ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.261.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 261/2021-5075
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovoláních, která podali obvinění V. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, V. D., rozený XY , nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a V. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 To 70/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 6/2019 takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných V. R., P. F., V. D. a V. B. odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 9 T 6/2019, byli uznáni vinnými obviněný V. R. účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a obvinění P. F., V. D., J. H. a J. B. zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek 1.), obviněný V. R. účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, obviněný P. F. účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, obvinění V. D. a J. H. zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a obviněný V. B. zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek 2.), obvinění V. D., J. H. a J. B. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a přečinem neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek 3.).
2. Obviněný V. R. byl podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb po 2.500 Kč, tedy v úhrnné výši 1.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců.
3. Obviněný P. F. byl za tyto a sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Obviněný V. D. byl za tyto a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 14 T 115/2019, jenž mu byl doručen dne 15. 8. 2019 a nabyl právní moci dne 24. 8. 2019, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 14 T 115/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Obviněný J. H. byl podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. Obviněný J. B. byl podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
7. Obviněný V. B. byl podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
8. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy.
9. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 7 To 70/2020 , jímž podle §258 odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu z podnětu odvolání obviněných V. R., P. F., J. H. a J. B. a státního zástupce ve výroku o vině v bodě ad 1) u těchto obviněných a podle §261 trestního řádu též ve výroku o vině v bodě ad 1) u obviněného V. D., podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) trestního řádu z podnětu odvolání obviněných V. R., P. F. a V. B. ve výroku o vině v bodě ad 2) u těchto obviněných a podle §261 trestního řádu též ve výroku o vině v bodě ad 1) u obviněných V. D. a J. H. a podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu z podnětu odvolání obviněného V. D. ve výroku o trestu, ve výrocích o trestech u všech zbývajících obviněných a ve výrocích o náhradě škody vyjma náhrady škody týkající se Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group a Švandova divadla na Smíchově, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal vinnými obviněného V. R. účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k trestnému činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku a obviněné P. F., V. D., J. H. a J. B. trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek 1.), obviněného V. R. účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, obviněného P. F. účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a obviněné V. D., J. H. a V. B. zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek 2.).
10. Za to obviněného V. R. podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb po 2.500 Kč, tedy v úhrnné výši 1.000.000 Kč.
11. Obviněného P. F. za tyto trestné činy a sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku tímto rozsudkem zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
12. Obviněného V. D. za tyto trestné činy a dále za trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 14 T 115/2019, jenž mu byl doručen dne 15. 8. 2019 a nabyl právní moci dne 24. 8. 2019, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku tímto rozsudkem zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 14 T 115/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
13. Obviněného J. H. za tyto trestné činy a dále za trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
14. Obviněného J. B. za tyto trestné činy a dále za trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
15. Obviněného V. B. podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
16. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, 2 trestního řádu rozhodl odvolací soud o nárocích poškozených na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy.
17. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění V. R., P. F., V. D., J. H. a V. B.
18. Obviněný V. R. v dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný spatřuje porušení hmotného práva v nerespektování zákonem stanoveného postupu podle §137 trestního zákoníku k stanovení způsobené škody, kdy došlo podle obviněného k absurdnímu rozhodnutí soudů obou stupňů, které oba ignorovaly svobodně sjednanou kupní cenu mezi nespřízněnými subjekty a nerespektovaly ani jednoznačné vyjádření autora znaleckého posudku při hlavním líčení 25. 2. 2020, který posudek vypracovaný bez patřičných podkladů a znalostí v průběhu svého výslechu opravil tak, aby zákonným předpokladům odpovídal. Krajský soud určil údajně způsobenou škodu ve výši zhruba dvojnásobku faktické hodnoty celé budovy a vrchní soud vyšel z formálně a fakticky vadného písemného vyhotovení posudku, který ocenil místo řadu let neobývané, neudržované, nepojištěné budovy funkční zámeckou budovu ve standardním vybavení s kuchyněmi i ohřevem teplé vody. Vysvětlení znalce k nesprávnosti postupu v písemném vyhotovení, kterého chtěl původně vyslechnout, z neznámých důvodů nevyslechl, když zrušil jeho předvolání k veřejnému zasedání. Tímto způsobem soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněného, neboť nemohly být ohroženy hodnoty ve výši stanovené v §138 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. Za sporné považuje obviněný naplnění znaku „cizí majetek“ za situace uzavřené rezervační smlouvy a následně realizované koupě. Z hlediska civilního práva lze podle obviněného uvažovat o tom, že za vlastníka by mohl být pokládán zájemce podle rezervační smlouvy, neboť koupě na základě této smlouvy by byla vynutitelná instrumenty civilního práva. Soudy se podle názoru obviněného také nevypořádaly s prokázaným excesem pachatelů oproti tvrzenému návodu. Krajský soud exces jednoznačně popsal v odůvodnění rozhodnutí, ale dále k němu nepřihlížel. Vrchní soud výtku v tomto směru ignoroval. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) považuje obviněný za nepřezkoumatelný postup odvolacího soudu při stanovení výše škody. Nebyl správně zjištěn počet vozidel nacházejících se v autobazaru v době požáru. Obviněný poukázal na to, že znalec Ing. Pavel Prokeš neměl k dispozici dostatečné podklady, a proto se obviněný domnívá, že byla oceňována smyšlená vozidla, která se v autobazaru vůbec nenacházela. Rovněž poukázal na nadstandardní vztahy „hlavního zpracovatele celého spisu“ M. H. s poškozenými manželi K. a na jeho údajně nekorektní postupy. Obviněný dále namítl, že mu byl uložen peněžitý trest v rozporu s požadavky trestního zákoníku, když nebyly dány podmínky pro uložení peněžitého trestu a nebyla ani zjišťována jeho majetková situace.
19. Obviněný V. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 To 70/2020, ve všech částech, které se týkají obviněného, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, a v souladu s §265l odst. 1, 3 trestního řádu uložil soudu v jiném složení senátu věc znovu projednat a rozhodnout.
20. Obviněný P. F. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný v tom, že ke skutku pod bodem 1) nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Kratochvíla, soudního znalce v oboru požární ochrana, přestože byl obhajobou navrhován. Obviněnému také bylo znemožněno vyjádřit se k obsahu odposlechů, pořízených na chatě, kterou užíval obviněný D. Obhájci obviněného rovněž bylo zamezeno klást dotazy znalci Ing. Žehrovi, když odvolací soud nevyhověl žádosti obhájce o odročení veřejného zasedání. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněný dále namítl, že nebylo bez jakýchkoliv pochybností určeno, kolik bylo skutečně aut umístěno na ploše autobazaru v okamžiku požáru. U skutku pod bodem 2) pak soudy vycházely z netržního ohodnocení znalce Ing. Pavla Žehry, které odporuje skutečnému stavu. Naopak se nezabývaly znaleckým posudkem Ing. Jana Pokorného, který stanovil obvyklou cenu nemovitosti. Obviněný se domnívá, že nemohlo dojít ke škodě velkého rozsahu, neboť škodu určil znalec nesprávně zvolenou metodou, která je v rozporu s §137 trestního zákoníku. S odkazem na výpověď spoluobviněného B. uvádí, že poškozen měl být pouze střešní krov, nikoli celá stavba. Skutek měl být posouzen jako trestný čin poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku.
21. Obviněný P. F. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil v části týkající se obviněného oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a aby přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání.
22. Obviněný V. D. rovněž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek popsaný pod bodem 2) nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V popisu skutku jsou uvedeny výlučně údaje o způsobené škodě a celkové hodnotě zámku. Žádné údaje o možnostech rozšíření požáru ze střechy na další části zámku s jejich vymezením a stanovením jejich hodnoty a podmínek, za nichž by k tomu došlo, tj. zda obviněný svým jednáním vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, popis skutku neobsahuje. Takové údaje podle obviněného nevyplývají ani z odůvodnění soudních rozhodnutí. Skutková zjištění soudů jsou značně obecná a nevyplývá z nich, že následek v podobě škody velkého rozsahu hrozil bezprostředně. Další vadu napadeného rozhodnutí spatřuje obviněný v tom, že hodnota zámku byla určena v rozporu s §137 trestního zákoníku. Soudy určily hodnotu zámku nikoliv podle §137 trestního zákoníku jako cenu obvyklou, nýbrž jako cenu zjištěnou, neboli administrativní. Opřely se výlučně o písemné vyhotovení znaleckého posudku Ing. Žehry, ale nevypořádaly se se změnou jeho znaleckých závěrů v hlavním líčení.
23. Obviněný V. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené nedostatky v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 7 To 70/2020-4594, konstatoval a vyslovil, postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek částečně zrušil, a to v části, která je napadána dovoláním a která se týká obviněného, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Obviněný J. H. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutky uvedené pod body 1) a 3) výroku napadeného rozhodnutí nespáchal. Jeho vina nebyla prokázána ve vztahu ke skutku pod bodem 1) beze vší pochybnosti. Neukazuje na něj žádný přímý důkaz, odsouzen byl pouze na základě útržkovitých a špatně slyšitelných odposlechů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) obviněný namítl, že žádný z důkazů neprokazuje jeho účast na spáchání skutku. Jeho vina je založena pouze na základě útržků odposlechů a skutečnosti, že jel vozidlem Fabia po trase od divadla až na místo kontroly příslušníky policie a že občas chodil do chatky, kde se scházeli spoluobvinění. Obviněný se domnívá, že měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) trestního řádu. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě je dán extrémní rozpor, který spočívá v tom, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nesprávný je podle obviněného i výrok o uloženém trestu, neboť ten vychází z trestní sazby zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Výše trestu je odvislá od způsobené škody, která však byla znalcem stanovena nesprávně, jelikož znalec sám neuvedl, za jakých okolností posudek zpracoval, ze kterých skutečností a podkladů vyšel a ani se dostatečně neseznámil s objektem zámku.
25. Obviněný J. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 7 To 70/2020-4594, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4271, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí ve věci.
26. Obviněný V. B. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný odkázal na své odvolání s tím, že nepovažuje za nutné v dovolání do detailu rozebírat všechna pochybení. Podle obviněného se ničím nepodařilo prokázat, že by se měl dopustit úmyslně jednání, které mělo mít za následek vystavení cizího majetku hrozbě škody velkého rozsahu. Obviněný odmítl, že by jednal jako člen organizované skupiny. K tomu uvedl, že vůbec nevěděl, jakou roli v celé záležitosti hraje spoluobviněný R. a další spoluobvinění. Sám komunikoval pouze s obviněným F. Na zámek jel obviněný pouze poškodit krovy, a proto vůbec nemohl být srozuměn s tím, jak vysoká škoda spácháním činu hrozí. Obviněný dále namítl, že v napadených rozsudcích zcela absentuje jakákoliv zmínka, resp. vyčíslení hrozící škody. K právnímu posouzení uvedl, že ve věci byl vypracován jediný znalecký posudek, jehož účelem bylo pouze ocenit nemovitosti v XY, nikoliv to, jaká hodnota měla být spácháním trestného činu ohrožena. K tomu by byl kompetentní se vyjádřit pouze znalec z jiného odvětví. Vzniklá škoda představuje pouze 70 % částky odpovídající škodě velkého rozsahu. Z dalších důkazů podle obviněného vyplývá, že způsobená škoda reálně nemohla být výrazně vyšší. Jeho jednání tak mělo být posouzeno jako trestný čin poškození cizí věci podle §228 trestního zákoníku. Obviněný nesouhlasí ani s vyčíslením vzniklé škody, jelikož reálné snížení hodnoty majetku poškozené společnosti činilo pouze 2.000.000 Kč. Umělé nadhodnocení zámku pro účely trestního řízení by mohlo mít za důsledek možné bezdůvodné obohacení poškozené společnosti.
27. Obviněný V. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4271, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 To 70/2020, a celou věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přiznal dovolání odkladný účinek.
28. Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných uvedl, že u obviněného V. R. deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky týkající se skutkových zjištění o výši způsobené škody a počtu v autobazaru zaparkovaných vozidel v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině ani námitky směřující proti výroku o peněžitém trestu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) státní zástupce uvedl, že při stanovení výše škody podle §137 trestního zákoníku nebylo možné vycházet z ceny obvyklé, jelikož barokní zámek je věcí jedinečnou, ale z kritéria nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Konkrétní částky uvedené v rezervační smlouvě a v kupní smlouvě mezi prodávající společností S. a kupujícím Z. H. M., považuje státní zástupce za irelevantní. Za naprosto nedůvodnou považuje státní zástupce námitku obviněného týkající se znaku „cizího majetku“, jelikož v době činu nebyla předmětná nemovitost majetkem dovolatele ani žádného jiného z obviněných. Nedůvodná je také námitka týkající se excesu přímého pachatele. Ze skutkových zjištění vyplývá, že návod obviněného směřoval k tomu, aby hlavní pachatelé založili požár severovýchodní části zámku a právě v této části hlavní pachatelé požár založili. Skutečnost, že se požár rozšířil i na další části zámku, a rozsah způsobených škod nebyl důsledkem excesu hlavních pachatelů, ale důsledkem pachateli úmyslně vyvolaného stavu obecného nebezpečí, který je charakterizován živelností a neovladatelností průběhu událostí, kdy vznik poruchy a její rozsah již není ovlivnitelný ani samotným pachatelem.
29. K dovolání obviněného V. B. státní zástupce uvedl, že nelze přihlížet k jeho odkazu na obsah podaného odvolání. Námitky týkající se zákonného znaku spáchání činu členem organizované skupiny jsou formulovány jako námitky primárně skutkové. Pokud jde o námitky týkající se hodnoty majetku ohroženého požárem, státní zástupce uvedl, že po založení požáru vznikl stav charakterizovaný určitou živelností a neovladatelností průběhu událostí, kdy bezprostředně hrozilo rozšíření požáru na celý objekt zámku spojené s jeho destrukcí a vznikem škody velkého rozsahu. Otázka, zda takový následek nastane, závisela pouze na včasnosti a kvalitě hasebního zásahu, resp. na tom, zda k takovému zásahu vůbec dojde, tj. na okolnostech na vůli pachatelů zcela nezávislých.
30. Obviněný P. F. ve svém dovolání podle státního zástupce brojil především proti úplnosti provedeného dokazování. K tomu uvedl, že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy a že neprovedení některého z navrhovaných důkazů bez dalšího nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. Znalec Ing. Žehra byl podrobně vyslechnut soudem prvního stupně a obhajoba nepochybně měla možnost klást mu dotazy a vyjadřovat se k jeho závěrům. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit toliko námitky týkající se ceny objektu zámku XY. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné, k čemuž odkázal na to, co již bylo uvedeno k obdobným námitkám obviněného R.
31. Námitky obviněného J. H. podle názoru státního zástupce pro svůj výlučně skutkový charakter formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají.
32. Námitky obviněného V. D. týkající se reálnosti nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu jako znaku trestného činu obecného ohrožení a nerespektování §137 trestního zákoníku při stanovení ceny zámku XY nepovažuje státní zástupce za důvodné. Pro stručnost odkázal na část svého vyjádření týkající se obviněných V. R. a V. B.
33. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněných V. R., V. B., P. F. a V. D. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Dále navrhl, aby dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
34. Obvinění V. R., P. F., V. D., J. H. a V. B. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
36. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
37. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
38. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
39. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných podstatných výhrad, přičemž dílčí pochybení nalézacího soudu napravil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných a vysvětlil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
40. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto nemohla odpovídat ta část dovolací argumentace obviněných, jež byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž obvinění se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jednalo převážně o opakování námitek, které obvinění uplatnili již v rámci řádného opravného prostředku a se kterými se zevrubně a přiléhavě vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud.
41. V případě obviněného V. R. deklarovanému důvodu dovolání neodpovídaly jeho výhrady proti výši zjištěné škody a počtu v autobazaru zaparkovaných vozidel u skutku pod bodem 1). V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu týkající se zejména znaleckého posudku Ing. Pavla Prokše, z nichž je patrné, na základě jakých podkladů a jakým způsobem znalec ke svým závěrům dospěl (odst. 120), a úvah, proč nebyl jako důkaz v hlavním líčení proveden znalecký posudek znalce Ing. Václava Kratochvíla, Ph.D., MBA (odst. 204). Logické a přesvědčivé jsou i úvahy odvolacího soudu (odst. 75 jeho rozhodnutí), který změnil popis skutku i rozsah ohroženého majetku ve prospěch obviněných. Mimo dovolací rámec stojí i námitka obviněného směřující proti policistovi M. H. I v této otázce lze plně odkázat na napadená rozhodnutí. Deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu neodpovídá námitka obviněného směřující proti výroku o peněžitém trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Obviněný navíc svoji argumentaci staví na vlastní verzi skutkového stavu věci a na tvrzeních ohledně svých majetkových poměrů, jež jsou v rozporu se zjištěními soudů.
42. Uplatněnému důvodu dovolání tak odpovídaly pouze výhrady obviněného V. R. napadající nesprávnou aplikaci §137 a §138 trestního zákoníku, exces hlavních pachatelů a nenaplnění znaku „cizí majetek“ u trestného činu obecného ohrožení podle §272 trestního zákoníku. Ani jedné z námitek obviněného však nelze přisvědčit.
43. Podle §137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Nejvyšší soud se ztotožňuje s úvahami nalézacího soudu, proč v projednávané věci nebylo možné při stanovení výše škody vyjít z primárního kritéria obvyklé ceny poškozeného, resp. ohroženého majetku. Rozhodující je v tomto směru zjištění, že předmětem útoku byl svým způsobem jedinečný barokní zámek evidovaný jako kulturní památka. Za této situace nelze stanovit jeho obvyklou cenu, jelikož se nemovitosti stejného nebo obdobného historického i architektonického významu v daném místě a čase běžně neobchodují (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1182/2009). Posouzení toho, které z uvedených kritérií bude v konkrétním případě užito při stanovení výše škody, je otázkou právní (posouzení skutku), a jako takové přísluší soudu. Bezpředmětný je proto argument obviněného, poukazující na údajnou změnu znaleckého závěru znalce Ing. Pavla Žehry, že obvyklou cenou by pro tento konkrétní případ mohla být kupní cena uvedená v rezervační a následně kupní smlouvě. Kupní cena jako cena smluvní není hlediskem pro určení výše škody ve smyslu §137 trestního zákoníku, a proto nestačí zjištění ohledně ceny smluvní, kterou si pachatel s poškozenou osobou ujednali v rámci příslušného právního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 541/2013). Plně akceptovatelná je proto hodnota zámku před požárem určená nákladovou metodou, jež činila 16.502.370 Kč. Správné je i použití kritéria uvedení v předešlý stav, tedy stanovení škody zjištěním ceny opravy předmětného zámku. Tímto způsobem byla odvolacím soudem při správném matematickém výpočtu stanovena výše škody částkou 6.913.474 Kč. Pro úplnost lze zmínit, že obviněný se mýlí, pokud tvrdí, že zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, již neplatí. Tento zákon nebyl zmíněn v §3080 občanského zákoníku a nadále platí. V této trestní věci by jej však bylo možno aplikovat nanejvýše podpůrně, jak ve svém vyjádření poznamenal státní zástupce.
44. Další námitka obviněného V. R. směřovala k posouzení, zda byla jednáním obviněných pod bodem 2) dosažena hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z hlediska naplnění znaku „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“ ve smyslu §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Obviněný nerespektoval související skutková zjištění soudů a svoji argumentaci založil na odlišných skutkových východiscích opřených o závěry znaleckých posudků Ing. Václava Kratochvíla, Ph.D., MBA (znalecký posudek vypracovaný k požáru autobazaru v XY) a Ing. Jana Pokorného (znalecký posudek vypracovaný v roce 2013). Závěry těchto posudků však nejsou pro projednávanou věc významné, jak podrobně odůvodnil nalézací soud. Otázka hodnoty majetku vydaného obviněnými v nebezpečí škody není ve skutkové větě výslovně řešena. Zjevně je to dáno tím, že teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně nastala účinnost novely trestního zákoníku zákonem 333/2020 Sb., jež zvýšila hranici škody velkého rozsahu z 5.000.000 Kč na 10.000.000 Kč. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nicméně dostatečně zřetelně vyplývá, proč soudy považovaly za požárem ohrožený celý objekt zámku, jehož celková hodnota představovala 16.502.370 Kč. Provedení činu totiž způsobilo, že se požár rozšířil na celou střechu zámku i do jeho vnitřních prostor, kdy již došlo k částečnému prohoření stropů. Pokud by nedošlo k hasebnímu zásahu, stěží mohlo dojit k samovolnému uhašení požáru. V případě nehašení požáru hrozila potenciálně destrukce celé stavby vzhledem k možnému prohoření dřevěných stropů a narušení složení stavby. Po založení požáru vznikl stav charakterizovaný určitou živelností a neovladatelností průběhu událostí, kdy bezprostředně hrozilo rozšíření požáru na celý objekt zámku spojené s jeho destrukcí a vznikem škody velkého rozsahu. Otázka, zda takový následek nastane, závisela pouze na včasnosti a kvalitě hasebního zásahu, resp. na tom, zda k takovému zásahu vůbec dojde, tj. na okolnostech na vůli pachatelů zcela nezávislých. Za této situace je závěr o existenci nebezpečí škody velkého rozsahu přiléhavý.
45. V obecné rovině platí, že v souvislosti s návodem podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku představuje exces hlavního pachatele vybočení z rámce návodu. V takovém případě odpovídá návodce za to, k čemu jeho návod směřoval, hlavní pachatel pak za čin, který skutečně spáchal. Přitom bude záležet i na tom, zda hlavní pachatel spáchal čin více nebo méně závažný, než ke kterému směřoval návod účastníka. V projednávané věci se obviněný V. R. domnívá, že hlavní pachatelé (obvinění V. D., J. H. a V. B.) vybočili z rámce jeho návodu, když způsobili požár celého zámku, ačkoliv on je navedl „pouze“ k založení požáru v půdních prostorách severovýchodní části zámku. Z provedeného dokazování vyplývá, že hlavní pachatelé založili požár severovýchodní části zámku přesně podle návodu obviněného R. Skutečnost, že se požár rozšířil i na další části zámku, a rozsah způsobených škod byl důsledkem pachateli úmyslně vyvolaného stavu obecného nebezpečí, který je charakterizován živelností a neovladatelností průběhu událostí, kdy vznik poruchy a její rozsah již není ovlivnitelný ani samotným pachatelem. Z hlediska subjektivní stránky je významné, že všichni obvinění, tj. návodce, organizátor i hlavní pachatelé, znali alespoň základní informace o budově, kterou hodlali zapálit (sám obviněný R. musel mít dokonce informace podrobné, s ohledem na uzavření rezervační smlouvy na koupi zámku). Tudíž museli být minimálně srozuměni s tím, že pokud zapálí sto let starý, suchý krov s dřevěným podbitím pod plechovou krytinou, velice rychle vznikne takový požár, který se může rozšířit na celou střechu objektu, tedy i tam, kde byla střecha o patro výš, jako tomu bylo na jižní straně zámku, protože plameny ze suchého dřeva střechy budou sahat tak vysoko, že mohou zapálit a pravděpodobně i zapálí tuto výše umístěnou střešní konstrukci. Po objektivní ani subjektivní stránce tudíž o exces hlavních pachatelů v daném případě nejde.
46. Obviněný V. R. v závěru dovolání položil v obecné rovině otázku naplnění znaku „cizí majetek“ s ohledem na již uzavřenou rezervační smlouvu v době činu. Je zřejmé, a ani obviněný to nerozporuje, že takový závazkový vztah nic nezměnil na vlastnictví předmětného zámku, který byl stále ve vlastnictví společnosti S. Pro všechny obviněné se tak nepochybně jednalo o cizí majetek ve smyslu dané skutkové podstaty.
47. Pokud jde o obviněného P. F. , pak deklarovanému důvodu dovolání neodpovídaly námitky směřující proti rozsahu dokazování a způsobu provádění důkazů (neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Kratochvíla, nemožnost vyjádřit se k obsahu odposlechů a klást dotazy znalci Ing. Žehrovi, pochybnosti ohledně počtu aut umístěných na ploše autobazaru v okamžiku požáru). Jedná se o opakované námitky, s nimiž se v převážné části již vypořádaly soudy v předchozích stadiích trestního řízení (srov. zejm. odst. 204, 217 a 120 rozsudku nalézacího soudu, odst. 75 rozsudku odvolacího soudu). Znalec Ing. Pavel Žehra byl podrobně vyslechnut soudem prvního stupně a obhajoba měla možnost klást mu dotazy a vyjadřovat se k jeho závěrům. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídaly pouze námitky obviněného P. F. zaměřené na způsob stanovení výše škody u skutku pod bodem 2). Nejedná se však o námitky důvodné, přičemž lze odkázat na to, co již bylo uvedeno k obdobným námitkám obviněného V. R.
48. Dovolání obviněného V. D. obsahuje z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní výhrady vztahující se ke skutku pod bodem 2) a týkající se naplnění znaku „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“ ve smyslu §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a stanovení výše škody podle kritérií upravených v §137 trestního zákoníku. Jelikož se jedná o obsahově shodné výhrady jako v případě obviněného V. R. lze odkázat na to, co již bylo uvedeno výše.
49. Dovolací argumentace obviněného J. H. směřovala výlučně do oblasti skutkových zjištění. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
50. Ve vztahu k dovolání obviněného V. B. je třeba především uvést, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Pokud jde o námitky obsažené v dovolání, pak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá výhrada, že obviněný nejednal jako člen organizované skupiny. Přestože obviněný námitku formuloval jako právní, vlastní argumentace je založena výhradně na skutkových tvrzeních obviněného, jež jsou v rozporu se skutkovými závěry soudů. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 53/1976 a č. 45/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Okolnost, že i obviněný B. jednal jako člen organizované skupiny, plyne ze zjištění, že i on nesporně spolupůsobil při zapálení zámku v XY, když řídil vozidlo, kterým spolupachatelé na místo přijeli, aktivně se podílel na rozlévání hořlavin, participoval na odměně, kterou objednatel zaplatil. Přitom je nutno konstatovat, že jistě věděl i on, že úkolem pachatelů je krov zámku v daném místě destruovat a ze způsobu, jakým byla hořlavina rozlévána po prostorách půdy a z času, kdy se tam se spolupachateli dostavil, mu muselo být zřejmé, že cílem jejich výpravy bylo zapálení objektu. Pokud jde o námitky obviněného ohledně naplnění znaku „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“ ve smyslu §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a stanovení výše škody podle kritérií upravených v §137 trestního zákoníku, lze taktéž odkázat na to, co bylo uvedeno u obviněného V. R.
51. Obviněný V. R. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
52. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných V. R., P. F., V. D. a V. B. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jimi podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu