ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.280.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 280/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2015, č. j. 6 To 283/2015-183, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 T 7/2015-166, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 27. 7. 2014 v 18:15 hod., v katastru obce B., obvod Okresního soudu v Novém Jičíně, na dálnici D1 ve směru jízdy od O. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Citroen Xantia, nepřizpůsobil za silného deště při snížené viditelnosti rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, s vozidlem přejel do pravého odstavného pruhu, kde již v důsledku extrémně nepříznivého počasí zastavila další vozidla, takto přední částí vozidla narazil do zadní části vozidla zn. VW Passat, řízeného A. G., které bylo odhozeno dopředu, kde narazilo do vozidla zn. Škoda Fabia, řidiče L. B., přičemž při nehodě utrpěla těžké zranění spolujezdkyně z vozidla Citroen A. K., a to zhmoždění hrudníku vpravo a břicha s oděrkou kůže a krevní podlitinou, zlomeninu hrudní kosti, zlomeninu 6. a 7. žebra v podpažní čáře vpravo, pneumothorax a hemothorax s částečným kolapsem plíce, tj. poškození důležitého orgánu s dobou léčení 6 - 8 týdnů, s významným omezením v obvyklém způsobu života, spolujezdkyně z vozidla Škoda M. Š. utrpěla lehké zranění, a to podvrtnutí krční páteře s průměrnou dobou léčení 2 - 3 týdnů, které však s ohledem na zvláštní osobní stav poškozené - chronické onemocnění páteře a osobní predispozici trvalo déle, a řidič vozidla VW A. G. utrpěl zranění, a to pohmoždění hlavy, pravého ramene, pravého bérce, podvrtnutí krční páteře s dobou léčení a pracovní neschopností po dobu 6-ti týdnů“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené společnosti TELFIN, a. s., se sídlem Havlíčkovo náměstí 2, Praha 3, IČ: 25793781, částku 2.541 Kč, a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava IČ: 47673036, částku 72.291 Kč. Poškozená společnost TELFIN, a. s., pak byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2015, č. j. 6 To 283/2015-183, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti TELFIN, a. s., a tuto společnost výrokem podle §265 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn a nabyl v nich právní moci (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) konstatoval, že byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na povahu zranění, která při dopravní nehodě utrpěla poškozená A. K. Ta přitom neudělila souhlas s jeho trestním stíháním; naopak u soudu se jednoznačně vyjádřila v tom smyslu, že by jí bylo líto, resp. byla by „naštvaná“, pokud by obviněný byl odsouzen „kvůli ní“ a v důsledku uloženého trestu zákazu činnosti ztratil své zaměstnání. V takovém případě by mu vzhledem k reálně existujícím blízkým vzájemným osobním vazbám musela sama finančně vypomáhat. S ohledem na stanovisko poškozené k celé věci i k tomu, že opakovaně odmítala udělit souhlas k jeho trestnímu stíhání, je dovolatel přesvědčen, že projednávaný případ byl ukázkovým příkladem pro aplikaci ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. Jeho trestní stíhání nepochybně bylo podmíněno souhlasem poškozené jako osoby oprávněné odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. Pokud takový souhlas orgány činné v trestním řízení neměly, bylo vůči němu trestní stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. vedeno nepřípustně. Tímto pochybením byl zároveň naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle nějž poškozenou A. K. nelze považovat za osobu, která vůči němu není v postavení subjektu splňujícího podmínky uvedené v §100 odst. 2 tr. ř. Namítl, že odvolací soud v tomto směru odůvodnil napadené rozhodnutí pouze opakovaným výkladem pojmu osoby blízké, který označil za příliš obecný a nepřijatelně restriktivní. Trvá na tom, že jeho vztah s poškozenou byl obdobný poměru rodinnému. Rozvoj a udržování jejich vzájemných vazeb z pohledu kvalitativního i kvantitativního ani jinak hodnotit nelze. Za zcela nepřiléhavý označil dovolatel odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 21/2011, které se zabývalo vztahem osob vedoucích občasný milenecký život. Použití tohoto rozhodnutí považuje za projev určité „bezradnosti“ soudu. Dovolatel znovu zdůraznil, že podstatné bylo správné posouzení skutečnosti, zda byl v době nehody vůči poškozené osobou v poměru obdobném poměru rodinnému a zda by poškozená jeho újmu pociťovala jako újmu vlastní. Z tohoto hlediska se soudy věcí dostatečně nezabývaly a v důsledku toho rozhodly nesprávně.
Proto obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2015, č. j. 6 To 283/2015-183, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 T 7/2015-166, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinil i návrh, aby Nejvyšší soud k případnému návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. dočasně přerušil výkon uloženého trestu zákazu činnosti, nebo aby bez takového návrhu rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu sám postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky obviněného označil s ohledem na obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za právně relevantní, nicméně je nepovažuje za důvodné. Podle jeho názoru nemůže být podmíněnost trestního stíhání, spojená s právem svědka - poškozeného odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., dovozována pouze z faktu, že poškozený si z nějakého důvodu nepřeje, aby byl pachatel činu trestně stíhán. Mezi pachatelem a poškozeným totiž musí vždy existovat některý z příbuzenských vztahů výslovně uvedených v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., nebo jiný vztah rodinný nebo obdobný. Taková vazba mezi dovolatelem a poškozenou A. K. však z provedeného dokazování nevyplynula. Státní zástupce poukázal na to, že jejich vztah bylo možno hodnotit pouze jako přátelství, resp. jako vztah „dobrého sousedství“. Nešlo tedy o poměr natolik blízký a intenzivní, aby bylo možno poškozenou vnímat jako osobu, která je k obviněnému v poměru rodinném či obdobném a která by jeho újmu právem pociťovala jako újmu vlastní. Na rozdíl od dovolatele se státní zástupce nedomnívá, že by se v dané věci nemělo přihlížet i k právním závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 21/2011. V citovaném rozhodnutí totiž dovolací soud vyložil podmínky §163 odst. 1 tr. ř. v rovině obecné, nikoli pouze pro případ mileneckého poměru mezi obžalovaným a poškozenou. Státní zástupce pak připomněl i právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího sodu ve věci sp. zn. 5 Tdo 785/2002, podle nichž kamarádský vztah obviněného s poškozenou není vztahem natolik blízkým, aby naplnil požadavky ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. Za zcela bezpředmětný nepovažuje ani poukaz soudů na vymezení pojmu osoba blízká v ustanovení §22 odst. 1 občanského zákoníku, které se do značné míry shoduje s okruhem osob uvedených v §100 odst. 2 tr. ř.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání projevil souhlas i pro případ předvídaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis tohoto vyjádření Nejvyšší soud zaslal dne 23. 2. 2016 obhájci obviněného Mgr. Ing. Danielu Keprtovi. Současně mu stanovil lhůtu pěti dnů pro případnou reakci na argumentaci státního zástupce. Lhůta pro eventuální repliku uplynula dnem 7. 3. 2016 (v pondělí).
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl de facto zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně uvedeného v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Námitkou, že neudělením souhlasu poškozené A. K. bylo jeho trestní stíhání „pro užitou právní kvalifikaci“ (§147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku) nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., uplatnil obviněný zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obsahově právně relevantně. Nejvyšší soud jí však po věcné stránce nepřiznal opodstatnění .
Na tomto místě je třeba uvést, že obviněný (dovolatel) vznesl výše uvedenou námitku opakovaně jak v průběhu hlavního líčení, tak i v řízení odvolacím. Soudy obou stupňů se povahou jeho vztahu k poškozené zabývaly v dostatečné míře a otázku relevance jejího odmítavého postoje k jeho trestnímu stíhání zodpověděly věcně správně (k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4/5).
Rovněž Nejvyšší soud zastává právní názor, že dovolatel - ve snaze zprostit se trestní odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku - předkládá nedůvodně rozšiřující výklad pojmu „osoby v poměru rodinném nebo obdobném“ ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. V rámci své rozhodovací praxe již vyslovil, že kamarádský či přátelský vztah mezi pachatelem trestného činu a poškozeným nepokládá za vztah, který by svým významem odpovídal poměru rodinnému či obdobnému (jakým je typicky např. poměr mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, mezi strýcem a synovcem, mezi osobami vychovávanými ve společné domácnosti apod.), jakkoli by ono kamarádství či přátelství bylo v některých rysech (vzájemné návštěvy, občasná výpomoc, společně trávený čas a společné zájmy) značně intenzivní (k tomu srov. přiměřeně již zmíněná usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, a ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002).
Právě o posledně uvedený vztah se jedná i v případě poškozené A. K. a dovolatele. Soudy zároveň z provedeného dokazování nezjistily žádné objektivní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že poškozená by újmu dovolatele (zde v podobě uloženého trestu zákazu činnosti) měla důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Prohlášení poškozené, že by se cítila povinna mu v případě ztráty zaměstnání finančně vypomáhat, zde nemá dovolatelem přisuzovaný význam. V době její výpovědi spolu nevedli společnou domácnost, nesdružovali finanční prostředky k úhradě společných potřeb a po stránce materiální na sobě nebyli nijak závislí.
Vztah mezi poškozenou a dovolatelem tudíž nezakládal nutnost, aby poškozená s trestním stíháním jeho osoby musela vyslovit souhlas podle §163 odst. 1 tr. ř. Napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení proto netrpí vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože dovolání obviněného M. B. bylo opřeno o námitky, kterým nebylo možno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k rozhodnutí o odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. Ten ovšem takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu