ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.262.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 262/2020-892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 44 To 242/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Praha 1 pod sp. zn. 67 T 41/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu ohledně obviněného J. P. a podle §265k odst. 1 trestního řádu za použití §261 trestního řádu též ohledně obviněného P. N. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 44 To 242/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 67 T 41/2018, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 67 T 41/2018 , byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem I) a jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (pod bodem II). Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
2. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný P. N. ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (pod bodem I) a jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku [pod bodem II 1), 4), 5)]. Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu padesáti denních sazeb s výší denní sazby jeden tisíc korun, tedy v celkové výši 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
3. Jednání popsané ve skutkové větě pod bodem I. spočívalo v podstatě v tom, že obviněný J. P. jako příslušník Policie ČR, tedy v postavení úřední osoby, na základě návodného požadavku obviněného P. N. doručil jménem Policie ČR ostraze obchodního centra XY žádost podle §8 odst. 1 trestního řádu, kterou žádal o poskytnutí kopie záznamu z kamerového systému z prodejny XY, na němž měla být zachycena údajná krádež blíže nespecifikované zásilky, dopravované kurýrem Kurýrní služby N. J. D., přičemž záznam si přišel vyzvednout obviněný J. P., ale vinnou technických problémů vydali zaměstnanci ostrahy záznam až později obviněnému P. N. Obviněný J. P. tak činil přesto, že si byl vědom, že informace nežádá k plnění služebních úkolů, neboť pod číslem jednacím žádosti je vedena zcela jiná trestní věc, která nemá s údajnou krádeží v OC XY nic společného, a že skutečným cíle je, jednak opatřit P. N. neoprávněný prospěch spočívající v obstarání a následném předání informací vyplývajících z činnosti ostrahy OC XY, které obviněný N. potřeboval kvůli svému podnikání, a to z důvodu kontroly osoby, které pro něj pracovaly, kdy si chtěl skutečně ověřit, zda je pachatelem osoba, která pro něj pracovala, přičemž coby civilní osoba by se k těmto informacím nedostal, jednak sebe obohatit tím, že bude nadále požívat výhody ze strany obviněného N. spočívající v bezplatné půjčce vozidla a půjčkách finanční hotovosti, čímž obviněný J. P. úmyslně vykonával svou pravomoc v rozporu s §2 a §115 odst. 1 zákona o Policii, §45 odst. 1 písm. a), b), c), i) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, s bodem 3 písm. a), b), d), g), i) přílohy č. 1 k rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011, o profesní etice Policie ČR, přičemž obviněný P. N. věděl, že obviněný J. P. je příslušníkem Policie ČR a obstaráváním požadovaných informací porušuje právní předpisy.
4. Podle bodu II. skutkové věty obviněný J. P. při výkonu služby příslušníka Policie ČR, tedy v postavení úřední osoby, ve své kanceláři na přidělené počítačové sestavě za použití svého loginu s uvedením účelového důvodu lustrace „kontrola osoby“ či „kontrola vozidla“ opakovaně neoprávněně provedl lustrace motorových vozidel a fyzických osob v informačních systémech Policie ČR a Ministerstva vnitra České republiky, aniž k tomu měl oprávněný důvod a aniž tyto informace potřeboval k plnění služebních úkolů, přičemž tak činil pouze pro získání neoprávněného prospěchu dalších osob, spočívajícího v nepovoleném shromažďování osobních údajů, jejich zpřístupnění a nakládání s nimi, když k těmto informacím se jakožto civilní osoby nedostaly, čímž úmyslně vykonával svou pravomoc v rozporu s §2, §66 odst. 1, 2 a §115 odst. 1 zákona o Policii, §45 odst. 1 písm. a), b), c), i) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) a čl. 43 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, o ochraně osobních údajů, čl. 3 odst. 4 písm. c) ve spojení s čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, o programu „Dotazy do informačních systémů“, bodem 3 písm. a), b), d), g), i) přílohy č. 1 k rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011, o profesní etice Policie ČR, kdy dále v bodech 1), 4), 5) k této činnosti obviněného J. P. úmyslně navedl jeho známý P. N., a to tím, že od něj předmětné lustrace vyžádal při četných osobních schůzkách, v telefonátech a SMS zprávách, přičemž obviněný N. věděl, že obviněný P. je příslušníkem Policie ČR a obstaráním požadovaných informací porušuje právní předpisy, konkrétně obviněný J. P. zadal:
1) pro osobní potřebu P. N. v souvislosti se ztrátou zásilky, blíže popsanou pod bodem I., dne 8. 3. 2017 neoprávněný dotaz do CDO, CRO, KO2, SOV, OHPVL na osobu J. D., neoprávněný dotaz do CRO na osobu J. D., neoprávněný dotaz do CRO na osobu M. D. a dne 9. 3. 2017 neoprávněný dotaz do CRO, PATROS, ZOP, FIOS, S2ID, S2WP, UDALOST, KO2, KONTROLA, OHPVL na osobu J. D., a tyto informace předal obviněnému N. telefonicky a poté i při osobní schůzce v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě,
2) na základě požadavku své neteře S. Ch., zda může zjistit informace o tom, jestli M. P. podala na jejího syna K. L. trestní oznámení pro zpronevěru finančních částek ve výši 160.000 Kč a 90.000 Kč, které se měl dopustit se svým kamarádem na benzinové čerpací stanici, dne 4. 4. 2017 neoprávněný dotaz do CRO, PATROS, S2ID, S2WP, FIOS, ino, SOV, ZBRP, ZOP, UDALOST, KO2, KONTROLA, CDO, OHPVL na osobu K. L., neoprávněný dotaz do CRO na osoby S. Ch., J. Ch., nar. XY, J. Ch., nar. XY, J. Ch., V. Č., M. C., M. K., A. Č. a Z. Č. a tyto informace S. Ch. předal telefonicky a při osobní schůzce dne 5. 4. 2017 v jejím bydlišti,
3) v úmyslu obstarat neoprávněný prospěch svému známému P. K., spočívající ve zjištění bližších informací k vozidlu, které plánoval zakoupit pro svého syna, za údajně neobvykle nízkou částku, dne 19. 6. 2017 neoprávněný dotaz do CRV, PATRMV, S2VE, S2VR, FIVO, S2SZ, S2VT, KO2, KONTROLA, ZEDN, OHPVL na vozidlo reg. zn. XY, neoprávněný dotaz do CRO, PATROS, S2WP, ZOP, FIOS, S2ID, SOV, ino, ZBRP, ZOP, KONTROLA, UDALOST, CDO, KO2, OHPVL na osobu J. P., neoprávněný dotaz do CRO na osoby J. P. a J. Š., neoprávněný dotaz do CRO, CRV, PATROS, S2ID, S2WP, ZOP, FIOS, ino, SOV, ZBRP, ZOP, UDALOST, CDO, KO2, KONTROLA, OHPVL na osobu J. W., neoprávněný dotaz do CRO na osoby L. P., L. P., T. P., dne 26. 6. 2017 neoprávněný dotaz do CRV, PATRMV, S2SZ, S2VE, S2VR, S2VT, FIVO, KO2, KONTROLA, ZEDN, OHPVL na vozidlo reg. zn. XY, neoprávněný dotaz do CRO na osoby J. P., M. Č., neoprávněný dotaz do CRO, CRV, S2WP, PATROS, S2ID, FIOS, ZOP, SOV, UDALOST, CDO, KO2, KONTROLA, OHPVL na osobu J. Č., neoprávněný dotaz do CRO na osoby G. W. a T. W., a tyto informace předal telefonicky P. K. i obviněnému P. N.,
4) na základě požadavku P. N., specifikovaného v SMS zprávě dne 2. 7. 2017 neoprávněný dotaz do CRV, S2VE, PATRMV, S2SZ, S2VR, FIVO, S2VT, KONTROLA, ZEDN, OHPVL na vozidlo reg. zn. XY, neoprávněný dotaz do CRO, PATROS, S2WP, FIOS, S2ID, SOV, ZOP, UDALOST, KO2, KONTROLA, OHPVL na osobu M. Š., neoprávněný dotaz do CRO na osoby M. Š., T. Š., O. Š., a tyto informace obviněnému N. předal při osobní schůzce v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě,
5) na základě požadavku P. N., specifikovaného v SMS zprávě dne 4. 7. 2017 neoprávněný dotaz do CRO, CRV, PATROS, S2WP, ZOP, FIOS, ino, S2ID, SOV, ZBRP, KO2, KONTROLA, UDALOST, CDO, OHPVL na osobu M. S., neoprávněný dotaz do CRO na osoby H. S. a P. S., a tyto informace obviněnému N. předal při osobní schůzce v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě.
5. O odvoláních obou obviněných a státního zástupce podaném v neprospěch obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 44 To 242/2019 , jímž je podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněnému P. N., nar. XY, ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného P. N. odsoudil podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu jednoho sta denních sazeb s výší denní sazby jeden tisíc korun, tedy v celkové výši 100.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §256 trestního řádu odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl.
6. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného skutek zjištěný v rozsahu jeho popisu pod body I. a II. výrokové části rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jejich odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Nelze totiž dovodit naplnění formálních znaků předmětného přečinu. Naopak mohlo dojít k naplnění znaků kázeňského přestupku podle §50 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Namítl především absenci obligatorních znaků objektivní stránky jednání, tj. „opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu“ a nedostatek subjektivní stránky přečinu. Závěry soudu prvního stupně k otázce pohnutky a úmyslu se podle obviněného nezakládají na provedeném dokazování. Ve vztahu ke skutku v bodě I. obviněný nesouhlasí ani s tím, že by jej obviněný N. naváděl ke spáchání trestného činu, jelikož nemohl znát postup policisty při opatřování čísla jednacího ke konkrétnímu případu. Prvotní pohnutkou obou obviněných bylo zjistit a odhalit pachatele v souvislosti se ztrátou zásilky. U všech skutků byl podle obviněného účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít obviněný ani jiné osoby reálný prospěch. Ani samy lustrované osoby neví o tom, že by jejich osobní údaje byly zneužity. Obviněný dále namítl, že původně byl obžaloby pro skutky pod bodem II/2., 3. podle §226 písm. b) trestního zákoníku zproštěn. Nalézací soud vydal posléze odsuzující rozsudek až na základě nekonkrétních pokynů odvolacího soudu. Závažné procesní pochybení spatřuje obviněný v tom, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 43 Nt 1424/2017, nebyl od počátku řízení součástí spisu. Do spisu byl zařazen a obviněnému předestřen až v rámci řízení o odvolání. Přestože obviněný tuto vadu namítal, nalézací soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, aniž by mohl posoudit zákonnost pořízených odposlechů, jež sloužily jako podklad výroku o vině. Tím došlo ke zkrácení procesních práv obviněného.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 44 To 242/2019, a zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2017, sp. zn. 67 T 41/2018, a věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – malá část textu článku III. dovolání a celý článek IV. dovolání jsou s textem jeho předchozího odvolání doslovně shodné. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje. Námitku obviněného, že soudy nesprávně dovodily naplnění nezbytné pohnutky předmětného trestného činu, považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Ve věci byl neobvykle podrobně zdokumentován i prospěch na straně obviněného, jímž byla plnění poskytnutá mu příjemcem informací obviněným N. v bodu I. rozsudku nalézacího soudu (užívání automobilu a finanční půjčky). Tento prospěch dovolatele je uveden i v popisu skutku meritorního rozsudku nalézacího soudu. V převážné části jednání dovolatele pod body I., II. 1), 4), 5) se tedy jednalo o prospěch oboustranný. To také nalézací soud výslovně vyjádřil jak v právní větě, tak i v odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce považuje za přiléhavé i dovození prospěchu na straně dalších osob, včetně zmínky o získání „strategické výhody“ těmito osobami či opatření „zásadní informace“ pro ně. Státní zástupce k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 157/2019, podle kterého prospěch příjemce informací nelegálně opatřených z policejních informačních systémů může spočívat také v získání jisté „informační převahy“ nad jinou osobou. Námitka obviněného, že nebylo možné přezkoumat odůvodnění příkazu soudce k nařízenému odposlechu, podle státního zástupce zjevně neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a nejedná se ani o námitku nezákonného důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Protože obviněný především argumentoval tím, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku nenaplňují všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ani přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, lze jeho námitky ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání považovat za relevantní.
14. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
15. Podle §120 odst. 3 trestního řádu musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a to případně včetně pohnutky (motivu), je-li znakem příslušné skutkové podstaty. Přitom nerespektování §120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006-I. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
17. Znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nejsou naplněny jen tím, že pachatel úmyslně vykonává objektivně závadným způsobem pravomoci úřední osoby. Z hlediska subjektivní stránky je totiž obligatorním znakem skutkové podstaty daného trestného činu také pohnutka. Skutková část výroku o vině proto musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Přitom musí jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co úřední osoba závadným výkonem pravomoci sledovala, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 72/2010, sp. zn. 3 Tdo 665/2008 a sp. zn. 7 Tdo 1059/2012). Pro dokazování pohnutky obecně platí to, co pro ostatní znaky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Závěr o pohnutce pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout.
18. Jestliže protiprávní jednání úřední osoby spočívá v neoprávněném opatření informací z jinak nepřístupných zdrojů, pak pro posouzení pohnutky jako znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku je rozhodné především zjištění, k čemu měly takto získané informace sloužit a zda byly skutečně určeny k tomu, aby byly prostředkem k dosažení nějakého reálného prospěchu u pachatele nebo u někoho jiného. Pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku. Prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 516/2015).
19. V projednávané věci Nejvyšší soud z napadených rozhodnutí a předloženého spisového materiálu zjistil, že soudy nepostupovaly důsledně v souladu s uvedenými východisky. Vedle nesprávných závěrů ohledně pohnutky obviněného pak v případě skutku pod bodem II. neobstojí ani závěry vztahující se k objektivní stránce trestného činu.
20. Pokud jde o skutek pod bodem I., spočívala podle soudů pohnutka obviněného jednak v opatření informací P. N., které by jmenovanému umožnily ověřit, zda pachatelem případného trestného činu souvisejícího se ztrátou přepravované zásilky je jeho zaměstnanec J. D., jednak v zajištění si dalšího požívání výhod ze strany P. N.
21. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že ve společnosti I. došlo v dané době ke ztrátě zásilky v hodnotě 37.000 Kč a že okolnosti ukazovaly jako na možného pachatele na J. D. Jedná se nejen o tvrzení obviněných, ale i svědkyně I. V. (manažerky společnosti I.) a ostatně i J. D. Podle svědkyně I. V. sice nepožadovala společnost I. po P. N. náhradu škody, lze se však domnívat, že tomu tak bylo jen proto, že okolnosti ztráty zásilky nebyly dostatečně objasněny. Pokud by bylo zjištěno pochybení kurýrní služby, lze předpokládat, že by způsobená škoda byla společností I. po P. N. požadována. Jelikož existovalo podezření, že ke ztrátě zásilky došlo v důsledku trestného činu a že pachatelem byl J. D., bylo by podání trestního oznámení zcela legitimním krokem. P. N. by v takovém trestním řízení patrně vystupoval v pozici poškozeného, a měl by nejen možnost nahlížet do trestního spisu a podávat návrhy na doplnění dokazování, ale byla by nezbytná i jeho osobní součinnost, včetně pomoci při ztotožnění osoby na kamerovém záznamu.
22. Za této situace nešel P. N. podat trestní oznámení na nejbližší policejní služebnu či obvodní státní zastupitelství, ale obrátil se na svého dlouholetého kamaráda J. P., o němž věděl, že je příslušníkem Policie ČR zařazeným u služby kriminální policie a vyšetřování, a v minulosti mu již (údajně) různé podněty ze závadového prostředí předával a J. P. je jako policista řešil. Pokud jde o vzájemnou komunikaci obviněných zachycenou v odposleších jejich telekomunikačního provozu, je pochopitelné, že slovník i užité formulace nemohou odpovídat ze své podstaty formální komunikaci mezi poškozeným a policistou, kteří se jinak neznají. Podstatné je, že z odposlechů nevyplývá žádný jiný zájem obviněného P. N. o informace související se ztrátou předmětné zásilky, než zjištění, zda byla odcizena právě jeho zaměstnancem J. D. V tomto duchu je třeba chápat zavádějícím způsobem formulovanou část skutkové věty vztahující se k tomu, jaký prospěch měl obviněný J. P. obviněnému P. N. opatřit („neoprávněný prospěch spočívající v obstarání a následném předání informací vyplývajících z činnosti ostrahy OC XY, které obviněný N. potřeboval kvůli svému podnikání, a to z důvodu kontroly osoby, které pro něj pracovaly“) . V provedeném dokazování totiž nemělo žádnou oporu zjištění, že P. N. potřeboval pro své podnikání informace z činnosti ostrahy obchodního centra. Cíl obviněného P. N. nelze považovat za neoprávněný.
23. Z pohledu obviněného J. P. lze zcela souhlasit s dílčími závěry soudů, podle kterých jeho postup při vyžadování kamerových záznamů a jejich vyhodnocování byl v rozporu s jeho služebními povinnosti. Nepochybně si měl nechat přidělit vlastní číslo jednací, pod kterým měl vyhotovovat písemnosti a ke kterému měl zaevidovat i poskytnutý kamerový záznam. Rovněž měl šetření či prověřování podnětu po vyhodnocení získaných informací podle povahy věci odpovídajícím způsobem ukončit. Tento způsob výkonu pravomoci obviněného nelze rozhodně bagatelizovat. Na druhou stranu však nelze souhlasit ze závěry soudů, že by tak činil v úmyslu opatřit sobě i jinému neoprávněný prospěch. Nelze totiž považovat za přesvědčivě vyvrácenou jeho obhajobu, že jeho cílem bylo vyhledávat trestnou činnost z pozice tzv. operativce. V rámci policejního sboru plní úkoly vyhledávání trestné činnosti (srov. §158 odst. 1 trestního řádu) právě operativa služby kriminální policie a vyšetřování. Minimálně v policejních kruzích je všeobecně známou skutečností, že po operativcích je požadováno, aby z kriminálního prostředí získávali vlastní poznatky o trestné činnosti, a motivováni jsou i prostřednictvím tzv. čárkového systému. Kladně hodnoceny jsou přitom především poznatky, které jsou později úspěšně realizovány, tedy ty, u nichž se původní podezření ze spáchání trestného činu potvrdí. Z povahy věci jsou poznatky získané operativcem z převážné části nekonkrétní a jejich relevanci nelze z počátku posoudit. To může svádět k tomu, že si policista ulehčí práci s administrativou, a prvotní úkony provádí pod nesouvisejícím číslem jednacím, i přesto, že si je vědom rozporu takového postupu se svými povinnostmi. Nové číslo jednací si navíc policista zpravidla nemůže přidělit sám, ale jde o rozhodnutí nadřízeného. Existenci tzv. čárkového systému i na služebním působišti obviněného P. potvrdili všichni svědci pracující na témže oddělení jako obviněný – Z. N., D. B. i L. S. Stejně tak z výpovědí uvedených svědků vyplývá, že přidělení nového čísla jednacího bylo v kompetenci nadřízeného. Z vyjádření svědků D. B. a L. S. navíc vyplývá, že mezi obviněným J. P. a jeho nadřízeným nepanovaly dobré vztahy, což by mohlo vysvětlovat, proč obviněný svého nadřízeného o každém poznatku neinformoval. S tím, že obviněný považoval informace od obviněného N. za poznatky o trestné činnosti, korespondují i přepisy odposlechů. Obviněný P. nejprve předpokládal vyhotovení policejní žádosti o kamerový záznam během dvou dnů, což by mohlo souviset s administrativou věci (č. l. 214). Kamerový záznam se snažil sám vyhodnocovat, usměrňoval postup P. N. vůči J. D. tak, aby zjistili pravdu, a předpokládal, že J. D. „smázne“, protože si myslí, že si zboží nechal pro sebe (č. l. 216). „Smáznutím“ by mohlo být myšleno například zahájení úkonů trestního řízení proti J. D. jako podezřelému. S touto částí odposlechů se nalézací soud nijak nevypořádal.
24. Závěr, že obviněný J. P. se nechtěl věcí dál jako policista zabývat, nýbrž jednal výlučně z pohnutek uvedených výše, nelze dovodit ze skutečnosti, že věc nezaevidoval pod vlastní číslo jednací ani později. Přestože k tomu nalézací soud nezaměřil dokazování, z přepisů odposlechů lze dovodit, že z kamerových záznamů ani jiným způsobem nebylo zjištěno nic dalšího, co by svědčilo proti J. D. Uvedený poznatek se tedy patrně ukázal jako lichý, a jeho řádné zaevidování by přineslo obviněnému P. (z jeho pohledu) jen zvýšenou administrativu. Jak by obviněný postupoval v případě, že by se odcizení zásilky J. D. potvrdilo, by bylo možné usuzovat například z toho, zda vůbec v minulosti jako operativec s vlastními poznatky o trestné činnosti za svým vedoucím přicházel, a tyto rozpracovával.
25. Neobstojí ani právní závěr, že obviněný jednal v úmyslu opatřit si vlastní neoprávněný prospěch, spočívající v tom, že bude nadále požívat výhody ze strany obviněného P. N. (bezplatné užívání vozidla, půjčky peněz). Soud jednotlivé majetkové výhody na straně obviněného J. P. plynoucí ze vztahu s P. N. zevrubně popsal (odst. 66 rozsudku). Avšak úvahy soudu, proč by o tyto výhody měl obviněný přijít, pokud by neprováděl lustrace [k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v souvislosti s lustracemi měl podle právní věty obviněný opatřovat prospěch sobě jen u skutku II. dílčích útoků 1), 4), 5), s čímž však nekoresponduje skutková věta pod bodem II., z níž opatření vlastního prospěchu nijak nevyplývá], jsou pouze obecné a nereflektují skutečný charakter vztahu mezi oběma obviněnými. Lze poukázat na to, že obvinění se podle svých slov znali dvacet let, znali se i jejich rodiny, byli si i na svatbě. Vůbec nebylo zjištěno, jak dlouho zmíněné výhody obviněný P. požíval před vytýkaným jednání či po něm a zda vůbec mohly s jistými „protislužbami“ souviset. Jejich vzájemný vztah, jak byl nalézacím soudem popsán, není sám o sobě důvodem pro to, aby se obviněný P. dopouštěl trestné činnosti. Pokud by takto obviněný P. kalkuloval, nic mu nebránilo poznatky řádně zaevidovat. Přehlédnout nelze ani skutečnost vyplývající z vyjádření obviněného P., že i po odchodu od policie s P. N. obchodně spolupracuje. Tehdejší charakter vztahu mezi obviněnými tak nabízí pouze určité indicie, na jejichž základě však nelze činit konkrétní závěry o prospěchu obviněného P. Obě okolnosti podle dosud zjištěného skutkového stavu stály spíše nezávisle vedle sebe, než aby byly vzájemně podmíněny.
26. Ke skutku pod bodem I. lze shrnout, že skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zčásti neodpovídají provedenému dokazování, a současně neumožňují učinit právní závěr, že obviněný J. P. jednal v úmyslu opatřit sobě i jinému neoprávněný prospěch. Právní kvalifikace činu podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku proto neobstojí.
27. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. lze soudům vytknout, že skutkové okolnosti obsažené ve skutkové větě nekorespondují s provedeným dokazováním a se skutkovými závěry rozvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Konstrukce skutkové věty je tvořena návětím společným pro všechny dílčí útoky a popisem jednotlivých dílčích útoků. Z návětí se podává, v jakém postavení obviněný vystupoval, do jakých informačních systémů vstupoval, aniž k tomu měl oprávněný služební důvod, z jaké pohnutky tak činil, a jaké právní předpisy tím porušil. Pohnutka je v tomto souhrnném návětí vyjádřena tak, že obviněný popsaným způsobem činil pouze pro získání neoprávněného prospěchu dalších osob, spočívajícího v nepovoleném shromažďování osobních údajů, jejich zpřístupnění a nakládání s nimi, když k těmto informacím se jakožto civilní osoby nedostaly . Jednotlivé dílčí útoky jsou formulovány tak, že po uvození větou, na čí požadavek obviněný jednal, jsou vyjmenovány jednotlivé provedené lustrace a v dovětku je uvedeno, že „tyto informace“ předal osobě, která je požadovala.
28. Takto popsaný skutek nevyjadřuje, jakého konkrétního jednání se obviněný podle soudů ve skutečnosti dopustil, zejména jaké informace lustracemi získal a jaké předal dalším osobám. Přestože k dokonání přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku není třeba, aby pachatel či jiná osoba skutečně získala neoprávněný prospěch (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), faktické předání neoprávněně získaných informací je okolností významnou pro posouzení pohnutky pachatele. Současně je třeba zdůraznit, že ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Z toho, jak je skutková věta formulována, vyplývá, že obviněný po provedení jednotlivých dotazů do informačních systémů předal veškeré tam dostupné informace, mající charakter osobních údajů, dalším osobám, a to za účelem jejich shromažďování. Takový skutkový stav ovšem neodpovídá provedenému dokazování a nesvědčí pro něj ani rozbor důkazní situace provedený soudem v odůvodnění napadeného rozsudku. V příslušných pasážích odůvodnění (odst. 56 až 58) totiž soud uvádí, že podle odposlechu telefonních hovorů sdělil obviněný P. jednotlivým neoprávněným osobách pouze obecné informace typu „ptáček je čistej“ (dílčí útok 1), „včera to podávala“ (dílčí útok 2), „všechno je čistý“ (dílčí útok 3). V případě útoků pod body 4) a 5) žádná konkrétní zjištění, že by obviněný informace z policejních databází předával, nalézací soud neučinil. Své závěry soud vystavěl pouze na obecných úvahách opírajících se o časovou souvislost mezi komunikací a lustracemi a okolnost, že uvedené poznatky nebyly nijak dále oficiálně zpracovávány. V této souvislosti ovšem nebyla dostatečně vyvrácena obhajoba obviněného, že informace od uvedených osob měly charakter poznatků o možné trestné činnosti, které se ovšem po provedení příslušných lustrací nepotvrdily, a proto se jimi dále nezabýval. Dosud nelze jednoznačně tvrdit, že by obviněný jednotlivé poznatky nerozpracoval, ani pokud by byly lustrace pozitivní (vozidlo v pátrání, osoba policií v minulosti opakovaně prověřovaná, apod.). Takový závěr by bylo možné přijmout teprve poté, kdy by například nadřízený obviněného potvrdil, že obviněný vlastní poznatky v předmětném období ani v minulosti nepřinášel a zpracovával pouze věci, které mu byly přiděleny. Naopak samotný způsob provedení lustrací, kdy obviněný zadával dotazy i na další osoby (rodinné příslušníky), než ke kterým získal informace od osob, v jejichž prospěch měl jednat, hovoří spíše o rutinním přístupu obviněného. Informace o těchto osobách nemohly mít pro jeho známé žádný význam a nelze z ničeho dovozovat, že jim tyto informace obviněný předával. V obecné rovině lze naopak akcentovat služební zařazení obviněného, kdy jako tzv. operativec měl za úkol mj. vyhledávat latentní trestnou činnost. Ze své pozice by tedy zřejmě měl mít spíše více než méně informací o osobách, které se v jeho blízkosti vyskytují a s nimiž se stýká. A to včetně informací pocházejících z informačních systémů policie.
29. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. dovolací soud nijak nerozporuje, že postup obviněného při provádění lustrací odporoval služebním předpisům, a to minimálně v tom smyslu, že měl vše řádně evidovat v souladu se služebním postupem. Z toho, co bylo dosud uvedeno, však jako zcela nepodložený vyznívá závěr, že obviněný prováděl lustrace pouze za účelem neoprávněného shromažďování osobních údajů dalšími osobami . Nelze vyloučit, že obviněný postupoval primárně v úmyslu vyhledávat trestnou činnost. Pokud v jednotlivých případech postupoval také v úmyslu poskytnout určité neveřejné informace svým známým, rozhodně se nejednalo o shromažďování osobních údajů, jak je uvedeno ve skutkové větě. Předané informace totiž byly podle odposlechů pouze zcela obecné. Zda byla jednáním obviněného naplněna pohnutka ve smyslu §329 trestního zákoníku, tj. opatřit jinému neoprávněný prospěch (k otázce opatření vlastního prospěchu viz úvahy výše v odst. 25), lze posuzovat výhradně podle konkrétních skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, nikoliv paušálně.
30. K tomu dovolací soud opětovně poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 516/2015, jak byly zmíněny výše. Současně zdůrazňuje, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 830/2017 je třeba důsledně rozlišovat případy, v nichž se zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ užijí jako interpretační pravidlo a kdy jako tzv. materiální korektiv (blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě posuzování pohnutky jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu je třeba uvažovat o zásadě subsidiarity trestní represe již v rámci interpretace a aplikace příslušné právní normy, potažmo již při posuzování, zda vůbec došlo k naplnění všech formálních znaků trestného činu. Důvodem je hledisko intenzity naplnění jednotlivých znaků trestného činu, konkrétně výše specifikované pohnutky – úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Přestože se tedy jako neoprávněný prospěch obecně označuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální povahy, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo, vztahuje se pojem „každé“ spíše ke kvalitě, nikoliv kvantitě zvýhodnění. Tento znak skutkové podstaty proto nebude naplňovat jakékoliv, i zcela bezvýznamné zvýhodnění jiné osoby. V opačném případě by totiž bylo možno vymezit „jakési“ zvýhodnění (ať už vlastní či jiného) u každého případu výkonu pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přívlastek neoprávněný by pak bylo možné dosadit jen s ohledem na způsob výkonu pravomoci. Nebylo by pak možné předmětný trestný čin odlišit od některých přestupků obdobné povahy, v prostředí bezpečnostních sborů například kázeňských přestupků. V každém jednotlivém případě je proto naplnění znaku neoprávněného prospěchu třeba posuzovat v kombinaci s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tak, aby se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku šlo ve výsledku z hlediska povahy a závažnosti činu a jeho společenské škodlivosti o trestný čin, odlišitelný např. od přestupků. S tím není v rozporu ani státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 157/2019, podle kterého může prospěch příjemce informací nelegálně opatřených z policejních informačních systémů spočívat také v získání jisté „informační převahy“ nad jinou osobou. V citované věci spočívalo jednání obviněného v získání informací o poškozeném, a to za účelem jeho kontaktování ohledně poměru s manželkou obviněného, přičemž následný kontakt poškozeného vyústil ze strany obviněného v přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Je zřejmé, že v citované věci představovaly zjištěné informace prostředek k dosažení cíle, jenž je z hlediska trestního práva dostatečně významný (zasažení zájmů chráněných trestním zákoníkem).
31. Jednání obviněného popsané pod bodem II. 1) věcně souvisí se skutkem pod bodem I., a proto lze plně odkázat na argumentaci uvedenou výše k tomuto skutku. Nejenže obviněným předané informace byly obecného charakteru, ale nemohly obviněnému N. ani přinést žádný dostatečně významný neoprávněný prospěch.
32. Ohledně dílčího skutku pod bodem II. 3) z provedeného dokazování vyplývá, že svědek K. požadoval po obviněném informace k vozidlu, které chtěl zakoupit. Obviněný posléze svědkovi skutečně sdělil, že „všechno je čistý“. Je třeba, aby se soud zabývat tím, zda tato obecná informace představuje onu výše zmíněnou „informační převahu“ do té míry, aby se mohlo jednat o trestný čin. Přitom se musí vypořádat s přepisem odposlechu (č. l. 230 a 231), ze kterého vyplývá, že obviněný P. řešil se svědkem K. indicie nasvědčující tomu, že auto mohlo být kradené (podezřele nízká cena, a nesrovnalosti ohledně prodávajícího, který má být „autíčkář“, a problémy s plnou mocí).
33. V případě dílčích útoků pod body II. 4) a 5) nelze z napadeného rozsudku vůbec zjistit, jaké informace z policejních databází a zda vůbec měl obviněný P. obviněnému N. předat. Závěry soudu spočívají pouze na obecných úvahách. Je třeba blíže objasnit samotný výsledek lustrací, neboť není zřejmé, co vlastně obviněný P. k vozidlu a osobám zjistil, a zabývat se obhajobou obou obviněných, že se jednalo o poznatek k osobě pana S., který byl tzv. závadovou osobou, ale byl již rozpracován jiným policistou.
34. Pokud jde o skutek II. 2), jeho formulace neodpovídá skutkovým zjištěním rozvedeným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Především chybí dostatečný důkazní podklad pro závěr, že obviněný P. sdělil svědkyni S. Ch. veškeré údaje obsažené v lustrovaných informačních systémech. Současně nebyl prokázán úmysl obviněného lustrace provést proto, aby svědkyně shromažďovala nějaké osobní údaje. Na druhou stranu skutková zjištění dovolují učinit bezpečný závěr, že obviněný prováděl v tomto případě neoprávněné lustrace v úmyslu poskytnout své neteři informaci o tom, zda na jejího syna bylo podáno trestní oznámení. Prospěchem zde skutečně mohla být významná informační převaha v probíhajícím trestním řízení, kdy si podezřelé osoby (K. L. a jeho kamarád L. M.) mohli na základě takové informace připravit účinněji svoji obhajobu, mohli koordinovat své výpovědi, působit na svědky či odejmout z možnosti dispozice orgánů činných v trestním řízení důležité listiny či věci, apod. Tím mohlo v konečném důsledku dojít až ke zmaření účelu případného trestního řízení. V tomto smyslu vymezený skutek by naplňoval všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
35. Skutek pod bodem II. byl právně posouzen rovněž jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se dopustí pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací, neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací a čin spáchá v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Základní skutková podstata uvedená v odst. 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo. Pohnutka je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3. Nalézací soud se otázkou naplnění jednotlivých obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nezabýval a spáchání daného přečinu jen konstatoval (odst. 67 rozsudku). To, co bylo výše uvedeno ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, lze proto přiměřeně vztáhnout i na tento trestný čin. Z hlediska pohnutky neobstojí závěr, podle kterého obviněný jednal v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch. Zda obviněný jednal v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch jinému, musí soud posoudit jednotlivě u každého dílčího útoku s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem i tomu, jaké informace obviněný dalším osobám prokazatelně předal. Z hlediska základní skutkové podstaty je nezbytné, aby soud odpověděl na otázky, zda se v jednotlivých případech jednalo o poznatky o možné trestné činnosti, zda tímto způsobem obviněný v minulosti nějakou trestnou činnost odhalil a zda byl oprávněn provádět pro svoji činnost operativce daný typ lustrací (ať již pod novým číslem jednacím či bez něj – jak připustil ve své výpovědi jeho nadřízený). Při posuzování jednotlivých znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty daného přečinu musí mít soud na paměti zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, a to již ve významu interpretačního pravidla, tedy z hlediska výkladu pojmů užitých v právní normě a z hlediska intenzity naplnění jednotlivých znaků trestného činu, tj. dovodit, zda vůbec byly zjištěným jednáním naplněny zákonné (formální) znaky trestného činu. Jde v podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (např. kázeňským přestupkem). Pokud by pak dospěl soud k závěru, že všechny formální znaky trestného činu byly naplněny, musí zásadu subsidiarity trestní represe posoudit i ve významu tzv. materiálního korektivu. Tedy tak, že prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Trestnými činy mohou být totiž pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
36. Na základě dovolacího přezkumu Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutí nalézacího soudu je ve vztahu k obviněnému J. P. zatíženo vadami, které naplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Odvolací soud sám označené vady nezjistil a nenapravil. Proto nemohla obě napadená rozhodnutí obstát. Protože zjištěné vady prospívají také obviněnému P. N., bylo namístě uplatnit beneficium cohaesionis (§261 trestního řádu).
37. Nejvyšší soud proto zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu ohledně obviněného J. P. a podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za použití §261 trestního řádu též ohledně obviněného P. N. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 44 To 242/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 67 T 41/2018. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
38. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu