vědět, zda společnost V., spol. s r. o., bude schopna do budoucna tomuto závazku dostát, přesto občanům – zájemcům o tiché společenství – slibovali právní zajištění a tvrdili, že společnost je vysoce prosperující a zisková, aniž by tato skutečnost vyplývala z dokladů o hospodaření V., spol. s r. o., naopak od března 1992 společnost dlužila dodavatelům a od června 1992 společnost neměla na účtech vlastní peníze a k hospodaření využívala převážně prostředky získané od tichých společníků, tímto uvedli zájemce o tiché společenství v omyl, neboť tito se domnívali, že jejich vklad tichého společníka bude nejen zhodnocen 30% ročním úrokem, ale po uplynutí sjednané doby jim bude vyplacen z důvodu právní záruky; a takto se jim podařilo v době od 12. 3. 1992 do 29. 3. 1993 na základě smluv o tichém společenství vylákat od osob vyjmenovaných ve skutkové větě výroku rozsudku částky v celkové výši 15.897.000,- Kč, o kterou obohatili V., spol. s r. o., když ji použili pro vlastní potřebu této společnosti bez tvorby zisku nutného k vyplácení podílů tichých společníků. Při nezměněném výroku o vině obou obviněných trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a obviněného C. O. navíc trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, byli oba odsouzeni podle §250 odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody, obviněný C. O. v trvání pěti roků a šesti měsíců a obviněný J. V. v trvání pěti roků. Pro výkon trestu byli oba podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Oběma obviněným uložil soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání pěti roků. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění a poškozený R. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 To 27/2008-300, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 8. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění C. O. a J. V. následně dovolání, jimiž současně napadli rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a v návaznosti na tom i ve výroku o trestu odnětí svobody. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. O. v odůvodnění svého dovolání namítl, že svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní. Poukázal na skutečnost, že popis skutku uvedený v rozsudku se liší od popisu skutku uvedeného v podané obžalobě a není v souladu ani s předchozím, již zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 36 T 4/2002, ze dne 15. 10. 2004. Kromě toho nejsou v něm vyjádřená skutková zjištění dostatečně podložena provedenými důkazy, z nichž by vyplývalo, že v souvislosti s uzavíráním smluv o tichém společenství obohatil sebe nebo někoho jiného. Soud prvního stupně se namísto provedení dalšího potřebného dokazování podle vývoje procesní situace omezil pouze na to, že z podnětu zrušovacích rozhodnutí vyšších soudů účelově měnil skutkovou větu a právní kvalifikaci posuzovaného jednání a následně také výši ukládaných trestů. Důkazy svědčící ve prospěch dovolatele zcela pominul nebo z nich vyvodil nelogické závěry. V rozporu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř. se nezabýval otázkou ekonomické situace společnosti V., s. r. o., zejména její změny v průběhu let 1992 a 1993, když dokazování provedl pouze namátkovým čtením některých z listinných důkazů, zejména smluv o tichém společenství a výpisů z účtů společnosti vedených u bank, z nichž však rozhodně dostatečné poznatky o hospodářském vývoji společnosti v kritické době získat nemohl. Soud v tomto ohledu zásadně pochybil, když nepřibral znalce z oboru účetnictví s cílem opatřit si odbornou expertízu hospodaření společnosti a jeho zachycení v účetní evidenci. Bez dostatečného opodstatnění pak hodnotil jednání obviněných trvající déle než rok jako počínání vedené úmyslem podvést tiché společníky a připravit je o jejich vklady, navzdory skutečnosti, že v době, kdy společnost prosperovala, vůči nim své závazky plnili.
Soud se tedy dle názoru dovolatele neřídil zásadou, že pro závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 je nutno prokázat, že pachatel již v době přijetí peněz, které se zavázal vrátit, jednal v úmyslu tak v budoucnu neučinit nebo je vrátit po uplynutí smluvené lhůty, případně že jednal alespoň s vědomím, že svůj dluh ve stanovené lhůtě nebude moci splnit, a tvrzením opačným tak uvádí poškozeného v omyl, aby se na jeho úkor obohatil. Zjištěný skutkový stav věci by podle dovolatele lépe vystihovala právní kvalifikace jeho jednání jako porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud soudy kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pak chybně aplikovaly základní zásady trestní odpovědnosti.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. V. v odůvodnění svého dovolání rovněž namítl, že jednání popsané ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť v době uzavírání smluv o tichém společenství nejednal v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Snahu získat finanční prostředky pro účely podnikání podle dovolatele s takovým úmyslem ztotožňovat nelze. V daném případě byl využit právní institut smlouvy o tichém společenství podle §673 odst. 1 ObchZ, který nepatří mezi ustanovení, od jehož dispozitivního znění se nelze odchýlit. Případná odchylná ujednání ve smlouvě tedy nutně neznamenají, že obvinění v daném případě jednali v podvodném úmyslu. Popis skutku tak spíše odpovídá znakům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a nikoliv trestnému činu podvodu, pro který byl uznán vinným a odsouzen.
V další části dovolání obviněný poukázal na to, že zásada, podle které nepřísluší Nejvyššímu soudu v rámci řízení o dovolání znovu hodnotit ve věci provedené důkazy, byla prolomena judikaturou Ústavního soudu (např. nálezem ve věci II. ÚS 404/98), v níž se zdůrazňuje nutnost respektování zásadních principů spravedlivého procesu a klade důraz na soulad skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů. V daném případě se dle názoru dovolatele jedná právě o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, na něž je dovolací soud podle Ústavního soudu povinen reagovat. V dosavadním řízení totiž podle dovolatele nebyly získány žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se v souvislosti s uzavíráním smluv o tichém společenství obohatil, nebo že by obohatil někoho jiného, a v tomto směru nebyla prokázána ani žádná dohoda obviněných. Vyvráceno nebylo ani to, že ke ztrátě společnosti došlo až v souvislosti s neplacením úhrad za dodané zboží odběrateli. Soud se nezabýval ani tím, jakým způsobem docházelo k naplňování uzavřených smluv o tichém společenství, ačkoli zjistil, že některým tichým společníkům byly vypláceny zálohy na zisk. Objem vyplacených záloh však již nevyčíslil, ačkoli právě zjištění celkové vyplacené sumy na zálohy je významné pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Přes opakované důkazní návrhy obhajoby (zejména návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví) neprovedl ani úplné a pečlivé dokazování k otázce finančního stavu společnosti v rozhodné době a tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Subjektivní stránku trestného činu měl soud podle názoru dovolatele hodnotit také z toho hlediska, že stíhaný skutek spadá do období transformace ekonomického systému před šestnácti lety, kdy nabyly účinnosti nové právní předpisy včetně obchodního zákoníku. Soudní vymáhání pohledávek od odběratelů bylo tehdy komplikované a zdlouhavé, což se projevilo na ekonomické kondici společnosti teprve v březnu roku 1993. S ohledem na příznivé výsledky hospodaření firmy v průběhu roku 1992 neměl dovolatel důvod pochybovat o tom, že společnost bude schopna své smluvní závazky vůči tichým společníkům splnit.
V závěru podaného dovolání obviněný konstatoval, že napadená rozhodnutí soudů nerespektovala právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v předcházejícím zrušujícím usnesení ve věci ze dne 23. 11. 2006, a přestože soud prvního stupně nedoplnil dokazování v žádném směru, vyslovil ve dvou rozsudcích vynesených po usnesení dovolacího odlišné právní závěry, když nejprve stíhaný skutek kvalifikoval podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb., a následně podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Nadto bylo zjištěno, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Podle dovolatele tato skutečnost odůvodňovala postup podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a trestní stíhání obviněných mělo být zastaveno. Vzhledem k výše uvedenému tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, zrušil také všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání obviněného C. O. státní zástupkyně uvedla, že dovolatel se především domáhá změny skutkových zjištění soudů a nabízí vlastní, od závěru soudů rozdílné hodnocení důkazů, že nepříznivý stav hospodaření společnosti V., s. r. o., nastal až v roce 1993, ačkoli nalézací soud dospěl k závěru, že nešlo o důsledek neočekávaných změn na trhu, kterým obvinění nemohli přizpůsobit svou obchodní strategii, ale o ekonomicky nepodložené teze o ziskovosti jejich podnikání, vědomě zkreslované, jak rozvádí nalézací soud na straně 24 až 25 odůvodnění svého rozhodnutí. Podle státní zástupkyně nemůže obstát ani námitka obviněného, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu, neboť tu odůvodnil výhradně skutkovou argumentací, resp. zpochybněním závěru soudů, že si byl vědom špatné finanční situace společnosti V., s. r. o., a byl přinejmenším srozuměn s tím, že užití vkladů tichých společníků na úhradu dluhů a nevyvážených nákladů na provoz firmy nevede k tvorbě zisku, jehož přislíbená a údajně právně garantovaná výše byla právě tím argumentem, kterým byl každý z tichých společníků k předmětné dispozici pohnut.
Protože argumentace dovolatele C. O. podle názoru státní zástupkyně neodpovídá jím zvolenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupkyně vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o dovolání obviněného J. V., státní zástupkyně shodně jako v případě obviněného C. O. označila za - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - irelevantní jeho námitky v tom smyslu, že jejich podnikání bylo zpočátku ziskové a v roce 1993, tj. po uzavření smluv o tichém společenství, vyvstaly okolnosti, které společnosti V., s. r. o., zabránily tichým společníkům zaplatit nejen přislíbený zisk, ale i případný zpětný odkup vkladů. Tato argumentace totiž vychází z vlastní skutkové verze obviněného, která je zcela v rozporu se zjištěním soudů, že v daném případě nešlo o důsledek neočekávaných změn na trhu, kterým obvinění nemohli přizpůsobit svou obchodní strategii, ale o ekonomicky nepodložené, vědomě zkreslované teze o ziskovosti jejich podnikání.
K námitce dovolatele, že napadená rozhodnutí soudů nerespektovala právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím usnesení ze dne 23. 11. 2006, uvedla, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 13 až 17 konstatoval závěry a pochybení vytýkaná Nejvyšším soudem České republiky v tomto usnesení a v jeho intencích pečlivě hodnotil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ve vztahu k vytýkaným nedostatkům, a zcela správně uzavřel, že tyto nedostatky byly v rozsudku vydaném v nově provedeném řízení odstraněny. Nalézací soud po odpovídající modifikaci skutku vymezil dobu spáchání trestného činu podáváním inkriminovaných inzerátů od března 1992 a současně o zjištění o již tehdy neutěšené finanční situaci firmy, které si dovolatelé museli být vědomi jako rozhodné skutečnosti pro právní závěr soudu, že obvinění ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. skutečně jednali v podvodném úmyslu směřujícím v daném případě nejen ke způsobení škody, ale též k obohacení jiného, konkrétně společnosti V., s. r. o., když od počátku zamýšleli použít vklady tichých společníků na úhradu dluhů společnosti, kterou byly podmíněny další dodávky zboží, bez možnosti tvorby slíbeného zisku. Podle státní zástupkyně soudy na podkladě rozboru provedených důkazů učinily ve výše uvedeném směru přesvědčivé skutkové závěry nezbytné k objasnění toho, jakým způsobem, tj. podvodným jednáním obviněných, k obohacení jiného došlo.
Podle státní zástupkyně přitom nelze akceptovat ani námitku obviněného, kterou uplatňoval již v předchozím dovolacím řízení, že z popisu skutku soudem prvního stupně nevyplývá naplnění ani subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Z něj bezpečně vyplývá jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla i rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, sv. 17/2002, T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil v řízení před soudem prvního resp. druhého stupně a s nimiž se soudy dříve rozhodující dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tak tomu podle státní zástupkyně je i v posuzovaném případě.
Za nedůvodnou označila státní zástupkyně i námitku obviněného stran neúměrně dlouhé doby projednávání této trestní věci, pro kterou dle jeho názoru mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť ani případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (pokud by k němu v této věci došlo) neimplikuje závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v citovaném ustanovení.
Své vyjádření k dovolání obviněného J. V. uzavřela státní zástupkyně tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ, že by hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění C. O. a J. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněných (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci, tj. v usnesení ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1256/2006, Nejvyšší soud vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukázal na to, že uvedený hmotně právní dovolací důvod je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci polemizují se správností, resp. nesprávností postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, vytýkají soudům nedostatečný rozsah provedeného dokazování pro spolehlivý závěr o jejich vině, popřípadě poukazují na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jejich prospěch, ale naopak k jejich tíži. Takové námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Pokud dovolatelé učinili námitky skutkového, resp. procesního charakteru součástí své argumentace i v nyní projednávaných dovoláních, nezbývá, než k nim přijmout stejný závěr jako ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 1256/2006, a odkázat na příslušnou část tohoto předcházejícího rozhodnutí v dané věci.
Nejvyšší soud si je současně vědom aktuální judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), v níž bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), jak na to ve svém dovolání poukázal i obviněný J. V.
V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť soudy ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 24 až 26 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 až 17 usnesení soudu odvolacího). Současně se oba soudy zabývaly návrhy obviněných na doplnění dokazování, a to zejména znaleckým posudkem z oboru účetnictví ke zjištění ekonomické situace společnosti V., s. r. o., v době uzavírání smluv o tichém společenství s poškozenými, a ve svých rozhodnutích náležitě zdůvodnily, proč jejich provedení považovaly za nadbytečné (viz str. 26 rozsudku soudu prvního stupně a str. 16 usnesení odvolacího soudu).
K námitkám dovolatelů, že soudy v opakovaném řízení neprovedly jimi navrhované důkazy, je třeba zároveň poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně nepochybně splňují. Pokud soudy obhajobou navrhované důkazy neprovedly, nelze jejich rozhodnutí v tomto směru chápat ani jako nerespektování pokynů Nejvyššího soudu z předchozího zrušovacího usnesení, neboť Nejvyšší soud jim provedení dalších konkrétních důkazů přímo nenařídil. Na str. 12 svého rozhodnutí toliko připomněl, že soudy budou muset dokazování doplnit v případě, jestliže výsledky dosavadního dokazování nebudou postačovat k tomu, aby si soudy ujasnily otázku, zda jednání obviněných je trestným činem podvodu podle §250 tr. zák., anebo pouze trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu neodpovídá ani výtka obviněného C. O., že nebyla dodržena totožnost předmětného skutku. To ostatně Nejvyšší soud také konstatoval již v rámci předchozího dovolacího přezkumu, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na příslušnou judikaturu (viz R 21/2002/I SbRt.) podrobně vysvětlil, jak je - obecně i v posuzovaném případě - nutno vykládat zásady uvedené v ustanoveních §220 odst. 1, odst. 3 tr. ř. Ani zde není důvodu, proč by dovolací soud své dřívější stanovisko měnil. Takový postup mu navíc neumožňuje ani vlastní judikatura k otázce rozsahu vázanosti právním názorem dovolacího soudu, podle níž je „právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 TrŘ), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání“ (viz rozhodnutí ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, pod T 686).
Totéž platí i ve vztahu k námitce obviněného J. V. týkající se nepřiměřené délky řízení, která podle jeho názoru odůvodňuje postup podle §11 písm. j) tr. ř. Rovněž s touto námitkou dovolatelů se Nejvyšší soud vypořádal již v rámci odůvodnění svého předcházejícího rozhodnutí ve věci (k tomu viz argumentace na str. 8) a vysvětlil, proč ji považoval za zjevně neopodstatněnou. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) ani Ústavního soudu k otázkám porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“) od doby projednání předcházejících dovolání obviněných nezaznamenala žádný posun v tom směru, že by Soud nebo Ústavní soud v konkrétním případě jako důsledek porušení tohoto práva připustily možnost zastavení trestního stíhání. Délka řízení byla navíc soudem prvního stupně i soudem odvolacím hodnocena konformně s judikaturou Soudu (např. rozhodnutí ve věci Eckle v. SRN ze dne 15. 7. 1982 nebo ve věci Beck v. Norsko ze dne 26. 6. 2001) a výslovně vzata v úvahu při ukládání trestu. Pokud obviněným byly uloženy úhrnné tresty na samé spodní (obviněný V.), resp. těsně při dolní hranici zákonné trestní sazby (obviněný O.), stalo se tak jednoznačně s ohledem na neúměrnou délku trestního řízení. V tomto smyslu uložené tresty (za jinak velmi závažný trestný čin se škodou několikanásobně převyšující rozsah škody nutný k naplnění použité kvalifikované skutkové podstaty) představují vyslovenou a měřitelnou kompenzaci, k níž bylo přistoupeno vzhledem k porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť soudy ve svých rozhodnutích na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani na judikaturu Ústavního soudu či Soudu přímo neodkazují (viz napadené rozhodnutí odvolacího soudu str. 18).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným C. O. uplatněn právně relevantně toliko v té části dovolání, v níž namítl, že zjištěný skutkový stav věci by lépe vystihovala právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněným J. V. byl uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde dovolatel namítl absenci tzv. podvodného úmyslu podle §250 tr. zák. již v době uzavírání smluv o tichém společenství s odkazem na to, že smlouva o tichém společenství podle 673 a násl. Obchodního zákoníku je právním institutem, který má pomoci zajistit finanční prostředky pro účely podnikání, a že §673 odst. 1 cit. zák. nepatří mezi ustanovení, od jejichž dispozitivního znění se strany nemohou odchýlit nebo je vyloučit.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí alespoň stručně připomenout obsah předcházejícího (zrušujícího) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1256/2006, v němž je poukazováno především na to, že skutek, v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nezahrnuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jímž byli dovolatelé tehdy uznáni vinnými. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že z formulace tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není vůbec zřejmé (tj. časově vymezeno), od kdy vlastně obvinění začali trestný čin uskutečňovat, tedy jednat v podvodném úmyslu podle §250 tr. zák. ve formě „uvede někoho v omyl“, když podle zjištění soudů se tak mělo stát již v době uveřejňování inzerátů, prostřednictvím kterých měli na základě nepravdivých informací získávat tiché společníky firmy V., s. r. o. V popisu skutku zároveň zcela chybělo, jakým způsobem došlo k naplnění zákonného znaku „sebe nebo jiného obohatí“, tzn. že z výroku rozsudku nebylo možno zjistit, zda došlo k obohacení obviněných jako fyzických osob anebo k obohacení právnické osoby (pravděpodobně firmy V., s. r. o.), jejímiž společníky a jednateli obvinění v té době byli. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku přitom obvinění měli ke škodě cizího majetku „obohatit sebe a jiného“, tzn. že mělo dojít jak k jejich vlastnímu obohacení, tak i k obohacení dalšího subjektu. Posledně uvedenou okolnost si však soudy obou stupňů řádně neujasnily ani na podkladě rozboru učiněných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že samotná skutečnost, že by obviněným nebyl prokázán úmysl ponechat si u sebe peníze (vklady) tichých společníků, by v posuzovaném případě ještě (bez dalšího) nemusela znamenat, že zákonné znaky trestného činu podvodu nebyly jejich jednáním naplněny. O podvod by se totiž mohlo jednat i za situace, pokud by si obvinění vklady tichých společníků sice neponechali pro svoji osobní potřebu a jejich úmysl by k tomu ani nesměřoval, ale jejich jednáním by byla obohacena společnost V., s. r. o. K takovému obohacení (neoprávněnému rozmnožení majetku společnosti) by nepochybně došlo za stavu, pokud by vybrané vklady v rozporu s účelem smluv o tichém společenství (§673 a násl. obchodního zákoníku) nebyly použity k podnikání a dosahování zisku, ale například na provozní náklady společnosti apod. Naproti tomu o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. by šlo v případě, jestliže by se obviněným (společníkům a jednatelům společnosti V., s. r. o.) jako osobám, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, nedalo prokázat, že ve své funkci obohatili buď sebe nebo jiného, ale prokázalo se jen způsobení škody.
Protože se soudy obou stupňů s výše uvedenými skutečnostmi dostatečně nevypořádaly, nemohly ani dospět ke spolehlivému závěru, zda se obvinění (dovolatelé) dopustili trestného činu podvodu (§250 tr. zák.), kterým byli nakonec uznáni vinnými, anebo toliko trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (§255 tr. zák.). Proto Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň tomuto soudu uložil, aby si v prvé řadě ujasnil, zda v posuzovaném případě jednáním předpokládaným v ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu došlo k obohacení (tj. k neoprávněnému rozmnožení majetku /majetkových práv/) obviněných nebo někoho jiného. V novém rozhodnutí měl pak vyložit a odůvodnit, jakým způsobem k naplnění výše uvedeného zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo. Jestliže by soud dospěl k závěru, že jednáním obviněných jako společníků a jednatelů obchodní společnosti V., s. r. o., došlo k „obohacení jiného“, tedy nikoliv obviněných, ale uvedené společnosti (právnické osoby), měl dále věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda obvinění již od počátku jednali v podvodném úmyslu (uváděním poškozených v omyl), jehož cílem bylo neoprávněně rozmnožit majetek společnosti V., s. r. o, anebo zda v důsledku nedostatků při řízení společnosti, zejména nepořádků ve vedení jejího účetnictví, nevymáhání splatných pohledávek, či v důsledku neschopnosti obviněných lukrativně podnikat a kalkulovat s rizikem ztrát byla způsobena škoda na majetku společnosti a v souvislosti s tím i dalším osobám. Tyto skutečnosti pak měly být nezbytným podkladem pro závěr soudu o tom, zda obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. či trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Z posledního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 36 T 6/2006, pak vyplývá, že v rámci závazného právního názoru vysloveného v rozhodnutích dovolacího a poté znovu i odvolacího soudu, vyhodnotil provedené důkazy ve všech vzájemných souvislostech a upřesnil zjištěný skutkový stav věci do podoby vyjádřené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění. Soud vzal za prokázáno, že obvinění (dovolatelé) jednali od počátku (tj. od března r. 1992) v podvodném úmyslu, neboť po společné dohodě inzerovali v tisku případným zájemcům o tiché společenství možnost 30% zúročení vkladu a uváděli je v omyl tím, že jim předstírali, že firma V., s. r. o., je společnost vysoce prosperující a zisková, aniž tato skutečnost vyplývala z dokladů o hospodaření uvedené firmy, která podle zjištění soudu od března 1992 dlužila svým dodavatelům a od června 1992 neměla na účtech vlastní peníze. Neutěšený stav hospodaření společnosti byl dovolatelům zároveň znám. Vklady tichých společníků pak byly používány k zajištění chodu firmy, což podle soudu bylo od počátku účelem jednání dovolatelů. Z toho pak lze dovodit, že pokud dovolatelé již v době podávání předmětné inzerce alespoň v hrubých rysech věděli, resp. s ohledem na své postavení ve společnosti museli vědět, že jimi řízená firma je ve značných potížích, je zároveň zřejmé, že budoucím tichým společníkům sdělovali skutečnosti, jež nebyly v souladu s pravým stavem věci. Sami pak v lepším případě mohli spoléhat jen na zcela nejisté a ničím nepodložené předpoklady, že se situace vyvine k lepšímu, tj. od ztrát k možné prosperitě (vytváření zisku), jež by případně umožnila vyplácení podílů tichých společníků. V tomto smyslu pak úmyslně podvodně jednali (formou „uvede někoho v omyl“), neboť poškození se v důsledku obdržených nepravdivých informací mylně domnívali, že jejich vklad bude zhodnocen slibovaným 30% ročním úrokem. K tomu však nedošlo. Tímto způsobem pak obvinění (dovolatelé) získali pro firmu V., s. r. o., celkem částku 15.897.000,- Kč, kterou do ní vložili a tím ji obohatili; v daném případě ke škodě jednotlivých tichých společníků.
Jestliže dovolatel J. V. ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že nejednal v rozporu s ustanoveními o smlouvě o tichém společenství §673 a násl. ObchZ, je tento odkaz v posuzovaném případě nepřípadný, neboť podle zjištění soudů bylo cílem obviněných (dovolatelů) získat pro neprosperující společnost příliv peněz tím způsobem, že zájemcům o tiché společenství nereálně slibovali vysoké roční zúročení jejich vkladů, ačkoliv věděli, že v uvedené době to zjevně není a ani nebude v reálných možnostech firmy. Do právního vztahu založeného smlouvou o tichém společenství tak jednotliví poškození již od počátku vstupovali jako osoby „uvedené v omyl“, tedy osoby podvedené. Za předpokladu, že by jim byl znám reálný stav (tj. aktuální ekonomické poměry společnosti V., s. r. o.), sotva by bylo možno předpokládat, že by k uzavření smlouvy o tichém společenství a k poskytnutí peněžního vkladu došlo. Toho si dovolatelé museli být vědomi.
Vzhledem k důvodům, jež Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, nelze soudu prvního stupně vytknout, že své rozhodnutí založil na v dovolání vytýkaných vadách a že obviněné (dovolatele) neprávem uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (zde srov. též §16 odst. 1 tr. zák.). Pokud soud druhého stupně po provedeném přezkumu podaná odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl a tento svůj postup ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodnil, lze jeho rozhodnutí považovat za věcně správné.
Dovolání obviněných C. O. a J. V. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jejich podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněných částech jim pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Proto Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná o d m í t l . Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler