ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.21.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 21/2011 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného V. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 102/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2010, č. j. 13 T 102/2009-143, kterým byl obviněný V.A. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců za vyslovení dohledu a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř., a nově bylo podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že trestní stíhání obviněného pro jeden skutek, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. bylo podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného podle §11 písm. f) tr. ř. zastaveno a dále byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný se primárně domnívá, že základní otázkou, která byla soudy nesprávně posouzena, byla otázka (ne)souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného. Podle obviněného (obhájce) jsou podstatné dva procesní úkony, kterými poškozená projevila nesouhlas s trestním stíháním obviněného. Pokud jde o souhlas matky poškozené s trestním stíháním obviněného, pak je obviněný toho názoru, že tato nebyla jako matka poškozené a zákonná zástupkyně řádně poučena o právech poškozené a soud zaujal stanovisko, že mezi „obžalovaným a poškozenou neexistoval žádný ze vztahů, který lze podřadit pod §100 odst. 2 tr. ř. Dále je v dovolání poukazováno na to, že pokud soudy vybudovaly odsuzující rozsudek na výpovědi poškozené, kterou berou za dostatečně volně a rozumově vyspělou pro tento závěr, je nepochopitelné, proč stejné hledisko, tj. možnost vyslovení nesouhlasu s trestním stíháním obviněného, není uplatněno také v případě jejího nesouhlasu s trestním stíháním obviněného. Dále rozvíjí úvahy k okolnostem zastupování nezletilé osoby, projevu vůle takové osoby, aby rovněž vznesl námitku – pochybnost o možnosti dání souhlasu s jeho trestním stíháním matkou poškozené, když vztahy mezi poškozenou a jejími rodiči jsou problematické a vzhledem ke střetu zájmů by bylo vhodné zvažovat institut opatrovníka. Dále poukazuje na to, že pokud by bylo postupováno v souladu se zákonem (§168 tr. ř.), mohl být hypoteticky uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví, avšak ani v tomto bodě nebyl naplněn znak „veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném“, neboť podle skutkového zjištění k napadení poškozené mělo dojít během jízdy v uzavřeném osobním vozidle. Pokud by soudy dovozovaly výtržnictví jen z toho, že poškozenou měl uchopit za ruku a druhou za krk a vtlačit do vozu, pak takové jednání nedosahuje potřebné intenzity stanovené zákonem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal na to, že pokud se obviněný dovolává tohoto důvodu, pak vychází ze špatných premis, neboť souhlas či nesouhlas s jeho stíháním, vyslovený poškozenou, se nemohl v daném případě uplatnit, neboť §163 odst. 1 tr. ř. na tento případ nedopadá, neboť v případě vztahu obviněného a poškozené se nejednalo o žádný ze vztahů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. Nelze v té souvislosti argumentovat rozsahem osob vymezených v §100 odst. 1, 2 tr. ř., jak činí obviněný. Vzhledem k předchozímu násilnému jednání obviněného vůči poškozené, ze kterého se tato nedokázala vymanit, uzavírá státní zástupce své úvahy konstatováním, že je třeba rovněž brát v úvahu ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označuje státní zástupce námitky obviněného za liché a nelze jim přisvědčit, neboť tím, že obviněný poškozenou chytil jednou rukou za ruku a druhou rukou pod krkem a vtáhl ji do vozidla a toto učinil na místě veřejnosti přístupném a veřejně, znaky zmíněného trestného činu naplnil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění, které není obviněným zpochybňováno, vyplývá mj., že „dne 23. 6. 2008 ráno kolem 7.30 hod. v T. na ulici K., poté co jím zde do školy jsoucí B. S., odmítla na jeho žádost nasednout do jím řízeného motorového vozidla, tak tuto jednou rukou uchopil za ruku a druhou rukou za krk a takto ji vtáhl a vtlačil i přes její verbální a fyzický odpor na místo spolujezdce, načež se s ní v tomto vozidle uzamkl a jel s ní …“ Z výše popsaného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný vůči poškozené takto jednal na místě veřejnosti přístupném. Za místo veřejnosti přístupné je považováno místo, kam má přístup široký okruh lidí, takže projev pachatele může vidět a slyšet větší okruh lidí individuálně neurčených. Za takové místo je v každém případě možno označit ulici, navíc za situace, kdy takto obviněný vůči poškozené jednal v době kolem 7.30 hod., tj. v době, kdy nejen poškozená, ale např. i její vrstevníci chodí do školy apod. Již z těchto skutečností je třeba označit námitku obviněného, že se tak nestalo na místě veřejnosti přístupné či veřejně za zcela mylnou a zjevně neopodstatněnou. Ani další část námitky, která se vztahuje k otázce materiálního znaku, tj. společenské nebezpečnosti činu, nemůže obviněnému přisvědčit. Obviněný patrně přehlíží, že vůči poškozené použil násilí spočívající nejen v tom, že tuto uchopil za ruku v úmyslu vtáhnout ji do svého vozidla, když odmítla k němu do vozidla nasednout, které by bez dalšího ještě nemuselo bezpodmíněně vést k závěru o naplnění materiálního znaku trestného činu výtržnictví, ale že vedle této formy útoku proti zásadám občanského soužití, které se projevuje obavou napadeného o své zdraví a život, „ jednal ještě intenzivněji, když poškozenou druhou rukou uchopil za krk a takto ji vtáhl a vtlačil i přes její verbální a fyzický odpor na místo spolujezdce“ . Již z výše uvedeného vyplývá, že ze strany obviněného se nejednalo o pouhé nepodstatné uchopení poškozené, které nedosahuje stupně nebezpečnosti potřebné pro naplnění materiálního znaku zmíněného trestného činu, ale jednalo se o násilné jednání spočívající v uchopení poškozené za ruku jednou rukou a uchopení poškozené druhou rukou pod krkem, její vláčení a vtlačení do vozidla i přes její odpor verbální a fyzický. Takové jednání dosahuje potřebné intenzity pro závěr, že také materiální znak trestného činu výtržnictví byl obviněným naplněn (viz rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uvedenou část dovolání musel odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak je potřebné uvést, že tento je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je vymezena v §11 tr. ř. a nepřípustnost, kterou má na mysli obviněný pak v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., kde se uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Veškeré své úvahy k tomuto dovolacímu důvodu obviněný (obhájce) odvíjí od vztahu obviněného a poškozené. Zde je však potřebné uvést, že ustanovení §163 tr. ř. (nikoli §168 tr. ř.) lze aplikovat na případy v tomto ustanovení uvedené za předpokladu, že ten proti komu se vede trestní stíhání, je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.). Z výše uvedeného dále vyplývá, že jako svědek by kromě jiného mohl výpověď odmítnout manžel, partner nebo druh nebo jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném. Z výpovědí vyplynulo, že obviněný s poškozenou nebyli manželé. Z výpovědi poškozené, ale i její matky je nepochybné, že poškozená s obviněným nesdíleli společnou domácnost, nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb (poškozená navštěvovala školu), tudíž ani z tohoto pohledu nelze jejich vztah postavit na roveň vztahu druha a družky. Ani okolnost několika sexuálních aktů není z pohledu uvedeného vztahu druha a družky podstatná, neboť se nejednalo o společný sexuální život v rámci sdílení společné domácnosti, sdružování finančních prostředků apod. Z dikce zákona je patrno, že jak vztah druha a družky, tak partnerský vztah musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vtahu. V tomto případě otázku občasného sexuálního vztahu mezi obviněným a poškozenou se snaží obviněný prostřednictvím svých námitek presentovat jako vztah, který by opravňoval poškozenou vyslovit nesouhlas s jeho trestním stíháním. Výše zmíněná úvaha obviněného je však již ve své podstatě nesprávná, neboť se snaží milenecký vztah povýšit na vztah, který by zakládal aplikovatelnost §163 tr. ř. V této fázi lze tedy uzavřít v souladu se závěrem státního zástupce, že v případě vztahu obviněného a poškozené, aby mohlo být uplatněno ustanovení §163 tr. ř., muselo by se jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. O takový vztah se však nejednalo. Pokud pak neexistoval žádný vztah obdobný vztahu druha a družky, který by opravňoval poškozenou neudělit souhlas s trestním stíháním obviněného, jsou zcela bezpředmětné veškeré další úvahy obviněného (obhájce) v dovolání dále rozvíjené, neboť z takové podstaty vyplývá pouze jediný závěr, že v trestní věci obviněného nepřicházelo v úvahu se zabývat jím nastíněnou problematikou §163 tr. ř. Již z výpovědi např. na č.l. 123 spisu ke vztahu obviněného a poškozené, vyplývá, že tito spolu chodili, a to dvakrát, to že s ním poškozená nechce chodit mu dala najevo v lednu 2008, obviněný ji pronásledoval a vyhrožoval. To, že nemůže jít o vztah, který by zakládal použití §163 tr. ř. vyplývá např. i z č.l. 123, kdy poškozená uvedla, že obviněný po ní v restauraci chtěl, aby se před jeho matkou schovala. Rovněž tak nelze přehlédnout tu část výpovědi, kde uvádí, že s obviněným byla mj. i proto, že nikoho jiného neměla. Obviněná se rovněž vyjádřila k soužití s obviněným, se kterým nevedla společnou domácnost, nebydleli spolu, do rodin druhého nechodili a pohlavní styk za dobu co tzv. žili spolu, měli mít podle obviněné tři až pětkrát. Za takto zjištěné situace, kdy bylo zjištěno, že nejsou dány podmínky pro aplikaci §163 tr. ř., neboť mezi obviněným a poškozenou neexistoval vztah, který by použití tohoto ustanovení odůvodňoval, byly zcela bezpředmětné úvahy obviněného (obhájce) o tom, kdo měl a mohl (ne)dávat souhlas s trestním stíháním obviněného.
Na základě shora uvedených skutečností, kdy námitky obviněného k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly v rozsahu zmíněném Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí shledány právně relevantními, avšak zjevně neopodstatněnými (viz výklad shora), bylo dovolání obviněného odmítnuto jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann