ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1615.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1615/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 138/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl obviněný T. H. pod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 27. 1. 2003 kolem 20.10 hodin na křižovatce s vyznačením přednosti v jízdě dopravními značkami s odbočkami na T. – N. V. – K., okres T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, přičemž nedal přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tovární značky Škoda 120L, řízeném M. T., jedoucímu zleva, následně došlo k čelnímu střetu vozidel a při dopravní nehodě byla zraněna spolujezdkyně obžalovaného M. N., s dobou léčení přesahující šest týdnů, která však v průběhu přípravného řízení jako družka obžalovaného nedala souhlas k jeho trestnímu stíhání a ke zranění M. T., který utrpěl tržnou ránu vlasové části hlavy v délce 6 cm a pohmoždění krční páteře s dobou léčení od 28. ledna 2003 do 9. února 2003.“ Dále byl pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 27. dubna 2004 kolem 06.50 hodin na silnici ve směru od T. na P., v katastru obce B. u T., okres T., na křižovatce s odbočkou vpravo do obce B. u T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, které nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích, neboť nemělo platnou technickou prohlídku a kontrolu emisí a pneumatiky vozidla nesplňovaly předepsanou technickou normu dezénu, minimálně 1,6 milimetru, v době nehody měl v krvi podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství 0,57 g/kg alkoholu v krvi a jel rychlostí, která neodpovídala povolené maximální rychlosti a podle znaleckého posudku z oboru dopravy dosahovala nejméně výše 123 km/hod., v důsledku čehož bylo vozidlo na hranici ovladatelnosti, nereagoval na vozidlo, které předepsaným způsobem vyjíždělo ve směru od obce B. u T. na hlavní komunikaci ve směru na T., a to na vozidlo tovární značky Škoda Pick Up, řízené O. T., přičemž již v levé polovině vozovky došlo ke střetu obou vozidel, přičemž řidič vozidla O. T. utrpěl polytrauma, následkem kterého na místě nehody zemřel, spolujezdec ve vozidle tovární značky Škoda Pick Up K. T., utrpěl těžký úrazový šok, který po převozu do N. v T. vedl k nezvratnému mnohoorgánovému selhání, v důsledku čehož dne 28. dubna 2004 zemřel a spolujezdci obžalovaného ve vozidle tovární značky VW Golf F. H., utrpěl četné úrazové změny, v důsledku kterých zemřel na místě nehody, přičemž se jednalo o spolujezdce sedícího vedle řidiče, další spolujezdec R. K., utrpěl úrazový šok při mnohočetných úrazových změnách, v důsledku kterých zemřel bezprostředně na místě nehody, přičemž šlo o spolujezdce sedícího na zadním sedadle vpravo a další spolujezdec L. Š., utrpěl těžké poranění hlavy a krční páteře, přičemž v důsledku otoku mozku zemřel dne 29. dubna 2004 v N. v T.“ Za tyto trestné činy byl podle §224 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na deset roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným náhradu škody v částkách specifikovaných v rozhodnutích. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. T., J. D. a Z. Š. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. D. a E. T. se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku podal rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeným E. T., J. D., Z. Š., V.z.p. ČR, O. p. T., V.z.p. ČR, p. Ú. n. L., P. D. a E. T.. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. při nezměněných výrocích o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku a náhradě škody poškozené Č. n. z. p. P., které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., který po skutkové stránce částečně modifikoval tak, že obviněný „dne 27. 4. 2004 kolem 06.50 hodin na silnici ve směru od T. na P., v katastru obce B. u T., okres T., na křižovatce s odbočkou pravo do obce B. u T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, a v důsledku předchozího požití alkoholu, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila nejméně 0,57 g/kg a nepřiměřené rychlosti nejméně 117 km/h., v důsledku čehož bylo vozidlo na hranici ovladatelnosti, nereagoval na vozidlo, které předepsaným způsobem vyjíždělo ve směru od obce B. u T. na hlavní komunikaci ve směru na T., a to na vozidlo tovární značky Pick Up, řízené O. T., přičemž již v levé polovině vozovky došlo ke střetu obou vozidel, čímž obžalovaný porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož řidič vozidla O. T. utrpěl polytrauma, následkem kterého na místě nehody zemřel, spolujezdec ve vozidle tovární značky Škoda Pick Up K. T., utrpěl těžký úrazový šok, který po převozu do nemocnice v T. vedl k nezvratnému mnohoorgánovému selhání, v důsledku čehož dne 28. 4. 2004 zemřel a spolujezdci obžalovaného ve vozidle tovární značky VW Golf F. H., utrpěl četné úrazové změny, v důsledku kterých zemřel na místě nehody, další spolujezdec R. K., utrpěl úrazový šok při mnohočetných úrazových změnách, v důsledku kterých zemřel bezprostředně na místě nehody a další spolujezdec L. Š., utrpěl těžké poranění hlavy a krční páteře, přičemž v důsledku otoku mozku zemřel dne 29. 4. 2004 v nemocnici v T.“ Za tento trestný čin a trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen byl obviněný podle §224 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej soud podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání deseti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu (v rozsudku specifikované výši) poškozeným E. T., J. D., Z. Š., V. z. p. ČR, O. p. T. a V.z.p. ČR, p. v Ú n. L. Podle §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozené E. T. a Z. Š. soud rozhodl o odkázání poškozených se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. u poškozené E. T. o jejím odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 5. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl ve všech výrocích a současně napadl též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině bod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeným E. T. J. D., Z. Š., V. z. p. ČR – O. p. T., V.z.p. ČR – p. Ú. n. L., P. D. a E. T. Uplatněnými dovolacímu důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že v posuzované věci došlo k porušení principu zákonného soudce pokud věc projednával a rozhodoval soudce Okresního soudu v Teplicích JUDr. M. Č. Dovolatel poukázal na to, že u Okresního soudu v Teplicích, jako soudu věcně a místně příslušného, byly na něj podány dvě obžaloby, a to pro trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Tyto trestní věci pak byly vedeny pod sp. zn. 1 T 92/2003 a 1 T 138/94. Rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích byly obě věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. Ačkoliv agendu v senátu 1 T vyřizoval soudce Mgr. J. P., přesto věc ihned po nápadu převzal k projednání a vyřízení JUDr. M. Č., který podle své specializace a rozvrhu práce vyřizoval věci napadlé do senátu 2 T. Podle dovolatele je sice pravdou, že od 1. 7. 2004 nastoupil Mgr. J. P. na výpomoc u Okresního soudu v Lounech, avšak věci, které mu napadly před 1. 7. 2004, tento soudce běžně vyřizoval i v průběhu stáže u jiného soudu. Dovolatel zdůraznil, že za stavu, kdy jej nikdo neinformoval o tom, že věci napadlé do senátu 1 T v červnu 2004 nebude vyřizovat soudce, který podle rozvrhu práce tyto věci vyřizuje, ale jiný soudce, došlo předmětným postupem k tomu, že byl odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a §7 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a změně některých zákonů (dále jen „zákona o soudech a soudcích“).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle dovolatele byl naplněn pouze v případě, že by ve smyslu ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. skutečně došlo k hrubému porušení předpisů dopravy a navíc za okolností, jež by podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle přesvědčení dovolatele však v posuzované věci tyto znaky naplněny nebyly. Jde totiž o to, že závažné porušení dopravního předpisu musí být v příčinné souvislosti s dopravní nehodou (viz např. R 7/1965 SbRt.), což v dovolatelově případě splněno nebylo, když podle jeho názoru jen některá porušení předpisů dopravy jsou v přímé příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Dovolatel připustil, že ke způsobenému následku mohla vést skutečnost, že v kritickou dobu jel rychleji než je maximální povolená rychlost, tj. rychlostí cca. 117 km/h, a dále to, že v době nehody měl ještě zbytkový alkohol cca. 0,57 g/kg v krvi, pod jehož vlivem se však necítil. Touto posledně uvedenou okolností se soud ovšem dostatečně nezabýval a dostatečnou pozornost nevěnoval ani otázce, zda zjištěná nedovolená rychlost byla vzhledem k okolnostem případu též rychlostí nepřiměřenou. Dovolatel poukázal na to, že v kritickém úseku jel po hlavní silnici a současně viděl, že po pravé straně na vedlejší silnici se nachází stojící automobil Škoda Pick Up, jehož řidič mu dával přednost v jízdě. Za této situace podle dovolatele nic nenasvědčovalo tomu, že se vozidlo nečekaně z vedlejší silnice rozjede do hlavní silnice. Nelze proto ani dovozovat jeho povinnost, že by měl na takové vozidlo reagovat změnou směru jízdy nebo jiným způsobem. Podle dovolatele rovněž není pravdou, že by jím řízené vozidlo bylo při dané rychlosti na hranici ovladatelnosti, když pro tento závěr nesvědčí žádný provedený důkaz. V uvedené souvislosti dovolatel soudu vytkl, že v rozporu s provedenými důkazy, zejména dovolatelovou výpovědí, protokolem o ohledání místa činu a znaleckými posudky, nesprávně dovodil, že řidič z vedlejší silnice vjížděl na hlavní silnici předepsaným způsobem. To ale podle dovolatele nebylo pravdou. Ve skutečnosti, měla na průběh nehodového děje vliv především skutečnost, že tento řidič dovolateli náhle vjel do jeho jízdní dráhy a vzniklý následek tak přinejmenším spoluzavinil. Za naprosto nesprávný pak dovolatel považoval závěr soudu o tom, že by snad neřídil vozidlo vpravo a že by tak porušil ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. Znalci totiž podle dovolatele vyloučili jako technicky nepřijatelné, že by dovolatel mohl jet vlevo, tj. v levém jízdním pruhu a naopak potvrdili, že jel v pravém jízdním pruhu, a teprve když se druhé vozidlo rozjelo a vjelo mu do jízdní dráhy, reagoval na vzniklou situaci vyhýbáním doleva.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, zejména rozsudek okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 T 138/2004-521, ve výroku o vině pod bodem 2), výroku o trestu a souvisejícím výroku o náhradě škody. Dále alternativně navrhl, aby poté dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby skutek, pro který je stíhán, byl právně posouzen nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Součástí dovolání obviněného byl současně i podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Teplicích podel §265h odst. 3 tr. ř. navrhl dovolacímu soudu přerušení vykonávaného trestu odnětí svobody s ohledem na to, že z argumentace uvedené v dovolání i z obsahu spisu je zřejmé, že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. nespáchal.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že ve smyslu citovaného dovolacího důvodu není soud náležitě obsazen, jestliže by obsazení soudu neodpovídalo ustanovení §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v konkrétním případě §35 cit. zák. K této situaci však v posuzovaném případě nedošlo, což podle státního zástupce znamená, že konkrétní dovolatelovy námitky po obsahové stránce uplatněný dovolací důvod nenaplňují. K těmto námitkám státní zástupce zároveň poukázal na to, že Nejvyšší státní zastupitelství si k posuzované problematice vyžádalo stanovisko předsedkyně Okresního soudu v Teplicích. Podle jejího písemného sdělení ze dne 3. 5. 2005 byl podle rozvrhu práce Okresního soudu v Teplicích na rok 2004 prvním zástupcem soudce Mgr. J. P. (senát 1 T) určen soudce JUDr. M. Č. (senát 2 T), který soudce Mgr. P. zastupoval v době jeho omluvené nepřítomnosti a činil nezbytné úkony včetně potřebných rozhodnutí v trestních věcech přidělených k projednání a rozhodnutí do senátu 1 T. Soudce Mgr. P. byl v době od 1. 8. 2004 do 31. 1. 2005 vyslán na stáž k Okresnímu soudu v Lounech a z uvedeného důvodu bylo vedením (tj. předsedkyní soudu a místopředsedkyní soudu pro trestní úsek) Okresního soudu v Teplicích rozhodnuto, že vazební věci (tj. i věc obviněného /dovolatele/ T. H.), v nichž dosud nebylo nařízeno hlavní líčení, a které byly původně přiděleny do senátu 1 T soudci Mgr. P., budou přiděleny k projednání a rozhodnutí jeho prvnímu zástupci JUDr. Č. Záznam o přidělení věcí k projednání soudci JUDr. Č. byl přitom založen do každého konkrétního trestního spisu. Podle státního zástupce je tedy zřejmé, že obě trestní věci vedené proti obviněnému (dovolateli) T. H. byly v souladu s rozvrhem práce Okresního soudu v Teplicích organizačním opatřením vedení tohoto soudu z důvodu plánované dlouhodobé nepřítomnosti soudce senátu 1 T přiděleny k projednání a rozhodnutí soudci JUDr. Č. Dovolatel proto v žádném případě nebyl odňat svému zákonnému soudci.
V další části svého písemného vyjádření k dovolání obviněného se státní zástupce zabýval obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dospěl k závěru, že uplatněné námitky tento dovolací důvod sice obsahově naplňují, věcně však nikoliv. Státní zástupce současně vyložil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. a konstatoval, že na podkladě provedeného dokazování soudy zjistily, že obviněný (dovolatel) v kritickou dobu řídil osobní automobil za stavu, kdy byl unaven po probdělé noci a asi dvou a půl hodinách spánku před jízdou, přičemž v jeho krvi se nacházelo nejméně 0,57 g/kg alkoholu. Mimořádně závažným zjištěným bylo dále to, že při maximální povolené rychlosti 90 km/hod. projížděl úsekem těsně před střetem nedovolenou rychlostí v rozmezí 117 – 123 km/hod., v důsledku níž se s ohledem na charakter předmětné komunikace vozidlo pohybovalo na samé hranici ovladatelnosti. Za výše popsané situace pak vjel do levé poloviny vozovky, kde došlo ke střetu obou vozidel. K námitce obviněného týkající se údajného spoluzavinění ze strany řidiče vozidla Pick Up státní zástupce poznamenal, že podle zjištění soudů v okamžiku, kdy tento řidič začal vyjíždět na hlavní silnici, nemohl vozidlo obviněného (dovolatele) vidět, neboť bylo v oblasti zakrytého výhledu. Pokud by dovolatel předmětným úsekem, kdy vyjel z oblasti zakrytého výhledu řidiče vozidla Pick Up, projížděl maximální povolenou rychlostí, pak by bez nutné reakce a brždění zabránil nehodě, jelikož by do místa střetu přijel až v okamžiku, kdy by již řidič vozidla Pick Up opustil koridor jeho pohybu. Příčinou relevantních trestněprávních následků bylo proto výlučně jednání dovolatele, který svou vědomou nedbalostí hrubě porušil předpisy dopravy. Státní zástupce současně uvedl, že u dovolatele je dána vysoká míra zavinění jednak tím, že řídil automobil v době, kdy byl ještě ovlivněn alkoholem a únavou a v kritickém okamžiku riskantně překročil povolenou rychlost, čímž se jeho vozidlo stalo téměř neovladatelným. Následkem činu bylo usmrcení pěti osob. Za tohoto stavu není podle státního zástupce pochybností ani o tom, že dovolatel naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. nejen po formální, ale i po materiální stránce.
Státní zástupce proto své vyjádření shrnul tak, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a navrhl, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný T. H. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) následně zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). To znamená, že se jedná o vadu spočívající v tom, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Podobně by tomu bylo rovněž tehdy, jestliže by okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř. (srov. §17 odst. 2). Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2000 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Tak by tomu bylo za stavu, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, popř. by se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř.
V intencích shora provedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze pak učinit závěr, že Okresní soud v Teplicích byl v posuzovaném případě s ohledem na ustanovení §16 (srov. též §17 tr. ř.) věcně příslušným soudem. Tento soud byl při svém rozhodování rovněž v souladu s ustanovením §35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích náležitě obsazen, neboť rozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu a dvou přísedících. Námitka dovolatele, že JUDr. M. Č. nebyl ve věci zákonným soudcem stojí fakticky již mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nenamítá, že soud nebyl podle zákona náležitě obsazen, nýbrž poukazuje na to, že byl porušen ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (srov. čl 38 odst. 1 Listiny), tedy že došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce. Toto základní právo samozřejmě není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 307/03 vyslovil k této otázce právní názor, že pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže absence soudců určených rozvrhem práce je důvodná. Zastoupení soudců se pak stejně jako složení senátu musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Právě k této situaci však v posuzované věci došlo. Z vyjádření předsedkyně Okresního soudu v Teplicích, jež je založeno na č. l. 690 spisu, je zřejmé, že podle rozvrhu práce uvedeného soudu pro rok 2004 byl jako prvý zástupce Mgr. J. P. (senát 1 T) určen soudce JUDr. M. Č. (senát 2 T), aby za něj činil nezbytné úkony, včetně potřebných rozhodnutí. V takto vymezeném rámci pak vedení soudu rozhodlo, že během dlouhodobé nepřítomnosti Mgr. P. (z důvodu stáže u jiného soudu), budou vazební věci, ve kterých dosud nebylo nařízeno hlavní líčení, přiděleny k projednání a rozhodnutí jeho prvému zástupci JUDr. Č., aby tak bylo zabráněno nečinnosti soudu ve vazebních věcech, mj. i v trestní věci obviněného (dovolatele) T. H.. Soudce JUDr. M. Č. tedy ve věci rozhodoval v postavení zákonného soudce. K námitkám dovolatele Nejvyšší soud považoval za potřebné tyto skutečnosti alespoň zmínit, což konečně ve svém vyjádření k dovolání učinil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, jež přestavují polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a se správností (resp. nesprávností) některých skutkových závěrů, jaké soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považoval Nejvyšší soud za právně relevantní ty námitky dovolatele, podle nichž ani za stavu, kdy porušil více ustanovení předpisů dopravy (tj. zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů /zákon o silničním provozu/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o silničním provozu“) svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., zejména pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
Při posuzování opodstatněnosti předmětné části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí případně ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto obecné zásady nyní aplikovány na posuzovaný případ, lze souhlasit se závěry napadeného rozhodnutí, že obviněný T. H. naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění soudu obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu přijížděl po hlavní silnici do křižovatky s vedlejší silnicí za stavu, kdy jel rychlostí nejméně 117 km/hod. (tj. rychlostí překračující o téměř 30 km/hod. zákonem dovolenou rychlost), která v daném úseku současně byla na samé hranici ovladatelnosti vozidla. Přitom jeho schopnost k řízení byla snížena únavou a zejména požitím alkoholu, jehož hladina v krvi činila nejméně 0,57 g/kg. V důsledku spolupůsobení těchto faktorů se posléze dostal až do levé poloviny vozovky, a aniž by jakkoliv reagoval (korekcí řízení či bržděním) na situaci před sebou, narazil v plné rychlosti na vozidlo řízené poškozeným O. T., který před tím vyjel z vedlejší silnice na hlavní, kde odbočoval vlevo. Soud současně vycházel ze zjištění (založeného především na příslušném posudku technického znalce z oboru silniční dopravy), že poškozený O. T. v okamžiku vjíždění na hlavní silnici a započetí odbočovacího manévru nemohl vozidlo obviněného (dovolatele) uvidět, a v kritickém okamžiku mu zároveň nemohl vytvořit ani žádnou překážku, neboť pokud by obviněný (dovolatel) jel předepsanou rychlostí a řídil vozidlo vpravo, ke střetu by vůbec nedošlo a poškozený by odbočení plynule dokončil. Soud vycházel rovněž z toho, že najetí vozidla řízeného obviněným (dovolatelem) do protisměru bylo pozvolné a nijak nesvědčilo o tom, že šlo o vyhýbací manévr prováděný v reakci na způsob jízdy poškozeného O. T. Obviněný (dovolatel) totiž ve skutečnosti nereagoval vůbec nijak a před střetem ani nesnížil rychlost. Na tomto skutkovém základě pak soud dospěl k právnímu závěru, že obviněný (dovolatel) ve smyslu ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. výše popsaným jednáním hrubě porušil předpisy dopravy tím, že porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 1 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, a že ke způsobení inkriminovaného následku (tj. usmrcení pěti osob) došlo v příčinné souvislosti s tímto jednáním, kumulativně zahrnujícím porušení několika významných řidičských povinností. Přitom i porušení kterékoli z nich (samostatně) může vést k dopravním nehodám, jež mají zpravidla i velmi závažné následky. Své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku soud v rozsahu uvedeném v §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu přesvědčivě a logicky odůvodnil (viz zejména str. 11 až 16 rozhodnutí).
Z hlediska soudem učiněných skutkových zjištění a souvisejícího následného právního posouzení věci (skutku) je současně zřejmé, že na výsledek předmětné nehody nemohlo mít počínání poškozeného (jako příčina a dovolatelem namítané spoluzavinění) prakticky žádný vliv. Ten - jak již bylo uvedeno - při zahájení odbočovacího manévru nemohl vozidlo dovolatele jednak vidět a jednak neměl důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu pojede nedovolenou a současně i nepřiměřenou rychlostí. Navíc, což je třeba považovat za podstatné, se v okamžiku střetu již nacházel za středem vozovky, v její levé polovině (z pohledu obviněného), takže dovolatel měl před sebou v přímém směru celou pravou polovinu vozovky volnou.
Skutečnosti, na něž je poukazováno shora, lze závěrem shrnout tak, že jednání obviněného T. H. (dovolatele) bylo prvotní a jedinou příčinou relevantních trestněprávních následků, ke kterým by jinak nedošlo, neboť poškozený O. T. jako další účastník střetu neměl žádný důvod počínat si v křižovatce jinak, než to skutečně učinil. Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut zaviněním dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Soudy obou stupňů (zejména pak soud odvolací) správně zjistily všechny rozhodné skutečnosti, jež jsou nezbytné pro správné posouzení otázky zavinění, především to, že obviněný (dovolatel) věděl, že požíval alkoholické nápoje a může se ještě nacházet pod jejich vlivem, že v kritickém úseku (před křižovatkou) značně překračuje povolenou maximální rychlost a nedrží se s vozidlem při pravém okraji vozovky, jak bylo jeho povinností. Přitom musel samozřejmě reálně počítat s provozem jiných vozidel na silnici, tedy i v prostoru inkriminované křižovatky. Pokud si dovolatel shora naznačeným způsobem nepočínal, lze jej důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Jestliže jej odvolací soud uznal vinným trestným činem podle §224 odst. 3 tr. zák., nelze tomuto soudu v daném směru vytknout žádné pochybení. S ohledem na popsaný způsob jednání dovolatele a z toho vzešlý následek (účinek), nelze pochybovat též o existenci okolností podmiňujících podle §88 odst. 1 tr. zák. použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou, neboť stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost byl v posuzovaném případě zvýšen způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení zákona.
Se zřetelem na všechny shora uvedené důvody proto Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelovy námitky, a to ani v jinak relevantně uplatněné části dovolání, byly v jakémkoliv směru opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného T. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal (k podnětu dovolatele) Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. O dané otázce proto nebylo třeba rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler